Tichý, odpočinkový
Měla jsem smělé plány. To se má. Mít den rozplánován. Nakonec jsem si udělala volno. Jen tak. Věnovala jsem se sobě, kočkám, vaření, upekla jsem chlebíček. Přisypala jsem do něj hrst ovesné mouky. Je krásně rozpraskaný. To zbožňuji. Dojela jsem si vyměnit vyšlochtaný křen za jiný. Stálo mě to hodně peněz, protože jsem si zas něco koupila. A můj Petroušek byl rád; dal mi, abych zas měla na příště. 💕💛💚😍 A je večer. Hezký den to byl. Poslouchala jsem u toho převelice zásadní pořad Poslů budoucnosti pro spící. Už v únoru nebo březnu jsem poslouchala v jiném studiu, jak nám zlikvidují domy nemorálními požadavky na stavby. Tady se o tom mluví opět. Stavba bude prohlášena za neprodejnou. Odkoupí ji Black Rock. Případně bude srovnána se zemí.
https://www.svobodny-vysilac.cz/2023-10-10-opatreni-o-nichz-se-nemluvi-poslove-budoucnosti/
Předali jsme většinu kompetencí do Bruselu, který je předal bez našeho vědomí dále, a to nikým
nevoleným institucím pod hlavičkou OSN jako zárodku Nové světové vlády v rámci připravovaného NWO.
Víme vůbec o tom? Víme, co na nás chystají? Proč nejsou lidé informováni o tom na demonstracích?
Předseda Směru-SSD Robert Fico
se pustil do českého prezidenta Petra Pavla kvůli vyjádření o možnosti vzdát se práva veta v Evropské unii. Podle Fica by byl tento krok šílenstvím.
https://vk.com/video655367599_456241658
"Ak ovládate jedlo, ovládate ľudí. To je v konečnom dôsledku
konečný cieľ."
– Na celom svete vedú nevolené globalistické orgány ako OSN a WEF vojnu proti
farmárom v snahe prevziať kontrolu nad globálnymi dodávkami potravín pod hlavičkou
Agendy OSN 2030 – ako je podrobne uvedené v novom dokumente, ktorý musíte
vidieť s názvom " Žiadni farmári, žiadne jedlo: Budete jesť chrobáky?' [SGNN]
https://vk.com/video648724520_456242779
Probuzení. Vracím se do reality. Kočka za dveřmi to cítí. Škrábe na naše překrásné dveře. Ví, že jsem se frekvenčně přeladila ze spánku do vědomí.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-24-zaciname
Ničitelka. Jdeme. Snídaně – první zlatý hřeb pro Mourka. To on rád.
Krájím křen. Nějaký divný. Pojedu ho vyměnit. Trošku se to prodraží. Vždycky máš co koupit. Ještě se kouknu do FB. Sdílím vzpomínky. To mě dlouho zaměstnalo. FB má jednu z fcí – zdržovat lidi od přemýšlení, od práce, od socializace, blbnout jim mozky a myšlení. Prohlížela jsem si. Poslouchala jsem. Dnes na mě třikrát z FB mluvila maminka. Milovaná má. Zmiňuji, jak včera v roce 2020 přichytili Prymulu při podvodu. Zakázal dětem vzdělávání, zpěv, zakázal úplně všechno a sám si cábroval v hospodě. Jelita. Maminka poslouchá, ale asi neví, o co jde. Vzpomínám s ní na své dětství. Miluji naše povídání. Moc ráda jsem s ní chodila do pohádky. Vyjely jsme do druhého, lépe do třetího patra. Měla svou vesnici jak na dlani. V dáli bílý štít hájovny na horizontu lesa. Hajnej Kuře, její kamarádka Mařka Kuřetová, její bratr Olda... Dole za stromy, to bylo vidět jen na jaře a v zimě, mlýn Skořípka. Skořípecký mlýn. U něj stojí postava vojáka v bílé uniformě. Opřen o lípu. Asi někdo z rodu. Válka 66. Do mlýna jezdívala malá Vendulka s dědou s obilím. Mlynář Pácalt vynesl pytle s moukou. Já pak učila na učilišti po mnoha dekádách let jistou Vlastu Pácaltovou. Kdo ví, jestli nebyla z mlynářského rodu.
