Tak ještě jednou - repete bylo luxusní

Jééé! Huráá! Krásná neděle. To jsem ani nečekala. Potkala jsme normální hodné srdečné ohleduplné obyčejné lidi! Nevytahovali se. Nedělali na mě ramena. To jsem si užila!

Ráno. Rychle vařím lečo. Pro maminku. Přidávám houby. Maminko, to ti bude chutnat. Brambory ve slupce na páru. A co sladkého? Jahůdky. Dnes nedávám med, ani xylitol. Ani sirup. Namlela jsem třtinový cukr. Balím koš. Mám toho víc a víc. V autě dvě deky. Připadám si jak stěhovák. Ještě se belhám natrhat asi pět švestek.

Jedu. Volám do DD. Prosím o maminku. Na státní mě Vesmírná inteligence nechává vjet bez problému. Špunt o pár km dál je zašpuntovaný. Nějaký most opravují. Asi semafor. I já projždím dle upozornění značek stavbou. Už ho pustili... V protisměru řada aut. Na zpáteční cestě na příkopě uvidím lidi. Přijeli se poklonit těm, které zabil kluk povoláním syn. Už to budou tři měsíce? Byla neděle. Deset. Co asi dělá sirotek holčička?! Jak je jí na světě bez maminky a tatínka!

Parkuji. Nesu kontraband na lavičku. Zalévám kafíčko. Mám s sebou talířek, aby maminka jedla civilizovaně. Maminka. Otevírá se výtah. Irenka veze maminku. Mám radost, že ji vidím. Myslím Irneku. Měla tři týdny dovču. Má krásné zdravotní boty. Obyčejné. 1250,- Kč!! Tak to nejsou obyčejné. Nebolí z nich nohy. Italské. Mají i růžové? Mají. Nějak se to dělá přímo na nohu. Po měsíci jí přestaly bolet noženky. Vysvětluje mi, kde najdu prodejnu v HK. Jsem tak moc a moc ráda, že jsme se zas potkaly. Jedna ze skvělých pečovatelek. Jedna vedle druhého - obdiv. Děkuji. Prosím, aby mrkla do bundy a připravila tam rukavice. Teď tam jsou obě levé.

A maminka. Ta mě taky těší. Trpělivě čeká. 

- Mami, mám tu lečo.

Je hezky nafénovaná. Dávám na talířek z termohrnečku. Ochutnává. Chválí. Nechce. :-) Modrá obloha. Sluníčko. Dobrá nálada. Na nic nemyslím. Jen: JSEM U MAMINKY...

- Mami, jahůdky?

Rozjasnila tvář. Do ruky přidávám oplatku.

Povídáme si. Vyprávím o včerejší zkušenosti v divadle. Ptám se, jak to bylo s NSDAP. Ano, nalezli tam niktoši, ubožáci, dostali moc nad lidmi.

- Mami, jedu na bylinkovou zahradu k jezuitům. Jezdívalas se mnou. Tehdy jsme přijely pozdě, najednou pro nás bylo místo v pvní řadě. Zrovna do Čech přijel biskup Vokál. 

-  A proč nemohu?

- Maminko, před třemi lety sis zlomila noženku. Od té doby jsi na vozíčku. Ráda bych tě vzala. Ale jak bych tě převezla? Jezdívay jsme spolu na koncerty, na výstavy, na trhy. Už to nejde.

Maminka si to v hlavě přebírá.

- Mamko, vydržíš to tu v zimě v mraze? Zabalím tě.

- To nevím. Budu se snažit.

- Mami, chceš luštit nebo zpívat?

- Nechci. Nemám náladu. Zpívat.

Zpíváme. Masíruji mamince ručeny. Hladím. Připomínám, že jsme denně u ní. Irenka je tu. Maminku veze k obědu. Asociuje mi to scénu z mého tří čtyřletého dětství. Srdce se svírá. Maminečka mě dala do třídy v MŠ. Řvala jsem tak jak tur. A maminka musela odejít. Paní učitelky mi snášely modré z nebe... Nikdy jsem na lehátku neusnula. Nikdy. Čekala jsem na maminku s otevřenýma očima. Mami, neopustím tě. Každý den...

Jedu za bylinkami. Stavuji se v obchodě pro malovátko na obočí. Jedno suché - vím, že někde doma leží. Prolezla jsem všechny košíky. Ne. Není. A druhé - barva na obočí. To budu mít za pět minut koupeno. Neberu ani roušku. První malovátko - vyprodané. Žlutá cenovka - výrobek končí, cena několikanásobně nižší... Prázdné kapsičky. Prodavačka se mi ochotně věnuje. Jdu po žlutých cedulkách. Mají jich docela dost.

- Vy končíte?

- Ne, navezou jiné zboží.

Divný pocit. Nabrala jsem košík... Odličovací tampony z čisté bavlny za hubičku...

