To dám
Ráno. Jsem po šesti týdnech inventury domu, výměně dlažby, nábytku, mytí, čištění, přebírání, vyhazování, vyhodnocování – co už nevyužji, rozhodování, jestli se zbavím různých dokladů vzpomínek – unavena. Tohle všechno působí na mozkové centrum. Jak to vyrovnávám? Normálně. Denně se kochám krásou, kterou jsem navrhla a nechala vybudovat. Kochám se já. Kochá se Petroušek. Ale rád se kochá i LP. Taky se mu jeho dílo a dílo pana Podolského zamlouvá.
Petroušek včera večer stál opřený o ostrůvek. Pozoroval uspořádání na lince. Hlasitě – to nemívá ve zvyku – chválil. Pixly s jídly Herbalife jsem přemístila na druhou stranu linky blíž k filtraci vody. Vše je u ruky. Naopak chlebové centrum, mlýnek na zrní stojí na druhém konce. Nábytek je překrásný. Zas chvála námořníku černomořské plavby. Kdyby Jelcin neprochlastal Rusko, dál by brázdil vody Černého moře. Tohle všechno si člověk v běhu prací, situací, rozhodování, emocí neuvědomuje. Všechno zlé pro něco dobré. Děkujeme!
Moureček se vyhřívá na žhavé dlažbě. Večer jsem ji zapnula. Spodní vrstva rozehřeje tu novou. Ta akumuluje teplíčko a Mourek ho nasává do svého kožíšku. Dostává snídani. Muzlin. Jak stárne, je víc a víc hravější. Stále cítím vděčnost, že u nás našel domov. Teplo, jídlo, pohlazení, pelíšek. Proto možná včera předváděl své umění hry s nebohým rejskem.
Žofie přichází ze zahrady později. Rozcapeně mraucá. Moc to nemiluji.
Rozhlížím se. Odkud začít! Vytírám znovu kuchyň a obývák. Vrhám se na mytí koupelny. Uvolním chodbu. Hned tam zas nastěhuji věci z technické. Zítra bude i ona v bílém kabátku.
Od rána se motám v koupelně. Myju obklady. Čistím je bílou gázou. Okno. Co mi dalo práce. Cestou okolo balkonových dveří v kuchyni – plno tečiček od mušek. Mohla bych mýt okna znovu. Kde se tu ty potvory berou! Všechno ukládám do lednice. Překrývám.
Vracím se do koupelny. Volá Petroušek.
- To už je poledne?
Přitaká. Peťuš, já jsem pořád v koupelně.
Už bych se ráda dostala do své pracovny. Večer mám vyrovnaných pár šanonů, uklizený stůl. Konečně!
Jsem tak šťastná, že vládnu mocí, abych si všechno vzala do ruky, umyla, osmýčila, vyluxovala, nablýskala. Před týdnem na Brutalu, dnes brutální úklid. Poslouchám své pořady. Měla bych zajet na hřbitov. Ozvat se Ivě. Jsem jak mravenec. Utíkám otevřít skleník. Nakukuji na FB. Zajímavé, jak jsou lidé na FB na Brutal Assault milí, přátelští. Tam se nesetkáš s agresí. Jak hlesneš jinde, už ji máš. Nejsem žádná pipka. Vracím záhlavky. Ale uvědomuji si důležitost laskavého pohlavku.
Laskavost je krásnou lidskou vlastností. Velmi silně ji cítím ze všech stran. Zvláštní. Laskavost má svou důležitost. Totiž je i biologickým procesem, který doslova mění fungování našeho mozku. Když projevím laskavost nebo ji přijmu od někoho, náš mozek začne uvolňovat chemikálie radosti. Známe je jako hormony štěstí.
Dopamin- přináší pocit radosti a odměny, motivaci a spokojenost
Oxytocin buduje důvěru, posilňuje vztahy a pocit bezpečí ve vztazích
Serotonin zlepšuje náladu, podporuje emocionální rovnováhu.
Ve spánkovém laloku mozku máme uloženou mandličku, které se říká amygdala. To je centrum poplachu v mozku. Jedu-li po sídlišti, okolo školky – amygdala je v pozoru. Varuje mě, abych dávala pozor. Funguje jako hlavní emoční a poplachové centrum. Bleskově vyhodnocuje okolní podněty; rozpoznává nebezpečí a spouští obrannou reakci těla typu "boj nebo útěk". Za volantem, na ulici, doma – všude. Rychlý hlásič poplachu. Amygdala uchovává paměťové stopy spojené s emočními prožitky s emocionálním zabarvením. Významně ovlivňuje chování při strachu, radosti.
Amygdala stále vyhodnocuje, jestli jsme v bezpečí nebo v ohrožení. Laskavost pomáhá ke snižování hladiny stresového hormonu kortizolu. Když kortizol klesá, amygdala se upokojuje. Jsi v bezpečí. Patříš sem. Nejsi sám. Laskavost pomáhá ke klidu. Strach se uvolňuje. Důvěra vzrůstá. Opakovaně se díky laskavosti mění mozek. Neustálá obrana se uvolňuje, přicházejí nové vzorce důvěry, otevřenosti… Tělo se už nechová jako by bylo v neustálém ohrožení. Laskavost mění fungování lidského mozku. Když se mění mozek, mění se vnímání světa i svět sám.