Za dva měsíce je tu Ježíšek. Loni se tak nějak hovořilo o zrušení. Uršula to protlačovala. Asi potřebují jiné nové legendy, his tóru, příběhy. Starý svět skončil. V novém se zatím ne a ne zorientovat. Nebojme se, jestli nás opravdu zbaví našich domů kvůli nesplnitelným požadavkům, to my se zorientujeme. Na ulici bude času si říkat – hergot, jak je to možné, že jsme se nechali. Vždyť bubnovali na Svobodném vysílači na poplach tak moc.
Letos v březnu jsem lyžovala a celý den si vracela ve sluchátkách pořad o likvidačních smlouvách, které podepsali naši politici jako ortel a ožebračení našich lidí a jejich majetků.
No my probuzení – my to víme. Jenže se potřebujeme spojit. A jedna po čtvrté páteční dávce mi napsala, že žije už krátký život. Jenže tito lidé už nepatří Bohu. Jsou to transhumanoidi. Rozhodnutí OSN: Veškerý genetický materiál na Zemi patří společnosti Big tech pharma. Lze jej libovolně využívat. V důsledku geneticky modifikovaného očkování DNA nebo RNA, na které mají výrobci vakcín patenty, se očkované osoby stávají majetkem držitele patentu ihned po prvním očkování. Takový je verdikt amerického Nejvyššího soudu. Většina očkovaných lidí pravděpodobně toto netuší. Nejvyšší soud USA rozhodl, že tito lidé jsou považováni za patentované a fakticky se stávají majetkem držitele příslušného patentu, tzn. příslušného výrobce, jehož geneticky manipulovaný materiál obdrželi očkováním do těla. Buňky tento materiál produkují celý život, roznášejí ho po celém těle, celé tělo očkované osoby je považováno za majetek společnosti big pharma. Tito lidé už nejsou přírodními, ale tzv. translidmi. Všechna lidská práva, která se vztahují na fyzické osoby se na tyto lidi už nevztahují. Tito lidé jsou transhumanoidy a nevztahují se na ně žádná lidská práva. To platí po celém světě. S těmihle lidmi to nevyhrajeme. Rok 2023 má být prvním rokem NWO. Račte si poslechnout, kdo nás řídí – zločinec, na kterého je vydán zatykač, nemá ani potřebné vzdělání. Když si usmyslí, že bude pandemie, tak bude. A když udělají ze všech lidí roboty, tak udělají. Zatím žijeme. Zatím platí Ježíšek. Vždycky jsem organizovala mikulášské nadílení pro vnuky. Nakoupila jsem koledy, nabalila. No jo, jenže já jsem babička persona non grata. Babička varující před očkováním, pedofilií. Babička s řádem. Babička neuznávající válku, rakety, bomby, zabíjení, hlídání makových polí. Nepřítel rodiny č. 1. Nechce počítače, ale tužka, noviny, luštění křížovek, zpívání, hádanky, počítání, procvičování, hry. Ing. Vávra v sobotu na přednášce o elektrosmogu vysvětloval, že přemýšlení bolí. Nastává v mozku odpor. Přetlačování. Mám pocit, že bolí i pravda. Na nášup našim, úprk z Afghanistánu, zradu Američanů před dvěma lety – už se zapomnělo. Ale já si to dobře pamatuji. Nechali tam i naše zbraně. Kdepak dnes zabíjejí? A seznamy – to bylo omylem! – tzv. tlumočníků. Ti jim byli dobří jako přislouhové. Pak šup s nimi do pekla. O tom se u nás pro jistotu nemluví. Takový debakl! No!
Takže letos se těším na Ježíška,
bez Mikuláše a setkání. Mrzí mě to jen kvůli Petrouškovi. Jeho tatínek říkal,
že se na bok nepřevalí. Ani já. Nic jsem neukradla, nikoho jsem nezabila – to
zas říkala moje maminka. No. A co jako?
