Theatrum Kuks zahájen! Snažení organizátorů nevyšlo vniveč!!

Půl sedmé. Ne. Spala jsem tři hodinky. Zpátečka. Spím do čtvrt na deset. V deset kadeřnice. Tedy: Plán!! Být ve Skalici v deset. Stále nějaké semafory na cestě. Prý do listopadu? Cesta polovinou silnice. Ohraničeným chlívečkem.

Nevím, jak to dělám. Mám dost času. Chci vyjet v půl. Ne. Deset. Teleportace opět nevyšla. Ani nevolám. Frčím. Jede se dobře. Nechytla jsem traktor, ani důchodce v klobouku. Ti vylézají až o Dušičkách. Před obchvatem dojíždím k zelenému mužíčkovi s červenou plácačkou. Hrozí.

Stahuji okénko.

- Lekl jste se?

- No, trošku. Včera mě tu jedna starší paní chtěla porazit. To jsem teda uskočil. Myslea prý, že jsem sloup.

Řehtám se. 

- No, já jsem teda taky starší, už směřuji k sedmé dekádě. Šedesátý pátý rok. Ale už zdálky jsem vás viděla. 

Pán není žádný lichometník. Hezký. Není blbý. Inteligentně mi skládá poklonu. Řehocám se.

- Nevadí vám, že jsem měla už dvacet minut sedět na melírech?

- Už pojedete. 

Jde před auto. Červenou stranu plácačky otáčí na zelenou. Mává. Opětuji. 

Vstupuji do vrat. Quinci za vraty mě vyděsila. Couvla jsem. Lekla jsem se. Lekla se i psí holka. Zaďafala. Eri ji okřikuje. Melírujeme. Mám svou kadeřnici moc ráda. Jako svou. Je obyčejná. Milá. Není hloupá. Nesmírně šikovná. Umí aranže květin, umí výzdobu svateb. Povídáme. Povídáme. Za dvě hodinky hotovo. 

Cestou se ještě stavuji na dvou místech. Začíná pršíčkovat. Nikam nespěchám. Stavuji se v Penny. Středa - levné máslo. Za dvaadvacet korun. Je třeba udělat zásobu na cukroví. Vypadá to, že nám zruší tradice. Slunovrat. Advent. Neva. Uděláme si ho sami. A bohemku mají.

Petroušek volá. Sejdeme se doma.

- Já mám jinou manželku.

To je jeho pochvala.

- Já tady zas budu sám, viď? Jedeš za chlapama někam.

Jedu na zahájení Theatrum Kuks. :-) 

- Já se ti vrátím! Peťuš, dnes jsem koupila bohemku demi sekt ve slevě. Já jsem asi učila i toho hocha z dolního Penny. Dnes jsem si to uvědomila.

- Myslíš toho nahoře?

- Ne, toho znám. Pamatuji si. Ten byl slušný, snaživý, dobře se učil. Ale ten dole. On to byl takový filuta. Mudrlant. Všichni ti kuchaříčci byli suprovní. Jej, jak ráda na ně vzpomínám. Je z něj už strejc. Žoviální. Milý. Pozorovala jsem ho dnes v obchodě. Jak si dobírá lidi. Jak je oslovuje. Brala jsem lahve sektu z krabice. Jedna se zhoupla a spadla na zem. Dvě spadly. Jedna se nerozbila. Přiběhnul.

- Spadlo vám to.

- No paní učitelko, vy slavíte už na prodejně!

- To mi přišlo hodně vtipné. Bouchla jsem jim tam šaňo. Sbíral. Nabídla jsem se, že mu pomůžu.

- Ne, ne. Říznete se. Vy mi tady tu kaluž jen pohlídejte. Jdu pro hadr.

- Tak jo. Ale nemám brčko.

Za chvíli byl zpátky. Vezl klec na zboží:

- Úklidové potřeby zarovnány. Budu improvizovat. Postavím sem tu klec. Děkuji za spolupráci.

- Člověče, já jsem se vůbec, ale ani maličko nelekla, nevyděsila. Byla to jak dětská hra. Bác! Ptala jsem se ho, jestli jsem ho učila. Usmál se, prý je to na dlouhé povídání, zmizel. Stačilo říci: Ano. :-) Vždycky se ke mně hlásí, asi jsem byla hodná.

