Tak ještě jednou, dokud mrzne

Tak ještě dneska. To Péťa nemůže pochopit. To je jako když má alkoholik láhev na dosah. Mám Sněžu na dohled a horys na dojetí.

Třetí den mě ráno klame sluníčko. Vypadá to, jako že nebude. Ale ono bude. Až za hodinku, co vstanu. Než přemluvím Žofii, aby snědla kvalitní hovězí společně s Mourkem. Než si pečlivě umyju obličej po noci, namaluji na něj svou barevnou verzi. Než si do termosky připravím thermojetics. Do šejkru sportovní výživu po lyžování. Do láhve mňaminku. Taky než poctivě připiju k protějšímu smrku se vztyčenýma rukama na probuzení lidstva, na dostatek vláhy pro něj,na zdraví, na MÍR a na lásku, dnes připojuji – taky abych se v pořádku vrátila domů! Tak než zhruba tohle všechno udělám, objeví se nad zahradou dennodenní zázrak. Sluníčko se vyhovyhoupne z peřinek. Jdu si dát do auta příslušenství k lyžování. Má Kuga stojí za mým bývalým Šemíkem. Jedu Peugeotem

- Kugo, neboj, vrátím se. Čekej. Přijdou ti dát novou baterii.

Ustrojit. Namalovat. Vycpat si kapsy Herbalife tyčinkami, balíčky s kapesníčky, Lift Offem. Zapamatovat si, do které kapsičky dávám rtěnku. Do které maličkatou peněženku s OP a kartičkou pojišťovny… Odpojit telefon. Do kapsy. Vytáhnout MP3 z portu. Na kabílku se sluchátky na krk. Zkontrolovat dům. Ano, vypnuto… Otevírám bránu. Jedu. Ješiši, závory. Už takhle mám zpoždění. Nevadí. Paní má přijít na patnáctou. Tak budu lyžovat aspoň tři tři a půl hodinky. 

Vítá mě krásný den. Ach, to se těším. Ještě docela mrzne. Mínus osm zaručeno. Tvrdý sníh. Hlavně pozor na radary. Těch je cestou do Svobody jak naseto. Už jsem nad Trutnovem. Zastavuji. Nemohu fotit za jízdy. Jdu na dálku vyblejsknout panorama Krkonošek. Odpočívadlo měli postavit o sto metrů výš. Nebo posunout hory. To by jim nedalo tolik práce. Umějí vykácet, vyrvat, zničit, zlikvidovat dlouhou několikakilometrovou alej topolů. Ne těch nebezepčných. Pěkné nízké zdravé stromy. Tak by pošoupli hory, abych viděla dobře na Anděl, Protěž na Černé hoře a na horu hor. Tu bílou krásku. 

- Sněženko, ty jsi dnes nějaká umolásaná. No jo, dva dny zpátky ani letadlo. Modrá šmolka. Fakt čistá. Lidi si všímali, že nepráškují. Prdlajs. Už včera azuro prořezávaly zlaté čáry jedovatých sajrajtů. Trumpe, Trumpe. Kdy už to skončí!

Nasedám. Spouštím se dolů do Trutnova. Jsem jak malá holka. Za chvilenku uvidím tu mou ušmudlanku, to jako Sněženku, na konci cesty. Zas si se mnou pohraje. Vlevo. Vpravo. Je v oparu. Dnes je jak stařenka. Už s tím chemtreilováním jděte do háje.

Mladé Buky. Sem jsme dvacet třicet mířili na lyžovačky. Ano, už lyžují. Zaměnili jsme tehdy Deštné v Orlických horách za tohle místečko. Když mi kolegyně matematikářka na učilišti řekla, že sem jezdí, honem jsme se jeli mrknout. V dlouhatánském kravíně s okýnka vyčuhovala hlava živého koníka. Opravilina kravíně každý rok něco. Střechu. Zřídili půjčovnu lyží. Dětskou školičku. Seřizování. Nádherné záchody. Ty teda měli! Pak najednou dva roky zpátky, to jsem ještě měla nějakou zvýhodněnou permici, jsme se vrátili na Černou horu. Jo, už vím. Omylem. To bylo jak jsem si ve Svobodě zaparkovala a pak vlezla do špatného skibusu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-20-duncan

Dnes mířím ve Svobodě taky na Jánky; v polovině cesty parkuji na malém parkovišťátku pod malou sjezdovkou Duncan. Asi 450 m. Kratičká. Ale klidná. S Andělem se to nedá srovnat. Ten je vidět i s křídly z dálky, když se blížíš do hor. Dnes tu je zas hodně rodičů s dětmi. Ukázněné děti i rodiče. Věnují se jim. Nikdo tu nelítá jak urvaný vagon. Jé, vidím támhle tatínka s dítětem na gumových popruzích. Tak se učila Linduška s Péťovým předchůdcem. Spouštěl ji na popruzích z Portášek a volal:

– Levá a pravá. Lindo, levá je nalevo! Počkej. Určíme si strany: Seno levá, sláme pravá. Takže jedeme: Seno a sláma. Seno a sláma!

