To bylo zázraků!! Joj!

Odbila desátá. To byl krásný den. Sedám k psaní. Ježišku, smutné psaní. Sedmdesátiletá paní píše:

V hlubokém zármutku a lítostí v srdci oznamuji všem že dnes náhle zemřel můj milovaný syn Miloš.

Posílám nahoru motlitbu andílkúm

Zachvěla jsem se. Ó, štěstí, holky moje, že jste tu. Že se vám daří. Miluji vás obě. Myslím na vás denně. Obě jste šikovné. V životě jste se ujaly. Nezklamaly. Každá po svém kráčíte úspěšně životem. Žijte ve zdraví, holčenky moje drahé!!

Napadá mě – prve jsem odstrojovala stromeček. Důvod – jistota – Žofka. Poslouchala jsem u toho meinstream – lhaní. Moc to prožívám na fyzické úrovni. Nesnesitelné. Nemohu se smířit s nekonečným mořem lží.

- Peťuš, jak mohou takhle lhát??

Než mi řekl svou okřídlenou větu: Nesmíš to tak prožívat, stihla jsem:

- Péťo, já se nesmím nořit do cizích příběhů. Nedávat svou energii, kam nepatří.

- No. Vždyť ti pořád říkám: Neprožívej to tak.

No jo. Jenže on to říkává z legrace. Dnes jsem si uvědomila obsah. Není radno, není třeba, není dobré prožívat to, že někdo lže. Nebo že někdo má obrovský smutek. Mohu soucítit. Nemohu litovat dvě rozdílné emoce. Ireno, už si to dej do hlavy.

Ráno. Žofie mě neprudila škrábáním na dveře. Máme tak krásné. Smrkové dřevo změnilo vzhled. už nesvítí bělobou. Nádherné skleněné výplně. Nikdo nám je neničil. Micinka, Zrzečka, jen tahle šedá madam. Dnes klid. Totiž já jsem si připravila za dveře noviny. Ona je člověk. Péťa si všiml:

- Ty sis na ni připravila noviny, jsem koukal.

- Ona to věděla. Ráno mi dala pokoj.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-09-rano

S Žofkou nemám klid. Ráno chodím ostražitě domem; očima zkoumám, co se v domě změnilo. Taková ta dětská hra. Co kde shodila, zničila, kudy prolézala... Pod stromečkem nápadně mnoho třepení. Dívám se podezřele. Určitě se prošla stromkem. Co jí to napadlo? Po prvním dni, jak jsem ji našla v korunce, vyděsila jsem se, strašně jsem začala kvičet. Lekly jsme se navzájem. To byl pohled zočivoči. Dala stromečku pokoj. Jsem si myslela. Dnes stromeček odstrojím. Chtěla jsem se s ním radovat co nejdéle. Člověk míní, Žofka mění. 

Zmeškaný hovor.

- Ahoj mamko, všimla sis, ráno jsme se u tebe stavili. Dala jsem ti tam tašku pro děti na karneval.

Zkoumám, co dětem poslala. I já jsem doma posháněla drobné dárky, které by se mohly hodit jako odměny na březnovou karnevalovou veselici.

Než se otočím, poledne. Telefony. Mezitím slívám namočenou rýži a pohanku. Do vody dávám citron nebo ocet. Dnes jablečný. Prý se vylouhuje arzen a jedy, které rýže natáhla tam někde daleko z půdy.

Opékám kousek řeckého sýra. Není mi zatěžko denně uvařit jablečný kompotek. Blahodárné účinky na naše tělo. Jablíčka se letos nekazí. Konečně máme skládek, kde mají chlad a tmu. Po obědě paní. Má mě moc ráda. Připravila jsem pro ni krásný Herbalife termo hrnek a přáníčko. Víte jak jsem ho tvořila? Z čeho? Petroušek mi někdy donesl krásnou kytku. V ní byla větvička nádherných růžovoučkých drobných  kvítečků. Občas mi některý upadne. Snítku mám vpíchnutou v květináči. Opadaná kvítka jsem si odkládala. Dnes jsem je nalepila na pás papíru. Kdysi jsem tyhle odřezky z tiskárny vozila do školy na písemky. Neradi na tom psali. Klouzala se jim propiska. Mně se neklouže. Mám kvalitní. Krátké přání jsem vsunula do nádobky. Paní měla radost. I já. Velkou.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-09-ze-smiric

