Tak jsme došli. Jsme u cíle.

Doklouzala jsem až na konec. I vy? Bylo to krásné. Souhlasíte? Náročné. Tolik příprav, zdobení, přemýšlení, jak a co... Od rána - ještě toto, tamto, vytřít celý dům, dokončit úkoly... Měla jsem čas i tvořit. Ukradlo mi to čas. Ale nelituji. Vykrajovala jsem z hlíny, stříhala ozdobnými nůžkami z barevných papírů... A myslela na lidi. Bylo mi dobře.

Dopoledne rychle bagety, vánočkového macíka. Pak moje fotografka, hodná ženská, sestra mé spolužačky z gymplu, nám přijela vykostit rybu.

- Tak tu velrybu přines.

Ukázala od hřbetní ploutve, po žebrech, pak ještě nakrájet ty maličkaté... Už mi to jednou ukazovala. Ale teprve letos jsem to vzala za své. To dám i příště sama. Obalit kapříka, obalit klobásky, uvařit rybí polévku - tu až teď před půlnocí... Půl druhé. to už jsem šlápla do Štědrého dne.-) 

Odpo za mamkou. Radovala se. Dnes opravdu sálala štěstím. Byla s ní legrace. Paní učitelka MŠ se bála. V TV mluvili nějací chlapi. Myslela, že se na ni radí, chystají. Přepnula jsem na Šlágr. Tak slyšela hlasy z chodby...

- Paní učitelko, jste v bezpečí, nebojte se ničeho. Jsem tu u vás.

- Tak tu seď, a uvidíš, co mi udělají.

- A kdo? Co vám udělají? Ničeho se nebojte. Tady se vám nic nestane.

- Tak tu chvíli seď. U mě. 

- Jdu  k mamince. Vidíte? 

- To máš hezkou maminku. Dobrou duši. Co má nápadů...

Mamka chválila čerstvou vánojdu. Přivezla jsem kapučíno. Husté, s pěničkou. A cukroví.

- To jsem si teda ale pochutnala. Moc dobré. To bylo opravdu - to mi přišlo k chuti.

- Mami, co jste měli k večeři?

Všechny čtyři, včetně Jarušky:

- Nic.

Nevěřím. Kouknu na hodiny. Pět. Aha, večeře se přiveze. Už jsou tu. Jaruška místo aby si namazala máslo na chleba, navrch žervé, oběma rukama drží krajíc chleba a přikusuje máslo. Pečovatelka má oči všude. Obdivuji ta děvčata. Věrka, Alena, Petronilka, Dana. Holčičky, co bude, až půjdete do důchodu...

Jaruška si tedy maže chleba, uculuje se. Provokuje? Nebo je v tom nevinně?

- Jaruško, a chraň vás ruka páně volat na pečovatelku: Sestřičkóóó. Potřebuju svlíknout a navlíknout košili!

Stále klidním paní učitelku, bojí se. Mamka vesele, rozmarně, rošťácky:

- Ničeho se nebojte, všechno spadne.

- Mamko, nestraš.

- Ničeho se nebojte, já už nebudu strašit.

Je mi to k smíchu. Už dlouho, dlouho nebyla tak veselá. Sestřička nese léky. Zděšeně - vím proč:

- Ten věnec musíte hned sfouknout!

Vím, vím, zneužila jsem chvíli, kdy na chodbě nebyla ani noha. Čtyři svíce. A jak byly holky u světel ohýnků šťastné!

Jenže personál ví, že se začne zatahovat roleta, ztlumí se světla, musí utíkat vypnout alarm, zavolat... Hrozí nebezpečí stříkání vody z trysek...

Maminka dostane léky:

- A hned budu krásnější!

Srší. Miluji ji. Nemám foťák. Druhá sestřička nás vyfotila...

- Jeď už za Péťou.

Dana si ji odváží...

- Mami, zas zítra! Ničeho se neboj! Přijedu.

Doma pokračuji v dokončovacích pracích. Slepit ledovky, naplnit trubičky - ne, až zítra. Balit dárky - zítra. Cos tu ten měsíc dělala, holka? Užívala jsem si. Čas tmy, světel, zpěvů, výstav, trhů, stmelování rodiny, lidí.

Přeju Vám nádherný Štědrý den! Nemusí být pod stromkem hromada, stačí, aby kolem něj seděli blízcí, kteří se podporují, povídají si, nehádají se, milují se.

Dobrou noc :-)