Za měsíc už budu chystat adventní výzdobu. Tu vždycky obdivovaly děti. Kochaly se obrázky stromečků, betlémů, vystřihovánek na skle. Letos budeme mít Vánoce
trošku jinak. Všechno je jednou poprvé. Pamatuji, jak jsem si vždycky
maminku přivezla. Zapojovala její smysly. Teď mi na plotně voní jalovcové
kuličky, bílá šalvěj, bobkový list. Dům voníval purpurou, svítila tu světýlka.
Když jsem byla malá, mamka mi opravovala u medvědích tlap vtlačené těsto, aby
se hezky propeklo a vyklopilo z formičky bez zlomení. Teď jsem opravovala na oplátku po mamince
já. Zněly koledičky. Tak to šlo až do roku 2017. V srpnu si zlomila nožénku.
Na Štědrý den jsme vždycky přijeli nadělovat. Některé dárky jí vydržely jen do
ukradení. Teda jsem chtěla říci do ztráty. Ta vedoucí milá pečovatelka na mou
stížnost odpověděla, že jsem si halenku o pět čísel větší vzala domů. Božínku,
pak mi tvrdila, když mi vraceli po mamce zbytky věcí, z nichž skoro
všechny nebyly její!!!, že ona ne, že to netvrdila. Ano, netvrdila, napsala. Já
to četla. Svýma očima jsem to viděla. Škodila. A pak přišly ty debilní vymyšlené zákazy,
odtrhování, ničení, likvidace lidí, zdraví. To jsem moc těžce snášela. To je
nezapomenutelná hanba. Nutit starého člověka s proděravělými plícemi do roušky. A jsou mezi námi hlupáčci, kteří věří na tu zlopohádku
dodnes. Nic nebylo. Jen buzerace a pan Prymula s dalšími vykuky si chodili
do nobl restaurace popít. Kolika dětem pochroumali život hned na kraji. Žádné
společné zážitky na horách, na výletě, na vánoční besídce. Kolik dětí bere léky
na duši... Mamka se vysvobodila.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-24
Jedu do obchodu. Utratit peníze není nic těžkého. Beru si dvě láhve mladého vína. Ještě do vedlejšího baráku. Tam taky nechávám na platy zaměstnanců význačnou částku. Vracím se domů pro krabici s půlkami ořechů, ruličkami od toaleťáku a pytlíčkem vyschlých třešňových peciček. Před nevhodnou hmotou stodoly vtlačenou do našeho soukromí vedle nás parkuje mladá sousedka. Žena, která se sem s manželem a dítětem asi před čtrnácti dny nenápadně nastěhovali do své nezkoulaudované novostavby. Sousedka - to není pro ni to označení. Běžím domů s nákupem. Vycházím. Bú neslyším. To mně docela zdvihlo teplotu. Vzpomenu-li, jak nám při stavbě jejich kůči stíny zedníků chodily po koupelně. Jak nám sebrali slunce… Stíní zahradu. Bazén. Nepříjemný pocit.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-24-sebrali-nam-slunce
- Chtěla jsem vám říct, že posílat si na mě balíčky nebudete. Když už to potřebujete, tak mi zavoláte, abych o tom věděla a já vám balíček přijmu.
- Já jsem si nenechala žádný balíček…
- Ale nechala. Minulý týden. Měkký. Nevykládejte. A když už jste takhle nevychovaní, tak bych prosila, abyste jako sousedé aspoň békli, když už vás slyšíme na našem plotě.
Něco oponuje. Neslyším, nerozumím. I to je neslušné, když kuňká. Je to bezohledné. To se asi na vysoké neučila. Ale já to učila na střední – i na učilišti i na gymnáziu. Mluvíme hlasitě tak, aby nás auditorium slyšelo.
- Ne, vy neumíte pozdravit, uvědomte si, že my jsme od vás starší, mně bude za dva a půl roku sedmdesát! A když už jste tak oprsklá a necháváte si k nám poslat balíček, bylo by vhodné nás pozdravit a upozornit nás.
