Tak už dnes! Bez! - Zažité se mi ztrácí - obchody, lidi, zvířata...

Hezky se vstává do sluníčka. Dnes - ano, nikam nemusím. A taky nepůjdu. Ačkoli jsem se těšila, že vyzkouším, kolik máme v městě ovčanů. Ofáčovaných.

Telefon.

- Seš doma?

- Jsem - sem.

- Mohu se stavit pro jídlo?'

- Pracuji v noční košili, bacha!

- To mi nevadí. 

Rychle se jdu převléknout, vytapetovat obličej. Je tu. Krásná, štíhlá. Ta, jak jsem ji nemusela. Než jsem ji poznala. A než ona poznala mě. I v krákorán době jsme se objímaly. Není ovčanka. Ačkoli... Jsem se jí smála. Lidi už to mají tak zažrané, že to na čenich nasazují automaticky. Nemám to tak. Nemám!

- My máme v sousedství kluka, přinesl mi ukázat vysvědčení (ta se má!!). Chtěla jsem ho vzít do Penny a koupit mu nanuka. No jo, jenže já nemám roušku. On povídal, že taky nemá.

- Tak jsi mu půjčila svou ne? Ufuněnou.

- No já ji mám v autě špinavou, nepranou.

- Já taky; na zemi. Růžovou od klientky. Mám na ní rtěnkový šrám. Jinak jsem nosila papírové z ubrousků.

- Vyštrachala jsem roušky, jdeme do Penny. Tam skoro nikdo neměl!

- Takže někdo měl? Ovčani nebo sklerotici. :-)  Jedna maminka říkala dítěti: Adélko, tys neměla dnes roušku. - Jo, maminko, Pepíček mi půjčil svou. - Takže promořenost se děje přirozenou cestou. :-) To se stalo! To je jak půjčit si posmrkaný kapesník. :-) 

Obracím hovor jinam. 

- Víš, že končí ABC? Chodila jsem si tam pro speciální zboží, které v řetězcích nemají.

- A hlavně tam byla pro tebe prodavačka. A víš, co tam bude?

Zdvihám obočí.

- Hrabák.

- Na náměstí budou dva sekáče!! To je hrůza! Klasik skončil - to byla seriózní Konrádova fa. Svět se mění.

Je třeba jít pracovat. Obě. Objetí! Papá. 

Dnes jsem si v našich nemovitostech udělala jasno, od koho bereme elektřinu, od koho plyn, do kdy, jaký tarif. Umělý chaos. Fa na plyn dodává elektřinu. Naopak. Přehledně jsem si vypsala data - do kdy, tarify, za kolik, u koho... Nejlevnější elektřinu jsme měli do května my. Nyní mají nejlevnější naši nájemníci v domečku. Ještě rok. 

Vyřizovala jsem hovory, do nichž jsem se nehrnula. Vše odškrtnuto, vyřízeno. Na hejtmanství jsem se dotázala, jestli tam nedodržují třicetidenní lhůtu na odpověď.

- No nám sem chodí hodně pošty. My jsme vám odpověděli.

- No, a já jsem položila několik dotazů zpětně. Tak jestli si pan hejtman myslí, že to zase zakope pod koberec, tak ne. Tak to nebude, ano? Zdá se, jako by nevládnul sociální demokrat, ale jako pirát nebo ODS! Takže vyřiďte, že sebou má mrsknout, jinak na něj podám trestní oznámení. Sedíte tam za peníze svých ovčanů; to já nejsem. Jsem váš občan! Jsem si vědoma svých práv i povinností. Ty dodržuji. Laskavě jděte příkladem. Neukazujte tak veřejně cochcárnu. 

- Já to vyřídím.

- Ne vy mi řeknete, kdy pošlete odpověď.

- No to vám takhle časově nemohu sdělit.

- Ne, vy jste měli v březnu plnou pusu jakéhos krákorán viru, a teď se zabavujete dovolenými. Tedy mě to nezajímá a Vy odpovíte do konce týdne, ano?
- No to já nevím... Musím si to nejprve sehnat, pak přečíst.

