Tak nám zas předvedli kus toho, co si myslí, že smějí

Probudila jsem se moc brzy. Jak jdeš brzy spát, prodlužuje se ti druhý den den. Venku vypadalo mračno, studeno. Ale ne. Venku mračno a vlhko.

Mourek sedí na parapetu francouzského okna, dveří do zahrady. Otočila jsem hlavu, když jsem slyšela jako takové dávné známé buch. Takhle na mě vždycky bušila Micicinda.

- Mourku, čekej tiše… Tak pojď! Snídaně bude v okamžiku

Krájím mu kousek roštěné. Byla ve slevě. Co myslíte, je to pro zvíře vhodnější strava než kapsička? Prý po kapsičkách mají zubní kámen. A pak jim padají zoubky. Pamatuji, jak v lednu, to bylo deset měsíců před tím, než se Micicinda ztratila, jí veterinář vytrhal asi deset zoubků. Jen asi dva byly velké, to ostatní spíš mini nebo skořepinky. O Mourkovy zoubky pečujeme. I o Zrzčiny jsme pečovali. 

Sobě jdu natrhat mátu. Dám si příchuť máta čokoláda. Oba po snídani. Pouštím si kratičké vysílání s Vlastíkem Mádlem. Než jel do práce, restreamoval – co to je? Přehrál včerejší telefonát u Pavla Zítka. Volala paní, která zareagovala na dětský křik. Osmiletá holčička. Brečela, nemohla vzbudit maminku. Bytovka paní má plot. Protější je vzdálena. Ale křik slyšela. Nikdo nereagoval! Lidi čuměli. Paní přišla blíž. Holčička vevnitř budila maminku. Paní zavolala, kdo pláče, aby vyšel. Trošku je znala z venčení pejsků. Holčička naříkala, že musí do školy, ale maminku nelze vzbudit. Paní holčenku poslala do školy. Zavolala policii a záchranku. Maminka po třech dávkách – kdo ji nutil?! – se už neprobudila. Mladí prý umírají ráno, Celou noc nepijí a neředí krev. Brečím. Zas myslím na osiřelou. Bez kovidu by tu měla mámu.

Začíná soud s Patrikem Tušlem a Tomášem Čermákem. Vlastenci, kteří tu svým jednoduchým přímým způsobem čeřili vodu. A štvali mocné. Upozorňovali na důležité lži. Mluvili u toho vulgárně. Dnes se soudí jejich přečin. Soudil se přečin. PŘEČIN! Nikoli trestný čin! V mrňavé soudní síni pět samopalníků. SAMOPALNÍKŮ!!! Samopaly na lidi, kteří prošli bezpečnostním rámem? Nemají u sebe ani hůlku na telefon nebo na kameru? Nepochopila jsem.

Staří policisté říkají, že co se děje dnes, by se za bolševika nikdy nestalo. Máme tady novou generaci soudců. To už nejsou staré struktury. Přesto se děje nespravedlnost. Větší než za prvního totáče. Václav Peričevič ze spolku Šalamoun říká, že soudci vůbec nemají zodpovědnost. Prý po pěti, deseti, dvaceti letech se zjistí, že někoho odsoudili protiprávně. Dají mu malé odškodné. Přitom jeho rodina, děti, přátelé, život – vše zničeno. Nikdo nenese zodpovědnost. Stát se ani neomluví. Pan Peričevič – moje úcta k jeho práci. Říká, že je třeba naprosto změnit systém. Nastavit zodpovědnost. Politické strany mlčí. Právníci se neozývají. Jeden politický proces jede za druhým. Tak to bylo v padesátých letech, v osmdesátých letech. To jsem zažila jako mimino, jako mladá a dnes. Jsem zděšena záběry hrubosti, sadismu, neurvalosti. Zaklekání lidí na krk. Hned pouta! Necvičený hňup (nepíšu opičák, abych se někoho nedotkla) může přes krční páteř zabít člověka.

Partnera Jany Peterkové chtěli bez uvedení důvodu legitimovat. Šel si dolů zakouřit. REALITA…ODMÍTL SE ZTOTOŽNIT JAKO OBČAN, ZTOTOŽNIL SE JAKO ČLOVĚK DLE ÚSTAVY! 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-07_Takhle_se_zachazi_uz_zase_s_clovekem/

Pan Hradil poté, co si šel zakouřit… Zřejmě si mysleli soudruzi policisté, že to nikdo  neuvidí. Ten člověk řekl své jméno. To stačí s uvedením data narození. Není povinnost nosit OP ze zákona. Jeden by se neopovážil. Jo - v jednotě je síla!  Neřekli, proč ho SPOUTALI, kam ho vezou, aby mohl informovat partnerku, aby se o něj nebála.