Chodí ke mně lidé pod neustálým tlakem. Ve stresu těžko hubneme. Budujeme si emocionální tuky. Když upokojíme stres, snížíme stresový hormon kortizol.
Volá Linda. Jede z výletu do Varšavy. V minulé práci měla šéfku Varšavanku Jolanu. U ní bydlí. S ní objevuje historii. Čára - tady bylo ghetto. Tady se bránili na čtyřech kilometrech čtverečních německým zabijákům tak dlouho. Prvního srpna vězni spustili povstání. Vydrželi neuvěřitelných 63 dnů! Poláci neustále někým rváni jsou nacionální v dobrém slova smyslu. Nám nacionalita chybí. Taky mladá generace je z cukru. Neodolná, nic nevydrží. Vlastenectví prázdný pojem. Chtěla bych je vidět trpět u Stalingradu nebo v koncentráku. Nota bene v povstalecké pozici, kdy nevíš, jak to bude zítra. Svět se mění. Ovlivňujme ho svou myslí.
K něčemu se přiznám. Vůbec nechodím do kina. Jednou jsem byla. Učila jsem na gymnáziu. Na konci školního roku jsme šli do Centralu na film Pianista. Dodnes si pamatuji, jak jsem vnímala detonace, zvuky, příběh. Strašné jednání gestapáků. Ghetto... Povstání. Rozbouchané město. Závěr filmu.
I u nás v Terezíně bylo ghetto. Jestli se nepletu, v terezínské Malé pevnosti byla vězněna Milada Horáková. Na noc chodila spát domů. Divné. No nic, o tom jindy…
Jen ještě malá poznámečka. Němci nás vysáli ve válce. Co nám zbylo, to po Postupimské dohodě rozmlátili Američané několika nálety. Na den Sv. Valentýna si chudáci popletli Phu s Drážďany. Měli přesné navigační přístroje. Říká se, že první válka měla zlikvidovat povědomí o nějaké Tartárii. A vzápětí druhá doničit jakoukoli vzpomínku, stavbu.. Drážďany byly na pořadu dne. Srovnat se zemí. Žádné tartarské stavby. K čemu směřuji. Poláci stavěli. A umějí stavět. Naše cesty, opěrná zeď nad cestou do Pece ze 70. let Stojí. Drží. Kvalitní. Koneckonců myslím i naše asfaltka před domem. Budymex. Rychle, kvalitně, nepředraženě. My jsme budovali jak blázni od války všechno to zničené. Továrny, mosty, školy, nemocnice… Věta Stát jsme my platí - beze zbytku. Totiž všechny ty stavby, které jsme museli znovu po válce vybudovat, musel někdo zaplatit. A to byli naši rodiče. Měnová reforma potřebovala vytáhnout úspory a peníze z lidí. Tak se všechno zaplatilo. Dnes je to sofistikovanější. Bez reformy. Vysoké daně i z kýchnutí, zelené povolenky, inflace jak prase, to vše ochuzuje lidi a je na předražené stavby, příjemný život papalášů, na opravy a provoz. Stát jsme my. My si to platíme. My jim to platíme. Nechceš? Dají ti to příkazem.
Jdu chvilenku naobědvat se na sluníčko. Mou oblíbenou račjatovou rýži. Rajčátka praskají. Jen co ji dojím, uvařím si novou. Využiju sezonu. K rýži kus grilovacího řeckého sýra. Okurkový salát. A protože padají blůmy, kompot z nich a z jahod. Bože, to je labůžo. Chvilenku jsem klimbla. Tak už zase šup do práce. Ráno jsem si nalepila energetickou nálepku. Večer cítím, že fungovala. Jasně. Čemu dáváš mysl, tomu věnuješ energii. :-)
Vyklízím technickou. Ty bláho! Polici se zbožím – mohla bych ji nechat na zdi. Ne. Odšroubovat. Bože, na chodbě je zas tak krásný binec. Žofka i Mourek už byli spokojeni, že jsou v komfortní zóně. Okukují. Moc se jim to nelíbí. Holky kočičí, nebojte. Hejbnu sebou. :-) O víkendu by měl přijet fyzioterapeut. Poprvé ho odmítnu.
Technická připravena. Místa jak v hodinkách. Posílám LP zprávu, že se tam nebude vejít.
- Tak to znamená, že nemám chodit. :-)
Řehtám se. Mohu se dospat. Okolo oběda je tu. Hurá.
Procházím maily. Mažu. Zaujal mě článek na Epoch Times o Vita mahjongu. Jen co zas budu mít čas! Miluji tu postřehovou hru. Kombinuji. Vymýšlím. V mnoha variantách je třeba se orientovat. A volit nejlepší kombinace v co nejkratším čase s co nejméně chybami.
A dost. Jedna. Jdu zaplout.
Dobrou noc!