- To bude náročné, viďte?

Takhle pracuje naše hejtmanství. Jo, když jsou volby, pánečku, to se panáčkuje! Jen jsou v nořičce, už z ní není rozhled na voliče.

Vypráno. Další. NEXT, next - říkal jeden školitel... Do sluchátek překladatelka tlumočila: DALŠÍ!, další... Tak tedy další! Koho potřebujeme ještě vyprat?! Pro dnešek stačilo.

Žiju v našem městě 64 let. Jsem zvyklá na lidi v něm. Na sousedy. Mám lidi ráda. Mám asi hodně nepřátel, kritiků. Kdo se odlišuje, irituje své okolí. To jsem já. Neumím jít s davem. Nejsem šedá myška z davu. Kdysi jsem si to přála. Prý se nemám znásilňovat. Zůstanu svá! Přesto lidi miluji. Pomáhám. Včera mě vykolejil výprodej v drogerii. Jindy vrchovaté regály, včera už skoro prázdné. Měli tam hezké, tmavě zelené, do oblouků v klenbách, vkusné. Masivní. Naše náměstí umírá. Obchody se zavírají. Dotýká se mě to vnitřně. Rozesmutňuje...

Za rohem naší ulice celý život bydlela paní G. Krásná. Sympatická. Vedoucí ŠJ. Skvělá, převýborná manažerka. Pamatuji si, když měla poprvé zdražit oběd o korunu, vymohla si až na ministerstvu výjimku. Dokázala v účetnictví, že jí peníze stačí. V její jídelně jsme dostávali kompot ananasový s jahodami - to když potřebovala na konci měsíce zbavit se peněz. Na stolech stály celý rok vázičky s doopravdickými květinami. Celý rok! Kuchařky se staraly o záhony bylinek, hlavně pažitky, petrželky. Polévky byly vývary se zeleninou - zelenou. :-)  Kuchařky vyráběly svou strouhanku, domácí nudle!! Tam se nekradlo. Vše se rozdalo strávníkům. Před zavíráním se z okénka zavolala nabídka. To bylo zájemců! Plata s nesnědenými moučníky šla do družiny... Takovou jídelnu bych předváděla exkurzím. Asi před devíti lety jsem byla vyhodnocena jako skvělá manažerka. Letěla jsem do Finska. Obhlídnout to jejich skvělé školství. K nám měli lítat. Než nám ho zmrvili! Zaplatili nám do ruky eura. Tehdy jsem si vyjela lodí přes záliv do Tallinu. Kdyby rodiče našich žáčků, studentů, učňů měli možnost nahlédnout, co jedí děti ve Finsku! Vážili by si školních jídelen. U nás vedoucí stravování musí dodržovat spotřební koš; mastí se máslem, žádným bratrem nebo sestrou másla... Finské děti nemají na výběr z vícero chodů; mají třeba boršč a k tomu si nalijí z krabice mléko nebo ze džbánu vodu; v březnu dostali jedno tvrdé ryngle. Skvělé nutričně vyvážené jídlo. :-) Ble. Kupují tam polotovary... Prošla jsem od mateřských škol, přes základní, lyceum, uměleckou po vysokou. Ve finských jídelnách jsem stále myslela na paní G. Přesluhovala. Kdysi její syn spadl do řeky. Utopil se. Jestli uklouzl. Nevím. Zbyla jí dcera. Paní G. miluje třešně. Každý rok jsem ji zvala. Natrhala si jak vrabci na ocas. Jejich dům od jara zdobily květiny. I na sloupech u brány. Patřila mi do života. Před čtrnácti dny mi Petroušek donesl zprávu:

- Paní G. už má obavy, že to tu s manželem nebudou zvládat. Prodali dům. Stěhují se do Benátek nad Jizerou za dcerou.