Tady mám taky jednoho takového ňoumu. Slídiče. V neposlední řadě tu mám i všiváky donašeče. Co? V posledním týdnu jsem četla od Zuzky Adamson a dalších a dalších lidí, že – bacha, ty šmíre!- to není můj názor, jen cituji! :-)  Prý  k policii berou lidi jen se sklonem k násilí. Někdo psal sadistickými prvky. Ale tomu nevěřím. :) Prý slušný člověk, hodný, empatický, inteligentní nemá šanci. Tomu nevěřím! :-)  To je určitě fejk. A taky prý že berou každého. No, no. Ne, tomu taky nevěřím. Pročítám komenty pod přenosem:

Lenka Kubínová

To je šílený, oni míří těmi samopaly na lidi, viděla jsem to video celé, to snad není možný... fašistická junta !

Irena Hrobská

Lenka Kubínová Nepustili dovnitř, nepustili klimatizaci, neotevřeli dveře do síně, vyšklebovali se lidem, strašili je, omezování, provokovali, pak zněly vulgarismy, že jo. Janu jakoby podťal.

Lenka Kubínová

Irena Hrobská ta soudkyně, šílený , podjatá, arogantní , podstrčené falešné nahrávky, vytržené z kontextu, nikdo neřeší podstatu toxicity vakcín a oprávněných legitimních otázek, nebyli vpuštěni svědci, důvěrníci, nebyl puštěn ke slovu obhájce... jen arogance moci, fašizmus jak vyšitý... hrůza... viděla jsem Janu jak sebou sekla jak podťatá... nedovolili jim se napít, vypnuli jim klimatizaci, uzavřeli se pod samopalnickou ochranou - mafie - zločinci !!!

Reakce na ozbrojené figuríny ve zlostném bojovém zastrašujícím postoji:

Radim Pečenka

kolik lidi ze to masove zavrazdil a snedl 🤮🤮🤮🤮🤮🤡 to je vysmech cele demokracii a pravnimu statu

MariaBella Belisima

Radim Pečenka ČR je právní stát ??? Zdá se , že jenom u politiků z úst je demokracie v ČR

Marcela Lemanová

Na odvolávání to oni právě hrají.Bez záznamu není co dokazovat. Proto se tak bojí. Vědi, že konají nezákonně a v zájmu zločinného spolčení. Buď si soudci uvědomí, že pokud nezačnou jednat v zájmu lidu, bude tato tzv. Justice smazána. A můžou si shánět montérky. A fašisti se jich taky zbavía rádi.

Co bude následovat, když lidi odhalili jejich bubáka?

Vašek Peričevič vysvětluje, jak soudci, policie nechtějí obrazové nahrávky, ač je to ze zákona. Protože na zvukové nevidíš, že tam někdo spí, že soudce se neorientuje ve spisu, že někdo nedává pozor… Doufám, že zítra TV Šalingrad nejdůležitější momenty výkladu pustí veřejně na FB.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-07_Mir/

Co je nejlepší pro člověka? Příroda a šíření lásky. Jdu do zahrady. Nechci myslet na aroganci moci. Takhle to bylo vždycky v dějinách před pádem. Tohle už dlouho trvat nebude. Jdu bosa travou. Zdravím se se zahradou. Ochutnávám třešně. Ráno telefon s paní ohledně rajčat. Tohle počasí jako v prádelně nesvědčí rajčatům na záhonech. Ve skleníku otevírám dveře. Okýnka jsou mírně pootevřená. Jdu se podívat, co bych jim kde ještě podle rady zkrátila. Moje první hlavičky salátu jsou snědené. Takové hlavy jsem ještě nikdy nevypěstovala. Jsem vděčná za skleník. Je to něco unikátního. V poslední době jsem pod saláty nacházela hnusné velké slimáky. V zahradě je nemáme. Ale asi vajíčka s hlínou jsme navezli a teplíčko a vlhko jim dalo život. Koukám, mladé rostlinky okurek ožrané. Zajímavé, že nevím kdy, jsem vysela okurková semínka. Nevěřila jsem, že by vzešla. Štěstí, že velké sazenice jsme nasázela za ně. Vyseté rostlinky se mají k životu. Ale asi tři jsou ohlodané. Udělala jsem kolem jemnou cestičku ze soli. Musím si to místečko pamatovat. Hlínu hodit na kompost. Prohnojit ten kousíček. 

