Takový byl den

Ješiš, devět. Neslyšela jsem budík. V klidu vstávám. Do desíti mám čas. Přijde fyzioterapeut. Hlavou se mi honí myšlenky o deváté vlně. Mám v mysli ještě včerejší mou poznámku ke zdraví jednoho člověka z hospicu. Když ho bolí ruka, to už mu asi budou dávat morfium. Další temnost – vzpomněla jsem si na lidi na FB. Jak jsou zlí, hloupí, jako vosy. Přece mohu parkovat všude, kde se dá. Ale nelze říci – turnaj, výjimka. Asi před dvěma třemi lety jsem dostala pokutu. Při představení jsem parkovala u divadla. Čtyřicet let se parkuje během představení, kde se dá. Přesně totožná situace. Posílila jsem městský rozpočet třemi stovkami. Prý tam v ten večer MP nasázela asi patnáct pokut. OK. Asi jsem se provinila. Jenže já jsem stále na místě, kde se smí. Vzali to hopem. Neřešila jsem to. Přispěla jsem. Mohla jsem se odvolat. Taky bych se mohla ohánět – divadlo – výjimka. Jako ti včera na FB. Petroušek mi vyčítá, že všechno prožívám. Ano. Nevýhoda. Neházím situace za hlavu. Přemýšlím o nich.

- Áa, tady už to žije. Dobré ráno!

- Dobré ráno, Petroušku!

Horkou kurkumu už mám vypitou. Vodičku naprogramovanou. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-08-snidane/1703428561

Chystám si snídani. 

- Jo, už tam nemáme jezdit, je pod morfiem. Včera jsi měla  pravdu. 

Pravda? Intuice. 

Péťa mířil přesně. Poslal na mě neviditelnou střelu. Celá jsem se zachvěla. Ješiši! To jde rychle. Stihla jsem se rozloučit. Celý den si potajmu pobrekávám. Přitom se mě to netýká! Ani parking u tělocvičny. Ani umučená kočička v sušičce. Ani život umírajících. Ani zneužívání. Ani obchodování s lidmi. Je toho naskládáno moc.

Na desátou přichází můj fyzioterapeut. Naposledy jsme se viděli na Silvestra. Valí oči. Prý je na mě vidět dennodenní aktivita.

- Fakt jste dvacet sedm dnů běžkovala?

- Jo. Dvě tři hodiny. Úplně mokrá.

Zamlčela jsem, co se mi stalo 14. ledna v lukách při běžkování. Na zveřejnění je čas. 

Bere bod po bodu. Chodidla. Nárty, kotníky. Lýtka… Mám ráda přetlačovací cviky. Těmi končíme. Tlačím mu do ruky, zapínám břišní svaly. Dostávám pochvalu. Přijíždí Linda. I ta si všimla mého úsilí. Změny už jsou vidět. Posilující jsou reakce okolí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-08-prochazka

Rychle se strojím.

- Za hodinu jsem doma. Jdu si odběhat.

