Taková hezká podzimní neděle 13.6.2021
Mám za sebou jeden krásný podzimní den. Je 13.6. Zima jak v psírně. Svět obrácen naruby ve všem. Ve všech oborech. Dnes přemítám, obracím myšlenky. Mám čas. Je neděle. Opomíjím školství, soudy, myslím na rozvrácené zdravotnictví. Leží na krovkách jak beruška. Vrátí se někdy do své síly?
Dostalo se mi na kraji víkendu k uchu, že je mnoho zamlklých těhotenství. To za nás nebylo. Čím to asi bude? Jaká chemie to způsobuje? Jak to, že počet narostl? Ale co je pro mě novinka, žena už nemusí podstoupit kyretáž. Dostane pod jazyk chemii od skvělého Pfiseru. Za pár hodin se z toho div ne... Straší se rozením doma. Porody jedině v nemocnici! Doma je to přece nebezpečné! Spíš bude za porod lepší platba od pojišťovny. V mamčině domečku před dvěma lety proběhl klidný porod. V pohodě, klidu, bez reflektorů na porodním sále se narodil zdravý krásný kluk. Přírodně. Rituálně. Jak je to s čištěním po zamlklém těhotenství? Potrat dnes umí i chemie; netušila jsem. Tabletka pod jazyk způsobí ženě takovou explozi v těle, že připomíná vyrvání jabloňky i s kořeny ze země. Lékař neupozorní, co ženu čeká; že si má koupit bylinky, třeba kontryhelový čaj na zavinutí dělohy, že si má někomu říci, kdo by ji převlékal v ten den postel, opatroval, pomáhal, tišil, uklidňoval a hlídal. Ne, ne. Žena zažije výbuch. Pokud je doma sama, nemá sílu se o sebe postarat. Zavolat si pomoc, kdyby náhodou... Za našich dob žena ležela po vyčištění pod lékařským dohledem v nemocnici po narkóze alespoň tři čtyři dny. To nejhorší zaspala. Bolest tlumili tišícími injekcemi... Tohle mi dnes šlo hlavou. Kam kleslo naše dravé zdravotnictví. Vydrží všechny ženy?
https://www.e15.cz/zahranicni/odmena-za-ockovani-zlaty-piercing-mixer-vajicka-nebo-marihuana-1379704
Velmi výhodné obchody - injekce za pivo
Zdravotnictvím hýbou prachy. Kovid už nebere, lákají k opíchání lidi na dárky. V celém světě dle domorodých zvyků - někde na hranolky, plechovku coly, nákupní kupóny, dvě krabičky vajec, tyčový mixér... Jde tu o zdraví?!! Ó, nikoli! Kdyby těm, kteří šli na píchnutí z různých důvodů (někdo šel ze strachu o zdraví, někoho nutil zaměstnavatel, hodně lidí šlo jen kvůli cestování) tak kdyby těm lidem řekli pravdu, mnoho by si to rozmyslelo. Proč jim zapomněli sdělit, že sraženiny, kterými jsou ohroženi, jim neumožní vzlétnout na palubě letadla! Tak veledůležitá informace. O lidi a zdraví dnes vůbec nejde. Hlavně ne bílým plášťům. To jsem viděla u maminky. Neustoupila jsem z nuceného senza léku. Psychiatrička, nejskvělejší, jakou mohli do DD získat, nás tahala po soudech. A stálo jí za to, že jeden jediný pacient odmítl jí naordinovaný lék, který způsoboval mamince pláč, smutek, špatnou náladu. Ta potvora psychiatrická - soudní znalkyně ani nenahlásila k soudu, že nám maminku zahubili. Kdo spočítá, kolik lidí umřelo na nezájem, nepéči, na lékovou otravu orgánů...
Tak tedy neděle. Už čtyři týdny od našeho posledního vědomého rozhovoru na světě...
Přispala jsem si. Plánovala jsem odpoledne pod slunečníkem, na houpačce. Zrzečka na rozsypání. Nechci ji pustit ven. Někde se okotí a přivede nám divoké šelmy. Jsme se smáli mamce. Její kočka porodila na seně. Pamatuji si, když Iva chtěla kotě, bylo tak divoké, že se nedalo chytit. Olik vyrobil důmyslnou past. Pod bednu nastražil dobrotu. Kotě se chytilo na návnadu. Zatáhnul za provázek, bedna spadla, uvěznila pod sebou koťátko. Dodnes občas někdo z nás pronese - jak ta koťata u mamky...
Začínají třecí plochy. Uklízím kočičí záchůdek. Zrzečka se dožaduje ven.
- Zrzko, nikam. Budeš pod dohledem.