Ptáci dávají koncert. Slyším jejich radost. Jejich velikou radost, že přežili, že přivedli na svět mladé. Mladí ječí napůl ještě dětskými hlásky. Poletují zahradou jak motýli. Mají tu několik pítek. Líbí se jim u nás. Mají tu ptačí ráj. Až přivezeme novou kočičku, budu ve střehu. Mourek je blůma. Asi před čtrnácti dny se vypravil po kmeni k pípající boudě. Stačilo jen jednou zařvat. Dal pokoj. To Zrzka, to byla pravá kočičí drzka. Drzá. Oprsklá. Zrzi, kde je tě konec? Žiješ? Máš péči? 

Miluji naši divočinu. Vstupuji ráno tiše, aby se nelekli. Vnímám trávu, její květy, ptačí štěbetání, vůně… Fialky už odezněly. Konvalinky jsou pryč. Šeříková letos byla intenzivní. Dnes jsem začula lípu. Zrovna jsem se zastavila. Jestli jsem se nespletla. Ano. Lípa. Stojí v zahradě přes cestu. Tam, jak stojí ten překrásný smrk. Ráno co ráno se na něj dívám. Co má nájemníků! Tak lípa kvete! Tuhle jsme jeli s Petrouškem. Povídám mu:

- Jé, podívej, jak tu lípu oštulcovali, tak asi to byl odborník. Měla jsem strach, že ji zničili. Ona překrásně obrazila. Jé, to mám radost. Byla jsem z toho smutná.

Vracím se do domu. Rychle nákup. Dvě věci na C a mascarpone. A pošta. Jedu jen do Penny. Nevybereš si. Všude jsou hodní prodavači. Za kovidu nejvíc otravovalo Penny a Lidl. Dlouho jsem jim nenosila svou energii. Asi jim to bylo fuk. Totiž ostatním nečinilo problém ucpat si nozdry a zamezit přístupu vzduchu do mozku. Tedy peníze nosili. Otroci. Kdyby, kdyby. Nemoc kdyby, aby. Kdyby nás nerozdělovali uměle, byl by mezi lidmi ráj. S těmi, kteří ti nesedí, se nebavíš. Máš dostatek ostatních přátel, máš rodinu. Vše rozbito. Dnes jsme rozsekaní na kluby, skupiny, bandy. To se mocným povedlo.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-07_Jednou_za_blba/

 Tak tedy jedu do Penny. Cestou stahuji vesmírnou energii do srdce. Měním ji na růžovou. Vydechuji z plných plic. Lásku na celé město. Lásku na nepřátele. Lásku, lásku... Parkoviště opravují. Upichuji se na místo.  C jako cibule. Všude mají jen z Nizozemí! Nebrat. Copak nemáme českou?! Nemáme. C jako citrony. Mají bio. Beru. Mascarpone – padám. Pětapadesát korun. Stojím v dlouhé frontě. Hlídám si čas. Za deset minut má přijít klientka. Neumím přikládat karty ke korporátním čtečkám. V Kauflandu mi ji vždy přejedou. V Penny taky nebo mi ji načtou. Za mnou čtyři studenti. Každý drží nanuk. Mám jim dát info? Nemám? Dám. Vysvětluji, že všechny nanuky jsou slazené fruktózovo glukózovým sirupem. Vyroben z kukuřice. Tedy tváří se jako neškodný. Levné sladidlo. V těle se metabolizuje na tuk. Sedá na játra; tvrdne je.

- A to se mám bát?

- Je to možné; já bych hledala cukr.

Jeden z nich – větu, kterou asi slyší doma:

- Na něco umřít musím.

- Ale není třeba umírat mlád.

- Kdo chcete, přejděte k pokladně u okna.

Kluci mě předběhli. Jednomu ukazuji na obale jed. Děkuje. Jsem na řadě. Jé, zrovna ta pokladní, co mě nemůže vystát. Už neuteču. Snažím se být iniciativní. Co iniciativní. Podlézám - chci se zavděčit. Přikládám kartičku k tomu oku. To nikdy nedělám. Neumím to. Nemůžeš se tam ani dostat. Ta plexiskla mají připravena na podzim. Jestli jim to lidi ještě sežerou.

