Tak dnes to mělo grády
Sobota. Za týden léto. Ono bylo celý týden vždycky dopoledne; po o se sluníčko někam odkutálelo. I dnes. Na rozdíl od předešlých dnů se neudělala psí zima. Teplo. Petroušek pracuje pro vlast. Já se probouzím okolo deváté. Ještě chvilku, chvilenku.
Žofinka způsobně leží v trávě proti francouzským dveřím do kuchyně. Kde je Mourek? Volám. Není. Trošku se obávám. Tady se během dvou let ztratily dvě kočky.
Žofie má pronikavý hlas. Kňučí jak přes zesilovač. Nakrmena masem. Odchází na Petrouškovo křeslo. Já se těším na výlet.
Mamka by řekla:
- No ty ses vymustrovala!
Vzala jsem si totiž nové černé šaty s bílými květy. Koupila jsem je v Číně. Z odsuzovaného TEMU. No, podíváme-li se na ten obrovský důl, kde se těží v blátě rudy na autobaterie, tak tam prý dělají dětští otroci. Nejprve bych asi zasáhla tam a v Číně ať si to srovná Číňan.
Jedu do Dvora Králové. Trhy Fleur. Loni mě doprovázel Petroušek. Dnes slouží československému lidu. Jedu sama. Použila jsem zadní cestu přes vesnice. Je kouzelná. Překrásná. Nádherná. Cesta se vine mezi poli a lukami. Staré jabloně u cesty. V mém životě se tu změnila krajina. Přejíždím přes most nad dálnicí. Ta tu vede teprve asi dva roky. V úrodných polabských polích. Přejíždí se jednou železniční trať. Od nepaměti. V lese. V takovém temném místě. Tady měnili krajinu už tak skoro před dvěma sty lety. Přes Žireč je třeba dodržovat rychlost. Touhle cestou ráda jezdím, protože se v prudké zatáčce stavuji na vyhlídce. Koukám do hor. Dnes jsem blikla, ale stálo tam auto. Jela jsem dál.
Ve Dvoře samé jednosměrky, přikázané směry. Nemám to město moc ráda. Jezdívaly jsme sem s babičkou do ZOO. To byla ještě malá, se starým kamenný vchodem jak do loutkového. Ing. Vágner teprve začínal jezdit do Afriky. Babička. Můj předek. Maminčina maminka. Jak dlouho já jsem se s ní už neviděla! Kdy bylo naše poslední setkání? Babi, zlatý človíčku! Jak jsi nás měla ráda. Občas jsi nás vzala do Náchoda na zámek. Dělalas nám výlety. Děkujiiii! Babi, děkujiii tam daleko!! A to všechno autobusem z hospody v Nouzově. Asi jezdilo tolik spojů, že se to dalo pořídit i ze zapomenutého místa nad Velichovkami. Babi, vzpomínám na tolik historek, příběhů, scének… Až jindy.
Parkuji dole u Kauflandu. Ptám se nějakých výrostků, kde zahnu ke gymnáziu. Kluci ochotně radí. Za chvíli ještě jednou.
- Ne, až támhle zahnete. Jak jede to modré auto.
Přicházím zadní uličkou k překrásné budově gymnázia. Letos v březnu jsem se tam nachomýtla. Nějaký profesor s dlouhými vlasy mě povodil po škole. Všechno mi ukázal a řekl. Fotila jsem tam nádherné okenní vitráže na chodbách.
Vedle Hankův dům a kino. Letos tu na prostranství okolo originální kašny v podobě pergamenových svitků svítí víc stánkových pláten.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-15-trhy-fleur-dvur-kralove
- Dobrý den, paní Hrobská!
Jsem překvapena. Výtvarnice z ateliéru Holubí dům. Srdečně se hlásí. Děkuje za mou reportážíčku z adventu. Je to tak dva tři měsíce, co mi to psala a dnes opakuje. Nějaká paní přes můj FB si u ní objednala a ještě znovu a znovu. Velká zakázka. K jejímu stánku dojdu na konci obchůzky. Fotím vizitky a výrobky lidí. Co kdyby se někomu něco zalíbilo. Dohledá kontakt. Doufám jen, že to nebude na odporné červy. Nepřirozené. Ekologicky naprosto drahé.
