Terapie psaním. Bolí, bolí, bolí mě svět

Co dnes napsat? Mám nějak stísněný pocit. Blbost světem vládne. Uvědomuji si, že i maminka blbne, jenže stařecká demence je snesitelnější než blbost, ne! ZVŮLE, ne! AROGANCE systému. Jak dlouho to ještě potrvá?

Včera v noci jsem sledovala nějaký dokument o podvodech firem.

https://www.ceskatelevize.cz/porady/11658528134-pripad-interpol/21838256555/

Začalo to FIFA, mluvili o tabákových firmách. Sami vyrábějí padělky. Jsou levnější, mohou si je dovolit mladí lidé. Rychleji spadnou do nemoci... Léky, farma firmy, šmejdi... Dopouručuji podívat se. (Ne, nejde ťuknout na odkaz. Nutno zkopírovat.) Oči mi lezly navrch hlavy. Ekonomické, politické a státní subjekty si jdou na ruku. Peníze, peníze, peníze...

Před měsícem jsme meditovali za déšť. Počasí, jak se na květen hodí. Čeho je moc, toho je příliš. Nesekáme trávu. Čekáme, až vyroste. Cítím nevyslovené - už by to chtělo posekat. Co, nevyslovené! Vyslovené:

- Se podívej, jak je Micka umorousaná.

Nebo:

- Peťuš, tys mi nechal na kole ty kopřivy.

- Jsem myslel, že si je včera vyndáš. Říkalas.

- No, v noci jsem se bála.

- Hergot, zas budu mokrej.

Pnutí. Ze všech stran.

Po obědě rychle chleby. K zubaři. Pozdě. Všichni se plíží na padesátce třicítkou. Vyhýbám se semaforu na státní. Pojedu vesnicemi. Nabírám kolonku asi pěti aut. Jeden blbec vede. Ostatní se za ním plíží třicítkou. Odbočuji o něco dřív, abych se vyhnula plížidlu před sebou. Přední zub - v pátek večer - ulomen... Dnes doplněn. Jedu přes Černožice. Prohodila jsem si to s Ivou. Zítra jede ona. Mám v duši - v sobotu návštěvu maminky vynechala. 

Má cenu jezdit za maminkou, když neví, že jezdím denně? Jo, má. Ale tíha, tíha... Tolik let pozoruji nenápadný sestup... Stále si něco namlouvám. Udržím maminku na stejné úrovni. Ne. Neudržím. Protože osm indiánů na jednu pečovatelku, která servíruje, myje, přebaluje, naváží prádlo, odváží prádlo - jasně - nemá čas na klienta. Jo, kdyby se lidé rozvíjeli odpoledními tvůrčími činnostmi.... Pan ředitel mi před časem řekl krásnou větu: Vaše maminka má nárok - už jen tato formulace - na nějakou komunikaci s pečovatelkou - asi jednou týdně. I kdyby dvakrát - po deseti minutách. Vše narveme do tabulek. Test debility. Tabulka minut strávených v komunikaci s klientem. Ty vorle!!!  Vzpomenu-li na mindu, která s nohou přes nohu nechá maminku hulákat halo, halo, neb má právě pauzu! Sedí si v křesle. Má přeci ze zákona nárok mít PŘESTÁVKU! To není odborník. To je namyšlené hloupé tele. Odborník by zareagoval. Náhradník v době přestávky převlékal v druhém křídle. Depresivní. Vzpomenu-li, že nějaká pečovatelka odbornice zavřela dveře s větičkou - Haló zavřeme. Je mi na blití. Mamka se doprošovala, že chce na záchod. Máte přeci plínu! Ty vorle!!! Za důchod a dvanáct tisíc příspěvku na bezmocnost!!! Hm, tak tomu říkám humanita. I obyčejná vopice se postará... Dnes jsem si to nějak všechno v tom dešti promítala. Voda mi přinesla uvědomění. Shnilost systému. 

Večer jsem měla smluvený telefon s novou psychiatričkou. Ptala jsem se, proč mají lidé v posledních dvou dnech fantazie - paní chtěla volat policii, mamka byla na policii, chtěli ji zabít... Jednu paní jsem uklidňovala... Kudla!!! To odbornice nemůže chytit za ruku a klidným slovem utišit? Hrát její hru, vyslechnout... Pohladit. Jo, bacha na korektnost!!! Paní doktorka bere pečovatelky jako odbornice. Já ne. Sestra se středoškolským vzděláním je odbornice. Systéme, systéme, blbneš. - - -- Maminka víc volá haló!!

