Tak nám to končí... Zítra do rachoty :- ) Pravou tlapou!
Konec. Zítra do nového roku. Do nadějného. Kočky. Tři tu byly čtrnáct dnů. Pražská zítra jede do svého revíru. Ta bude šťastná. Už se otrkala. Sice nám tu dělala vánoční prskavku s detonacemi, ale už drze přijde pozorovat Moura z půl metru. Běda, kdyby se jí drásal na misku. To by bylo křiku. Kitty, bylas´ statečná. Našla si místečko na mém pracovním stole. Pod lampou. Chodila se opalovat. Chytat déčko. Její černý kožich byl od žárovky vyhřátý. Vyvalovala se jak na pláži. Kittko, zítra už budeš kontrolovat svůj revír!
Často si při Péťových výkřicích - oběd, oběd, co bude k obědu, bude se už obědvat - vzpomenu na kreslený vtip. Dva milenci jdou parkem. Na dalším obrázku - líbej mě. Na dalším obrázku strom s větví. Vysaď mě. Na dalším obrázku vysazena, visí z větev. Na dalším obrázku - sundej mě. Na dalším on mizí v dálce. Ona - sundej mě! Sundéééj mě.
A ještě jeden Renčínův. Mohla bys někdy vykřikovat něco jiného? Furt jen peníze, peníze, peníze! Co třeba Móravská Třebovááá! Móórávská Třebová.
Tak u nás oběééd. Mám husí kůži. Jídlo nee! Končíme, končíme. Návrat k normálu. My s Lindou si zobneme jablko, banán, datli, kouli...
Smířlivě:
- Já s ním, co je potřeba.
V duchu si říkám - ty sníš všechno. Ale jen to, co ti chutná.
- Jo? Tak tam je zbytek rýže.
Ano, to byl fór. To by do sebe těžko soukal, obzvlášť, když je rýže žlutá kurkumou a od kari.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-02_Rano/
Nalévám kroupovou novoroční s kouskem kolínka. Ó, spokojenost. Sama dopíjím svůj koktejl. Linda se jde proběhnout městem. V Pze chodí denně deset, patnáct kiláků. Oběhnout souměstí a prokřižovat ho není nijaká výzva.
- Peťuš, jedu na kolo.
Jde mi ho připravit.
- Máš přední úplně prázdné. Tak možná se vrátíš.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-02_Ke_studance%2C_setkani_s_bezva_rodinou/
Až večer se dozvídáme, že to prý je normální. Prý kolo ujde. Tak to jsem nikdy neslyšela. Při mých cestách za mamkou jsem někdy pociťovala jedno nebo druhé kolo měkké. Ale prázdné? Jedu. Jedu s očima naladěnýma do dětství. Chci vidět město před šedesáti lety. Městské studny bývaly na náměstí zabedněny. U zbrojáku studnu zdobí krásná mříž. Ale asi jen zdobí, studna zatlučená. Vidím tam spoustu papírků, odpadků... Co chtít v městě se neukázněnou skladbou obyvatelstva... Prohlížím si domy. Byly ve své době krásnými maloměstskými paláci. Jeden - čeká na zřícení. Naprosto vybydlen. Jen záclony vlají z vysklených oken. Tristní pohled. Co by tomu řekli - dejme tomu ne první obyvatelé, ne majitelé, ale nájemníci z doby mého dětství? Uvnitř města bydleli v krásných bytech důstojnické rodiny. Nepřizpůsobiví bydleli v Okružní. Obracím se směrem k hotelu Veselý. Z jeho okapů rostou břízky. Na hřbitově často fotím desku majitele Martina Veselého. Byl tak obézní, že ho tam museli odvézt na lafetě děla. Projíždím okolo maminčina útvaru. Dnes muzeum. Mamka pracovala nejprve v 1117. Nevím, chemici? Její sousedka tam pracovala v laboratoři. Chemici