Tak zas někdy do Prahy. Někdy příště
- Peťuš, už jsem skoro doma. Pojď mi prosím tě otevřít branku, ať nemusím do batůžku.
- Mourek tě hledal. Nechal jsem nabít ty žárovky. Na besídce měly tmu. Všechno jsem zalil.
- Jsem upocená, ušlá, spokojená, že jsem obstála v branném závodě Prahou. Peťuš, to bylo hrozné. Od čtyř pokus domů. Vyšlo to. Je devět!
- Proč jsi nejela autobusem?
- Dobrá otázka. Protože z hotelu jsem to měla 4 zastávky k nádraží v Libni. Odtud jsem chtěla jet Leem. Jenže už v buse jsem na Idosu viděla, že se na trati staly nenadálé změny. Vlaky přeškrtané. To jsem ještě nikdy neviděla.
-------------
Už jsem se vybalila.
- Peťuš, kde je mléko?
- Tys´ neřekla.
- Řekla. Odpověděls, že tu dnes v šest ještě nebudu.
Slyším z pracovny jeho odpověď. Načapán. Neochotně. Ale slyším úsměv:
- Jsem na to zapomněl.
Řehtám se.
- Tak to řeknu, ne? Přivezeš zítra.
----------
Deset večer.
- Péťova doba. Dobrou noc.
- Peťůůůš?
- Copak?
- Máš mě rád?
Pusa.
- To víš, že tě mám rád. Ty mně dáváš!
Řehtám. Řehtám jak koník. Miluji ho.
----------
Ráno. Půl páté. Mourek přišel lehce mraucnout. Petroušek by ho šel pustit.
- Ani se nehni! Moure! Vypal!!
Usínáme.
- Mra!
Syčím:
- Jedeš?
- Kurník tady se nedá spát!
- Ticho. Cvičí nás. Nesmíme se poddat.
- Já se jednou můžu vyspat! A můžu se na to…
Jde ho pustit. Hm. Myslím, že Mourkovo cvičení svých otroků bylo zahájeno.
Šest. Budík.
- Peťuš, vůbec nevím, jestli mám čas.
- Máš.
Zmatená. Rozkoukávám se. Pro mě budík šok. Jo, mám dost času. Jdu si navařit čaj s sebou, naplnit láhev filtrované vodičky s aloe. Pro jistotu obědovou tyčinku. Svačinku mandlovou. Pár kuliček hroznového vína. Pár malých rajčátek. Kousek, ale fakt malý krajíček s oštěpkom pro strýčka Příhodu. Co kdyby… Jednou v Brně se něco stalo na trati, čekala jsem tam asi dvě nebo tři hodiny. Pak pouštěli jeden rychlík za druhým. Ujížděly mi před očima. To se dnes nestane. Ale co kdyby!
Umýt vlasy. Ustrojit se. Sbalit. Šálku, kdyby bylo v sále zima od klimatizace…
- Čekám venku!
Dnes v naprostém klidu jedeme k nádraží. Pusa.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-20_Do_Phy_a_zpatky.../
Klušu si koupit jízdenku. Pokladní mi doporučuje místenku. Na peronu odpočítávám 3. vagon a hledám své sedadlo. Přisedám ke skupince žen; jedou na otevřené dveře do rozhlasu. jsou tady někde odsud. Povídáme si. Sedím vedle svého sedadla. Někde v Chlumci přistupuje majitelka sedadla, kde sedím. Přesedám vedle na své. Poslouchám něco do sluchátek. Před Prahou:
- Já bych se mohla vyhnout Hlavnímu nádraží. Vystoupím v Libni. Pojedu čtyři zastávky autobusem.
Přitakají. Měla jsem obavy z výluky metra. Pyšním se v duchu, jak jsem chytrá, vynalézavá, inteligentní, schopná samostatně řešit problémy. Jo. Ještě si dnes zažiju. Vystupuji. Tady to znám. Přecházím. Ano. 177 nebo 183. Přijíždí 133. Ne. To není můj. Tím jsem jezdívala myslím do Stepu od Clarionu. Ireno, ty se vyznáš! No jo, jen se pochval.