Zvíře je nesmírně chytré. Jak malé dítě ve střídavé péči. Nepořídila u mě. Běží k Petrouškovi do pracovny. Chce ven. Volám:
- Nepouštěj ji!
- Pusťte ji ven!
- Ne, už bude rodit.
- To ji tady chcete držet?
Zrzka naříká.
Za chvíli jdu k Peťulkovi. Kočka mu leží v náručí. Bříško vyvalené, packy rozcapené; spokojeně spí.
Linda si mě dobírá, že občas mezi prací nahlížím na FB. Závislost. Jdu pro zeleninu. Zrovna hrají Oheň, voda, vítr. Někdy jsem učila hudební výchovu. Nemám ji v aprobaci. Ale tehdy jsem ještě hrála na klavír. Tuhle písničku Dalibora Jandy jsem měla v repertoáru. To by zpěvák koukal, jak jsme váleli. Patří k mým oblíbeným. Neběžím ven.
- Tak si tady sednu, mrknu do FB. Jak babička. Ta vždycky říkala:
- Teď si jednu zakouřím a pak budu vařit.
Možná babička řekla, že si jednu práskne. Ale bylo to totéž. Seděli jsme jí u nohou v nouzovské hospodě se sestřenicí Emou. Babička se divila:
- To už je jedenáct? Musím hodit maso do hrnce. Tak ještě jednu si prásknu. Pak půjdu do záchoda.
Hospoda měla suché záchody na dvoře. Babička nechodila na záchod, ale do záchoda. :-)
A já se ještě čumnu na KTJ, ještě na TV Šalingrad, ještě, ještě... Už musím... Poledne se nenápadně přehouplo.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-13_Knedliky_s_jahodami/
Zadělávám na jahodové knedlíky. Aby to nebylo tak jedovaté, do tvarohu přidávám cizrnovou, ječnou, špaldovou, pohankovou a žitný kvásek. Těsto je vláčné, krásně se s ním pracuje. Sázím knedlíky na páru.
- Mami, venku je zima.
- Ne, budeme jíst venku.
- To Péťa nebude rád. Bolí ho záda.
- Prosím vás, vy naděláte.
Ano, tření. Prostíráme venku. A poslouchám, jak polévka na větru rychle stydne. Na druhé jídlo mi zdrhli dovnitř.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-13_Mourek_tulil_po_obede/
Po obědě si sedám na sluníčko. Mourek, věrný kamarád, je pod židlí. Zdvihám ho do náruče. Kocour muzlivý. Opravdu rád se muzlá. Zajímalo by mě, kam se v tomhle týdnu na jeden den zdejchnul. Jdu si utrhnout první třešně. Pomaličku zrají. Kocour jde se mnou. Zalévám rajčata vysušená větrem. Je mi v patách. Jdu zkontrolovat ke kompostu včerejší mou práci. Už je tady, chlupáč. Zrzka někde zalezlá. Micicinda, ta měla velín ve své boudě. Tam i kdyby rodila, víme, kde je složila. Ale tahle skokanka, u ní člověk neví. Nechce být v koši, v krabici, nemá žádný domeček. Lehávala na gauči, občas si vyskočí do křesla. Ale oblíbené místo je proti mně u skříńky na koberci. Slastně se rozvaluje. Dělá, že tvrdě spí. Jen vstanu, abych vypnula mléko, udělala Petrouškovi na ráno svačinku do práce, už je na žhavé dlažbě. Musím být stále ve střehu, abych na ni nešlápla. V zahradě vůbec nevím, kde se skrývá. Najednou je tu. Najednou tu není.
Teplo vypadá jinak. Prochvívá mě zima. Jdu dovnitř. Z mých malovacích tvořivých plánů sešlo. Buchla jsem na gauč a v teple si hodila sladkého šlofíčka.
Linduška odjíždí.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-13_Besidka/
- Peťuš, potřebovala bych něco ostříhat. A přivázat růže k besídce.
Jdeme na to. Řachám se, řehním se, směju se, chechtám se. Jen maličko brečím, když vidím igelitku s maminčiným oblečením na její poslední cestě do FN. Tam jsem se narodila. Tam ona vydechla naposledy. Brečím - co zbude z člověka. Balíček oblečení. Maminko, už je to měsíc. Dnes měsíc, co jsem tě objala. Hladila. Chtělas´ pusinky. Tys´věděla, že jsou poslední. Dávala jsem, tulila se opatrně k tvé rozbité hlavě. Naposledy jsme spolu mluvily. Poslední tvé vyjeknutí au! když tě odváželi... Pak už jen loučení s tebou v kómatu. Měsíc. Jak se mi vzdaluje ta doba kontaktu. Míň brečím. Jsem smířena. Ale vzpomínám... Nezapomenu...
