Tiše a ochotně

2. neděle adventní. Chtěla bych ji užít v klidu. Splnilo se mi to až odpoledne. Ráno slyším odmetání sněhu. Linda vběhla do zahrady. Ireno, vstávej. Máš toho hodně v plánu. Jdu nakrmit ptáky. Bosa. Příjemné. Klouže se to.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-12-05_Sojka_konecne_priletela/

- Mami, sojka přišla na kouli.

Fotím sojku, straku. Dnes se konečně ptáci objevili na všech připravených prostřených stolech. Už jsem myslela, že zmizeli. Slyším sýkorčí tíkání v keřích, když vypouštím Zrzku ven. Obezřetně se dívá, kudy nejlépe, aby nevyplašila opeřence v trávě. Vybírá si svou oběť. Myslím, že marně. Vždycky začnu hlasitě mluvit, abych je vyplašila. Vybíhá najedená, chytla by si některého jen tak z plezíru.

Celý den kmitám, odškrtávám úkoly z papírku. Jde na mě únava. Nazdobit okna, křen s jablky, vánočku, taky něco k obědu... Navíc jsem si upekla štrůdl jako prémii. A hrnec jablíčkového kompotu. Taky perníčky z ingrediencí Herbalife. Petroušek dnes pracuje. Na šestnáctou přijdou kluci s dětmi. Koledy mám připravené na terase. Chci, aby děti cítily kouzlo dneška. Ať vnímají všem smysly. Světla, vůně, koleda, dobroty... Tiše a ochotně purpura...

Lezu na půdu uklidit některé krabice. Týden to tu bylo jak - jak by to řekla mamka? A beztrestně? U jedné menšiny. Nebo u těch Baliharů. Minulou středu jsem jela do polí. V dálce u lesa jsem pozorovala dům těch, kteří mívali doma binec, jako já tento týden. Obsah krabic upotřeben. Na měsíc je vrátím na půdu. Spěchám po schůdkách. Noha mi směřovala tam, kam jsem nechtěla. Věřili byste, že jsem rozdupla skleněnou hřbitovní lampu připravenou na mou návštěvu k mamce? A bosou nohou! Taková jsem frajerka. Div jsem se nepřizabila. Dům už není jak po výbuchu. Už se to rýsuje. 

Vánočky se mi povedly. Do jedné špaldovou, do druhé pohankovou. A trošku bílé. Hodně vlašských ořechů. A posázet je mandlemi... Krásné - vypadají jak ježci. Jsou výborné.

Domovní telefon. Jsou tady. A druzí taky. Zdobím misky s pudingem a třešněmi šlehačkou. Pozoruji sestřeničky a bratranečka u hry. Božský pohled. Přinesli si kufřík s vědomostní hrou. Mohu na dětech oči nechat. Pastva pro oči. Hrají si vespolek. Nezlobí. Ten nejmenší prý švindluje. Jenže ty starší jsou pozorné. Nehádají se. Jeho sestřička k němu velmi hezky, věcně klidně mluví:

- Mohl bys přestat podvádět?

Děti jsou vedeny rodiči. Chválím je. Prý zlobí. Že prý se pekelná kniha hříchů plní. :-) Vidím to jinak. Hodné děti. 

Jdu na terasu. Zvoním zvonečkem. Než se malý vzpamatuje, vykřikuji:

- Jů, byli tady, byli tady a nadělili koledu!

Malý se běží podívat. Zkouším, jak mocní hypnotizují po tisíciletí lidstvo. Konec konců vždyť to vidíme v posledním roce. Udělej tečku! Jsi hrdina. Potřebuješ druhou tečku! Zhoršila se ti po dvojité tečkované imunita - povídal Babiš. Šup na třetí. Ta tě posílí. Některé třetí sklapla. Tak tedy zkouším, jak to tu temní s námi pytlíkují.

- Vidíš ho támhle? Vidíš? Támhle letí anděl. Jé a z Mikuláše jsou vidět jen vousy!

Nedošlo mu, že z Mikuláše nemohou být vidět vousy, když se na trojici díváme zezadu. To by byla vidět maximálně mitra.

- Tati, tatínku, viděl jsem ho. Anděla! A z Mikuláše vousy!

Takhle to funguje.

- A čert tam nebyl?

Malý zvážněl.

- Mami, mami!

Běží se schovat do máminy náruče.

Nabízím mu pití. Naši vnuci pijí vodu. Neuvěřitelné! Žádné přeslazené oéčkované šťávy, sirupy, džusy. Jen vodu.

Smažím pár kramfleků ze včera pro Ondru. A Péťovi. Ještě mi zbylo na zítra. Nějak jsem včera neodhadla množství.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-12-05_Videli_jsme_Mikulasovy_vousy/

Raduji se z pohledu na děti. Rozbalují koledy. Zvědavě pozorně vyndávají obsah tašek.

- Tati, podívej! Jé, já mám perník Mikuláše!

- A neměl jsi mít spíš čerta?

- Toho mám já!
Asi před měsícem jsem koupila tyhle originální krásy za nekřesťanské peníze. Radost to udělalo patřičnou. Asi ruční výroba, ruční zdobení. Mrňous mě rozesmívá.

- Tak, uhlí dáme tatínkovi. Ten si to zaslouží.