Platím. Do konce září si mohu vybrat 15% slevu. Nevztahuje se na výrobky se slevou. 85 korun. Jo, beru. Třeba se sem už do konce září nevypravím... Bůhví, co nám zas chystají naši vůdci za překvápko. Tahle cvičení mě naučila víc předvídat, co si na nás "sám mám málo" hlavní vakcinolog vymyslí. Směrujeme k vakcinaci... Je potřeba zplundračit vše, co zbylo. Aby lidi sami chtěli zachránit. CIS na náměstí končí. Drogerie zmizla na kraji léta. Druhá už asi před dvěma třemi lety. Naše náměstí bude prázdné. A ve středu se u vinotéky v podvečer bude koncertovat. To bude hezké.

Svištím znovu směr Kuks, jezuitská Žireč. Jdu pomaloučku od auta. Vše krásně opraveno. Lidé s roztroušenou sklerózou na elektrovozíčcích. Řídí třeba přes gumovou kuličku pusou. Ireno, važ si zdraví! Pokora. Jdu ke vstupu do bylinkové zahrady. Chystají se na mě s teploměrem. Ale ne agresivně. To se nedá vůbec srovnat s agresí, s níž mám zkušenost. Ne, ne. Koukám, že venku a všichni mají roušky. Smutně, potichoučku, vlastně pro sebe říkám:

- Ne, tak to já musím odejít.

Couvám. Tak pojedu k Petrouškovi. Ale nebrečím.

Nějaký pán jde ke mně. Něžně mě vede do místnosti, kde mají občerstvení.

- Proč nechcete si nechat změřit teplotu?

- Protože je to svazek paprsků. To není jen světýlko. Mám mamku v DD. Sedm měsíců by mi zářili na šišinku mozkovou.

- Víte co? Uděláme výjimku. To my máme jen kvůli pacientům. Jako ohleduplnost.

Valím oči.

- Pojďte, pojďte, a řekněte, že vás pustil ředitel.

Jsem zmatená. Dvě instituce. Dva ředitelé... Dva přístupy. Něha. Tichost. Klid. Držím v ruce dvě dvacetikoruny.

- To nám pak hodíte do kasičky.

Kývu hlavou. Posílám jim sem příspěvky. Někdy do hospicu v Červeném Kostelci... Jak mě to napadne. Vesmírná inteligence, Vesmírný pane!!! To mám za odměnu? Jdu parkem; limonády. Ptám se, jak louhovali z černého bezu. Tu si kupuji. Perlivá. Prý z perlivé vody. Jdu dál; kupuji ručně dělanou čokoládu, bonbony. Nugát. Dobrota. Stará řemesla. U levandulových produktů mi pán vypráví, jak bere levanduli z Provance. U nás jsou pěstovány tak na třech hektarech. Ale ve Francii, třeba na stu. 

- Ta francouzská je šedivá?

- Ta modrá nemá tolik esencí.

 -Ta stříbrná - zrovna včera jsem si ji odkvetlou rozemnula mezi prsty ; tak překrásně voněla.

- Ano, ta šedá je silnější...

Takhle se mohu u každého stánku pozeptat na řemeslo. Paní spřádá nit. Nabízí, abych si sáhla na vlnu lamy, na len... Prý velbloudí je taky jemná jak ta lamí...

- Takže z naší Micky když bych sbírala, něco byste si z toho utkala?

- Pro vás!

- Tak já deset let její kožíšek zahazuji... To by bylo srsti!

Na ohništi budou péct chleba. Písmo malíř vysvětluje, že jedna stránka zdravice mu dá týden.

- Se zasycháním, že? A používáte i vodovky?

- Používám. Ale začal jsem používat i akrylové...

- Že vodovky už nejsou to, co za nás?

- Byly sytější. Už jsou jemné.

Tahle jdu stánek po stánku. Tady je pohoda. Tady je klid. Tady je tak dobrá energie. U dvou paní z Úval, mají pokrývky na hrnce, povídáme o zálibě jedné z nich. Plánuje dovolenou tak, aby vždy navštívila jeden koncentrák. Vždy své šestileté dceři vysvětlí, že je to její téma.  Myslí si, že nestála na správné straně.

- I moje starší si to myslí. Já zas čučím do válečných filmů. Děsně se bojím, to škodí ledvinám, ale hlavně pozoruji jejich motorky, jejich způsoby vyjadřování, dril...

Druhá paní říká, že by nemohla do koncentráku. Byla v patnácti.

Já taky. V Terezíně. Dodnes si pamatuji místnost, kam narvali asi sto lidí... Vězni tam lžící hrabali bazén pro velitele Jöckela. Jeho dcera se tam chodila před nimi natřásat. Kdo se podíval, byl synem smrti. Mám to v hlavě padesát let. Mě do koncentráku nikdo nedostane. Ačkoli - něco se chystá... Včera jsem zažila v divadle...

Vyprávím, jak ve dveřích stáli dva chlapi s rukama jak pařezy...

Povídáme, jako bychom se znaly od pradávna. Mají tam pověšený překrásný, ale nádherný věnec. Jeho krása mě dojímá.

- To je z borůvčí. A když si na Mikuláše dojdete do lesa, borůvky vám do Vánoc vykvetou. Běžte si uvít -tam na konci bylinkové zahrádky... 