Zas něco kuňká. Zas bezohledně a nevycválaně – pro sebe. Strká dítě za drátěnou bránu. Zdravení, hlasitou mluvu už mladí neznají? Hovoříme tak, aby nás druhý slyšel. Dobře artikulujeme a frekvenci naladíme tak, abychom byli slyšet. To má ta jejich malá dobrý vzor. Často ji slyším v zahradě, jak vevnitř domu pláče. Proč to mám slyšet! Jejich hovory, soukromí. Plot jsme odstínili tújemi. Někde máme průsvitné keře. Tam, kde dřív byla zahrada, zeleň teprve doroste. Nechci k nim vidět. Okna mají s výhledem k nám. Já chci slunce, ne vnímat jejich hovory, jejich dům... Bát se vyběhnout ke šňůře v nedbalkách.
- Ne, tuhle jsem vás pozdravila, když jste seděli na našem plotě. Věšela jsem prádlo, kam jsem dřív kryta stromy mohla chodit polonahá. Lekla jsem se. Pozdravila jsem vás! A vy ani bú. Takže pokud něco chcete, zavoláte a dohodnete se se mnou. Ano?
Sedla jsem do auta, nechala ji lhát a kuňkat. To nebylo nic proti Vesmíru. To bylo přátelské poučení nevychovaného mláděte. Oni mají školy, děti, peníze, domy, vysoký standard, ale chovat se neumějí. Plot si chtěli přisvojit. Náš nový plot. Bú.
Jedu do pevnosti. Vezu pro pana učitele z lesní školky krabici pokladů. Pokračuji pro slunečnici. Dopoledne jsem zasypala všechna krmítka, válce, láhve. Všecinko bylo vyzobáno.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-24-varime
Ráno jsem si rozkvasila žitný kvásek. Nejdřív křen s jablky. Pak zadělat na chlebíček. Petroušek je tu.
- Máme havárii. Jdu se jen najíst.
- Ale já ještě nemám chleba. Mohu ti dát od oběda.
- To je tvé.
- Ne, ne. Jen si dej.
Dostává misku salátového srdíčka. Jede.
Často jsem psávávala o své Rozinantě. Kole, které mi nadělil Jéžišek ve třetí třídě. Iva mi před pár lety, nedávno, prozradila, že na něm jela z nádraží. Nebo mamka? Nevím. To kolečko u nás stále stojí v maštálce. Vlastně mám ho před očima. Petroušek mi ho zapíchl před okno. Na jaře jsme ho nazdobili květináči. Řehtám se, jak jsme provazy křížili podle videa, a vždycky nám to propadlo. Tak ještě jednou bez kytek. Ty mi to polámeš.
Rozinantička byla na rok dva vyměněna za esku. Tu dostal Petroušek od Mirka Křičenského. Taky jsem o něm psala. Jak umřel. Jeho maminka elegantní paní v DD s mou maminkou. Vozila jsem tam dámám třešně. Pochutnávaly si na nich dole na lavičce. Nahoře v jídelně mi to zakázali. Prý pecky. Nastřílela bych je mezi oči pitomci, který neví, že se pecky jen zametou, když staříčkům upadnou od pusy…
Pak už mé nové krásné drahé kolo od pana Frynty. Vynikající.
Dnes poprvé na esce - v roce 2017
Irena Hrobská
24. říjen 2017 · Jaroměř ·
Dnes jsem si očichala, ohmatala Esku. Nasedla jsem a
jela. Nesedělo se mi hezky, do rukou mně šly křeče. Moje stará řidítka jsou
naprosto jinak, sedlo je krásně široké. Ale staré... Na čem se to dnes jezdí?
Příroda dýchala podzimem, bylo slyšet padat listí, a dokonce jsem byla tak
blízko u plyšových krav a býků, že jsem slyšela každé uškubnutí trávy. Miluji
odraz holých stromů v hladině. Teprve nyní si všímám kontury kmene. V první
třídě jsme plochým štětcem měli znázornit strom. Myslím, že to nedopadlo dobře.
Dnes už bych věděla, kudy vést štětec po čtvrtce.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/202-10-24-vecerni-kockovani
Vše hotovo. Na chvíli zhasnu. Zavřu víčka. Žofinka se vedle mě vyvaluje. Mourek za chvíli přijde. Dům usne. Vypnu wifi. Všechno se utiší.