Na školení přijíždím místo s pětiminutovým zpožděním o patnáct minut dřív. To jsem sekajda. Jako že sekáč a sekačka ne, tak sekajda. Zdravím se s kolegy. Radka od Karla u registrace.
- Co si dáš? Vepřový plátek, brambor nebo veganské?
- Jednou nezdravé.
Jsem na sekci pro ty šikovné, úspěšné. Jedna. Oběd. Super. Hledám na papíře vlaky, autobusy, které jsem si vypsala. Odhaduji, jak to stihnu k Leo expresu. Z Hlavního v 17 z Libně v 17.09. To je skvělé.
- Mohu si koupit víno?
Kuchař pokyne jednomu z asi pěti mladičkých číšníků. Jeden z nich přichází.
- Prosím chtěla bych sklenici vína.
- To musíte dolů do baru.
Vyjelo mi obočí!
- Prosím?
No, tak takhle to dnes chodí. Než by ten kluk hodil kostrou. Přinesl mi sklenici vína. Dostal by spropitné. On mě nedochůdče posílá o patro níž. Blbeček. Systém.
Končíme. Stíhám krásně ještě dřívější autobus. Budu mít přes půl hodiny rezervu. Ani nevím, jak se mi bude hodit. Hledám Leo expres. Hledám další. Přeškrtané časy. Ptám se u pokladny, kde si koupím jízdenku na Leo. Prý ve vlaku. Ale on asi nepojede. Něco se stalo na trati. Všechny vlaky odklánějí na Vysočany. Aha. Radí mi, abych jela na Masarykovo, odtamtud přeběhnout na Hlavní. Odsud pojedou vlaky normálně. Povídali, že mu hráli. Mám jít z budovy vlevo nahoru.
Blíží se mladý průvodčí. Nechce se mi sundávat batoh. Lovit jízdenku. Jdu na chodbičku. Marně.
- Chcete jízdenku?
- Ne, nemusíte.
Ptám se ho, jestli dotrefím na Hlavák. Ukazuje mi z vlaku směr. Prý to zvládnu. Tak jo. Před Masarykáčem oslovuji mladého pána. Jde taky směrem k Šervůdu. Kráčíme okolo židovské synagogy.
- Tady sídlí komunisté.
- Paradoxní.
Vzpomínám, když jsme se tu v mládí proháněli s naší partou. Všichni emigrovali, někdo zemřel. Tady okolo synagogy jsme taky šmejdili. Všechno je pryč – by řekla mamka. Pronáším nejistě:
- Myslím, že je to ulice Politických vězňů. Jdeme souběžně s Václavským náměstím. Tady je někde pasáž.
Pán reaguje:
- Máte pravdu. A támhle už vidím…
- Šervůd.
Loučíme se v hale. Přeje mi – jako kdyby věděl, že ho budu potřebovat – hodně štěstí. Děkuji. I jemu.
Jdu k ceduli s odjezdy. Ptám se nějaké paní, mám štěstí, hovoří česky, co znamená písmeno S a J u nástupiště. Vysvětluje mi, že S je sever, vlevo, a J je jih vpravo. Jéžiši, kdo si to má pamatovat. Jdu si okouknout o patro výš, jak to tu vypadá. Aha, další davy hypnotizujících čumilů tabule s odjezdy. Tabule nefunguje, neobjevují se nástupiště. Jdu k pokladně Leo expresu.
- Ale vlak přijede, budeme ho tak deset minut čistit a deset minut…
- Aha, vy budete mít přes půl hodiny zpoždění. To bych vám vrátila lístek.
- My nevracíme.
- Jdu to zkusit k Českým drahám. Kdyžtak se k vám vrátím.
