Tak nám zabili advent

25.11.2021

Dlouhý rozjezd. Jedeme k víkendu. Mourek nocoval na terase. Nechtěl zůstat u kamen. Otevírám dveře. Čeká na prahu. Zvu ho dál. Vymete, co zbylo z rautu.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-11-25_Rano/

- Mourku. Nemůžeš to takhle všechno ožrat.

Použil Zrzčin záchůdek. V tom svém na terase má hroudu po čůrání. Je decentní. Velkou nosí někam ven.

Nandávám oběma misku. On udělá chramst, chramst. Miska jak z myčky.

- Zrzko, ne, aby ses nadechla. Nerozhlížej se a supej.

Sobě koktejl. Lesní směs. Zrzka pod nohama.

- Zrzi, co tu děláš? Běž si dojíst... 

Aha, Zrzka se nadechla. Přišla o snídani. Mourek zapíchl hlavu do její misky. Oba dostávají posyp řasou na zubní plak. Myslím, že on ty své tesáky bude mít setsakramenstky zdravé. Sežere svůj i její posyp.

Nesu mu granulky na terasu. Zrzce dávám zbytek pidikapsičky. Mističku ji dávám k sobě pod nohy. On je schopen z terasy zakroužit znovu do obýváku. Splivnout druhou dávečku a vrátit se na terasu dojet granule. Jsem ve střehu.

(Luci, je fakt, že každý večer v létě sjel mísu granulí ježkům, to už měl v sobě kapsičku, k tomu granulky, mističku kravského teplého mlíčka... Teď krade Zrzčino. Ale kapsičky jsou míň jak poloviční. Takové pro panenky. Dřív to byla potrava na den dva. Dnes? Darmo mluvit. Přesto narostl do obřích rozměrů a těžkotonážní hmotnosti.)

Afirmuji. Tvořím.

Vím, že má slova vytváří mou realitu. Vědomě si vybírám láskyplná slova. Vždy mám možnost volby. Vše v mém životě je naprosto v pořádku. Mám nad sebou moc. Jsem silná. Volím si svobodný radostný a šťastný život. Mám vnitřní radost, že splývám s rytmem a proudem měnící se situace a vše dokonale zvládám. Pozvedám se nad všechna omezení. Do své mysli pouštím jen pozitivní vědomé myšlenky. Všechno, co dělám, je má vědomá volba. Místo, kde žiji, je dokonalé. Je bezpečné a plné lásky. Láska ke mně přichází s lehkostí každý den. Do svého života přitahuji jen báječné lidi. Obklopuji se bezpodmínečnou láskou a pozitivní energií. Mé radostné myšlenky vytvářejí můj radostný svět. Cítím to celou svou bytostí. Tato doba mě posiluje. Jsme chráněná. Jsem šťastná. Vážím se sebe a toho, jak všechno dokonale zvládám. Každý den je to snazší a snazší. Jsem silnější a silnější. Důvěřuji své vnitřní moudrosti. Spouštím samoléčebné procesy svého těla. Uzdravuji se na všech úrovních. Děkuji za své pevné zdraví. Uzdravuji se. Cítím proud léčebné energie v sobě. Jsem vděčná za své tělo. Je v naprosté harmonii a klidu. Cítím se zdravá a vše v mém těle je v pořádku. Jsem dokonalá přesně taková, jaká jsem. Jsem harmonická bytost. Jsem v harmonii se všemi lidmi, věcmi, místy, která mě v tomhle životě obklopují. (Tady mám rezervy.:-) Je třeba pracovat na vztahu k opičákům.) Vzdávám se veškerého odporu. Stávám se sama sobě nejlepším přítelem. Ke všem lidem přistupuji se soucitem a tolerancí. (Rezerva.) Mám neomezený potenciál. Otevírám životu nové dveře. Děkuju za všechno, co mám. Jsem spokojená, vždy mám k dispozici všechno, co potřebuji. Mám více, než potřebuji. Mám radost, ze své práce. Co dělám, dělám ráda. Mám talent. Vzdávám se veškerého odporu. Miluji sama sebe, právě tady, právě teď a úplně naplno. Jsem sobě nejlepším přítelem. Můj život je naprosto v rovnováze.

Za chvíli se bude stmívat. Vrhám se na výklenek. Ometám pavučinky. Čistím radiátor. Petroušek mi pomáhá složit dohromady vrchní mřížku. Rozložit, to já umím. Od mala. Myju z oken zářijové mušince. Zrzka mě pozoruje. Zkouší si skočit oknem domů. Jen ať se nenaučí zabušit packami... To jsme měli deset let noc co noc několikrát - dovnitř, ven, dovnitř, ven. Okna stále umatlaná. Dávám si záležet. Zrzík slídí. Já po očku sleduji Mourka. Skáče jak králíček. Hraje si s trávou. Paní kněžna by řekla:

Šťastná to kočka.

Kde se v něm bere tolik hbitosti?

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-11-25_Prvni_okna_-_odmusena/

Domyto. Vyvětráno. Nad míru. Pustila jsem sem zimu. Venku mrazivo.

- Zatop.

- Jj, Peťuš, prosím Tě, mohl bys mi vyměnit baterijky tady v tom řetízku?

- Jo, a zatop.

Jdu pohladit kocoura. Mezitím jsem ho přivolala na jeho křesílko. Vyvaluje se na terase. Beru vedle něj z bedny dřevo. Nechávám otevřené dveře. Určitě přijde.

