Tak tedy včera a dnes :-)

Úterý. Po obědě. Včera touhle dobou mě Petroušek odvezl domů. Uložila jsem se. Proč? Delší dobu jsem pozorovala padání víček. V roce 2011, když jsem skončila svou pedagogickou činnost, investovala jsem do svých víček poprvé. A dobře jsem udělala. Člověk o sebe má malinko dbát. Nemyslím vyměňovat části těla. ale ze zdravotních důvodů JO. Jednoznačně. Taky – on člověk rozkvete, zkrásní, zjemní. Dodá si v neposlední řadě na sebevědomí. Když už stárneš, nemusíš mít vydojenou kůži, kde se dá. Cvič, hýbej se, pij vodu, nebuď líný, vař si, vyhýbej se polotovarům. Přemýšlej, čím živíš tělo. Jestli poctivě vaříš, pečeš nebo jestli kupuješ jedové bomby…

Polotovary. To slovo v sobě skrývalo nádherný obsah. Zrovna tak jako mléčná jídelna. To bylo! U nás v pevnosti bufet Lipka. Úzká nudle. Asi tři trojúhelníkové barevné umakartové stolečky. U nich ze stejného materiálu barevné židličky. Takové, jaké jezdí v pražských tramvajích. Vzadu byl pult s nápoji. Pultík. Limonády, piva. Po celé délce nudle vpravo vitrínky s tím slovem. POLOTOVARY. Kuchařčiny ruce předpřipravily pro pracující ženu šišku sekané, ta ti nikdy nepraskla, neb z ní byly pečlivě vymačkány bubliny vzduchu. Holandský řízek ozdoben špíčkem a kouskem petrželky nebo jemným kolečkem papriky; španělský ptáček, naklepané a obalené řízky. Jen je vložit na rozpálenou pánev. Ano. To byly polotovary. Dnes už polotovary nejsou. Jsou to jedové nakonzervované hnusy narvané éčky. Navíc zabalené v tunách umělé hmoty. To nemůže být polotovar, to je zakonzervovaná chemická bída. Nápodoba potraviny. Otravina. Nic poctivého.

Tak tedy včera dopo krásně strávený čas. Telefon s mou milovanou kamarádkou z jihu Moravy. Po hodině nás velký bratr utnul. Nevadí. Znovu jsem začaly bušit zobáčky do výzev života. Díky ní jsem se dostala k prostředkům molekulární léčby.

- Luci, přišel mi balík,

- Tak, Iri, budeš brát třikrát denně třicet ml. Devadesát dnů. Tělo se bude čistit. Pak šedesát ml. 

- Dám i Péťovi na jeho kašel.

- Ano. Zhorší se mu to.

- Chápu. Je to jako když se pakují veškeří paraziti se svými kufry k úzkému vchodu vlaku. Jako když někdo přijede z lázní a týden je jak zbitý.

- Ano, přesně tak. A ten gelík, s tím zatřes. Natři postižená místa. Okamžitě se vstřebá. Klidně ho pak můžeš smýt. A natírej několikrát denně.

Balík přišel právě včas!

- A natři si teď před operací víčka.

To je načasování! Mám tubiček víc. Pro vyzkoušení pro zájemce.

-------------

Den před tím, tedy v neděli, když se se mnou milované světlo světa loučilo před odchodem do říše snů:

- Jak zítra? Jak jedeš?

- Autem.

- Jak autem? A domů pojedeš jak?

- Taky autem.

- Ty ses ´zbláznila, vždyť budeš mít zašité oči.

Rozevřela jsem je doširoka. No jo. Má pravdu. V roce 2011 mě odvezl na jednu socialistickou polikliniku do HK, kde ordinovala dr. Talábová z Fakultní nemocnice. Teď jsem si vzpomněla, no jo. Asi jsem opravdu jela pak ještě na stehy. Ale to bylo už asi do FN. Malá čekárna… Asi.

- Petuš, máš pravdu.

- Já mám zítra volno. Odvezu tě. Počkám na tebe.

. Peťuš, tři čtvrtě hodiny?

- Počkám.

Dohodnuto. Znovu a znovu si uvědomuji své štěstí. Má lehkovážnost od mládí dospěla k té stařecké. Ještě že ho mám.