Poledne. Petroušek.
- Peťuš, byl Mourek ráno doma?
- Byl. obě kočky tam byly. Nemusíš se bát.
OK. To jsem uklidněna. Totiž Mourek se nikdy ráno neopozdí. Vždycky čeká na ranní dobrotu.
Když jsem učila na gymnáziu, zavedla jsem literární klub. Pro celou školu. Zvala jsem na besedy do hotelu Alessandria v Hradci Králové herce, umělce… První přijel Mistr Svěcený. Snad tři hodiny vyprávěl, přinesl asi troje staré vzácné housle. Hrál na ně. Zadarmo. Spojila jsem se s Vladimírem Čechem. Taky přijel vyprávět zadarmo. Ředitel mi vždycky dal peníze. Jela jsem do centra do jedněch nobl lahůdek. Vybrala jsem dobroty a na závěr obdarovala hosta. Jedna studentka měla kontakt na Naďu Konvalinkovou. Ta si řekla šest tisíc a že pro ni ředitel dojede do jedné z ulic ústících do Václaváku. Samozřejmě, že ji odveze pak zas domů. Zatrhla jsem to. Ředitel by na to i přistoupil. Byli jsme soukromé gymnázium se svým rozpočtem… Jeden kolega z Jičína mi dal kontakt na Michala Malátného z Chinaski. Přijel ještě s bubeníkem. Zpívali nám Kláru v němčině. Obstarala jsem Tomáše Töpfera. Skloubil to se svou cestou z natáčení Četnických humoresek v Brně. Hradec Králové měl na cestě. Od té doby se známe. Vozila jsem k němu na Fidlovačku autobusy diváků. Se studenty jsem jezdívala na Tylovou hru Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Studenti viděli, jak vypadala naše mateřština prošpikovaná víc germanismy než českými slůvky… Tomáš je nesmírně přátelský. Jeho dcera má v Kuksu byt. - Arnošt Goldflam v té době přechodně něco režíroval v Klicperově divadle. V té době zajelo Divadlo v Dlouhé k nám do našeho divadla se dvěma kouzelnými hrami. Jak jsem se ztratil – podle Ludvíka Aškenazyho. A Epochální výlet pana Broučka do XV. století. Pana Broučka hrál skvěle Arnošt Goldflam. Obojí režíroval neskutečně hravý režisér Jan Borna. Mistr imaginace. Básník. Dramatik. Učitel. Když čekával v čekárně, měl myslím roztroušenou sklerozu, psal z nudy skvělé legrační vtipné básničky. Jiskrné. Obě hry uvedené u nás na mě moc zapůsobily. Velmi, velice, převelice. Dokonce jsem pak vezla autobus lidí na Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách do Divadla v Dlouhé. Jela se mnou moje maminka. Seděly jsme ještě s kolegyní Duškou v kavárně v blízkosti Divadla v Dlouhé. Měly jsme to velké štěstí, že jsme potkaly Jana Bornu. Kolegové ho tlačili na vozíku. Mohly jsme se s ním vyfotit. Prohodit pár vět. Vzdát hold. Kvůli němu v divadle postavili výtah. Jeho nemoc rychle postupovala. Zemřel mlád v 56 letech v roce 2017. Po těch dvou hrách v našem městském divadle jsem napsala ředitelce do Divadla v Dlouhé nadšený dopis;, poděkování hercům. Na gymnázium jsem se nějak potřebovala dostat na Arnošta Goldflama. Napsala jsem mu. Odepsal, že mě zná. Že můj dopis visí v divadle na nástěnce. Chodí se na něj prý dívat. :-) Přišel na besedu. Protože v té době pracoval v hradeckém divadle. vtipně se uvedl nějak ve smyslu, že jen natáhl bačkory a přešel přes dvě ulice a kolejiště trolejbusu.
