Další letní den. 4.11. Teplé dny přerušil jen na státní svátek mrazivý déšť.

Měníte své plány? Já ano. Ráno si zacvičím a do oběda se vrátím od mamky. Autem. Deset. Jedenáct. Ještě zacvičit. Poslouchám Nostalgické muzeum s Janem Kačerem. Barvité vyprávění.  Mysl u maminky. Ale stále doma. Poledne.

- Peťuš, naobědváme se, až přijedu?

- V půl druhý jdu na fotbal.

Změna plánů. Tak jinak. Rychle oběd Péťovi od včera.

- Peťuš, je vhodný čas. Pojedu na kole.

- Ale to musíš teď. Dokud je sluníčko.

No, to musím. Už MUSÍM. Beru kolo. Na Rozinantu se ani nepodívám. Od branky fotím. Smrk. Jabloňka u sousedů. Astřičky nebo chryzantémky. V aleji pískovcový patník uprostřed louky. Před měsícem jsem na výzvu ve Zpravodaji napsala návrh do rozpočtu. Upevnit vychýlené pískovcové barokní patníky. Dnes se jeden pěkně těžký kousek válel daleko od cesty v louce. Fotím stromy, řeku, kamarádky krávy, vznešené koníky... Hned na kraji stezky předjedu dvě chodkyně. Zezadu hodnotím tu se zebřími legínami. Že je to Iveta! A byla to Iveta. Holčička, jejíž narození si velice dobře pamatuji. Kamarádila jsem se s jejím bratrem Stáňou. O její rodině často píšu. Měli jsme se vzájemně moc rádi. Standa, jeho maminka, tatínek, babička. Děda ne. Hrubián, nemluva, jézéďák. Měl vždy starost, že jsem dlouhááá. Prý se nikdy nevdám. Nejsem dlouhá. Jsem na to citlivá. Hodně. Jsme vysoká. Mrňous taky není krátký. Pche. Iveta taky narostla :-) Není dlouhá. Je to krásná vysoká baba.  Dnes se na mě podívala přes brýle. Viděla jsem jejího tátu. Zapálila jsem jejím rodičům a staré paní před a na Dušičky svíčku. (Najdete v předešlé větě chybu?) Zeugma. Zanedbání dvojí vazby. Špatně: Nastoupit a vystoupit z vlaku. Správně. Nastoupit do vlaku. Vystoupit z vlaku. Moje smísení: Zapálila jsem před Dušičkami a na Dušičky... Smísila jsem sedm a čtvrtý pád. 

Krávy. V dáli. Jak v létě. Kousek dál - koníci. Kdybych já se jich nebála! Tak jen fotím. Už jsem u loděnice. Loni tu byly na máchadlech boty. Dnes netrénují. Neděle - nedělá se. Sjet ze stezky. Vyšlápnout pruďásek do vesnice. DD. Jedna brána otevřená. Pako jedno. No, nic. Ireno, začínáš od zítřka opět první den nestěžování. Vyndavám sluchátka v nejlepším. Existuje jakási organizace CEPEK. Česká pedofilní - k jsem teď zapomněla. Chtějí zlegalizovat. Když homouši, tak oni taky. Jj. Jde to dle plánu. Začalo to vykřičenými domy, prostitutkami u cest, legalizací homo, legalizací registrovaných partnerství, legalizací sňatků, legalizací osvojení dětí a hned na to přijde legalizace pedofilů. A pak by ještě mohli přijít saďouři. Vždyť je to normální... Peďouši mají jen rádi děti. A jinak jsou normální. Chodí do práce, řídí firmy, stojí u pásu, za pultem...

Slouží Veronika, Květulka... Holčičky zlaté. Mamku má Simonečka. Dávají své službě celé své já. Usmívají se, mají trpělivost. Kmitají, obsluhujím krm, myjí, přebalují, převlékají...  Paní uklizečce se omlouvám.

- V pátek jsem asi nechala pod stolem binec z ořechů. Omlouvám se. 

Paní uklizečka se usmívá. Omluvu přijímá :-)  Binec neviděla :-) - Maminka v pelíšku. Chystá se propadnout do sladkého spánku. Hned ožila.

- Mamčo, jdeme ven?

- Jdeme ven!

Utíkám pro chodítko. Simonka mi ochotně přiváží. A mamce to šlapká. A hezky. No radost podívat se.

Dovezla jsem pár zcela a úplně posledních švestek. Víc už letos nebudou. Dělíme se. Mamka víc, já ochutnávám. Louskám oříšky. Mlsá ledovou - zcela nevhodnou, ale výbornou čokoládu. Luštíme. Povídáme, vzpomínáme.

_ Mami, měli jste za války prase? Na černo?

- Jedno na bílo, jedno na černo. Z toho jsme celý rok žili. 

- A co sousedi? Udávali?

- Ne, ti měli taky zabíjačku, zas jindy. :-)

- Musím jet, než zapadne sluníčko.