Petroušek má ty své řeči. Vytahuje mě ze smutku. Stříháme břečťan. Objevuje se nám v zahradě na různých místech. Nebezpečná rostlina. Kudy prorůstá? Práší se z něj; Je to prach, pyl, spory? Jestli se rozmnožuje spory jako kapradí, pak je vysvětleno, že ho po různých místech vytrhvávám.
- Neházej mi tady ty větvičky. Na jaře jsem si šlápla na trn támhle u vrby. Popíchám se.
- Tak tu nemáš chodit bosa.
Pozor. Místo tření. Nemá rád, když chodím bosa.
- A proč bych nechodila! Mám kontakt se zemí, otužuji se, masíruji si chodidla. A když mi tam hodíš větvičku z růže, mohu se zranit. Jako když jsi nevykopal rašící švestku. Zahradníku. Posekalas´ a píchla jsem se do chodidla.
- Tak si vem boty.
- To, že ty neumíš projít ani po kačírku...
- A že bych se z toho posráčkoval!
Vybuchuji smíchem. Kam na ty výrazy chodí. Jde pro nádobu na ostříhané větvičky. Dvě tašky TSM už máme připravené na chodníku na ráno k odvozu.
Obdivuhodná naše symbioza. Jsme každý jiný. Oheň a vítr. On s každým přítel, jen na mě si dovoluje. Já s hlavou v oblacích, divadlo, koncerty, výstavy. On realista. Technik. Sport. :-) Za měsíc 32 let spolu.
Už je tu. Nese i prasklou plastovou letitou židli.
- Mám ji hodit za plot nebo do kontajnéru?
Řehtám se. Asi před třiceti lety se někdo houpal na plastové židli, až zlomil její nohu. Za plotem v bývalém ČSAD rostla v hradebním příkopě stará krásná touhle dobou nepředstavitelně kvetoucí jabloň; u ní keře černého bezu... Schovávaly pneumatiky, binec. Zlobila jsem se tehdy, když jsem zjistila, že Péťa k haraburdí přihodil naši židli.
- To se dělá? Zvětšit binec u vlastního plotu??
Péťa táhne můj vozík na plevel před dům. Pokračuje se židlí na roh ulice ke kontjanerům.
- Hlídej to, ať nám to c. neukradnu.
Jeho zkušenost může mluvit.
Asi před pěti šesti lety jel do Okružní na vojenskou ošetřovnu vyměnit záchodovou mísu. Vyndal ji z kufru. Postavil vedle auta. Šel se pozdravit s paní doktorkou. Během asi dvou minut se vrátil k autu. Mísa asi za tři tisíce zmizela. Ulice liduprázdná. Vycházím na ulici. Beru nádobu na plevel na kolečkách pro jistotu domů...
Přivazuji větvičky. Pořád mi radí. Nadává mi, že si stříhám krátký provázek. On má ve zvyku odmotat z klubka dlouhatananánský provaz a pivoňky ke kolíku svázat několikrát dokola. Z toho jeho provazu, který na podzim sundám, pak celé příští jaro vyvazuji rajčata a ještě mi zbývá. Provázek rozpletu, aby to nebyl takový ten hnusný humpolácký umělohmotný zelený hnus. Ráda používám provázek jutový. Jenže ten prý nejde do barvy. A hlavně - i letos mám ještě dost dlouhý provázek z pivoněk z loňska. Tak to jsme my dva. Každý jiný, milující toho druhého nekonečnou láskou. Ta baba úlisná, jak mi loni volala, že má Petříček - ani nevěděla, jak mu říkám - přítelkyni, netušila. Totiž chemie souznění, láskyplnosti, oddanosti, taky přátelství, to se nedá rozkopat, babizno s vychlastaným nakřáplým hlasem.
- Peťuš, zapomněla jsem na Co naše babičky uměly. Tak si to pustím na počítači. A co ukazuje posvátná bedna? Nechápu, proč včera dávali v deset večer pohádku. Přece děti touhle dobou už mají spát!
- Umřela Šafránková.
- Aha, tak v tom teda nevidím vůbec logiku. Zaprvé pohádku do jedenácti a za druhé Šáfránková natočila mnoho jiných krásných dramatických rolí. Byla skvělá. Unikátní jedinečná. Nenapodobitelná.
- No, vidíš, a to ti předvedou zas dnes, víš?
- Aha.
Tak si jdu sednout, provést retrospekci. Bylo to dobré. Až na tu zimu. Zítra jde od září naše vnučka zas poprvé do školy. Jako fór, milý státe, prvňačka, hm, dobré.
Dobrou noc!