- Prosím tě, proč jsi nechala ty dveře otevřené. Táhne sem zima.

- Peťuš, tak on si přiběhne.

- A sežere to tu.

- Nesežere, divej. Všechno vymydlené.

- Nechápu, proč mu tam topíš.

- Aby mu bylo teplo. A aby mohl dovnitř. Legálně. Včera jsi to uzákonil.

- A co budeš dělat, až bude venku mínus dvacet.

Na tuhle otázku jsem čekala. Hezky jsme to dokorejdila až sem.

- No, to přece bude spát tady, v koši.

Jedu na nákup.

Vracím se do obchodu se svatomartinským Müller Thurgau. Plán - koupím jen víno a domů. Žádné okukování. Šup! Zastavuji se u regálu s andílky, svíčkami... Motá se okolo mě manželský pár známých. Mám sluchátka. Nevšímám si jich. Shodou okolností je to bratr člověka, kterého potkám za chvíli. U pokladny očima posunuji pás. Nechce se mi tu být. Přede mnou mladý romek. Ukazuje na zobák. 

- Vy máte pověření hygieny?

- Ne.

- Říká vám něco trestní zákon 328 o přisvojení si pravomoci úřadu?!

- Ne.

- Tak sklapněte a nevšímejte si mě. Dívejte se dopředu!!

Valí oči. Dodávám.

- Občanský zákoník par. 91 (zák. 89/2012 - ČLOVĚK JE NEDOTKNUTELNÝ)

Čumí!

- A co takhle Ústava, Listina zákl. práv a svobod, Norimberský kodex, zák. 240/2000 Sb., par. 31, odst. 4, 96/2001 Sb. m. s. Úmluva o lidských právech a biomedicíně, Všeobecná deklarace o lidském genomu a lidských právech (11.11.1997)

Žena, asi jeho maminka:

- Vy jste paní učitelka?

- Vy mě znáte?

Dozvídám se, kdo jsou.

- Aha, tak to mě miloval kdysi Julek.

- To je táta. Tak to se omlouvám.

Maminka mladého pacifikuje. Kluk se stále usmívá. Jeho táta mě před třiceti lety měl opravdu rád. Byla jsem k němu shovívavá. Měli doma nesmírně těžké životní podmínky. Klučík se ke mně hlásí i dnes stydlivým úsměvem. Mám ho ráda. Žijí bez konfliktně. Má hezkého syna. Mávají mi. Maminka se usmívá. Opětuji úsměv.

Jedu do dalšího obchodu. Nad hroznovým vínem se skláním se svým bývalým sousedem. Hodný . usměvavým. Děsně ztloustnul. Krásný kluk - valibuk. Ptám se ho:

- Jak se ti dýchá?

- Dobře. A tobě?

- Bééé. Kolik máš dávek?

- Třetí. 

- Hm. To ti v příštím roce nebudou stačit prsty na ruce.

Jsem znechucena. Odcházím v hlavě si rovnám: Daří se jim rozdvojovat nás. Nesoustředím se na zboží, regály; jsem zaujata tím, že přece musíme držet při sobě. Jedno s jakým názorem. Pokazila jsem to. Ten člověk mi pomohl, když jsem potřebovala. Jeho cesta se mnou do Hradce a zpátky... Tolik let jsem mu vděčná...

Druhý pokus.

Naběhnul mně. Jeho žena, taky bez připomínek... Přece skvělá duše jako on. Raději odjíždí s vozíkem. On mi cpe před oči cedulku se seznamem zboží:

- Víš, co to je?

- Předpokládám, že seznam nákupu pro osobu nemocnou kovidem.

- Náš soused málem umřel loni o Vánocích, ale nezblbnul. Potřebuje dýchat!

Kýve. Beru roha. Nechci ho poslat do háje. Ireno, mazej pryč. Stejně nevysvětlíš.

Jsi přítel s každým. Nechej lidem svobodu. Nezasahuj do jejich integrity. Nekritizuj. Každý svého štěstí strůjcem. Každý má zodpovědnost za sebe v souladu se svým plánem ducha, duše, těla.

Moureček stojí na zápraží.

- Mourku, pojď dál.

Normálně sem vždycky hupsnul. Jak má štempl na pobyt. Ne. Ukázněně stojí.

- Mouriši, můžeš klidně dál.

Ale on nechce.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-11-25_Mourek_se_jen_omete_a_bezi_ven/

Asi nechce. Vnikne dovnitř. Omete se okolo misek. Co dostane, to v sobě schová a ven. Nebo na terasu.

Kitty přijela. Zrzka provokatérka vstala, aby přivítala návštěvu. To nebyl dobrý nápad. Vrčení, hníkání.

- Kitty, jsi statečná. Neboj, nemáš to na doživotí.

Zrzka ven. Mourek venku. Kitty chce taky. To bychom ji ale zase celý zítřek sháněli. No, budeme teď mít hodně času. Zatrhli nám trhy, zábavu, divadla, snad bychom zmohli vyběhnout do zahrady a volat:

- Kitty, kde jsi? Kitty! Neboj se! Pojď domů!

A tak bychom mohli zítra utrácet čas. Teď ho budeme mít! Kitty si šla raději lehnout

A já jdu taky.

Dobrou noc!