Loučím se. Kam mě nesou nohy? Kam asi? Do bylinkové zahrádky. Ve stínku sedám na lavičku. Odpočívám. Poslouchám přednášku ze skleníku. Bylinkářka mluví o tinkturách, nálevech... Vytahuji si papírky a zapisuji. Ukazuje macerované chrpové lístky. Chrpa luční, chrpa horská... Jitrocel, slovensky skorocel. Vše zacelí. Ta paní krásně vykládá. Na chvilku opouštím kabelku. Překrývám ji plédem. Vidím na ni. Nějaká paní se synem na vozíku mi ji ohlídá. Jdu položit závěrečnou otázku. Ježiš, hlavně ať nejsem trapná.

- Máte někdo nějaký dotaz?

- Já bych se chtěla zeptat, jak rozeznám plicník lékařský od kostivalu. Mně totiž kvete jeden z nich na zahradě, ale nevím, který to je. Namohla jsem si klenby, bolí mě to a potřebovala bych kostival.

- To je výborná otázka. Protože obě rostliny jsou z čeledi brutnákovitých. Plicník není tak gigantický. Jak jsem ukazovala, list kostivalu má chloupky, bude držet na pochroumaném místě.

Uf. Neztrapnila jsem se.

- Já vám pak kostival dám.

Jdu si zas sednout ven. Beru láhev, kabelku. Děkuji paní.

- Tady se nekrade, že?

- Byla jsem se synem v Pze na výstavě o Karlu IV. na Pražském hradě. Stál u něj asistent. A přesto ho okradli. Na vozíku!

Valím oči. Neuvěřitelné.

Že bych si uvila věneček? Včera jsem viděla u AVY na Příznacích transformace. Líbil se mi... Začíná hrát hudba. Jdu znovu do parku. Posílají mě na konec bylinkové zahrady. Sympatická floristka. Tady jsou všichni milí, přátelští, sympatičtí. Ostrov blaženého klidu. Má tři děti. Dostávám svolení vyfotit si holčičky s věnečky na hlavě. Vydrží v talíři s vodou dva dny. Vyrobím si z borůvčí, statice, mochyně, bodláků... Paní mi začala. Jsem šikovná. Hotovo. Diví se, že jsem to tak rychle zvládla. Vybírám si pentličku. Váže mi ho do vlasů.

- Vyfotím vás. Sluší vám!

Prosím, jestli bych si mohla vzít pár kvítků řebříčku. Prý si mohu vzít půl kýble. Beru. :-) Mám hodinové zpoždění domů. Pomaloučku mířím k autu. Venku se rozbaluje kapela. Tu už neuslyším.

Doma na sluníčku sedí Petroušek, Honzík a vnučka.

- Vzala bych tě s sebou. Ale než bych čekala, jak se rozhodneš, práskla jsem do koní a jela. Byly tam zas pohádky, ale překrásné - paní učitelka z hudebky. Ta to umí! Zaváhalas. 

Neurazila se. Jde se mnou do domu. Povídáme si. Má třídu blízko druhé vnučinky. Nechávám ji pozdravovat. Vysvětluji, co to znamená.

- Řekneš: pozdravuje tě babička Irenka.

Kýve; rozumí.

Peču kousek krůtího masíčka, grilovací sýr, posílám ven zeleninu, šunku, chlebík... Hodujeme na sluníčku. Jak zaleze, vylezou malí štípaví hajzlíci. Ještě se stihli vylíhnout v našich vanách s vodou. Loučíme se. Venku potkáváme souseda. Vlastně se ani neznáme. Jeho táta nám agresivně nadával, když jsme stavěli dům. Syn už je v letech. Má skoro třicetiletou dceru. Mluvíme o rodině. Ptám se, kdo tam nahoře vždycky do noci svítí.

- To jsem já.

- Aha, já raději malou lampičkou, aby nikdo neviděl, že jsem sova.

- Tam pode mnou bydlí J...ovi.

- Já jsem se Zdenou chodila do třídy. Měla mladšího bratra Radovana.

- No, a támhleten smrk, ten zasadili jeho rodiče, když se Radovan narodil.

- Fakt?! Já na něj dennodenně koukám. A fotím ho. Tuhle se v něm vařilo hejno ptáků. A když zvětším fotku na monitoru, vždycky tam vidím straky v patrech sedět.

Jeho dva pejsci, Viktor a Rudolf, vypadali hrozivě. Jsou to takoví dědouškové neškodní. Utíkám do domu pro psí bonbony. Ukazuje mi, jak je naučil svým povelem, aby lehli. Ten povel jsem zapomněla. Není to lehnout, není to lehni! Ale Ruda s Viktorem rozuměli.

Hezký rozhovor. Pán je rozumný. Nemohu se urvat. Stejně jsou lidé hodní. Ti normální, samozřejmě! :-)

Božský den! Zas jsem nakoukla cestou ke Krakonošovi do Kerkonošek, potěšila se pohledem na Sněžku a Černou horu. Děkuji!!! DĚKUJI !!
Dobjou! :-)