Ty vorle! U pokladen fronty jak za socíku. Ježiši! Hadi v takových těch pásy vyznačených uličkách. To mi to ujede. – Já bláhová myslela, že vlaky budou mít deset, dvacet minut zpoždění. Ani náhodou. Někdo prý skočil v Úvalech pod vlak. Pardon, budu cynická! Ten blb měl depresi zrovna v sobotu, kdy lidé chtějí cestovat domů. Vlaky na Pice a na Moravu přes Pice měly zpoždění, vlaky na Trutnov…
Prosmýkla jsem se za uličky určující, kudy se má fronta vlnit. Jdu k okýnku, kde nějaký nejspíš Ukrajinec kupuje jízdenku. Hovoří poloruštinou. Ptám se pána za sklem.
- Prosím vás, můžete se mi podívat, jestli něco jede na Hradec Králové?
- V 17.09 Hradečan.
Kupuji si důchodcovský Hradečan. Leo v 17 pojede až v půl šesté.
- Potřebuji místenku?
- Ale ta stojí 35 korun.
Beru si místenku za 35 Kč. Asi si myslel, že na ni nemám. Až daleko později zjistím, že je mi k ničemu. Jak se vracím do haly, jdu okolo cedule s odjezdy. Hele, Krakonoš z 16.09 má 70 minut zpoždění. To bych ho mohla chytit. Je tam i nástupiště. 3S. Běžím na třetí S. Právě mi ujel. Vidím koncová světla. To nemohli ohlásit? Přiběhnout o dvě minuty dřív, už jsem mohla sedět směrem k domovu. Chaos – výborný. 70 minut je sice na ceduli, ale ve skutečnosti jsou zpoždění daleko větší. Ok. Vracím se do haly. Aspoň už mám jízdenku. A místenku. Stojím před návěstím s odjezdy. Ptám se paní podobné herečce Liškové, jak, kudy, kam...
- Já jedu na Hradec. Vždycky jdu k vlakům tady tudy.
- Já jsem se šla podívat na vchod jih a na vchod sever. A ztratila jsem se. Musela jsem se vrátit stejnou cestu zpátky. Není to propojeno. A teď právě odjel na Hradec vlak, který měl odjezd v šestnáct.
Obě hypnotizujeme na tabuli u Hradečana s odjezdem v 17.09 – nástupiště. Přeskakují ho další vlaky. Ne a ne se objevit odkud. 10 minut zpoždění. 20 minut zpoždění. 25 minut zpoždění. Ale odkud pojede, to tam nenaskočí. Paní najednou mžikne očima vpravo na vedlejší tabuli, kde už jedou další, pozdější vlaky. Sekyru mají Ostravan, Leo, Krakonoš…
- Pojďte, támhle je Krakonoš 18,09 hod.
Běžíme ne peron. Ještě tam není.
- Holky, vy jedete na Hradec?
- Ano. Přijede to sem.
Asi za deset minut přijíždí vlak. Nastupujeme. Na ukazateli naskočilo pět minut. Deset minut.. V kupé s námi jede mladý pán do Červeného Kostelce. Slečna do Nymburka. Několikrát jí volá babička, maminka. Holka má jít do chatové osady. Hlídají ji. A dělají dobře.
- Babičko, já jsem ještě ve vlaku. Ještě nejedeme.
Vrací se do kupé. Oznamuje nám:
- Už je tam dvacet minut!
- A nepojedeme tím Ostravenem? Už by se jeho odjezd měl přiblížit.
Nakonec sedíme. Už se nehneme. Vlak vrčí. Zas se vypne. Okolo odjíždějí vlaky. Sedíme v dřívějším vlaku se zpožděním. Náš má taky, tedy pojede až po nás. Ten můj se zpožděním má někde vprostřed vlaku volné místečko. To je má místenka.
- Jak se tak dívám, tak oni scvrkli tři vlaky v jeden. Nebo čtyři?
Konečně se dáváme do pohybu.
- Vážení cestující, příští zastávka Nádraží Libeň.