- Dobrou. Zítra!

- Peťuš, mijuju tě.

- Já tebe taky.

Nevím, jestli mě taky mijuje, ale miluje určitě. Vesmírný pane, děkuji!! DĚKUJIII!!!

Včera před jednou je tu. Lehké vypravování. Nemusela jsem se fintit. Růžová halenka, suknička. Do kabelky desky s papíry. Peníze. Kapesníky. Zapomněla jsem telefon. Jsem vedle sebe. Ireno, zas injekce… Na čarodějky poslední – tahání zalomeného kořene. Ještě máš steh v puse. Ani ne po týdnu další píchance. Dobrá.

Optika. Ordinace. Kdysi jsem odsud odešla. Nebyl tu vůbec hodný personál. Asi před měsícem jsem díky svému klientovi vyhledala po letech zdejší ordinaci. Juchů! Lékařka velmi propacientská. Dá se to tak říci? Je to srozumitelné? A sestřička slunce. Úsměv. Ochota. Jiskřičky v očích. Tehdy mi řekla k mému věku 68 let:

- Chci taky tak vypadat.

- Piju výživu Herbalife.

- Počkejte, a neděláte tady v městě?

- Dělám.

- Jo, tak to vás chválila naše starostka.

- Vím, ta štíhlá! Ano. Vypadá nádherně.

Tak tedy včera. 6.6. nepsala jsem. Měla jsem oči plné framykoinu. Neviděla jsem. Ani jsem naší Žofince nepogratulovala k narozeninám. To až dnes. Před rokem přišla na svět v králíkárně pod našimi nejvyššími horami.

Všimla jsem si, že jsem tak emoční, všechno prožívám, že ve FN jsem popletla jméno své zubní lékařky s jménem, jaké nosil moravský básník od Svratky. Přejmenovala jsem ji na barda 19. století. Taky od N.

Včera třináct hodin.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-06-vicka

- Jé, potřebuji si nafotit nástroje připravené na mě. Nemám telefon.

- Já vám to nafotím a pošlu.

- Jé, tak to je unikátní. Děkuji.

Sestřička mě fotí, když poprosím. Decentně. Jsou tam dvě sestřičky. Prý pacientka hovorná.

- No, zakrývá strach.

- My jsme rádi. Protože někdy tu někdo leží a my nevíme, jestli je v pořádku.

Kapou mi do očí. Nasazují čepeček. K uším dávají vycpávky pro stékající kapaliny, dezinfekci, krev. Začínáme.

- Teď budu nepříjemná.

To znám. Ano. Je. Pravé oko. Injekce pálí. Jen chvilku. Další. Další. Další. Už ne.

- Jak vypadá moje tělo?

- Krásnou kůžičku máte. Nádhernou.

- Je vidět její výživa?

- Je. Vidím to. Je jemná, krásná.

- A pitný režim?

- Ano. Je to vidět. Máte krásnou kůžičku.

Mluvíme. Občas to zatahá, zapálí. Je to k vydržení. Vlastně vždyť to pravé oko nebolelo. Až na to umrtvení. Jde na levé. Hovoříme. Ženské krásné energie. Sestřička okolo mě. Lékařka moc hodná. Souzníme. Mluvíme o hluchých lidech, dětech. Jak nechtějí slyšet. Jak se jim musí neustále opakovat.

- Víte, je jim nutno pořád vysvětlovat. Jako když šaman při ajahuaskovém rituálu obkuřuje člověka a mluví mu do ucha.

- Víte, že někde na UHK byl nějaký výzkum, kde zjišťovali, po kolikáté dítě uslyší…

- No, po kolikáté?

- Po osmadvacáté!

- Věřím.

Sestřička se směje:

- Moje po padesáté.

- Mám už pravé hotové?

- Skoro. Ještě se k němu vrátím zašít.

- Už pálí.

- Ano, vaše pleť nádherně papká anestezii. Něco za něco.

Chápu. Moje skvělá pleť. Proto mi u zubaře stále a stále připichují. Zpracovávám jedy z anestezie během zákroku.

- Cítím kůži.

- Ano. Kauterizuji.

- To je zapékání asi, ne?

- Pravé vůbec nekrvácelo. Levé malinko. Tak zastavuji krvácení.