Petroušek má neomylnou přesnost - trefí se vždy a do všeho. Hraje ping pong - to by bylo, aby se netrefil. Když nalevo bude něco, on půjde vpravo, přesto nemine. Musím před ním zavírat dveře. O dveřní křídlo v paneláku si rozrazil hlavu. Minulý týden jsem chtěla vyhodit dětskou dekoraci. Relikvii. Dala jsem si ji na zem k vyfocení. Nevím jak, šel kolem; hotovo. Křápnul do ní; zelené skořápky slisoval na placato. I tykadla housenky lehla. V sobotu jsme vynášely nepotřebnosti ze sklepa. Linda na schody odložila láhev. Netrefil se do ní? A nenechá to na sobě. Ještě u toho obviňuje neznámého troubela. 

- Jasně, trefil. Nikdy nemineš. Jak ty to děláš?

- Kdo to sem, do prčic, postavil?

- Ptej se jinak! Jak je možné, že jsem se zas trefil?

- Peťuš, jak mám ten zdvihací štendr, tak on je přetížený. A už několikrát mi z něj sjela všechna ramínka. Vždycky, když ho stahuji, hned ho preventivně tlačím do sebe.

- Vokaž.

Jdeme do ložnice. Ukazuji, vysvětluji. U Petrouška se věci dějí ihned; zázraky do druhého dne. Ani nemusím čekat do tří dnů. Bere zvláštní šroubovák.

- Au, tady je bordel.

Na to slovo jsem asi čtrnáct dnů dost alergická. Asociuje mi faktický bordel. I s blechami.

- Jsem se uhodil.

- Pootevřená dvířka skříňky, viď? Seš prostě jednička. Vždycky přesně šlápneš, kopneš, uhodíš se. To nikdo neumí. Seš neomylně jednička.

- Ty ani nevíš, co máš doma.

- Právě, že vím!

- Většího vola bys nenašla.

Zbožňuji jeho řeči.

Cvičení Vesmírného pána. Dopis. Nebyla jste k zastižení... Znovu budu prožívat chaotické doručování. Dřív jsem si dojela na poštu. Nyní - detektivní hledání. Minule šel ke mně dopis týden!!

- Dobrý den, prosím vás, kde si mohu vyzvednout dopis?

- Dnes? V Jaroměři.

- Aha, v Josefově kdy?

- Zítra.

Volám Jaroměř. Já ten telefon rozšlapu. Chcete-li tohle, jedničku, chcete-li tamto - dvojku.

- Potřebuji se dostat ke svému dopisu. Dnes!

- Aha, tak zkuste přijít po půl páté.

- Ne, nezkusím. Řekněte mi čas.

- No, po půl páté nebo zítra.

- Ale já ho chci dnes.

- Chtít můžete.

- Co jste říkala? Nechte si ty invektivy.

- Nekřičte na mě!

- Nekřičím! Tedy?!

- Přijďte si po půl páté a buď dopis dostanete nebo až zítra.

- Myslíte si, že jezdím na vodu?!

Prásk.

Potvora. Jedubabo sípavá, je to tak! Někdo musí upozornit úředníčka, že nejsem toaletní papír. Stížnost? Tak málo času mám. Maličko zkultivovat vztahy.

Jedu . Hledají dopis. Ne. Nemají. Takže jsem jela zbytečně? Výzvu jsem si zapomněla doma. I telefon. Snad se najde obálka s mým jménem? Chci paní vedoucí. Paní na svém místě. Vyslechla. Od přepážky se ozvalo:

- Tohle jsem neříkala.

Aha, to je ta výtečnice. Chtít můžete! Co práská telefonem. Tak teď zas práskám já. Obálka se zázračně našla. Omlouvají se. Bylo to zapotřebí? Marte, Marte! Že ty válčíš? Chválím slečnu z přepážky. Asi před měsícem jsem prošla stejným martýriem. Projevila ochotu, vlídnost, empatii a inteligenci.

- Jo, my víme. Vy jste ji pochválila na FB. Ona si to vyhledala a všem nám to dala přečíst. Měla velkou radost!

Našli můj dopis. Ale jen kvůli tomu, že jsem byla důrazná. Jinak bych ho hledala ještě za týden. 

- Jedu pro mléko.

- Jedu s tebou. Vezmeš mě k Ivě.

Beníček sedí na zápraží. Jak mě uviděl - běží se pomazlit.

