Tendenční - neposlouchat. Kuksovní - užívat. Alarm - zrušit :-) 

Krásný den. Sobotěnka. Chobotnice začíná. Polévka. Upéct kus králíka. Brambory a zeleninu na páru. Houby namočit. Přidat k bramborám, zelenině. Zapomněla jsme na brokolici. Ó, zítra jsou taky brambory na páře. Miluji hranolky z celeru - na páře.

- Péťa jede do lesa. (Někdy o sobě mluví ve třetí osobě.)

- Jj, Peťuš, běž se projít.

Co ještě? Vybrat popel. Vyčistit okénko u kamen. Hodiny letí. Koukrová kmitá. Okna? Nestihnu. Ještě okurkový salát z posledních rajčat. :-) Péťa už je zpátky.

- Příroda spí. Mám jen tohle.

- Petroušku, to stačí. Přemýšlím, jestli nemám jet na kole.

- Ne, jak by ses prodírala davy? Jeď autem.

Poslouchám u práce Z Metropole. Tobogán jsem musela vypnout. To se nedalo poslouchat. Štěky. Petroušek v pracovně. Najednou je u mě:

- To je tendenční, viď? I o té Pze.

Pomlouvají záchody. Ty vorle. Ano, Pha nám padala na hlavu. Asi záchody byly trapné. Ale co je dnes? Dravci vše vykradli, zplundrovali a mám to ječet do světa? Jsem šťastná, nestěžuji si. Tečka. Nepomlouvám starou dobu, bohužel - komunismus, o kterém všichni mladí mluví, jsem nezažila, jen socialismus. Každá doba si nese své figurky. Tamti kradli pomalu, bohatství zůstávalo v naší vlasti. Co dodat? EET, zničené hospodářství, čipování pejsků - živých tvorů, drahota, nemorálnost, ne řád už od školek, děti si diktují...

Petroušek musí ve třináct odkráčet na nějaký turnaj. Ještě umixovat hydratační nápoj. Umixovat sportovní výživu na regeneraci svalů...

Namalovat. Uvařit si čajík do skleněné lahve. Je čas sundat noční košili. :-) Do ucha sluchátko; jedu. Směr - milovaný Kuks. Sjíždím v Brodě. Jedu zadem. Vždy vybírali parkovné až nahoře. Nyní chtějí padesát korun už v Brodě. Za parkování na hliněném poli. Parkuji vedle bylinkové zahrady.

- Tady nesmíte parkovat.

- Jak nesmím? Vy mi zaplatíte za nové boty? Já nebudu stoupat do bláta.

Pán ubírá na své útočnosti. Já ti dám nesmíte a musíte.

- Víte, tak zkuste projet až dozadu. Stačilo říct. Pokud tam najdete místo, parkujte u hospitalu.

- Vždyť jsem řekla.

Místo tam najdu vždycky. Suchou nohou mohu projít nádvořím. Bylinkovou zahradou. Už několik let se trhy konají dole okolo cesty na louce. Někdy bývaly na nádvoří v hospitalu a v rohových prostorách. Už dlouho jsem neviděla trhovce pana Kočku. Nevím, odkud jezdil. Vozil keramiku. Používám jeho struhátko na česnek a misku na odkládání vařeček. Vozil si kamínka. Na plotně opékal asi za desetikorunu topinky. S česnekem. Lákal na keramiku. Vždy jsem měla výsadu přiložit poleno. Byla to taková hra. I kdybych měla přiběhnout ze zahrady, vždy jsem to stihla. :-) A on čekal, až přijdu. Asi tři čtyři pět let zpátky mrzlo, fučelo; vítr obrátil plachtu s ledovou tříští panu Kočkovi za krk. Brr! Ještě teď je mi z toho zima.