Běžím nejtěžší cestou. Kudy? Do šancí. A zas kus před vrcholem funím. Hergot já chci vyběhnout jednou bez funění. Klušu promčou. Vybírám si cestičky nahoru dolů. Směřuji ke škole. Tady narostlo domečků. Zahýbám směrem ke kasárnům. Aha. Tady bydlela Miluška Trávníčková. Nejhodnější paní učitelka. Pozdější má kolegyňka. Krásná elegantní paní. Tady bydlely ty dvě holky. Ta starší mi před víc jak padesáti lety ušila nádherný, překrásný dyftýnový kabátek. Luxusní. Tady naproti jsem chodila pár let pro damácí vajíčka. Drobná paní Voláková. Hromotluk manžel. Byli hodní. Na rohu bydlí Pjér. Zahýbám ke škole. Hledám očima patro, okno. Nosila jsem Lindu. A do mateřské jsem támhle v prvním patře učila malé děti. Druhou třídu. Byl tam jeden klučík. Vždycky měl všechno ze všech dětí nejdřív hotovo. Zas bulím. Běžím dál do kopce. Přebíhám cestu. Mažu po šancích na původní místo vesnice Ples. Zastavuji se. Tady jsem jako holčička sáňkovala se Stáňou Matějovským. Po třešňovce. Vykáceli ji. Pode mnou zbytky Městských kasáren. Blížím se k původnímu místu vesnice Ples. Před založením pevnosti vesnici vystěhovali. Založili novou. Nový Ples a Rasošky. Podle názvu lesa. Základy kostelíka sv. Jiljí. Pode mnou soutok Metuje s Labem. Sem obě řeky přenesli. Šněruji kopec dolů cestičkami. Klouže to. Snažím se neupadnout. Tady býval smeťák. Maminka mě tudy vozila na sedátku na zahradu. Tam, kde dnes bydlíme. Co se tady nadřela. Maminka. Vybíhám schody. Kousek doprava. Potkávám mladou rodinku. Plíží se pomalu s dvěma malými dětmi. Před obědem. Zahýbám u smírčího kříže. Beru to po hraně srázu ke schodům. Přebíhám most po soutoku. Á, rodinka se nakládá do auta. Sbíhám na cyklostezku. Maličko kličkuji zpátky, dopředu, zpátky. Vybíhám kopec okolo Tiby. Klušu. Chtěla jsem ještě jeden kopec. Ale byla bych jak hliňák. Nahoře se vracím mezi garáže. Doma. Mokrá se splněným cílem. Fyzioterapeut i Linda už skončili. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-08-pro-radost

- Tady jsem ti přinesl…

- Jé, to bude hezká kombinace. Děkuji. 

- Máš to dát jen do dvou cm.

- Mám pro dnešek splněno. Jsem úplně mokrá.

- To jste zvládla za hodinku?

- No. Fofrovala jsem. Abych vás zastihla.

Sportovní výživa.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-08-kontrola-musi-byt

Osprchovat. Za hodinku už nesu na stůl. V pátek jsem dostala mrkev. Hodně. Dušená mrkev s hráškem. To bude Petroušek nadšený. Kompot. Brambory na páru. I nadšení bylo. :-) 

Tušil zradu. Obcházel okolo plotny. Mrkev jsem měla schovanou ve vorwerku. Nejí špenát, dušenou mrkev...

- Peťuš? Pojď se najíst!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-08-dusena-mrkev

Polévka ze včera mi prošla. Servíruji s nejvyšší láskou hromadu dušené mrkve s hráškem, krůtí prsa, brambory, kompot. Usmívám se. Vidím jeho nadšení.

- Co to je?!

- To je dušená mrkvička. S hráškem. To máme od Jirky.

- Já jsem to viděl. A říkal jsem si, že té mrkve je nějak moc.

- No jo. Říkal, ať ji zpracuji.

- Počkej, až přijde!

Řehotám se. S Péťou je svět radostný.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-08-vzdycky-se-zjevi-necekane

Dojídáme. Volá Lukášek. Vnuk. Tak se ta návštěva od Vánoc nějak protáhla.

- Babi, už jsem před domem.

Pouštím ho. Mám radost.

- Luki, já to nemám zabaleno.

- Babi, to nevadí.

Vyprávím příběh člověka. Pomáhal mi celý život! Lukin ho zná. Vzpomněl si na něj. 

- Ano, Vím. Zlatého retrívra. 

Je citlivý. Vyrostl z něj velkej chlap. Mluví rozumně. O práci. O cílech a snech. O jeho Nikol. Petroušek poslouchá se zájmem. Já už jsem s Lukinem telefonovala asi před čtrnácti dny. Tak už něco vím. Přivezl nám dárky.  Předávám ty naše a bonus k tomu. Mám radost, že má radost. Šikula. Když jsem tu mívala mamku, chodil k nám z gymplu učit se. Dějepis. Literaturu… Vyplatilo se. Už je samostatná jednotka.

- Luki, tak zas přijeď.

- Babi, v únoru to nebude.

- Lukášku, přijeď kdykoli.

Večer. Svačinka do krabičky pro Petrouška. Čaj do termosky na ráno.

- Peťuš, jsem ráda, že tě mám.

Jsem ráda, že ho mám. Dřív, co člověk zažil a uslyšel za celý život, to se na něj nahrne za jeden den.

Dobrou noc!