To bylo hezké v hotelu Země
Podzim je melancholický a ladný chodník,
který obdivuhodně připravuje slavnostní adagio zimy.
George Sand
( Amantine Aurore Lucile Dupin de Francueil, baronka Dudevant, to byla George Sand, romantická autorka)
Půlnoc. Co jsi dnes dělala? Užívala druhý podzimní den. Babí léto. Baba dnes pracovala na zahrádce. Tak by si to přál někdo, kdo nechce slyšet, co mluvím. Ten, jak se divil.
- A stojí vám to za to? Proč nejste na zahrádce?
Tak jsem. A je to žůžo. Kdyby mi někdo před patnácti lety řekl, že se budu hrabat v hnoji, hlíně, lézt po čtyřech - neuvěřila bych.
Dopoledne dospávám, neb jsem se zapomněla do pěti do rána u počítače. Já ulehla, Petroušsek vstával.
Probudila jsem se. Pouštím si něco na telefonu. Pod oknem kočičí siréna. Jak to mohla slyšet? Kočky cítí energii člověka. Slyšt to nemohla. Pamatuji, když nás Micicinda trápila nočními příchody oknem a zas vynuceným puštěním ven, jak přesně odhadla stav, kdy jsem se propadala do spánku. Buch! A tloukla na parapetu, aby stihla paničku při vědomí. Žofie má taky radar. Potichoučku se vykrádám z postele. Nakukuji přes poodrhnutý závěs. Jsem zděšená. Sedí na parapetu. Není hloupá. Ale netluče. Otroka si ze mě udělala, to ano. Ale na její dobývání se oknem nereaguji. Jdu domem. Zdravím se s Mourkem. V kuchyni rychle otevírám výklenkové dveře do zahrady. Ona mě stopovala! Ona přesně naciťovala, kudy jdu. Oběhla dům. Je tu. Kočky snídají. Pak já. Telefon. Paní Knápková ze zatopeného domu.
- Paní Hrobská, my jsme dnes dostali ránu od George.
Džorč je klíč u bankovnictví České spořitelny. Lekla jsem se.
- Představte si, ta paní Zuzka, jak nám poslala pět tisíc, tak máme ještě dvacet.
- Dvacet? Tak to je luxus! Tak to v klidu zaplatíte dveře.
- Už jsme dali zálohu dvacet jedna tisíc. Dnes nám to přijde pán přeměřit.
- Aby to stihnul do zimy.
- Aby nám sem netáhlo.
Tetelím se štěstím. Počítám nahlas:
- Od nás 14 500 plus 10 000 vybraných před čtrnácti dny na hřišti, plus dva tisíce kamarádka, plus čtyři stovky soused.
- Když jsem šla na nákup, dala mi sousedka dva tisíce.
- Plus dvacet – to je hezkých skoro padesát, počítám-li dobře. Na Doniu máte necelých sto čtyřicet devět a ještě tři týdny to tam bude ležet. Ještě se tam něco nasbírá. Tak to je krásné.
Paní dojatě vzlyká. Je prý hubená, minulý týden na kapačkách shodila dvě kila. Už jsem psala. Její syn pracoval na celnici na Folmavě. Mladý pracovník ho vezl domů. Oslněn vlakem, neznal to tam. Syna 30.6. zabil vlak na přejezdu. Tehdy se prý začali stranit lidí.
- Víte, vy jste pro mě andělé.
- To ne. To je něco nad námi, co mě a Lindu k vám dostalo. Nechtěla jsem poslat na tu sbírku. Linda dala impuls, já zjistila kontakt, Linda shání u kolegů…
- Víte, jak se nám ten syn zabil, my máme ještě mladšího. Šla jsem mu tehdy něco koupit na začátku školního roku do školy. Vybrala jsem z bankomatu a peníze nechala tam.
- Ješiš!
- Vrátila jsem se tam, ale nebyly. Doma jsem fotce syna říkala.
- Jak mě hlídáš! Podívej, přišla jsem o peníze. No, ale asi za dva dny jsem šla do banky. Zeptala jsem se, jestli tam náhodou někdo nevrátil mé zapomenuté peníze. Prý ano. Jedna paní tam nechala na sebe telefon, ale vzala si je k sobě. Zavolala jsem jí. Měla je, víte, jak se říkalo americká kredenc?
Přitakám, ale nevím. Představuji si naši kredenc doma. S kulatým rohem ze zabroušených skleněných pásků. Zadávám do vyhledavače. To jsou všechny ty staré krásné kredence. Je tam podobná té naší. Kredenc. Krásné slovo. Jaká je asi jeho etymologie. Hledám. Naskakuje mi tam text Ludvíka Vaculíka. Miluji jeho styl psaní. Skvělý, živý, vtipný, dobře se čtoucí. Vlastně čtivý.
https://denikreferendum.cz/clanek/22058-americka-kredenc
Píše o kredenci. Hezké počtení.