byli v Jaři. Pak šla na lepší, do zbrojáku. Pak k hadrářům - výstrojní sklad 8521. Dnes zcela změněno. Z vojenského útvaru se stal soukromý majetek. Město tu je v pronájmu s muzeem. Okružní ulice celý můj život přehrazena zdí - dnes volně průjezdná. Jedu okolo zbytků městských kasáren; směřuji nahoru k Mrštníku. Ano, v tom bahňáku se koupalo celé město. Dva rybníky. Název prý od toho, že tam zakopávali mršiny. Nevím. Ale jistojistě vím, kde a jak jsem se naučila plavat. Dívám se přes pole na domek, v němž jsem vyrůstala v naprostém bezpečí s láskou s mamkou i Ivou. Bylo to báječné! Přepychové. Jsem vděčná za milost vzpomínat na dětství s láskou. Přes dvě vesnice, přes polní cestu plnou kaluží ke studánce. Loni v létě jsem tam byla na svatého Jána. Vytvořila jsem mandalku. Povedla se mi. Den, kdy na Moravě vyzkoušeli a přehnali ničící tornádový trychtýř. Dodnes lidi nic nedostali. U studánky jsem byla asi před měsícem. V ten den jsem si oblékla kabátek strachu z kočko. Dnes si vyšly davy lidí. Do polí. Ke studánce. Natáčím si vodu do láhve. Přiblížila se hezká paní s dvěma klidnými dětmi. Daly jsme se do hovoru. Velmi sympatická sestřička. Co sympatická, ale sympatické názory! Přišel za nimi tatínek. Nádherný souzvučný hovor. Jen to cinkalo...
- Smím si vás vyfotit?
- Nevadí, že jsem v montérkách?
Směju se.
- Můj Péťa má nejoblíbenější mundur - montérky. Směju se mu, že miluje chodit do Kolbenky se svou bandasčičkou.
To není ode mě hezké. Ale přijal mé vtipkování. Pracuje u města. :-) V docela důležité pracovní pozici. A nosí MONTÉRKY. S láskou. :-) A zapáleností. Musí mít s laclem. Aby si mohl strčit nářadí do přední kapsy. Já bych nosila ty bezlaclové. :-)
Domů se vyhýbám polním cestám. Začíná se šeřit. Chtěla jsem najet na stezku. Ale už to beru jen po cestě. Co aut jezdí! Lidi se asi vracejí z oslav. Šlapu šlapu jako salát - to si myslím říkal nějaký filmový hrdina. Četník?
Doma. Podvečer.
- A kolo bude uklízet?
- Jé, Peťuš, ty jsi hodný, že mi ho odvedeš do stáje. Děkuji. :-)
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-02_Doma%2C_dcera_Zrzky%2C_Lucinka_Holandanka_Hvezdarka/
Radka posílá obrázek naší Hvězdářky, jejich Lucinky :-) Zkrátka dcery naší Zrzky. Včera jsem se řehtala jejím hrám. Dnes kočička okusuje kytku. Do toho - bacha, pozor, pán tvorstva vysloví větu, u níž musím z hluboka dýchat!
- Mám hlad.
Ty vorle! Zas jídlo. Obměnil to. Naučila jsem ho, že díry mezi jídly nesmí být delší než tři hodiny. A to je jeho zaklínadlo Ale taky jsem ho učila, že svačina je i jogurt, i jablíčko, i zobnutí cukroví, i protein drink mix, nebo naše proteinová tyčinka. Naučila jsem si ho výborně. Koukrová jde, jablíčko nakrájí na čtvrtinky. Vykrájí. Banán oloupe, vyrovná kolečka. Suše hlásím varovné:
- Nemám chleba.
- Tak nějaký tvaroh.
Jdu si sednout k okýnku u kamen. Pigluji. Už je tady. Kouká, jestli míchám tvaroh. Hudlá.
- Zatopit to ne. Dědečkovi je zima.
- Jé, Peťuš, mně je vedro!
- A natáhnout hodiny taky ne.
Vyhrožuji. Na hodiny nesmím sahat.
- Peťuš, jestli chceš, já je natáhnu.
