Tak trochu si zaplkat
Miluji kontakty s lidmi. Oslovuji lidi náhodně, spontánně. Dnes setkání s bezva lidmi; navíc slunce. Bylo to tu krásné, jen v dáli už jsem viděla na obloze chystání oblačna na zítra... Jak by tu bylo na světě hezky... Využila jsem poslední letošní hezký teplý den.
Neděle; jedno z dalších nekonečných nedělních výročí. Dospala jsem se. Nemusela jsem se bát, že nebudu připravena na jedenáctou. Mami, kolik týdnů už to je? Moc. Deset let nedělí vstát, sbalit košíček, naskládat do něj dobrůtky a jet. V posledním roce jen virtuálně. Mami, 14.5. jsem se s tebou bezstarostně rozloučila.
- Mami, zítra s Ivou a se mnou zas v neděli!
Měly jsme rozluštěno. Zrovna v poslendím rozhovoru jsem skuhrala, že tu jsem na planetě špatně. Je dobře, že nevíme. Žádná neděle se už nekonala. Vlastně ta poslední. Otlučená. Zraněná. Svinský systém mi nedovolil BEZ PODMÍNEK za tebou jezdit. Mě nedostanou. A ty ses vysvobodila už taky. Mami, jen jedno. Slíbily jsme si do sta. Taky jsem slíbila, že tě budu držet za ruku. Devět hodin před odchodem jsem utíkala k Péťovi. Mami, byla jsem u tebe; zvládlas´ to sama a beze strachu krásně. Ve spánku. Mamko, užily jsme se. Deset let každý den. Středy soboty Iviny, ale kolikrát jsem jela místo ní. A ráda. A kolikrát se mi nechtělo. Dnes bych litovala. Splnila jsem. Mami, mám tě každý den na FB. Pořád cítím tvou heboučkou pleť. Už s tebou mluvím míň. Ale mluvím. V duchu. Jedu krajinou, říkám si:
- Tady jezdila i mamka. Tady jsme se stavily s mamkou. Tady s námi byla Iva.
Mami, ale snáším to skvěle. Ještě že mi Linda řekla - jeď tam! Rozloučila jsem se. Jen mě štve, že nevědomky. Tolik pus, cos´po mně chtěla. Mně to nebylo vůbec nápadné.
Výroční neděle, pátky... Další neděle po osudové už byla bez tebe.
Vstávám. Ještě prve jsem tu slyšela Petrouška. Asi jel k mladým. Jsem tu sama. Klid. Dnes si dám jahody k snídani. Mám ještě ostružiny. Budou se hodit do lesní směsi. Ostříhala jsem šlahouny, pár ostružin se urodilo. Měla bych se jít podívat do parku. Tam jsem loni hodovala na planých. Ty byly! Ta vůně! A slaďoučké. Dnes tam brázdila kola na nějaké soutěži. Snad je nerozšmelcovali. Cyklistický závod. Mají ho každoročně. Zavřený most. Nejsem přívrženec ježdění po trávě. Park je park a tečka. Proto tam jsou cestičky a pěšinky. Kolo tam nemá co dělat. Max na cestičce. Proč ne. Jsem staromódní. Tak nás vychovávali. Jenže dnes je výchova v troskách. To je jako kdyby se pořádala soutěž v chození mezi skleničkami na prostřeném stole. Jen soutěž. Ale už se dává do podvědomí - klidně si vylez na stůl. Ble.
V neděli jsem v zimě vždycky hodinu protahovala tělo s Janou VanCoppenolle. Dnes krátké protažení s ní od moře. Stačilo. Nesmíme zprudka.
Péťa je tu.
- Mourek čeká na tebe.
Otevírám dveře do zahrady. Vidím v něm krasavce. Jak pózuje. Dekoruje. :-) Z krokodýla se vylubal docela bezva kluk. Zlepšila se mu srst. Zbezstarostněl. Hraje si. Blbne.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-26_Je_to_krasavec/
Upekla jsem tři lívance z hrnečku se sraženým mlékem. Na jeden mažu zbytek povidel z koláčů. Na další rybízovou. Tvaroh s c. k. a rozinkami. A úplně navrch lžička šlehačky.
- Peťuš, podívej!
- To si dám a zatím nechci obědvat.