- Tak měla ty peníze vsunuté v té kredenci. A víte, kdo to byl? My jsme se domluvily, že je to teta toho mladíka, který řídil auto v ten osudný den.
Hovořím s paní dál. Jsem ráda, že pookřála, že se jí zdvihla nálada. Dělá mi to radost. Spojuji ji na závěr s dárkyní. Zrovna řídí auto.
- Paní Zuzanko, já vám moc děkuji za váš štědrý dar. Hodil se nám. Děkujeme moc! Jsem z toho dojatá.
Chlácholí rozcitlivělou paní.
- Není zač, to děkujte Irence a Lindě. :-) Ráda jsem přispěla a pomohla.
Jdu do našeho vykolíkovaného kruhu v jahodách. Když jsme ho o víkendu kolíkovali, řehtala jsem se a řehtala. Kruh se nám zvětšoval a zmenšoval. Pat a Mat pracovali. Průměr 3,60. Na střed natlučen kolík. Točili jsme provázkem o délce 1,80.
- Peťuš, my to máme jako ulitu.
- Prosím tě, deset centimetrů je v normě.
Jenže pak to bylo i třicet. Nakonec jsme točili přímo kovovým pásmem. Herdek metr osmdesát. A my to nedáme? Dali. Máme kruh.
Zamotával pásmo. Cizí pásmo. Asi patří LP.
- Peťuš, jak to děláš?
- Co jak dělám?
- Tady vytáhni tu pacičku.
- Proč bych ji vatahoval?
Morduje se se zasunutím míry. U toho vytáhnul kličku.
- Už víš?
Padám. Řehtám se. Teď už mu šlo motání pohodlně. Já, takový neumětel, a věděla jsem ze školy, že školní pásmo mělo taky takovou pacičku.
Hlavou se mi honí výsledky voleb. Chci, aby šly okolo mě. Nezajímají mě. Přeju si nevnímat je. Je to irelevantní, kdo je u koryta. Pokud není zákon o hmotné zodpovědnosti, je to jen střídání mlaskajícího osazenstva. Upřímně - mám radost. Zmizeli piráti. Jak když na ně nastříkáš spray na hubení pirátů. Prý přišli rázem o kolik? Dvě stě padesát milionů.
Před lety, když se tu objevila ta pirátská chamraď, bylo mnoho mladých, kteří jim fandili. Až tak, že jsem jednu z přátel vyřadila. Nechtěla jsem číst její oslavné tance. Nebylo to v diskusi. Jen tak jsem střihla. Nechci mít v přátelích někoho, s kým nesouzním.
Drahuška, má milovaná čtenářka, ta si přesněji pamatuje, co maminka odpovídala na mou otázku:
- Mami, co si představíš pod slovem pirát?
- Kradli, přepadali, loupili.
Mamka význam slova charakterizovala lapidárně, ale ještě daleko přesněji. Jak si někdo může dát takový název! Dal by si někdo název strany třeba… Třebáá.. Třeba lejnové? Nedal!
Indoktrinace společnosti jede. Lidi nevnímají, co se jim vkládá do myslí jako normalita. Včera se mi na FB mihla nějaká TV reklama. Reality show? Když začínal Velký bratr, chytili mě do pasti sledování. Promrhaný čas. Třicet let tomu? Vymanila jsem se. Tehdy jsem sledovala i ten nekonečný seriál o Bobim a tom druhém. Jak se to jmenovalo? Dallas. Krásná znělka, hezká hudba, prostředí boháčů... To jsem ještě spala. Mohl ti vypadnout jeden dva díly, vůbec to nevadilo. Už ne. TV zloděj inteligence. V relamní upoutávce se objevila temná slova do soutěže. Soutěž? Mami, co si představíš pod pojmem soutěž? Kdoví, co by mi napověděla. Soutěžíme čestně. Tady slovo propojují s temnými pojmy. Zrádci – v soutěži? Mám v podvědomí ze školy, z rodiny, že soutěžíme čestně!!! Ne zrádně. Do podvědomí se vkládá podlost? Utkání o hromadu zlata o život. Dobře se rozhlédněte – mezi vámi jsou zrádci. Zrádci každou noc někoho ze svých spoluhráčů zavraždí. Moc hezká soutěž. Jen co je pravda! Ostatní je musí odhalit dřív, než se sami stanou obětí. Fuj. Br. - Chováš se jak had. Protože je zrádce… Vojta Kotek hraje zlého, temného. V reklamě prudce trhne propadlištěm, kde zmizí s řevem soutěžící. Tak to je kultura! Za kolik?!