Kauterizace. To si musím zapamatovat. Do blogu. Večer o tom napíšu.

Jsem naivní. Nenapíšu. Až zítra.

- Kolik je hodin?

- Třináct třicet pět.

- Jak tu jsem dlouho? Mohly jsme začít tak v třináct deset, patnáct.

- Už se chýlíme ke konci. Nebojte.

- Šije pravé oko. Musela připíchnout.

Vrací se k šití levého.

- Bolí?

- Už ano, ale vydržím.

- Už jen tři, dva stehy. Hotovo.

Hurá. To jsem šťastná. Oči přicházejí velice rychle k sobě. Pálí.

- Na telefonu máte e recept na framykoin. Dnes jen ledovat. Odpočívat. Vezměte si něco na bolest. Jak jedete domů?

- Manžel na mě někde čeká.

- My vás předáme do jeho rukou. Nemůžete jít sama. Máte zalepené oči. Vidíte jen dolů.

Zkouším vylovit telefon z hlavy. Sestřička vytáčí. Ne. ozývá se nějaký cizí pán. Omyl.

- Já vás vyvedu ven. Nebojte se.

Loučím se. Děkuji.

Otevíráme dveře na podloubí. Petroušek čeká. Mluví s nějakým pánem. On má na každém kroku milion známých.

Sestra mě předává. Kráčíme opatrně s Petrouškem k autu. Přes město pár retardérů. Au. Bolí

Doma se ukládám. Tubu s molekulárním zázrakem u postele. Neleduji. Jak přežiju noc?

Na zádech. Hlavně budu spát dřív… Co záda?

Spím jak na vodě. Nic mě nebolí. Jen pocit, že nevidím ve mně vzbuzuje děsy. Jak to měli ti chlapi v první světové? Hlavy zavázané. Oči také. Bože! Ó. Musím rozsvítit. Sedám si na posteli. Dvě hodiny. To nevydržím. Jsem vyspalá. Za dveřmi se hlásí Žofka. Beru noviny.

- Jedeš! Ještě si škrábni!

Dýchám zhluboka. Rozevírám závěsy. Ne, po svítání ani vidu. Tma. Naklepávám polštář. Znovu uléhám. Už, už klimbám. Zhasínám. Probouzím se. Svítá. Konečně den!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-07-snidane

Osm. Teď bych nejvíc spala. Vstávám. Kočičandy dnes mají masový den. Krájím jim masíčko.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-07-ranni-zahradou

 Sama jdu do zahrady. Oblažit duši. Zpěv ptáků. Na orličku tuším dle bzukotu čmeláka. Trhám smrkové výhonky. Už bych je měla naložit do cukru. A udělat si tinkturu. A nasušit na čaj. Rostou jak divé. Dnes

 ještě ne.

- Petroušku. Jsem připravena.

Za deset minut přistává u vrátek. 

- Chceš pomoct?

Jdu sama. Vidím dolů. Ťukám. Sestřička s úsměvem otevírá.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-07-vysvobozeni

- Věděla jste, že to budu já?

- Ano. Tušila jsem.

Sedám. Sundává obvaz. Myje oči. Bolí to. Myje sice silně, ale něžně. Takový oxymorón.

- Teď se stavíte v lékárně pro ten framykoin. Budete mastit. A ledovat.

- Já neledovala.

- Ledujte kvůli oteklinám.

Dnes mi svěřila, že jí bude padesát. Vypadá taky moc a moc krásně. Děkuje mi za mou chválu. Milá. Profesionální. Anděl. Přinesla jsem tři proteinové tyčky ke svačince.

- Tak to je sníme, až tu budeme všechny tři.

Hovoříme srdečně. Jsem jí nepředstavitelně vděčná za její vstřícnost. Za milé zacházení. Prý sama poznala, jak se některé sestřičky chovají neurvale. Uvádí příklad. Jak své dítě objednávala. Vstoupila někde do dveří k sestře, kam jí poslali.

- Nevidíte, že tu mám práci!?

Prý šla odtamtud s brekem. Ano. I tak se některý personál chová. To by na mě nebylo. Jsem zlobivé dítě. To by si mohla zkusit. Malý bojovník ve mně nespí.

