Tak už čtvrteček. Nějak krátký!

29.04.2021

Tak. Jak to bylo? Dnes kratičké shrnutí. Jsem v myšlenkách zaneprázdněna svou prací. Nemyslím na nic jiného. Včera i dnes doháním měsíc. Jo, když jedu na setrvačnost, užívám jara a zahrady, musím závěrem hnout zadkem... 

Do jedenácti čas uteče, jak voda. Jdu si pro své kopřivy. Cestou koukám, co mám k pletí. Co práce tu na mě čeká. A to nemluvím o hromadě žehlení. Co je priorita? To si musíš v hlavě srovnat. Kocour Mour mi běží přátelsky naproti. Nechává se hladit i na bříšku. Spokojeně přede. Jako mi vrtá hlavou, kam se poděla naše Milovaná Micicinda, co se s ní stalo, kam a jak se vypařila, odnesl ji dravec? Někam spadla? Zdravá, jen vyběhla ven. Ještě jsem byla nevrlá, že se mnou nechce být doma... Vyhodila jsem ji do zahrady.

- Tak si běž!

Šla si.

Tak jak přemýšlím nad osudem naší kočky, vrtá mi hlavou, kde má bydliště Mour. Takový velikánský kocour. Poprvé jsem ho uviděla někdy v lednu; byla už tma, nevím, kolik hodin, ale prosvištěl jako krokodýl okolo oken. Přikrčený s chůzí krokodýla. Držela jsem malou Zrzku v klíně. Vím, že jsem říkala, že šel okolo oken krokodýl. Varovala jsem ji před ním. Přikrčený, strašidelný. Nakukoval dovnitř. Otevřela jsem dveře do zahrady a zahučela:

- Jedeééš?!

Byl to nepřítel. Vetřelec. Tehdy. Co má co lézt do revíru naší Zlatěny.

No, měsíc si podal ruku s měsícem, kocour s námi trávil čas u jarních prací. Nejdřív to byl nápadník, obskočník našeho kotěte. Jednu neděli, asi před třemi týdny, jsme ho odsud chtěli vyštvat. Únikové cesty kočky dobře znají. Vyzkouší si je v době míru, aby při nebezpečí věděly, kudy zdrhnout. Mourovi jsme zadělali díru k sousedům kamenem. Bláhoví!! Aby nemohl tak rychle dovnitř k nám. Ale on předvedl, že umí být i kocourem výškovým. A bleskurychlým. Přehoupl se přes plot jedna báseň. Žádný problém. Pak zjistil, že nejsme nakloněni jeho hryzání a skákání na Zrzku. Trošičku se stáhnul. Když se začali rojit další nápadníci, ležíval vpředu na svém křesílku a spal. Působil ale trošku jako ochrana, překážka pro ostatní krasavce. On se tu rozvaloval na označeném území, zatímco oni se sem vkrádali opatrně a na sebemenší zvuk se ze zahrady dekovali.

Tak se tedy zdravím s naším hostem. Vděčný. U příležitosti hledání pampelišky se napasu na bršlici, vyškubnu pár stromečků javoru; to já rada, žádné kácení, každé jaro do nekonečna vytrhávat množství zakořeněných nažek krasavce za plotem. Povedlo se mi vyškubnout dvě pampelišky, beru dva vršky kopřiv, zas to s tím zeleným nemohu přehánět, jdu domů. Jemně prší. Spíš mží. Nechávám kočky kočkami.

Jedenáctá. Maminka. Líbí se mi, jak vždy na první nákuk pookřeje, usměje se... Většinou slyším její:

- Už ji slyším.

- Kapesníčky vlevo, čaj vpravo.

Mluvím spíš já, ale aktivuji.

- Mami, máš tam žhavý čaj?

- Mám tam čaj, ale jestli je slabý, to nevím.

- Horký!

Nikdy nevím, jestli rozumí. Odpojuje se. Nechce vidět, slyšet... 

- No, tak jsem to podle tvýho rozkazu udělala.

- Mami, já ti nerozkazuji.

Generace zvyklá poslouchat příkazy, zákazy, rozkazy. To vidím na ulicích. Kdyby někdo nařídil: Odevzdejte mozek - jen by se zeptali kdy, kde, kam. 

- Mamko, jak jsem šla teď ráno zahradou, běžel ke mně ten cizí kocourek. A přátelsky zvučil vr, vr, vr. Mami, to by se majitelé divili, kdyby přišel s obojkem. Ptali by se:

- Kdes to, Mourku, koupil?

Vyprávím o Zrzce, Mourkovi. Maminka poslouchá. Myslím si, jak mi rozumí. Ale když se jí na něco zeptám, je zaskočena. Budu muset začít mluvit hlasitěji.

- Mami, pamatuješ, jak poprvé hrábli 16.4. před dvanácti lety tady u nás v zahradě do země? A vy jste přišly druhý den s Ivou podívat se. Pamatuješ na to?

- Pamatuju.

Jak si to může pamatovat? Chtěla bych použít zařízení na čtení myšlenek. Možná je to jen nějaká chiméra. 