Směju se.
- Ano. Odtud jsem asi před dvěma hodinami vyjela zpátky na Masarykovo. Přeběhla jsem na Hlavní. Já měla cvičení ostražitosti. nebo vytrvalosti?
Kontrolujeme si aplikace. Škrty. Náš vlak má z pěti minut, oficiálně avizovaných dvaceti, reálné zpoždění 39. Dobré. Před Chlumcem průvodčí. Co tu chce? Vždyť tu má směsku lidí z různých vlaků?
- Pane, já bych chtěla vrátit za místenku.
- Vždyť sedíte.
- Tak já se postavím.
Smějeme se.
- Ten váš vlak vyjel minutu před námi.
- To bychom ho mohli ještě chytit, když přidáme.
Jenže tenhle je bez přestupu až k nám. Posílá mě o vagon dva vpřed.
- To byste v Hradci totiž jela do myčky.
Loučím se s paní, s níž jsme prožily kousíček času světa. Je bylinkářka; byla tu na gymnáziu na nějakém školení. Schválila mi mé kopřivy, pampelišku. Jen dát vždycky pauzu. S kopřivami jsem skončila 15.5. Paní má obchůdek na Benešově na Novém Hradci. Holčina proti ní reaguje, že ví, kde krámek je. Procházím asi tři vagony narvaného vlaku. Vybírám si vagon s kupé. Přistupuji ke klukovi.
- A kam jedete?
- Do Jaroměře.
- Jé. A jak se jmenujete?
Vyzvídám jméno. Co dělal v Libni. Hrál ping pong. Bydlí ve čtvrti, kde i my.
- Počkejte, to vás bude znát můj Petroušek. Hrobský.
- Jo. Petr a Jožan. Dobří chlapi.
- A hrají dobře?
- Hrají.
- Ale už jsou staří, že jo? Někdy se ptám, jestli vyhrál. Odpovídá, že mu to třeba už tolik nehrálo.
Volám Péťovi. Ano, Lukáše zná. Hrají spolu. Zdraví se. Podávám hlášení, že už se blížím k Hradci.
- Tak pak dej vědět, přijedu pro tebe.
- Peťuš, asi přijdu pěšky.
Přistupují lidé s místenkami na našich místech.
- Já se nehnu. Mám místenku. Sice do jiného vlaku.
Pán a paní z Trutnova. Staří, ale mladší ode mě. Bydlí střídavě v Peci a v Trutnově. Paní ukazuje popíjení.
- V Peci by se mu to líbilo!
Hovoříme o lyžování, o běžkování. Mladá paní naproti nám taky běžkuje. Pán říká, že nerad. Když byl malý, bydlel vedle Lyžařské. Mladá paní se ptá:
- Myslíte Prvosenku?
Krásně hovor plyne. Jenže já musím vystoupit. Moji kolegové z Trenčína jedou čtyři až pět hodin. A já sto dvacet kiláků taky taky pět hodin.
Jdu pěšky večerním vonícím městem. Asociuje mi to jednu konkrétní dobu… Měli otevřít zrekonstruovanou vinárnu. Bude to pomalu padesát let. V té době mě Ivulka zlobil… Tak moc jsem si přála tam s ním jít. Nakonec mě vzal. Stejně se na mě a holčičky vykašlal. Odešel za jinou. I s tou měl dvě děti. I tu opustil.
Na lavičce u chodníku sedí muž. Má ruce spojené na kolenou. Pepa. Učila jsem ho na zvláštní. Umí asi do pěti nebo do deseti. Jeho spolužáci byli bystří. Dnes na nich nepoznáte, jakou základní školou prošli. Někteří jsou vyučení. Pepa ne. Pepa je nebožák.
- Dobrý večer, Pepo, copak tady děláš? Proč nejsi doma?
- Jé! Dobrý večer! Kde máte manžela?
- Pepo, doma. Už k němu běžím.