Jsem nadšená. NADŠENÁ. Ač azuro pošmourné, takové – jako když vyliješ na modrou podlahu kýbl sazí, tak přesto se zdá, že modro. Vpravo šmolka. Vlevo světle modro. Slyšíš jen zvuky unašečů, krouhání lyží. Poslouchám do sluchátek to svoje. Poledne. Volá Petroušek. Vždycky na vleku zapnu data a vložím na FB tu bílou horskou krásu. Vím, že to někoho nezajímá, ale taky vím, že mé ženy okolo mě se rády pokochají. A nemusí umět lyžovat. Včera večer vzkázky od Drahušky. Už včera nebo předevčírem jsem si pročítala, jak se má. Napsala:

- Dnes jsem přizvala manžela, aby se se mnou podíval, jak lyžuješ. Byl nadšený.

Jdou mi hlavou myšlenky. Je mu hodně let. Ještě loni lyžoval. Tak já mu natočím sjezd. Pojedu pomalu. Telefon do ruky. Nahoře, kde vystupuješ, je takový velký pruďas. Tak to je i v Mladých Bucích. Buď ho objedeš. Taky ho můžeš skrouhnout. No, taky ho můžeš sjet špičkami do údolí. Ale proč riskovat. Vyndávám telefon… Nabírám na rychlosti.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-20-sjezd-pro-pana-h

Povedlo se mi to. Hurá. Chci, aby jako sjížděl se mnou. Aby si tu jízdu, s tím chr, chr, chr, chr, chrrr užil. Jsem spokojená.

Při další jízdě nahoru vkládám na FB a ještě posílám jí do messengeru. Za chvíli čtu odpověď:

- Děkujeme, děkujeme. Manžel bude mít radost

Dobře si uvědomuji, že mi léta také přibývají. Až jednou už se nebudu cítit, ráda si projedu s někým virtuálně bílý kopec pod modrou oblohou. A budu slyšet zvuky chr, chr, chr...

Půl jedné. Jdu k autu. Tři hodiny stačily. Mám zaplaceno do šestnácti. Dřív jsme s Péťovým předchůdcem ještě permanentku prodali za polovinu nebo za stovku…

Cesta domů klidná. Stavuji se pro jistotu v Lidlu. Líbilo se mi tam růžové bavlněné triko. Třeba pod bundu na lyžování. A navíc růžové! :-) Beru i z předešlého letáku. To dnešní je vroubkované. Taková mám moc ráda. U pokladny volám Péťovi, že mi asi nevyjdou peníze. Kartu jsem si nevzala.

- Jsem za deset minut tam. Už ti montují novou baterii.

Prodavačka se usmívá, protože:

- Dá vám to.

Volám zpátky.

- Už jedu!

- Ne, nemusíš, ještě mi zbylo.

- Sejdeme se doma.

Je očividně rád, že jsem se v pořádku vrátila. Navíc ode mě odkoukal umění nespokojit se s šuntem. V listopadu nebo prosinci koupil novou baterii. Včera cvak cvak. Nic. Uznali mu reklamaci.

Paní na patnáctou asi zapomněla. Kdybych se řídila lidmi, nikdy bych se nemohla věnovat sama sobě. Je to banda nespolehlivých tvorů. Házeti perly sviním. Vždycky každého přeměřím poctivě, i manžela nebo manželku.Zdarma. V tomto týdnu jsem se rozhodla. Na Sr At. Tyhle tři prvky. Něco chceš navíc? Zaplať. Čau! Nejsem charita. Na zdar! 

Na šestnáctou další paní. Poctivá. Chodí pravidelně. Postavu si drží.

- Irenko, dala jsem si o masopustu jitrnici a trubičky.

- Já dnes k obědu jitrnici. Půl. A brambory a hodně zelí.

- No, a tak se držím.

- Ano, a tak se držíme.Protože jíš malé porce. 

Nakupuje. Termín. Odchází.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-20-prednaska

Jedu do muzea. Na přednášku Zámek Litomyšl. Historie, obnova, nové nálezy, expozice. Hovoří se ne o majitelích, mobiliáři, ale o tom z názvu. Byly jsme tam před dvěma lety s Lindou na Smetanově Litomyšli. Druhý den lilo a přijela ta blonďatá mrcha z Německa. Ta, jak nakoupila přes SMS miliony smrtelných injekcí. Už jsem i slyšela pohádku, kolik starých lidí zabili – teď nevím, v které zemi, mydazolamem. To bylo v jedné strašlivé pohádce. Tomu nikdo nevěří. Ale lidi v té pohádce byli už obžalováni. Prý. No, pohádkový příběh, že jo?