Vstupné 40,- Kč. Snížené 20,- Kč. A jsem v ráji. Fotím zboží, stánky... Na konci cesty stánek s Bambovou solí. Našla jsem. Tu jsem chtěla. A ruční mýdla z mýdlárny od Dvou koček. Taky jsem je hledala. V létě na Kohoutově jsem zastihla přímo výrobce. Divili se, že mám mýdla od konkurence - jejich mýdla od Dvou koček. Co ještě? Hledám vykuřovadla pana Rymera ze Dvora. Cítím, cítím, čichám... Kdepak je? Ne, je to paní z Olomouce. Kupuje od pana Rymera. Má originální pryskyřice. Beru dvě vykuřovadla. Snad jsem se trefila. To ještě nevím, jak se trefím večer!!! A purpuru. Má drahou. 38,- Kč. Dávám jí vydělat. Beru dvě. Většinou, když jsem v nejlepším, zvoní telefon. I dnes. To bude Linda. A je to Linda. :-) 

- Jsem v Kuksu.

- Zakodóvalas?

- Jo.

- Mami, kdybych to spletla, tak čekej SMS.

Zvládla to. Po příjezdu domů si hověla na gauči. Procházím dál. Některé stánkaře znám. Kupuji náhradní korálek do náhrdelníku. Korálky jsem několikrát rozsypala. Jeden je slepovaný. Padesát korun za korálek! OK. Kdybych tu byla s Petrouškem, dala bych si medovinku. Taška se mi plní. Procházím stánky. Moje oči zachytily něčí energii. Jo, Jindřiška. Klepla manžela na rameno. Můj ředitel z Prvního soukromého gymnázia. Mají tam průměr přijímaných studentů asi 1,1 nebo 1,2. Excelentní škola. On byl excelentní šéf. Chtěl, abychom mu na konci měsíce napsali, co jsme udělali pro školu navíc. Na výplatnici jsem vždy našla: Irenko, děkuji ti za krásnou exkurzi tam a tam. Nebo za besedu s Mistrem Svěceným; nebo s panem Arnoštem Goldflamem; nebo s Vladimírem Čechem; nebo s Tomáškem Töpferem; nebo, nebo, nebo... Byl to manager.

- Ireno, představ si, že padesát našich studentů šlo na (není to first, ale nějaký těžší) certifikát. Čtyřicet složilo na jedničku a deset na dvojku!!!

- Vím, že se u tebe dobře učí. I já jsem tam byla jak ryba ve vodě...

Loučíme se. V lednu se mám přijet podívat. Přijedu. Ráda.

Pomaloučku sluníčko padá do červánků. Sbírám se nahoru k hrobce. Procházím okolo barokních perel ctností a neřestí. Hospoda na sýpce; ne, za nás jsme jezdili do konírny. První stroboskop. Hm, jak já to milovala. Když přijela naše parta z Phy, vždycky jsme jeli sem. Pomalu mí lidé odcházejí. Moje milovaná Zlatka. Můj první manžel... Stárneme. Jen vzpomínky jsou stále svěží. Hlavně KRÁSNÉ. Žilo se mi, i s ústrky komunistů, dobře. Zažila jsem už dobu, kdy se nezabíjelo. Tatínka by zavřeli, s jeho povahou asi utloukli, jako živnostníka. Mám jeho geny. Ale já jsem v tom dohodnutém experimentálním socialistickém výběhu bez možnosti cestovat na západ byla spokojená. Jak minda jsem zvonila klíči. Slavila každý 17. listopad. Dnes chci zapomenout. Nic se nekoná. Západní dravci znají jen vykrást, zdevastovat, vygrádlovat, zničit, a jít do dalšího teritoria. Slovanské geny toto nemají. Neútočí. Nedrancují. Nekradou.

Sjíždím dolů z Kuksu do Brodu. Vpravo na kopci se mi mihl známý obrázek. To znám. Zpátečka. Parkuji na uzoučké cestě. Z komína se kouří. Jujda. Tady v létě vegetí Aranka. Průvodkyně z Kuksu. Oknem vidím, že pan manžel sleduje slaboduchy na Letné.

- Dobrý den! Omlouvám se, že ruším. Aranka je ještě nahoře na Kuksu?

- Ano, ano.

Pán neví, co chci. Rozpačitý.

- Vyřiďte jí jen pozdravy. Všimla jsem si poprvé Vaší chatičky.

- Ono to je v létě zarostlé, tak nejsme vidět.

Představuji se. Prý mě zná. Vím, že u nás před rokem zvonil. Ale nepamatuji si ho.  :-) Loučím se. Sestupuji dolů k autu.

Do Jaře přijíždím už po tmě. Sluníčko si ustlalo v červáncích. Lindička přijela.