- Nevidíte, že vám nesvítí zelená?

Zastyděla jsem se. Nevím totiž, že mi má svítit zelená. Ó, jaký blb to jsem. A tahle královna IQ mě mohla zase spálit. Já bych řekla.

- Pozor, jste moc rychlá!

Nebo:

- Ještě se nerozsvítila zelená.

Nebo:

- Že vy pospícháte?

Atd. 

Asi před půl rokem jsem platila několika dvacetikorunami. Vysypala jsem z peněženky i nádhernou zlatou. Jak z pohádky. Čapla ji. Přísně:

- Tuhle ne. Ta není platná! To bych musela večer zaplatit ze svého!

Řekla to tónem kárajícího dospělého. Jako by to říkala dítěti, které se chystalo podvést. Vykulila jsem překvapeně oči. Mince byla krásná. Šup s ní do peněženky. Nevšimla bych si. Ještěže mě okřikla. Hned v autě jsem natočila video s otázkou. A hned se sypaly odpovědi. Je to vzácná mince. Výroční. A na Aukru bych za ni dostala 200,- Kč.

Nedala jsem puse pokoj. Asi za dva tři čtyři měsíce jsem paní pokladní přátelsky sdělila, že by nedoplácela, ale vydělala! Odsekla, že neví, o co jde. Nevzpomíná si. Dala mi na můj úder ránu mezi oči. A dnes zas. Než jsem vyndala za tři věci dvoustovku, měla jsem vteřinu na rozmyšlení:

- Z vás ta nenávist ke mně přímo cáká. Mohla byste to trochu skrývat?

Zavřeštěla jak pavián:

- Vy máte problém!

- Ne, já nemám problém. Jsem radostná svobodná lidská bytost. Myslíte, že by vám dalo hodně práce chovat se ke mně láskyplně?

Kjava zastříhala nozdrami. Prchala jsem. Zas příště dostanu mezi oči.

Na parkovišti vidím, jak všichni poučení klučíčci čučí do obalů. Tak to mělo smysl. Netřepila jsem si pusu nadarmo.

Vjíždím do dvora. Vzduch nádherně voní. Jarně. Růže. Lípa. Asi možná snad i trávy provoňují vzduch. Nevím Petroušek mi jde naproti pomoci s nákupem. Já už toho moc nevozím. Moje oniománie pomalu vyhasíná. Má vášeň pro domácí srazy je taky nějak v pytli. Abych si dávala pozor na pusu, abych se náhodou někoho nedotkla. Musíš stále našlapovat po špičkách. Aby se u tebe cítili dobře. Aby tě nezranili tím, že ti vzkážou, že na tvé dárečky kašlou, protože se u tebe dobře necítí. Zbyla mi vášeň pro divadlo, čtení, studium, hory a běžky, Petrouška, nově zahradu. Nově asi dvanáct let. Už mi je všechno volné. Nemám potřebu se s někým předhánět, přetlačovat, přetahovat. Ať se každý staví na hlavu, pokud nezasáhne do mých kruhů. Radost mám z úspěchů svých klientů. Božskou. A to bylo dnes. Paní v mém věku. Oslňující výsledky! Celkového tuku o 4% dole, bazální metabolismus jí stoupnul, tělesná voda stoupla o 4%, útrobní tuk o jednotku dole, kosti o 20 dkg zesílily, svaly narostl o 2,5 kg. Kondice pětka. Pěkný standard. Odchází spokojená. Já spokojená zůstávám. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-07_Jahodovy/

Jdu došlehat dort. Jahodový. Zítra má narozeniny vnučka. Dort bude chutnat. Je to kalorická bomba. Jenže je čas jahod. A povedl se mi přesně jako ten, který jsme ochutnali včera.

- Dáš mi kousek?

- Peťuš, co asi dělá ta holička ze včera? Děti se fotí na konci roku. Bude nějaké rozloučení se školou. A ona zůstala sama. Myslíš, že má babičku, tatínka? Jsem trapná, dala bych jí kus dortu. Jenže to by její bol nesnížilo. Asi moc a moc brečí. Druhačka. 

A protože jsem včera zapomněla díky těm dobrým zprávám na konci na přání – jdu ho doplnit a tady je pro dnešek.

Dobrou noc! Vítězství bude naše! Všechno dobře skončí.

P. S. Napadlo mě, jak si policie budovala důvěru lidí za ty své násilnické sviňárničky po roce 89…