- Ivo, tenhle Beník je lepší než ten první. To byl blázen. Tohle je inteligentní stvoření.

Iva tvrdí opak.

- Beníku, pomlouvají tě, ale já nevěřím, neboj! Jsi šikovný chytrý, klidný pejsíček.

Den utekl. Ale ještě nekončí. Zalít rajčata. Zasadit do uschlého truhlíku chryzantémky. Vymýt Micce odporně páchnoucí misku. Jj, zase slyším:

- Jsem ti říkal, že to nemáš kupovat. Viď, Micko?

- Jasně, kdybys to neříkal, Micka by to snědla.

- Micka tenhle humus nerada.

Humus? Dražší než Felix!

Ještě svařit mléko. Poslouchám jedním uchem na meinstremu o likvidaci tradic, kultury, divadel. Iritují mě roušky. Štvou  mě roušky do hospody. Ty vorle!! Hlavně že si ji Ken stále sundával. 

- Nemůžeš, dýchat, viď, zpěváčku?

Už měli vytištěné vstupenky, skleničky, placky - zrušená vinobraní, bylinkové slavnosti, slavnosti zelí. Družit byste se chtěli? Pošleme letos tradici do kelu. Za rok se už nechytne... Se budou snažit zbytečně, ne? Družení? Do kytek. Distanc. Vyhovuje to ještírkům, hajzlíčkům, smrádečkům - kteří si myslí, že mají moc. Už se jim krátí. Copak to nevědí? Asi ne. 

A už opravdu - jedu. Na zahájení Theatrum Kuks.

Na minutku jsem na cestě zatápala, jestli jedu dobře. Tfujtajxl. Hnusný pocit. Parkuji mezi velkým a malým šapitó. Změna programu. Hlavní hrdina se poranil... Z borůvčí. Erotická lesní podívaná. Legrační. Uvidím nahotu? Ano, uvidím. Jako každý rok. Loni Martin Bohadlo. Tentokrát se svlékli všichni. Další scény už hrají v tělovém s fíkovými listy. Lidské erotické snažení. Zajímavá podívaná.

Mám ráda vůni divadla. Vůni lidí. Voňavé cigarety.

- A nyní vás zveme do malého šapitó na raut. Vycházíme. Hovořím s maminkou od holčičky. Ano, hodně se učily. Holčička se chlubí:

- Já jsem všechny úkoly splnila!

Chválím ji. Ale nebyli všichni rodiče tak pečliví. Vyprávím o zkušenosti z Obřího dolu... Mrtví živí les. Tahle maminka patří k těm, které své děti naučily... Mrtvý živý les...

Dva tři dny zpátky jsem psala o výtečné učitelce ZUŠ. Mám příležitost jí složit hold. Jak mě zaujala v Barunčině škole. Hrála pohádku bez mikrofonu. Ovládla prostor.

- Dnes jsem vám konečně mohla složit poctu...

Ano, cítí se poctěna. Udělala jsem jí radost. :-)  Nosí radost lidem. Zaslouží si oplátku.

Pan profesor. Zakladatel Theatrum. Povídáme. Ptám se na Vladimírka. Milé setkání.... Milé vzpomínání. Na můj archeologický průzkum na gymnáziu. Na první setkání s pozdějším děkanem PF. Den před Štědrým dnem loni odešel...

Jedu. Sjíždím od Kuksu. Svítím si dálkovými na uzoučké cestě. Vpravo nahoře u lesa vyhlížím světlo. Jo. Našla. Nahoře se svítí. Na Nový rok jsme se tam stavili s Petrouškem. Tam bydlí Aranka. Spojená s Kuksem. Prováděla tu... Zastavuji pod jejich obytným přívěsem. Píšu krátkou zprávu: - Jsem pod vámi. Svítíte. Jedu domů.

Až doma čtu odpověď:-                                                                                                                                                                                                      

Irenko děkuji ja si to myslela jela jsi pomalu 🐢 také dibrou noc musim jit brzo rsno jdu pracovat 🌠👋

Bude půlnoc. Sedám k psaní. Co všechno se mi vešlo do dne.

Jedna. Spát. Zas zítra. Že budou mít raci náročný rok, to jsem věděla. Ale je víc jak náročný...

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Kutuzov. Tužím se. Vše zvládnu. Mám sílu.

Dobrou noc!