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-23-kocky-pavouk-a-orisky
Z čeho ta bezbřehá radost v mé mysli? Nutkavá myšlenka i v zahradě. Pozoruji krásného pavouka. Doma bych ho mít nechtěla. Neumím pavouky fotit. Mourek okolo mě. Přemýšlím, jak se po volbách docela dost změnilo v barvách. Hlavou se mi míhá, co vím ze streamů, česky z pořadů, paní Karol a pana Holce. Ze dvou tisíc pirátských výžirků je každý třetí (nebo druhý?) přisátý na cecík státního penězotoku. Jsou z nich pracovníci na krajích a ministerstvech. Skončilo. Nic neumějí! To nám předvedl vychrtlý dredouš. Prý pusťte nás na ně. Najednou jsou z nich kravaťáci. Dnes už víme, že heslo mělo znít: Pusťte nás mezi ně. Nemají životní zkušenost. Komu nyní spadnul dům a potřebuje rychle začít stavět, má smůlu. Odborník na digitalizaci mistr dredů zastavil stavební povolení.
Lidi si platí ČT. Nikdo z vládních politologů – dovolím si tvrdit – neřekl, že chamtivost piráty připravila o hlasy. Karol už loni komentovala: Kdyby se pustili a odešli z vlády, mohli dnes tvrdit – to my ne. To světový lídr… Jenže oni nejsou svobodnými piráty. Jsou zaháčkováni na mamonu. Prý – my bychom si v našich profesích vydělali víc než ve vládě. Jo? Tak proč jste neodešli? Jak se ve své pohádce o politiku nezajímám, tedy křesla, kdo kde s kým. Co slíbili, co neudělali, co zvrtali… To jde všechno okolo mě. Přesto mám pocit, že světový lídr si je musí ve vládě držet, aby měli počet hlasů. Možná se mýlím. Asi nám nehrozí, že se náš světový lídr, ten, který se kamarádí s Uršulou a ona ho oslovuje Petře, tak že se přeorientuje z rektálního bruselismu na hlubinnou speleologii. Tedy - že se ztratí z povrchu zemského. Že se zavrtá někam hluboko pod zem a přestane voličské publikum obtěžovat svými signály a výlety za hranice za nutellou.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-23-pracujeme
Beru si pytel se zbytkem koňského hnoje. Rukavice. Od jara sháním jeden ze svých asi tří rýčků. A hele! Byl celou dobu v hnoji. Výborně. Jdu si ho opláchnout. V rubikonech máme vody dost. Nemusíme šetřit.
Vyrývám v kruhu v trávě, v mlíčí, v plevelu jahodové rostlinky. Přesazuji je do nakypřené půdy po dvou řádcích našeho bramborového zázraku. Jahody sázím na nové místo po víc jak třiceti letech.. Pamatuji, jak maminka dodržovala agrolhůtu – do srpna nejpozději. Uvidíme. Třeba bude teplo a stihnou zakořenit. Poslouchám něco do sluchátek. Odněkud slyším Petrouškův hlas. Rozhlížím se.
- Dobrý den!
Jde od skleníku.
- Chceš pomoct?
- Ahoj, Petroušku, sedni si. Nepotřebuji.
Nakonec mu přenechávám rýč. Nosí mi rostlinky. Sázím je. Mám od Denisky už asi dvacet let plastová kola. Pár jich dávám na záhon, aby rostliny byly ochráněny před plevelem. V létě se pod nimi drželi slimáci. Budu je mít aspoň na očích.
Hotovo. Zalévá. Půda je stále ještě vlhká z dešťů v předminulém víkendu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-23-tlucu-a-tlucu
Petroušek jede na zápas. Nalévám si burčák. Chystám mu svačinku. Nápoj na zápas. Výživu po zápase.
- Běž si lehnout.
- Nejdu. Ještě mám v plánu oříšky s červenými jádry, jak jsem je tehdy sbírala u mamky, jak tam bydleli ti špinajzlové.
Odjíždí.
https://www.youtube.com/watch?v=SpOtcRu025A
Sedám k pařezu. Poslouchám skvělý rozhovor Vidláka a prof. Staňka. Ne toho slovenského podporovatele transhumanismu. Jak mu huba jede jak šlejfířovi. MVDr. Staněk. Toho ráda poslouchám. Velice hezký duel. Na úrovni, přátelský, inteligentní.
Volá Linda. Jede z Phy. Než dojede ku Hradci, mám vytlučenou sklenici oříšků z roku 2018. Dosud jsou jádra krásná, sladká.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-23-kockovani
Jdeme dovnitř. Já i kočky. Večeře. Klid. Sedím na horké dlažbě. Pozoruji kočičí kino. Nikdy se mi neokouká.
Petroušek je tu. Chystám mu svačinku do krabičky Plním myčku.
Den se navlékl na nitku roku 2024. Už se schyluje... Šňůrku budeme brzy zavazovat.
Nejdřív jdu spát.
Dobrou noc!