Cestou domů mi jde Petroušek pro mast. Raději se nepokouším přeposlat e -recept. Mám zlou zkušenost. Uložím. Nebo archivuji. A je to nenávratně ztraceno.

- Mám tě pozdravovat od paní majitelky. Máš si to mazat na víčka.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-07-mourek-cekal-spokojene-na-muj-navrat

Smějeme se. Doma. Odpočívám. Leduji. Natírám molekulární léčbou. Zázrak. Usínám. Probouzím se. Usínám. Poslouchám své pořady, protože oči zalité mastí. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-07-parada

Jdu si vyzkoušet nové šaty. Za pár halířů. Krásné. Raduji se. Už aby…

Jdu si ohřát oběd. Žádná mikrovlna. Na pánvi. Ve skleníku beru salátek. Nechci se moc předklánět. Ale přeci jen mrknu pod listy. Ne. Nejsou. Super. To jsem je asi v neděli vysbírala. Naivní.

Myju salátek. Ó, hnusák ve dřezu. Půlím hlavičku. Petrouškovi do mističky s nálevem. Sobě se smetanou. S chutí se pouštím do jídla. V puse cítím něco jako…

Fuj! Fůůj! Ješiši. On byl schován v žlutých srdíčkových lístečcích. Pliju. Prskám. Blééé. Jak se včera i dnes vyhýbám vínu, musím si vypláchnout pusu. Víno dezinfekce.

Petroušek je tu. Už mi otrnulo. Chvilku si povídáme. Miluji rozhovory s ním. Ukazuji mu fotečky z maminčiny garáže. Poslal nový nájemníček. V neděli slejvan protekl. Volá mu. Ano. Opraví. Zaplatíme. A rádi. Je klempířem. Děkujeme. Zítra až půjde Petroušek k bratrovi na kafíčko, domluví se. Totiž bratr sousedil s maminkou. Dnes stále jejich a můj dá se říci rodný domek stojí vedle sebe. Maminku nám hlídali. Nyní hlídají náš domeček.

Půl osmé večer. Šeří se. Dnes je lépe. Mourek vyslal vyjednávače. Žofinka vběhla do ložnice se svým mňau. Spouštím ruku z postele. Konejším ji. Ona ví, že sem nesmí. Tak jen nahoru na postel pošilhává. Na chvíli si vyskočí na okno. Ale tam neservírují večeři. Znovu otravuje.

- Jedeš!

Vyskočila si na noční stoleček. Asi jedenáct let spala v jedné z polic naše první milovaná krásná kočička Micicinda. Dnes koukám.Ještěže mohu. Pod její policí, kterou jsem dávno zarovnala svým oblečením, vytahané džíny. Jo aha. Žofie úřadovala. Chtěla asi vytáhnout oblečení, aby si udělala místečko pro sebe. Pořád se cpe do nočního stolku u mě. Zarovnáno. Tak u Péti, tam se vecpe. Je vyhnána. No, tak pěkně hop na noční stolek a procházka po rampě nad postelemi. To ne. Mazej!

Péťa je tu. Přivezl mléko z kravína. Koupil hroznové víno. Ano, koupil dle mého přání trošku červeného, trošku zelného. Aby nám nezvadlo. A taky si zahrál ping pong. Jmenuje chlapy, kteří byli na stadioně.

- Peťuš, to je super. To jsem ráda, že jsi relaxoval. A máš pochvalu. To víno jsi koupil úplně ukázkově. Přesně takhle bych si ho vybrala já.

- A víš za kolik ty dva pytlíky?

- Hm. Tak za devadesát?

- Za čtyřicet. Byl tam pan K. Říkám mu, jak to má drahé. Povídal, ať chvilku počkám. Ať si naberu. Než dojdu k pokladně, přecení to. 

- No jo, bylo zlevněno. Protože by jim to tam zbylo do zítra.

Osm hodin. Právě dopisuji. Popíjím svůj koktejl. Dali jsme si cell activator. Buněčnou výživu. Už se nevyrábí. Právě teď se mi hodí. Natřu si oči. Framykoin. Gel s buněčnou léčbou. No. Zkontrolovat a publikovat. Ty bláho, já snad dnes v devět budu spát.

Krásný den! Děkuji za něj.

Dobrou noc!