Šup. Jedu na masáž. Až do Smiřic. Našla jsem si pána, který umí Dornovu metodu. Nádherně probere svaly, lopatky, páteř, srovná kyčle. Bezva. Mám zastávku. Prohlížím si městys. Nemají tady žádné náměstíčko. Nebo obchodní zónu. Zajíždím do nádherné čtvrti rodinných domků. Cestou domů si – jak jinak – zpívám ještě koledy. A kochám se. Vracím se z útulné čisté kolonie. Na kmeni svítí řetěz světel. Zastavuji. To si vyfotím. To ještě netuším, že kousek dál mě uchvátí západ slunce. Překrásný výjev! Najíždím na státní. Souběžně vede dálnice. Řídím, řídím, periferně vnímám hory. Včera i dnes tam svítilo slunce. To si chci taky užít. Ježiš, vidím svítit růžový vrcholek staré dámy. Zastavuji. Srdce mi skáče. To je zážitek. Nikdo to nepochopí. Tahle hora hlídá náš kraj. Je umělá. To nikdo neví. Jen já. Proděravělá chodbami a tunely. Ne, nemyslím starou kovárnu. Ne, ne. Ta hora je opracována z dávných dob. Jako hora Cailás. Určitě tam těžili nějaké rudy. Vypadá jak pyramida. Nikomu to neříkejte. Byli byste za blázny. To si mohu dovolit jen já. Jupí! Já ji dnes potkala. Po tolika dnech oblačnosti, stříbrné oblohy… Je tam. Neztratila se. Ona vidí i přes tu chemickou clonu. Je kouzelná. Ona vidí až k nám do pevnostních luk. Až napadne sníh, budu se tam prohánět. Jako to bylo v listopadu. Měla jsem jen tušení, že támhle tím směrem vedle věže kostela je schovaná v mracích. Sněžka.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-09-stromecku-dekujeme-za-tvou-obet

Lezu na půdu pro krabičky na koule. My říkáme koule. Vánoční kouličky. Někdo na Moravě má baňky. Ještě pro krabici s třepením.

- Ty s tím hraješ, viď?

- Hm. Hraju. Prohlížím si mamčiny ptáčky. Vzpomínám, jak to bylo v mém dětství. Zdobila jimi větvičky našich vánočních smrčků.

- Podívej, jak tě Mourek a Žofka pozorují.

- Má štěstí! Ráno se asi proháněla stromečkem. Dala bych jí přes zadel.

Dívám se na něžnou skleněnou krásu. V roce devatenáct jsem si nechala vyrobit do sady jednu kouličku a zvoneček. Dvě stovky. Radím – družstvo Vánoční ozdoby ve Dvoře Králové. Nechejte jim vydělat. AŤ NEZANIKNE UMĚNÍ VYFUKOVAT a zdobit SKLENĚNÉ ZÁZRAKY.

- Peťuš, divej. Tady na háčku zůstal jen zámeček. Někde tu musí být slza.

- Myslíš, že sama spadla?

Projevila se Petrouškova důvěra ve svět. Optimista. 

- Peťuš, nebuď naivní. To ta kočičí kjava si hrála, až ji urvala. Podívej. Tady. Na druhé straně. Ještě že ji větve podržely.

Petroušek ještě jede k sousedovi. V klidu si obírám světýlka. Byly to krásné týdny čekání na slunce. Přijelo.

Jdu na SKIRESORT Černá hora. Docela suverénně objednávám skipas. Napadlo mě, že bych se rozližovala na Duncanu. Ne, tam otevřou až ve čtvrtek. Jo takhle. Volám na nějaké číslo. Přesměrování. Volá zpět. Dozvídám se, že do areálu patří i sjezdovky ve Svobodě nad Úpou. Ale tam je výhodnější si koupit pas jen na Svobdou za pět set. Hm, to jde. Ale já kupuji na zítra. Prý tam dnes a včera bylo unikátně. Užili si to. A ještě zítra má být krásně. Tak jo. 

Den naplněný zázraky. A dnes jsem dostala pomoc od jednoho člověka. Je po havárii. Sice už je v důchodu. Napadlo mě zeptat se ho, jestli bych mu mohla poslat tisíc korun.

- To bys byla moc hodná.

No, tak ještě poslat tu tisícovku a dnes jdu spát. Totiž – ráno vstávám. Hurá.

Dobrou noc!