Besedy jsem pořádala pravidelně. Dokonce jsem si smlouvala i s Jarmilou Loukotkovou. Mám od ní schované psaní. Překrásné. Tehdy jsem četla u moře její nádhernou knihu Navzdory básník zpívá. Mám ji v mysli dodnes. Ale paní Loukotková už byla stará na cestu do Hradce. Pak brzy na to odešla. Taky jsem telefonovala s malířem a filosofem Vladimírem Komárkem. Přemlouvala jsem ho. Říkal mi:
- Tak víš co, holčičko? Jestli to do švestek vydržím, tak si pro mě v září pro mě za mě přijeď.
Byla jsem šťastná. Na září jsem plánovala, že s ředitelem pro něj dojedeme do Nedvězí. Jako jsme si dojeli pro Marii Kubátovou do Vrchlabí. Zklamal mě; do těch švestek nevydržel. V srpnu 2002 jsem poslouchala zprávy. Zemřel. On si zemřel! Byla jsem smutná.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-15-doporucuji
Doporučuji jeho knížečku Pojednání o mé radostné cestě od kolébky po krematorium.
https://www.youtube.com/watch?v=MYybyIVYTno
Na jeho brance visela cedulička:
- Jen krátká návštěva potěší.
No, a sem vedu svou řeč. Dnes u jednoho stánku s dřevěnými cedulkami čtu:
- Prosíme návštěvy, aby se nezdržovaly dlouho.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-15-atelier-holubi-dum
Konečně jsem se dostala k stánku ateliéru Holubí dům. Paní měla zas přenádherné zboží. Ale já si koupila jen anděla. Až doděláme chatičku, určitě si v červenci u ní něco do ní koupím. :-)
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-15-stankarka-vystudovala-dejiny-umeni
Ještě zbývá pár stánečků. Přicházím k paní Kokiové. Prodává těžké kované předměty. Pamatuji si ji z Kuksu. I ona mě. Před rokem nebo dvěma jsem u ní koupila zvonek k domovním dveřím – kohouta. Má tu košíky z kovu na květiny. Klece na květiny. Říká mi, že vystudovala tři roky dějiny umění. Udivila mě. Živí se na trzích, přitom studovala hezký obor. Další roky na magisterský titul už nezvládla, protože měla břicho. Narodil se jí před jednadvaceti lety syn.
Cestou k autu se stavuji v dm drogerii. To je jiná třída než uplivaná uštěkaná Teta. Asi hodinku se probírám mezi regály. Kupuji olejíčky, ručně dělaná mýdla, pšenici špaldu…Kočkám pár bio kapsiček. Maso jim svědčí. Mourek trošku zhubnul. Jejich srst je kvalitní. Hned večer jsem jim jednu kapsičku pro zpestření rozpůlila. To bylo mlaskání. Zůstanu u masa. Jen občas jako mlsek bude kapsa.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-15-domu
Jedu domů zase mezi lukami. U jedněch Božích muk se zastavuji. Fotím si je. A hledím do Krkonošek. Na Sněženku. Odsud už do Kuksu co by kamenem dohodil. Na mé vyhlídce se už nemám čas zastavit. Kukse, večer!
Auto před domem. Nutno rychle nasytit hladový krk. Když Petroušek v poledne volal, loučil se připomínkou oběda.
Polévku mám. Obaluji zbytek krůtích prsou, nové brambory na páru. Do okurkového salátu pár rajčátek, cibulku. Stíháme stolovat venku. Déšť na spadnutí. Jdeme přesto zalít zahradu.
Včerejší jogurtová metýnka zmizla. Peču novou. S rebarborou a jahodami. Vlastně recykluji jídelně včerejší den.
Na dvacátou do Kuksu. Měla jsem původně jiný plán. Koncert ve smiřické kapli. Jenže datum divadla v Kuksu jsem se dozvěděla včera. Tři čtvrti na osm. Jedu. Zadem. Ty vorle, co si to dovolují! Chtějí padesát korun za parking na trávě!
- Jste nenažraní. Jedu do divadla. Co chcete? A nemíním platit parkovné.
- My za to nemůžeme.
- Jak nemůžete? Můžete. Vybíráte kolik?
- Padesát korun.
- No a já vám je nedám. Je to nenažranost, neomalenost. Vyberte si od státu. Nemám peníze. Mám je u dcery. Zvýšili nám daně, ceny. Až pojedu zpátky.