- Peťuš, jedu pro máslo. Za chvíli jsem zpátky.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-26_Dnes_hodne_bezrousovych_v_obchodech_-/
Srdce plesá. Mysl jásá. V Kauflandu jukám spiklenecky na pána. Ukazuji dva prsty.
- Jsme dva.
- Ne, ještě tu krouží jeden pán bez.
Hurá!! Chvíli hovoříme. Milé setkání s cizím člověkem naladěným na stejnou notu.
Lindo, jsem trapná s těmi rouškami. Ale prošlapujeme lidem cestu. Venku si to většina svlíkla sama. Vevnitř musíme rychle tlačit, aby se naučili nosit holou tvář. Po volbách už nás nesmí opásat. V HK v Lidlu, jak jsem včera myslela, se roušky taky nenosí. Neviděla jsem jednoho jediného bez. To v našem Lidlu jsem se usmála na mladého pána. Hned pochopil. Opětoval. Bylo nás tam zas víc. Asi čtyři. Juchůůů!!
Až v noci zjišťuji, že pod videem je poznámka Nikolky:
Nikola Wachtlová
Karel Hnízdo bude z Vás FB celebrita
Fejsbůku, ty jeden! Vidím, s kým jsem mluvila. Máme sedmnáct společných přátel. Kouzlo doby. Pán má filmové jméno z Obecné školy. :-) Jen není Igor, ale Karel. :-)
Koupila jsem kytici růží. Růžových, původně za stovku, dnes za dvacet sedm. Chápete? Źe to Grétě nevadí. Tahnou je někde z Afriky do Amsterodamu na burzu. Odtud k nám. Ale my se budeme zabývat brčky a CO2. A kytici oranžových. Taky ve slevě. Kterou dám mamce? Dám jí sytější. Oranžové. Teď o půlnoci u psaní jsem si vzpomněla na své růžové. Už jsou zkrácené ve výživě. Zapomněla jsem je v tom vedru v autě na zadním sedadle.
Jedu ještě k mamce. Ke hrobu jdu úhlopříčně. Kvůli vyfocení hrobu Ivkova spolužáka. Láďa Bátora. Nesmírně vtipný. Vesmírně studovaný. Inženýr, právník a ještě něco... Chodící kronika Josefova. Ačkoli původem z Phy a taky celoživotně v Pze, ale Josefov má v malíčku. S Ivulkou chodili do třídy na ZDŠ. Vymyslel mu přezdívku Pálpí. Pulpi. Prý podle nějakého plešatého filmového hrdiny. Ivka s bohatou dlouhou hřívou přezdívku přijal. Oba hleděli k Americe a všemu s americkými hvězdami. :-) Z nouze s anglickou vlajkou. Studovali spolu na jaroměřském gymnáziu. Ivka odkráčel do Tanvaldu za nějakou slečnou. Studoval a nestudoval. Rodiče mu v sedmdesátých letech posílali dva tisíce korun. Krásná apanáž! To nebyla ani má první výplata. Brala jsem osm set. Na gymnázium jsem přibyla asi o čtyři roky později. :-) Jejich třídu znám. A kluky o rok níž - těch znám méně. Jeden z nich je můj bratranec, který o mně nevěděl až do minulého nebo předminulého roku. Podle lajků Jany R. jsem se k němu dostala na FB. Naše babičky byly sestry. Ta jeho odpočívá v Černožicích v hrobě, kde spí naši prarodiče... Maminka tam se mnou asi dvakrát třikrát byla. Ještě loni jsme s maminkou jak dva vyvrhelové seděly před Vánocemi u hřbitova na lavičce. Vítr mi stále zhášel svíčky v andělském zvonění.
Cestou k Bátorům koukám, hledím, takový vojenský kamenný vozík. Pepa Šrám. Josefovská figurka. Nudle u nosu. Utírá ji rukávem. Od roku 2018 není mezi námi. Před šedesáti lety tu bydleli na hřbitově. Jednou mě ohrožoval se svým bílým vořechem na rohu Okružní. Tam, kde jsem asi za patnáct let chodila volat mamce pod okno, že nemám na sunar. :-) Byl to exot. Někde sehnal kolo a jezdil po ráfkách. Mamka si ho asi před dvaceti lety občas najímala na práci na zahradě. Rozhlížím se kolem jeho hrobu. Myslela jsem, co znám příběhů. Ale budu muset udělat exkurz. Opáčko. Vyfoceno, splněno. Klušu k našemu. Beru konev. Neteče voda. Na dně konve je drtek. Nad hrobem bzučí včely a sršánci. Velcí jak torpéda. Vím od Zuzky Ipserové, že neútočí. Zametám květy z pomníku. Napadlo mě, že před hřbitovem je pumpa; klušu tam. Vymývám sklenici a oplachuji kameny od zeleného potahu. Vracím se. Po poslední cestě... Osvěcuji hrob. Tentokrát se loučím s oběma.