- No to by to dopadlo. To by spadly ze zdi. Ty na ně nesahej. Můžeš se dívat.
Jdu mu umíchat tvaroh. C. k. Vanilka. Xylitol. Rozinky. U nás doma to byly podle hroznového vína hrozinky. Už používám variantu od rožínka vína - rozinka. C. k. Co to je? Kdo to ví? Citronová kůra. Xylitol - březový cukr. nezdvihá hladinu cukru v krvi. Uvařila jsem makový vaječný koňak. Zítra bude doručen jako dárek. Spletla jsem datum. 2.2.2022. No a co! Škrtla jsem dvojku. Opravila na jedničku. Připsala - že to bude skvělé datum - dvojčičky.
Hotovo. Jdu se naladit na zprávy z galaxie. Skvělé poslání!! To razím!!
Nosit si s sebou dobré naladění - své počasí. Andrea říká - je to tak na rozpažení paží. Ať to své počasí, svou bublinu pozitivní energie, naladění, frekvence harmonie rozstříkneme do svého okolí.
Frekvence domova, bezpečí - vezmi ji, hoď ji do světa. Ona začne fungovat, pracovat, Prozřetelnost už sama udělá, co potřebuje. Záměr, frekvence, myšlenka - nejdůležitější!
Denně se zamýšlím, třeba chvilku - než vystoupím z auta - pozoruji lidi. Kratičké meditace. Dnes u studánky - krásná krátká meditace. Jen koncentruji myšlenky. Protože v tomhle roce se otevírá okno příležitosti. Země je ve zkušební době čekatele člena Galaktické federace. Tak se koukejme snažit! Suchoprdové, šmíráci, okukovači, jděte do háje! Ale do hustého! Smějme se! Radujme se! Potřebuješ si poplakat? Plač! Vyplač smutek, obavu, zklamání. Otřepej se. Nalaď si dobré počasí, ať ho můžeš stříkat do všech stran! Zbavme se souzení, hodnocení, manipulace, kritiky - ó jé, to znám. Vždyť mi čtyřicet let příslušelo - hodnotit... Ne. Už nemusím! A nechci. Kontroluji myšlenky! Mně se někdy tak chce soudit. Ne! Když něco popleteš, ne, aby ses soudil! Žádné - to jsem ale pako! Ne, ne. Varianta: No toto se mi příliš nepovedlo. Udělám to líp!
Zbavit se kabátu strachu. Dnes u studánky maminka od dětí. Zdravotní sestřička - ohrožený druh! Drží se!!! Rozumná! Profesní nucení!!! Povídaly jsme si o kabátku strachu. V ten den, kdy vyhlásili vybíjení 60+ jsem se zrovna vypravila po stejné cestě sem ke studánce. Kabátek strachu jsem nosila asi týden. Mám celý život živě v paměti svůj anafylaktický šok. Po týdnu jsem si kabátek s myšlenkou - už tě mají - odhodila! Kdykoli se necháš lapit, pomysli: Už tě mají, temní tyjí z tvého strachu. Ne, ne, nikoho svou energií krmit nemíním. Je to o denním cvičení. O uvědomění. O uzemnění. O kontrole mysli, slov, vět! Paní mluvila krásně a s rozhledem. S krásnými dětmi. Klučík zrovna auto na dálkový pohon zahnal do studánky. Tatínek autíčko rychle vysušil. Doufám, že jim šlape i přes vodní koupel. Ať jsem ťukla, kam jsem ťukla, věděli, znali. Není nic krásnějšího, než setkání se světelnými bytostmi - dnes mi to štěstí vykouzlil pramen vody.
Co je důležité? Ano, taky si hrát! :-)
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-02_Relax_-_hraju_si/
Zítra skvělý vstup pravou tlapkou přes pracovní práh!
Budoucnost - přičiňme se! Stáhla jsem si do sluchátek. Neumíte z You Tube? Ozvěte se, je to lehoučké!
https://www.youtube.com/watch?v=5EKy1oO7aJ4&t=2218s
Dobou noc!