Jak je chytrý! Zbavuje se uhlíčka. Jeho tatínek se pečlivě a vzorně z mého pohledu stará o rodinku.

Atmosféru nelze přenést. Před třiceti lety Petroušek koupil kýčovitého Ježíška - Mikuláše - Santa Klause. Snesla jsem ho včera z půdy. Funguje. Jedna poloha - hraje Rolničky, roztahuje ruce se svíčkou v ruce. Další poloha - nehýbe se, jen hraje. Kdybyste viděli ten úspěch tohoto kýče. Malý si s ním notuje. Tančí a napodobuje pohyby. Figurku pozorně observuje...

- Babičko, má bambulku, vidíš?

Ještě že ji Linda před chvilkou vyprala. Za těch třicet let...

- Máte doma knihu o Vánocích, o tradicích, pranostikách?

Nemají. Ptám se  na pranostiky. Rozebíráme svatou Kateřinu. Děti jmenují barborky. 

- A máte doma větvičky?

Nemají. Vedu je k mým barborkám. Slaměné ozdoby, andílci (jejich temné působení jsem u všech v domě přeprogramovala), ptáčci, jablíčko...

Sedáme ke knížce o Vánocích. Hrajeme na zvoneček. Jeden v kruhu se zavázanýma očima - maličko ho zatočíš - hledá, z které strany se ozývá zvoneček. Hra má úspěch. Hlavně u malého.

- Jdeme si zas něco přečíst, nějakou básničku...

Malý by si rád hrál do nekonečna.

Zpíváme koledu. Líbí se mi, jak mrňous velmi pečlivě poslouchá hajdom, hajdom, tydli dom. Neuvěřitelné! Zázrak stvoření. 

- Už to umíš?

- Hajdom!

Hra - vábení. Socializace. Kontakt. Družení. Je jedno, jak to nazveme. Děti si chtějí hrát, smát se, zhluboka DÝCHAT. Přirozeně se vyvíjet. 

- Babi, pojď si hrát!

Hledám hry. Nemohu stránku najít. Holčičky mi pomáhají. Tady to je. Vybíráme na rolničku. To je asi obdoba na prstýnek. Vnučka vysvětluje, jak paní učitelka vkládá nenápadně do dlaní... Mihla se mi má mateřská školka. Paní učitelka s dlaněmi u sebe nadělovala po kruhu prstýnek do našich spojených dlaní.

- To nás musí být víc.

- No jo, babi, když má každý tři pokusy a jsme tři, to by vždycky uhodl.

Přizvali jsme dospělé od stolu.

- Každý z vás si vezme na starosti jednoho...

- Já si beru strejčínka!

Naděluji malý lískový oříšek. Jenže mrňousek je ještě bezelstný. Jak nemá v dlaních nic, nedrží je pečlivě u sebe. Střídáme se v hádání. Dědeček přichází hádat. Rozmýšlí. Ukáže na dlaň s oříškem. Uhádl. Intuice? Jdu hádat. Chci si vyzkoušet, jestli to funguje. Vracím se do kruhu. Pozoruji. Rozhoduji se mezi vnučkou a Ondrou. Trefila jsem se. Funguje to. Naděluji opět. Tentokrát vklouzne oříšek do dlaní toho nejmenšího. Hádat přichází Honzík. Maličký si kontroluje dlaně. Jasně, že Honzík uhádl. Viděl oříšek v dlani toho nejmenšího z nás.

Pookřála jsem, potěšila se. Dva dny příprav na mě zanechaly únavu. Péťa mi nese zprávu:

- Vláda rozhodla, že pokud tahle vláda schválí povinné očkování pro všechny, zruší rozhodnutí. Nemusíš se bát!

- Paraziti!

Všechno končí. Odcházejí. Darovala jsem snašce věnec z Kuksu. Sama jsem si uvinula. Svůj, dětský, osobní... S příběhem.

Linda s Kitty se balí. Sviští na Phu. Sedám k FB. Mor. Jak jsem mohla žít bez něj? Klimbám. 

https://www.facebook.com/andrea.svobodova.73157/videos/427533972410645/

Poslouchám zprávy z galaxie. Spolupráce lidstva s galaktickou federací. Jé, já to poslouchala před tolika lety v Absolutně neuvěřitelné. Pan Chvátal tohle všechno už sdělil. Věřila jsem. Vnímala rychlé letošní zatahování oprátky. Toto vše měli naplánováno na 2050. Hamižnost posunula na rok 2030. Nedočkavost rabství a vymlácení lidstva na rok 2020. Výborné - lidi jsou informováni. Skvělé zprávy! Bitva na Zemi je vyhrána. Občasný šrapnel vybuchne z TV. Občané druhé kategorie např. nedostanou v současnosti v restauraci napít, i když jsou těhotní. Dnešní zkušenost od snašky. Obsluha restaurace v obchodním domě - banda pod vlivem strachu. Nemá tu co dělat. Slabé kusy musí pryč. Temní ještě bublají. Pokud se nenajde silná osobnost, která se umí bránit, pak je obětí. Dnes jsem viděla naše potomky. Přišli z hvězd zachránit lidstvo. Po roce 2000 exploze vtělení na záchranu našeho světa. Kdo má oči k vidění - vidí. Kdo má uši k slyšení - neposlouchá svatou bednu.

Dobrou noc!