Nejsem moc nadšená. Přednes uspavače hadů. Mdlé. Vadí mi nápisy v angličtině. To kastelán z Ratibořic má hezčí, poslouchatelnější, ne tak odborná vyprávění. Aspoň nápisy na renesančních zdech od našich předků jsou české. A vtipné. Na závěr se přednášející a organizátor z památkového ústavu ptají, jaký je rozdíl mezi graffiti a sgrafity.

Za správnou odpověď jsem dostala obrázkovou knihu v AJ. I přednáška měla u obrázků anglické texty. To se moc nepovedlo.

Sgrafito je technika grafické výzdoby omítkových povrchů staveb, která vznikla a prodělala největší rozkvět v období renesance a znovu v novorenesanci. Princip renesančního sgrafita spočívá v nanesení bílé vrstvy (intonaco bianco) na probarvenou vrstvu omítky (intonaco colorato).

Příští termín březnové přednášky… A další bude o holocaustu romů v našem městě. Devadesát procent se jich nevrátilo! Zajímám se: 

- A bude taky něco o holocaustu našich obyvatel!?

- Ano, sedmého května.

Ale to už se nezdůrazňuje procento nevrácených!

Jedu domů. Kuga pode mnou kluše spokojená, že už zas slouží své paničce.

Doma mě čekají. Byla tu nájemnice Evička.

- Představ si. V létě se jim ztratil králíček.

- To vím. Přeskočil ohrádku.

- No a teď ve školce někdo říkal, že našli před půl rokem pod autem krásného králíčka… Tak dnes se králík vrátil domů.

Jdu mixnout koktejl. Připravit Petrouškovi na zítra svačinku. Uvařit mu do termosky čaj. Nakrmit kočeny. Žofii musím poprosit. Z misky vyhazuji kousky masa. Odsud si je teprve laskavě bere do tlamičky.

V Messengeru si čtu hezké zprávy. Kousek:

- Ahoj Irenko, manžel děkuje i za dnešní video. Řekl ta je fakt dobrá. A kopec se mu líbil. Lyžoval od dětství. Pamatuje řeminkové vázání, potom kandahár. Ten pamatuji i já. Jeho rodiče nelyžovali. Na lyže ho brávala sousedka. Lékarenská magistra. Tenkrát ještě nebyly žádné vleky. Chodilo se hlavně na túry. Já jako dítě pamatuji jak jsem s kamarády šlapala kopec, aby jsme pak mohli sjíždět. Je to velmi dávno První vlek jsem já zažila v Koutech nad Desnou. Kotvový. Při sjíždění kotva uvázaná kolem pasu. Jedna jízda za 50 haléřů. Pak vleky na Červenohorském sedle. Ale manžel ten byl vždycky dál. Jako mladý dělal instruktora lyžování v zimních tábornických školách. Semináře v Krkonoších. Nejčastěji vzpomíná na Luční boudu. Říkali o něm, že byl dobrý, ale mě lyžovat nenaučil. Učil mě na Červenohorském sedle jeho kamarád. A měl velmi silný hlas. Dost jsem se styděla. Ale to bylo jiné lyžování. Měj se fajn, Irenko

- Dnes jsem manželovi vyprávěla jak jste skvělí a co všechno jste vybudovali.

Tuhle paní mám ráda. Nevyjadřuje se na FB. Píše jen mně. 

- A o tom lyžování. Snažím se manžela povzbudit, aby to ještě zkusil. Minulou sezónu byl jen jednou. Letos ho bolí záda a teď ještě za krkem. Tak to rozhybává. A taky mu dala zabrat ta hnusná chřipka. Ale na to, že mu v dubnu bude 81 tak pořád je dobrý.

Ano, taky jsem začínala šlapat v parku na dřevech s vyřezávanými špičkami; okované boty se vsunuly do pružiny. Ta se zacvakla. Hůlky z bambusu, hliníkové kolečko proplétané koženými šňůrkami. Taky jsme na Parapleti šlapali kopec. A byli jsme zdatní a zdraví. Nejprve sráz vyšlapat, udusat. Pak sjet kopečičínek a hezky ho vyběhnout nahoru.

Krásný dovětek:

- Ráno, když jsem si povídala s manželem tak jsem říkala, že jsem četla: Nikdo není tak škaredý jako na fotce na občanském průkazu. A nikdo není tak šťastný jak to píše na Facebooku. A dodala jsem, že kromě Irenky. Tak dobrou noc, Irenko  

Taky už pamatuji doby, kdy se svítilo petrolejkami a loučemi. Ne, to je jiná pohádka. Dnes jsem jich tu smotala! :-) 

Dobrou noc!