- Tak ho pozdravujte. A vyřiďte mu…
Mám v uších sluchátka. Přikyvuji. Nerozumím. Volám:
- Ano, vyřídím.
Taky vyřídila.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-20_Co_tam_vidis/
Ještě sem dám fotečky stolu. Deska stolu. Na gymnáziu. Tam jsem moc a moc ráda učila. Studentům jsem řekla, aby si vytrhli v papíře kulaté okénko. Tím kukátkem z papíru, tou dírou koukali pět, deset minut na desku lavice. Pak měli napsat příběh. Někdo tam viděl moře, hory, skály, zvíře… Co vidíte vy? Uměli byste fantazírovat? Studentům se to dařilo.
Půlnoc. Dnes jdu brzy spát. Dnes to byly právě dva roky, kdy jsem maminku držela za heboučkou ručenku. Umyly mi ji. Hlavu natočili tak, abych neviděla sešívanou zmodřenou ránu. Zpívala jsem mamince. Prosila o odpuštění, jak jsem kradla ty lahve. Dávno, dávinko mi odpustila. Věděla. Když mi dala deset lahví od mléka. Přinesla jsem jen sedm korun. Někam se ty dvě tři vypařily… 20.5.2021 mi brzy ráno zavolali, abychom rychle přijely se sestrou. Paní doktorka řekla:
- Holky, dejte se dohromady. Přijeďte se rozloučit. Spolu!
Byla moudrá. Uměla hovořit k budoucím pozůstalým. Iva zrovna nastoupila na brigádu. Nehodilo se jí to. Nakonec jela. Vrátila jsem se k mamince ještě jednou. Večer. Chtěla jsem u ní být do konce. V sedmnáct končily návštěvy. Přiřítila jsem se za pět pět. Počkala jsem, až ji omyjí. Hezky mi ji naaranžovali. Hodné sestry. Okno bylo pootevřené už od rána. Maminka vypadala jako nevěsta. Viděla jsem v ní mladou tvář. Vůbec nevím, jak jsem se mohla tak dívat. Viděla jsem ji na svatební fotce. Tak vypadala. Zpívala jsem jí V tom našem venkovském kostelíčku. A nějaké ty ze zpěvníčku, jak jsem vždycky zpívala se staříčky v jídelně okolo stolu. Nebyla jsem tam vítaná. Aktivizovala jsem. Však mi to taky spočítaly ve výpovědích pro policii, když se maminka svezla v koupelně k zemi. Prý řekla, že jí je slabo. Iveta byla v nepravý čas na nepravém místě. Co mohla zmoci. V těch výpovědích v protokolech se tam na mně vytančily. Čůzy. Tak jsem mamince zpívala, vyprávěla, pusinkovala ji, brečela jsem. V půl osmé:
- Maminko, já už musím za Petrouškem. Mami, bylo to s tebou nádherné. Mamko, děkuji.
Oddychovala pravidelným dechem. Už jí dávali jen maličko kyslíku. Jen tak, aby to měla ulehčeno. Žádné hadičky, žádné přístroje žádné napojení. Na nádvoří fakultní nemocnice kvetly kaštany. Dívala jsem se nahoru do oken, kde milovaná nejdražší má ochránkyně, dárkyně života a průvodkyně životem pracovala ke smrti. Její duše vyletěla po čtvrté hodině ranní. A já neslyšela telefon. Volali. Jen jsem ve dvě ráno vnímala takové vrtule, víry do očí. Usínala jsem. Dvakrát mě to probralo. Doktorka přitakala:
- Ano, mohla to být ona. Oni už poletují.
- A já u ní nebyla. Mohla mít smrtelný pot?
- Buďte klidná. To mají lidé při vědomí při setkání se smrtí. Ale vaše maminka spala. Odešla v klidu.
Tak to bylo. Dodnes vozím v kufru její poslední oblečení. Už jsem před měsícem nějaké věci odnesla na charitu. To poslední mám ještě v autě. A obálku s náušnicemi a…
Dobrou noc!