Dobrou noc!
P. S.
Irena Hrobská
24. říjen 2017 ·
Čeština a chlast
O tom, že čeština je nejkrásnější a nejbohatší jazyk na světě, netřeba polemizovat. Zvláště dá-li se dohromady s největším koníčkem Čechů – alkoholem. A tak – jak říkáme hezky česky těm, kdo si poněkud více přihnul ?
Elektrikář může být nadrátovanej a soudce jak zákon káže. Klempíř byl na šrot. Metař byl nametenej a sládek nachmelenej. Akademický malíř byl pod obraz a malíř pokojů zmalovanej. Loutkoherec byl zpumprlíkovanej. Zpěvák, a že jich bylo, byl zhulákanej. Letec byl jako bomba, pyrotechnik jako puma a kanonýr jako dělo. Pracovník pneuservisu byl gumovej.
Truhlář byl jako prkno. Kněz byl jako slovo boží, funebrák tuhej. Meteorologa nebylo potřeba, ale byl by na mraky. Veterináře potřeba bylo, a když se vracel z akce, byl jako zvíře.
Boxer byl ztřískanej, kropič zlitej. Zemědělci ji měli jako vidle. Zootechnik v JZD byl jako dobytek, řezník jako prase. Kovář byl zbušenej, kuchař na kaši a myslivec piclej. Písmomalíř byl často zlinkovanej, lakyrník zlakovanej. Kominík byl zčazenej. Sklenář měl okno. Koukám teď na televizní zprávy. Je tam nějaký poslanec.
Ten kdyby přijel do Vísky, tak by byl odhlasovanej.
Uklízečka bude na prach. Zaměstnanec autobazaru je jetej, dopravář má špičku a pumpař je total. Zahrádkář by mohl být nakropenej, dřevorubec zrubanej.
Karbaník je zkárovanej. Ortopéd bude zlámanej, dermatolog koženej a anesteziolog v bezvědomí. Pedagog bývá vyškolenej. Hudebník na moll a entomolog na mol. Chmelař je jako žok. Ajznboňák i tramvaják je vykolejenej. A výhybkář namazanej. Zoolog má opici. Logicky. Kynolog je jako doga. Zákazník má nakoupeno. Řidič je zřízenej a ocelář zkalenej. Flétnista zhvízdanej.
Profesím, které se ve výčtu neobjevily, se srdečně omlouváme.
No řekněte, není ta čeština dokonalá?!!!
P. S. 2
Dobrá vzpomínka
Moni, mockrát děkuji. Já k tomu dolezla nějak vedením Vesmíru, už jsem byla takový pumprlík s bolestmi hlavy, ekzémem, ne pěknou pokožkou, lámavými nehty, brala jsem lék na cholesterol, měla jsem sennou rýmu, ukrutně mě bolela hlava. No a ještě jsem si v tom bahnila. Těšilo mě, že už mi taky teče při kvetení lísek v únoru nebo březnu z očí. NE! Ve škole jsem byla od nevidím do nevidím, děsně jsem se snažila a hrozně bála - inspekce, hasičů, kominíka, BOZP, hygieny, aby rodiče viděli výsledky mého snažení, starosta... Pak se tam narval nový starosta - takový - no, už bych soudila. Do toho mamka řídila auto s Alzheimerem, nemohla jsem se vůbec hýbat, udržet se na nohou, 2 vyhřezlé plotny, nemohla jsem spát bolestí... Petr mi řekl: Slož funkci ředitelky. Brečela jsem. Nevěděla jsem, že mě čeká skvělá, světlá, krásná, nádherná budoucnost. Jenže se o to člověk musí přičinit. Jak jsem se bránila!! Přes rok mě trápila ta záda, a asi do čtyři měsíců doma na úřadu práce jsem zjistila, že mi bolest zamávala na rozloučenou. Hledala jsem práci.. Nikdo mě nechtěl. V 55 na úřadu práce. Přijala jsme tedy práci z domova - výživový poradce. Tak já s VŠ, 40 lety zkušeností a praxí budu najednou radit lidem s výživou? A už tu byla první lékařská mezinárodní