Poslouchám pomluvy na starou dobu. Jak se nám žije? V Brně skvělé Divadlo na Výstavišti v roce 98 zavřeli. Kvůli statice. 1998!!! :-) Nádherné prostory. Dnes je 2019!!! Kolik let už divadlo čeká na peníze?!! Dřív byla Praha pod dřevěnými podpěrami; protiváhou je víc argumentů: stavěly se paneláky, továrny, byli jsme soběstační od špendlíku po lokomotivu; lidé měli práci, dovolené, obživu, nikdo nebydlel pod mostem. Tendenční hlody nechci poslouchat. Ráda si připomenu staré doby v Retro:

Já se picnu. Nějaká učitelka mateřské školy ukazuje, kam až směli rodiče, odkud šly děti do třídy samy. (A co jako?) Ó, děti musely po obědě chodit spát. (No jo, nervová soustava se neintenzivněji vyvíjí do šestatřiceti měsíců. Spánek je nesmírně důležitý. Proto je důležité razit svobodu mrňousů - nemusí chodit spát. Já jsem ve školce taky skoro nikdy neusnula. Ale odpočívala jsem v klidu na lehátku.) Nějaký chlap si stěžuje: Museli jsme pít dopoledne kakao se škraloupem. (Ve škraloupu je vysráženo nejvíc minerálů. Proč mě napadá slovo magor?) Učitelka pokračuje dál v dehonestaci staré školky. V poledne paní kuchařky rozlévaly polévku a druhé jídlo. Všichni jedli! (No, na tom není nic špatného. Dokonce děti jedly příbory jako civilizovaní lidé.) Baba pokračuje: Některé ředitelky trvaly na tom, aby děti chodily za každého počasí ven. V pláštěnkách. Třeba i na dvě hodiny. V zimě, v dešti. (Tak to byly dobré, když všechny děti oblékly do pláštěnek, gumáčků... Dneska pobyt venku prosazují lesní školky. Jsou venku za každého počasí. Nevidím nic zlého, chodit ven v dešti, v mrazu. Mám to ráda. Mám oblečení.) :-) Baba ukazuje krabici s korálky; navlékaly se na vlasec. Kvituje, že korálky byly všude. Tak to bych chtěla vidět dnes u hyperaktivních dětí! Ukazuje ještě jednu krabici - holčičky s oblibou vsazovali minihříbečky do desky. A prý, když do mozaiky někdo uhodil, byly korálky opět všude. To tak bývá. Krabice jsou krásně, dřevěné, nezničitelné. 

Dosť boĺo retra. Vyzkouším kadidlo. Petroušek už je doma. Bude remcat.

- Cos mi koupila?

- Koupila jsem ti sypané čaje, zapékací mísu, zkusím v ní upéct chleba. Pak jsem ti koupila dekorace na Vánoce... A Peťuš, to se ti bude líbit! Dva druhy kadidel! Teď je vyzkouším. 

Mřížka. Beru malý uhlík. Sypu z prvního pytlíčka. Nádherná vůně. Zkouším z druhého. Nějak se nám tu dýmí.

- Fuj, cítím faráře.

Otevírá okno... Začal blikat požární hlásič. To je mžik, než začne houkat.

- Hele, svítí hlásič!

Otevírá dveře na terasu. Telefon. Centrální pult.

- Prosím, prosím, koupila jsem kadidlo, vykuřuji dům.

- Aha. A řeknete mi heslo?

Ty vorle. Jo. Trefila jsem se.

- Ale uhlík ještě hoří! Dým nám tu stojí.

- Tak já to na deset minut vypnu, ano?

- No, nevím.

- Do půl osmé?

Dohodnuto. Štve mě, že to zrovna zase viděl Péťa. I kdyby tu nebyl, varovná SMS přišla jemu. :-) Kouř v sektoru...  Už potřetí jsem zalarmovala hlídací pult. Kadidlem. :-) Tak jsme vyzkoušeli požární hlásič a hlídací pult. Dobrá zkušenost. :-) 

Až na ty pomluvy vlastního hnízda a odhlédnu-li od hliníku na nebi a v našich plících, tu dnes bylo opět luxusní.

Dobrou noc!