- A mami, tady v kuchyni rostla přenádherná švestka. Tu musel Petroušek vykopat. Takové velké krásné šťavnaté plody nesla. A když jsem lamentovala, že jsme o ni přišli, uklidňovala jsi mě:

- Nelituj stromy, vyrostou nové.

- Mamko, a už máme švestky. Narostly nové.

Snažím se maminku aktivizovat. Lámu z ní, jak se šla vykoupat do chléva. Tvoří věty těžkopádně. Ale mluví. 

- No, šaty jsem si položila na okraj žlabu. To bylo takové snesitelné místo.

- A proč ses koupala v chlévě?

- Bylo tam teplo a...

Hledá slova.

- Soukromí, viď?

Když si vzpomenu, jak mi šéf lékař v HK na LDN povídal před čtyřmi lety, že narkóza byla maminčina poslední, že nebude už mluvit... Ech, darmo mluvit! Lékařská věda je někdy nepřesnější než předpovědi astrologů.

Už je tu paní Hudáková. Zrovna si povídáme o výhledu do pohádky. Na sluníčku, na lavičce, rozložila jsem dobroty, užívaly jsme výhled do maminčina dětství. Na dva jedinečné kopce - Chloumek a Prašivku. Zalezly jsme si tam do soukromí. Když nás tam nepřišla otravovat Mengelka  nebo vyhrožovat ještěr, ó, to byly časy! Všechno někdy začíná, všechno jednou končí. Přeju dobrou chuť. 

- Mami,  mám tě ráda. 

Vím, co odpoví. Čekám na její:

- Já tebe taky. :-) 

Uháním podnikat. To jsem mohla každý den! Tak využívám příležitosti až nyní. Volám, vyptávám se klientů...

- Dobrý den, už jsem vás dlouho neslyšela.

- No, není mi dobře. Včera mě očkovali.

- Proč?! Vy jste podlehla...

- No, já mám půl plíce, tak jsem se bála.

Ty vorle! Zabít bílé pláště je málo. Potvory bezohledné. Paní si stěžuje... Loučím se. Zavolám zítra.

Telefon. Petroušek.

- Chceš říct, že už je poledne?

- Chci říct, že už je půl jedné.

- Peťuš, to to letí.

Jdu se naobědvat. A zas do práce. Péťa je tu.

- Peťuš, ty už jsi tady?

- No, ještě jsem se stavil... To jsem dobře zvládl.

- Tři hodiny, jen to letí! Zvláštní, dnes moc rychlé.

Telefonuji se svým milým klientem. Nedůvěřoval mi. Ale už není třetí rok mišelínem. Na motorce vypadá skvěle. Dovedl mi klienta. Manžele. Paní skončila. Pán, motorkář, egouš, zůstal mišelínem. Jo, kdo chce nadnášet motorku, musí být tlustý.

- Mohl bys mi vyfotit, jak děláš kliky? Včera jsem o tobě s někým mluvila. Jak jsi začal nenápadně. Pamatuješ? Devátého ledna jsi přišel s poukazem od dcery z maturitního plesu. Až v dubnu jsi měl první výsledky. Tvé tělo si fakt dalo oněch devadesát dnů!! A pak jsi hlásil, že na každé benzínce uděláš pár kliků... 

Pomůže mi. Objedná. Honím body. Mohu mu tam košík naházet. Do prčic. Po třech měsících změnit heslo. Zdržení na cestě. :-)  My to dáme.

Volám klientce, která hodně nakupovala pro firmu. A najednou nic. Prý bere od kamarádky. To je ale docela smůla. Ona je zaregistrovaná u mě. Volám do Herbalife. Mám několik bodů. Metoda ohrané desky. Asertivita. U mě cvičení ovládání. Aby nenastala nasertivita. Volám svému prezidentovi.

- Ahoj Ireno, tak copak máš?

Chrlím. Má neskutečnou schopnost nadhledu, klidu, umění řešení; ti pod ním neberou telefon. On má na mě čas vždycky. Žaluji na ne vždy jednoduché přihlašování do systému... Vždycky najde řešení, uklidní emoce. Není to jen tak, najít klienta. Udržet jeho důvěru. Nesmírně náročné. A pak se klient nedostane do systému jen kvůli heslu.

Vyřízeno.

Volám nové klientce. Povídáme. Rozumíme si. Objednává. Posílám výzvu. Zároveň vypravuji balíček. A volám se svým sponzorem. A čas mi utíká. A, a, a... Zahrada se halí do tmy. Už druhý den osiřela. Tak zítra. Možná zítra...

Ještě kontrola prvního dne u nového. To je senzační člověk. S ním je legrace, rozhovor, jako kdybychom se znali léta. 

Měsíc jsem poskládala. Lidi mi pomohli. Ó, mám skvělé, zdravé, krásné, štíhlé a jaké ještě klienty? Unikátní. Bezvadné. Bezkonkurenčně dobré.

A teď jdu juchnout do pelíška. Zasloužím si.

Dnes nic moc? Pro mě den bez zastávky.

Dobrou noc!