- Mami, tak ahoj. Tati! Děkuji vám za všechno!
Miluji chodit po chodníčku, který byl poslední maminčinou cestou od havraního auta na rozcestí u vodovodu. Dík mé studentce rakev nesli jen ten kousek. To by se pronesli až od brány. Děkuji ještě jednou!
Cestou se zastavuji u parku. Místo mého dětství. Původní garnizonní park. Tam směli civilisté jen s vojenským doprovodem. Na pozvání. Kuželník. Altán. Taneční parket... Za mého dětství jezdilo pět a půl auta za hodinu. Ne-li za den. Ale park byl obehnán obrovskými oky ostnatého drátu. Prorostlý šeříky. Odstíněno od cesty. Chodili jsme sem na houpačky. To byly naše, krásné. Klasické. Lodička. Čtyři sedátkové s držadly z pevného kovového tlustého drátu. Uprostřed dvě prkna. Kolotoč. A dvě takové ty - parkové. Už se nedělají. Sedátka proti sobě a laťková podlaha. Ta se houpala. Ach, chtěla bych si vyzkoušet znovu pocit právě z téhle houpačky. Na ní jsme si hráli na vlak. Akátové lístky byly jízdenky. Na původním místě jsou už moderní. Bez fantazie. Bez fantazii budící.
Prohlížím místa, kudy chodila mamka do army do kasáren. Včera jsem fotila její SVVŠ. Mám dopis, kde jí píšou, že je přijata ke studiu. Popojíždím na kopec. Támhle ten padací most tam nebyl. Ten byl vykopán díky Pavlu Češokovi. Naši - moji nejdražší životní přátelé... Češoci. Před třiceti lety rozvod. Co jsme se k nim najezdili do Phy. Na Příčce 142, Pha 4 Krč, 14200. Jezdívali jsme ke Starému vinaři, do Demínky, hodně jsme pochodili restaurací, barů. A přenocovali buď u Češoků nebo u Vojty v Řípské. Bydlel v bytě u paní Filky. :-) Asi Filoména. Dej mu pánbu věčnou slávu; už Ivkou v nebi poslouchají Jethro Tull, Pink Floyd... Nejraději jsem měla, když jsme vyjeli na Strahov do VŠ kolejí. Tam se zrovna tančil tanec bump. Zpět. Češokovi emigrovali. Zpátečka. Levým periferním pohledem vnímám přibrzďovat auto. Někdo mi chce vynadat, ať se tu nemotám? Ne! Vystupuje krásné stvoření.
- Dobrý den! Vy jste paní Hrobská! Musela jsem zastavit a pozdravit vás.
Poznala jsem ji. Alenka z FB. To jméno - si nepamatuji. Hidveghy. Tak to mě velmi těší. :-)
Volá Peťulka.
- Ty to máslo stloukáš?
- Ťuti, už jedu! Stavila jsem se na hřbitově.
Pozdní nedělní oběd na sluníčku. Povídáme si. Líčím, kde jsem vytloukala.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-26_Budou_povidla/
Až do štípání komárů klečím v trávě. Vysbírávám pod švestkami plesnivé a shnilé. Dva kýblíky zkažených. Scvrklotiny vypeckovávám do mísy. Kontroluje mě Zrzka. Štve ji motýl. Chce se napít kvasící šťávy ze švestek. Nedá mu klidu. Ani on jí.
Ještě teď peču pomaloučku povidla. Končíme. Zítra se budou péct dál. Mami, už třetí rok si vyrábím povidla sama. Ale ta od tebe byla nejlepší na světě. Na tebe nemám. Dala sis práci. Švestky jsi pomlela. Já vařím z celých. Mohu je ještě mixnout...
Všechno jednou končí, nové začíná. :-)
Léto, pápá... Podzime, tak teda pojď! Pojď do nás! Těším se!
Přeji slunce nejen nad hlavou!
Dobrou noc!