- Jo? A víte proč? Když k ní přijdu, pečovatelky pracují, ale nemohou se jít podívat právě, když se mamka vzbudí. Zvonek u postele nefunguje. Mám obavy, že by byl na nic, i kdyby fungoval. Mamka bere léky na odvodnění. Dnes jsem jí pomáhala na záchod dvakrát v hodině. No jo, jenže lidé jsou rozstrkáni po pokojích. A tam se nedovolají. Mimochodem mamka uklouzla v DD. Pokud chodila, vždy si doběhla. Konec konců když potřebuje v době oběda, kdy na ni nemají čas, ujede jim a dojde si na záchod na vozíku. Jenže to se nesmí. Nesmí, smí - jede. Ještě není tak ÚB, aby se podělala. Hledá v bezmoci východisko. Simonka, Kamilka, Irenka, Dana... Všechny pracují. Simonka ví, že když přiběhne pozdě, mamka se pomstí. Nedají jí vyčůrat?! Tak do postele! A převlečte si to po mně! Ale tam to halo chápu. Volá s odůvodněním. Prý volá a neví, co chce. To je teda odbornost. A co kdyby se jí někdo zeptal, když neví, jestli nepotřebuje na záchod. Co kdyby ji někdo pohladil po vlasech. Co kdyby ji někdo řekl tišící slovo?! Jdu chodbou, pohladím paní na lehátku. Pan ředitelka mateřské školy - jak ta se bojí. Jsem-li na blízku, uklidním ji. Bojí se debilních zabíjecích filmů divných chlapů v TV Nova. Proč musí televize bušit do lidí zlo, strach, negaci? Proč jim nepouští písničky? Proč s nimi nezpívají? Mgt, počítač - je těžké dát jeden na chodbu? Je. Není tam ani konvice. Není tam hrneček, lžička. Nikomu nic zlého nepřeju. Jen kdyby si vyzkoušel na své tetě, tatínkovi, mamince, sestře - péči jednoho stále pendlujícího pečovatele. Nezná vazby, vztahy, nezná původní povolání klienta... Nejlepší by bylo, aby si ten chytrolín vyzkoušel bezmoc sám na sobě. 

Pečovatelka mi před půl rokem řekla:

- Jsem moc ráda, že jsem si u vás na blogu přečetla o vaší mamince. To je důležité.

Dřív měli síň - jak se jmenovala? Tradic ne. V chodbě mezi křídly byly staré předměty; gauč, porcelán... Dnes tam je nádražní hala, zvaná jídelna. Dřív se četly pohádky na chodbě. Jak kuřátkům okolo kvočny. Vzadu v chodbě si babky zřídily kávovou společnost. Vyprávělo se, zpívalo... 

Včera byl krásný den. Nikdo nebyl venku. Pan pečovatel ze třetího vezl vozík dole v parku. Halekal na mě. Jeden vozík v krásném dni venku. Z osmdesáti? Z devadesáti?!!!

Dnes jsem rozcitlivělá. Mám debilní mámu, která umí odpovědět jak se ptáme na přídavná jména - Jaký, jaká, jaké, už neví který, která, které... A když chce čůrat - pan ředitel má průpovídku, že tam má lidí dost. Nemá. Mamka si nedojde z postelové klece. Zkrátka sedí na posteli, nešťastně volá haló. Kudla do prčic! Kdysi tam byli všichni chodící a jeden vozíčkář. Počet pečovatelů byl tak akorát. Dnes tam chodícího pohledáš. Počet pečovatelů je žalostný. Na noc jedna sestra, jedna pečovatelka. Co bych asi dělala, kdybych chtěla napít? Co bych dělala, bezmocná zavařená v posteli, kdybych chtěla ve tři ráno na záchod?! Bolí, bolí, bolí mě to. Moc. Má bezmoc proti kreténismu mocných. Maminka mé známé ke konci života volala o pomoc. Šoupli ji do blázince. Hotovo. Zemřela.

Ještě jsem mamku od staré psychiatričky neodhlásila. Uvidím. 

Nechci slyšet výčitky, proč ji nemám doma. Nemám. Pracuji. Má zlámanou nohu. Celý důchod plus příspěvek na bezmoc - myslím, že už je vyšší než důchod sám - se posílá na služby. Když jsem měla maminku doma, platil nám stát 800 korun. Vstupem do DD dostala okamžitě asi osm tisíc. Systém. Rodině osm stovek. Státní organizaci osm tisíc. Dnes už daleko víc. Maminku jsem vozila k lékaři, ke kadeřníkovi, na pedikúru... Od rána do večera...

Dnes středa, zas rozvíjet maminku. Dadynala. Chrapot. Odpočívala. Luštily jsme.

- Ozdobná květina?

- Astra.

- Na H.

- Nevím.

- Víš!

- Nevím.

- Jsou narcisy, tulipány, tahle má taky cibulku. A omamně voní. Hy?

- Hyacint.

- Kyselá pochutina?

- Ocet.

- Ohon?

- Ocas.

- Ohleduplnost?

- Takt.

Dnes jí to šlo. I pusu si natřela suverénně jelením lojem... A nesvlíkla se do naha! Nikdy se do naha nesvlíkne! Jen když chce naštvat svět - který jí nedovolí vykonat základní lidskou potřebu. Nemůže ho nakopat, tak ho aspoň počůrá. A dělá dobře. Raději aktivní provokatér, než pasivní přizdis... Na všechno má inteligentní, logickou a pohotovou odpověď. Ale paní doktorce se hlásí, že volá haló a neví proč. Světě, vlez mi na záda. Budu ji chránit, hlídat, rozvíjet. Blbci všech zemí, polibte se navzájem!!!

Cestou domů se stavuji u ní v domě. Ó, zahrádku musím proplet. Opisuji stav plynoměru. Slyším ze sadu štiřikání. Co to je? Hledám. V kmeni staré jabloně vykotlaná díra. Těm jablkům jsme říkali po přestěhování sem v mé třetí třídě - "dobrá". Tak dobrá asi dostanou na frak... Okolo nějaký hlas vykřikuje, ať zmizím.  Mizím. Nedá mi to. Nakouknu znovu do sádku. Na kmeni sedí strakapoud. asi krmí. Utíkám pro foťák... Uletěl. V naší zahradě je nesmírně obezřetný. To jsem mu dala, když jsem mu vlezla do revíru. hezký zážitek. 

Holka, tak ses vypsala. Přestaň skuhrat. Utři slzu, zdvihni hlavu, usměj se. Zítra bude líp.

Dobrou noc!