školení, 7.11.2014 jsem kvalifikovala - hrozně těžké to bylo, ale šlo mi o to - večeři s nositelem Nobelovy ceny dr. Ignarrem. A druhý den školení s ním. (Na primě dávali na Očích asi před třemi týdny reportáž o léčení gangrénových nohou v Brně podle jeho objevu.) Těch mezinárodních školení je během roku víc, nikdy nic nevynechám, nechce se mi, ale jedu a nese mi to výsledky. Chce to zdvihnout zadek. Učit se, snažit se. Ten nový starosta - bezcitný, sebestředný - vůbec mu nezáleželo na osudu ženy, pět let a 9 měsíců před důchodem. S hypotékou! Vše zlé - pro něco dobré. Pak nás fa vyzvala, abychom si zas dali trochu k lepšímu postavy. Totiž člověk odpálí tuky, naroste mu svalovina, on zpyšní a najednou mu ty tuky zas připlouvají. Takže je třeba vždy se sebou zatřást, vzpamatovat se, uvědomit se a být nejlepším zákazníkem sám sobě a pak se stát produktem produktů. Asi před třemi lety jsem si určila, že začnu jezdit na tom svém kole. Letos v zimě jsem 7 neděl brázdila pevnostní luka na běžkách. Ještě myslím v pondělí 20.2. jsem vyběhla, ale už jsem přeskakovala ve stopách na trávu, bláto a ve středu 22. už bylo pole beze sněhu. Manžel mi říkal, že obdivuje mou vytrvalost. Taková jsem celý život. Na vysoké škole - dálkově - se mi narodilo druhé dítě, kojila jsem ho na nábřeží v lednu... Na zkoušky se dvěma dětmi. Mimino mi vždy někdo na chodbě pohlídal. Nikdo neví, co se dá v životě vydržet, dokázat, ustát. Taky kolik přešlapů. Kormidlování a úniků. Nikdo neví, kolik slzí se dá vyplakat. Ale pak je za to odměna. Asi bych to měla sepsat pro potomky. Vidím, že o maminčině životě jsem se taky nejvíc dozvěděla z jejího vyprávění za půl roku, co tu trávila. Letos v lednu na jejích devadesátinách jsem stručně shrnula její život, ale moje netrpělivá sedmdesátiletá sestra mě přerušovala - zkrať to. Ale můj milovaný synoveček, její syn, pan učitel, za mnou přišel a ještě se vyptával, chtěl, abych to sepsala pro jeho děti.
Jé, konec. Slzy. Vítám nový den, jdu meditovat, protáhnout páteř a posílám na všechny strany lásku, lásku, lásku. Nic víc. To stačí.
A info závěrem: Hlava mě nebolí sedmý rok!!! Ekzém se umoudřil:-) Přes zákaz lékařů lyžuji, běžkuji, chodím bosa i v zimě. Nehty, které mi asi před deseti lety kvůli pozdnímu příchodu (neustále prokrastinuji) vzteky strhala manikérka, mi znovu po těch letech lámání narostly v plné síle. Neberu lék na cholesterol - lipantil - je to prý bomba k rozbíjení imunity a zkracovač života. Jo, hlavně jsem ztratila chuť mlsat a jíst v obrovských dávkách Sytím se z malých talířků. Vcelku nemusím maso. mám ho ráda, ale když vím o kamarádech... Cítím se lehce. Mé tělo proštíhlelo. Nic si neodepírám. Nesmírně a z celé duše miluji manžela (asi tak dvakrát do roka bych ho uškrtila, naposledy před týdnem, kdy mi iniciativně zaryl cibulky čtyřlístků, ječela jsem). Miluji své i jeho děti, miluji své snašky a jejich děti Svou maminku... Miluji život. Přijímám ho se všemi zákrutami, těžkostmi a vím, že (to jsou už skoro třicet let slova mého muže) VŠECHNO DOBŘE DOPADNE. A on má vždycky (ryby) pravdu. Chjo, proč nemám jeho intuici.