Zastavilo mě to. Mám stále dost času. Odkládala jsem zazvonit u nich... Potřást rukou.  Ztratí se mi tahle paní ze života? Jak ze života? Vždyť ji třeba tři měsíce nevidím. Co blbnu? V zimě ji potkávám na běžkách. Kolik jí je? Dost přes sedmdesát? Nádherná. Chodila okolo našeho domu... Už nebude? Do prčic - po plyšáku se ztratily zaběhané obchody, firmy, po krákorán viru je svět jiný! To nestačí? Ještě se mi ztratí sousedka za rohem? Před dvěma lety jsem jí volala z DD. Seděla jsem u třešní s maminkou a dvěma s Jaroměře. Ta jedna vzpomínala na paní G. Prý byly sousedky. Zavolala jsem paní G. Poprosila,  jestli by nepřišla svou bývalou sousedku v DD potěšit. Zrovna se šplouchala v moři. Ale slib splnila. Přijela za svou sousedkou, kterou dal syn do DD, aby mohl prodat její dům. Chjo, těžké osudy. Volám. Má mě v telefonu. Ozvalo se srdečné:

- Dobrý den!

- Dobrý den, paní G. Chtěla bych vám na památku napsat. Vzdát hold. Jste ještě tady?

- Už druhou noc spíme nově tady. Zvykáme si.

Zadržuji slzy.

- Já jsem vás ještě chtěla vidět. Rozloučit se. Když jsem jela kolem, už tam nebyly květiny. Chtěla jsem vám jen říct, že jsem vás měla ráda. Vážila si vaši práce v jídelně.

- Já jsem vás měla taky moc ráda. Doporučila jsem vás...

Zastavila se. Čekala jsem, kam... Zamluvila to. Někde mě doporučila... Asi tuším. V jednom konkurzu. Jenže nastrčené koště vyhrálo...

- Jsme spřízněné duše. Taky jsem si vás vážila.

- A ráda jsem vás potkávala v lukách na běžkách.

Uklidňuje mě: 

- Už nebude sníh!

Bulím. Klepe se mi hlas. Drž ho. Mluv normálně. 

- Nebojte, my jsme si doktory nechali v Jaroměři. Tak přijedeme.

- A ohlásíte se? Přála bych si, kdybyste se tu zastavila.

Konejší mě.

- Určitě zavolám. Nebojte, ještě se uvidíme. My tam přijedeme k doktorovi.

Loučíme se. Čestných lidí na vedoucích místech ubylo. Už jen trafikanti, bezpáteřníci, převlékači kabátů, cestovatelé od krmelce ke krmelci. Nezáleží jim na poddaných. Ždímou bezohledně své!

Ireno, seber se. Utři slzy dojetí. Šup - do práce.

Uvelebuji se na zahradě. Mám celý den pro práci, pro sebe. Pokouší se mi dovolat Petroušek. Volám zpátky.

- Bude oběd?

- Bude. Přijdeš?

- Přijdu. Ale prosím tě, aby ve dvě byl na stole. Pak ještě jedu...

Před třináctou mažu do kuchyně. Z namletých ovesných vloček, tvarohu a vajíčka hnětu těsto. Maličko mouky. Jahodové knedlíky. Peťulkovo oblíbené. Dávám na páru dvě patra. Šlehám mu šlehajdu. To zbožňuje. To bude jediná zátěž... 

- Tys to stihla, jo?

- Ještě příbory vem ven, jdeme.

Pochutnáváme si za koncertu ptačích hvízdálků. Vyprávíme si, co jsme prožili. 

- Peťuš, paní G. už spala dvě noci tam, u dcery.

- To je život...

Netušila jsem, že budu smutnit po cizím člověku. Nekamarádily jsme se. Nestýkaly, jen na ty třešně, na těch běžkách...

Jsme křehké nádoby. Mám zas kacířskou myšlenku. Když jsem ji minule vyslovila nahlas, do půlhodiny zavolala hnojná baba Jaga s informací, že má Petroušek přítelkyni. Míca. Nevím, co si slibovala. Tak já to teda řeknu: Lidé jsou hodní.

Tečkou dne byl telefon s naším budoucím nájemníkem. Lukáš. Sluníčkový. S dredy na hlavě. Krásná duše. 

Tak - jdu to zaspat. Hezký den s hezkými setkáními s hezkými lidmi.

Dobrou noc!