Jedu dál. Kašlu na ně. Parkuji u vinárny Na Sýpce. Volám Lindě. Mám jít na nádvoří. Podává mi vytištěný lístek. Paní u vchodu mi připíná na batůžek pásku. Linda mě seznamuje se třemi bezva babami z jejich vesnice. Dozvídám se, že je Linda můj klon. Jedna z nich odjela na dovolenou. Pejska chtěla umístit do hotelu. To nééé! Linda ráno v šest vlála za Bejlím. Nevím, jak se píše. Večer znovu. Děvčata si dělají legraci, že jedou do práce, Linda vlaje za psem. Telefon před obličejem. jedou domů. Linda opět vláčena pejskem. Deset kiláčků, hezky se hubne. Když je paní v práci, vždycky někdo Bejlího nakrmí, proběhne. Smějou se, že někdy přijdou a pes tam není. Už ho venčí někdo druhý.
https://www.hospital-kuks.cz/cs/akce/103524-muzem-i-s-muzem-2-na-hospitalu-kuks
Vanda Hybnerová, Jitka
Sedláčková, Eva Leinweberová, Dáša Zázvůrková
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-15-muzem-i-s-muzem-2
Můžem i s mužem 2. Prý je první díl i zfilmován. Před námi volná řada. Ukazuji na ni:
- Tady si hned sedneme. Přesuneme se.
- Sem si dáme nohy.
- Ne, ty si natáhneme támhle.
Ukazuj na předchozí řadu taky s volnými místečky.
Vpředu už se začíná nenápadně hrát. Dvě hodiny smíchu. Hlodů. Absurdního humoru. Eva Leinweberová z jeviště vyzývá.
- Máme tady v první řadě čtyři místa volná. Chce někdo?
- Já!
- Tak pojď, Heleno.
Klušu. A otáčím se dozadu.
- Máš tam ještě někoho, Heleno?
- Mám. Ještě čtyři.
- Tak pojďte.
Linda s třemi kámoškami přicházejí do první řady ke mně. Řehotáme se. Ono tady je totiž pět místeček. Jen jedno přes židličku; sedíme v první řadě. A žádná poslední. :-) Představení interaktivní. Má spád. Někdo vzadu utíká na záchod. Herečky hned reagují:
- A v prostředním hajzlíku chybí papír!
Taky se mi už chce. Hodně jsem se napila. Přichází scéna, kdy herečky mají vykouřit diváky. Utíkám. Taky komentovaně. Smích. Vracím se. Děj se maličko odkutálel. Tiše jsem v klouzla na židličku. Nechci konec. Ale všechno jednou končí. Skvělé výkony všech čtyř hereček.
Ještě chvilku stojíme a povídáme si. Vzpomínám na naše přátele manžele Češokovy. Tahle vinárna byla naše časté místo diskoték. První stroboskopická lampa. Řádili jsme tu.
Emigrovali. Pavel se vrátil. Zlatka zůstala v Německu. Jen sem dojížděla. Zlatka mi 9.3.2018 odešla. Před emigrací jsme jezdívali s celou pražskou partou na chalupu. Všichni pak v roce osmdesát práskli do bot. My s Ivulkou tu zůstali. Na chalupě jsme s budoucími emigranty trávili krásný čas. Sedávali jsme večer u ohně. Pavel bájil.:
- Vidíte támhle ta světlá místa na obloze?
Všechny hlavy okolo ohně přikyvovaly.
Pavel si vymýšlel:
- Tomu se odborně říká úsměvy letní noci.
- Pavle, nekecej!
Bránil se s vážnou tváří:
- Jo, to je odborný termín!
Holky parkují na druhém břehu. Já u vinárny. Vzpomínám, jak jsme se jezdívali před čtyřiceti lety. A zrovna dnes mohu ukázat úsměvy letní noci.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-15-usmevy-letni-noci
Až cestou domů si počítám roky. Ono to bylo už před osmačtyřiceti lety…
Petroušek čeká. Mezitím se úsměvy letní noci zavřely do tmy. Noc si natáhla dokonale černý plášť. Kočky jdou se mnou domů.
Dávno skončil dnešní den. Už je zítra. Den jsem si užila. Báječně. I ve vzpomínkách.
Dobrou noc!