Chodítko, parkuji maminku do postýlky. Hlásím odchod. Maminka pila. Za chvíli ji zkontrolují. Na stezce fotím, sbírám klacíky. Už jich máme celou plechovou boudu. Na konci stezky - vracejí se dvě známé chodkyně. Až doma si přečtu v messingeru: "Byly jsme ve Smiřicích na dortíku". Rozinanta je někde za plentou. Proto jsem si ji prve nevšimla. Dívám se chvíli do slunce. Čekám na modrý filtr. Je tam. Nabíjím zorničkami organismus. Švestička. Asi před pěti lety jsme ji, malou, s maminkou prostřihávaly. Pokusím se upravit ji fazonku. Petroušek zajíždí z fotbalu do dvora. Dopoledne si hrál s časovým spínačem u brány. Brána dovírá. Večeře. Já sportovní výživu a rebuild strenght, jemu skrovně obložený chlebík. Na terase louskám staré ořechy. Stmívá se. Poslouchám 2. díl filmu Rašín. Hm, povedlo se to. Kramář - ano, rusofil, Rašín, otevřená hlava. Vynikající herecké výkony. Tomáš Töpfer - záludnost rakousko-uherského komisaře. Jo, všichni hráli skvěle. Líbilo. Návdavkem Herbář. Zítra zkusím chleba z Herbáře. Na terase za sklem se stále drží teplo. Staré ořechy zlikvidovány.  Máme hafo letošních.

Večerní film. Tfuj. Setkání po letech po válce. Hrůza, děs, hnus, nepochopitelné. A už po roce 45 takový nátlak? Jsem nevěděla. Myslela jsem, že až později se pan Raicin projevoval. Ale spisovatel Stránský na konci doložil pravdivost příběhu :-) Tak jo. Budeme věřit. Mýho tátu přišli zatknout až v roce 59. Ale stihnul jim v listopadu fouknout. Na druhý břeh. Vysvobodil se.

Ještě malá vzpomínka. Utloukají Jarku Nohavicu. Že takhle nemlátili do Klause. Ani nevím, že Putinovu cenu dostal.

V roce 1987 nebo 1988 jsme putovaly s maminkou Ruskem. Dostaly jsme pozvání. Stále vidím z autobusu na nádraží své holčičky. Linda měla na sobě bílo modré šatičky s modrotiskem. Asi z Německa od Zlatky. Nástup Pice. Rychlík zastavil na minutu; někdo nám vtáhnul kufry do vlaku do Moskvy.  Odjezd! Teprve vlakem jsme procházely a hledaly naše lůžka. Za hranicí jsem viděla ženy nahazovat domy. Pozoroval manžel s vodkou. Cestou jsem mluvila s cestujícími. Paní říká:

- Bydlíme pod Moskvou.

- Jo, a kde?

- Brjansk. Tolko sjem časov ot Moskvy :-) 

Sedm hodin? To přejedeme republiku tam a zpátky. V Moskvě jsme nocovaly u čísi známé. Maminka večer na záchodě vypískla. Lekla se tarakana. Jestli si to slovo pamatuji dobře. Kosočtvercový brouk s tykadly... Profrčel okolo ní. Z Moskvy nějakým JAKem do Pjenzy. Joj, to jsme se bály. Nastoupila baba s husou, dědek s kosou a my. Mamka se děsně bála.

Mami, nehrabej kopyty...

Ukrajinka vedle mě se usmála. Rozuměla slovu kopyto... V Pjenze jsme zažily koupání v baně. Veřejné lázně. Mrkala jsem na drát. Dřevěné vany. Mraky nahých žen. Zapomněly jsme se policejně přihlásit. Před odletem jsem běžela na milici. Úředník na mě spouštěl hrůzu. Brečela jsem, vyhrožovala, slibovala, nakonec jsme povolení k odletu dostaly. Poslední let do nádherné Soči. Překrásné. Úchvatné město. Nikdy nezapomenu. Pozvání nám dal bratr lékařky Světlany. Světlana nás vozila po výletech. Večeře U zolotogo petjušonka. U Zlatého kohoutka. Nóbl restaurace -tehdy. Rusko bylo chudičké. Právě probíhala perestrojka. Do samoobsluhy dovezly balíčkovaný šukový salám. Třicet, padesát balíčků na podnose zmizelo ve sto rukou. Vyprodáno za minutu. Alkohol - prohibice. Ale i o půlnoci někam zajeli taxíkem a šampáňo bylo na světě. Na výletech okolo Soči jsme v autě poslouchali písně Vysockého, Bulata Okudžvay... Vždy se ptali, jeslti rozumím slovům. Když ne, dovysvětlili. Vzpomněla jsem si dnes. 168 debilních hodin. Ne - debilní pořad 168 hodin. Pánečku, to je vymývárna. Vše ruské - špatné, blbé, nebezpečné, hloupé. Putin má na rukou krev, šéf ruské STB... Ani jeden JINÝ názor. Zvláštní - ta jednota, jednomyslnost. Njn. česká bruselská veřejná zaprodaná TV. Všechny názory všech hodnotících neznámých i známých se slily v jedno jediné odsouzení. Ostouzení. Jarek to má jako kšeft.. .A co takhle kdyby jednomu z těch kritiků Putin nabídl cenu. Odmítl by? Důwenblit, velebnosti.

Jak jinak. Den se mi líbil. Slunce dělá divy. Jízda na kole okolo řeky pod starými stromy - ohromné nabíjedlo. 

Dobrou noc!