To jsou věci
Pomalu jedeme ke konci týdne. Už je úterý. Nějak jsem se zpomalila. Co dnes? Jedu koupit růže mamince. Smiřice. Cestou domů zahýbám na hřbitov. Nesu si kbelík se sodou, rýžákem, pracím práškem. Jak stále posedávám, odpočívám, tak hrob myju s vervou. Pokropený hrob jsem posypala sodou. Spekla se v bílé tvrdé ostrůvky. Dalo mi práci, než jsem vše vyčistila. Měním konve s vodou. Nosím nové a nové. Je třeba si odpočinout. Sedám k sousedům na hrob. Hotovo. Odrbáno. Sedím. Čučím. Co by řekla mamka? Ještě to támhle vezmi a tady na soklíku. Nebo by projevila spokojnost? Jsi šikovná, hezkys´ to umyla. Děkuji ti. Jdu se zblízka mrknut ne jejich porcelánové ikonky.
Tatínek. Hezká tvář. Mám na něj pár vzpomínek. V den pohřbu bylo sychravo. Zelená tráva. Maminka asi šílela smutkem. Strachem, co si počne s dvěma dětmi. Mami, přece zvládlas´ to! U hrobu všichni házeli z podnosu na rakev buxus. Taky jsem chtěla. V bílé rukavičce mi někdo dal pod nos po výzvě - dejte tomu dítěti - taky jsem si hodila hrstečku zelených lístečků. Ó, jak rozkošně padaly do té díry dole pod nohama.
Maminku jsem na oválek vybrala černobílou asi tak do šedesáti let. Paní Pavlíková, tvůrce porcelánu, mi poradila, aby se věkově moc s tatínkem neodlišovali. Chtěla jsem tu v růžovém kostýmku. V růžovém kostýmku se na mě dívá v ložnici. Prohlížím si ji. Vypadá přísně. Krásná. Snažím se vybavit situace z dětství. Mami, děkuji!
Chci domů. Unavená. Stejně mé zdraví není ještě ono.
Klientka. Mluvím s mladší paní, která v únoru prodělala covid. Pamatuji si, jak ji šíleně bolela hlava.
- A bolelo mě tělo. A vlasy.
Dochází mi, že naše nové matrace mi připadaly taky jako prostředek k otlačování těla. To bylo asi tři dny před atakem laboratorního sajrajtu. Jak tohle někdo může vytvořit! Napadá mě, že ani lymská borelióza z roku 1975 není nemoc přírodní. Kolik laboratorních experimentů na lidstvo už hodili! AIDS - to se jim taky povedlo.
- Taky jsem měla tělo jako otlačené ovoce. A byla jsem hodně lekavá.
- Jo, na psychiku to má taky vliv. Já jsem zas byla plačtivá.
Hm, tak už mě mají. Mohu se vyhýbat bodancům, oni to do tebe dostanou vzduchem. Co? Konspirace? Když si to někdo myslí. Je to jeho názor.
- A když už jsem myslela, že mi je dobře, zas to uhodilo. Stále odpočívám. Potřebuji domalovat dům. Necítím se. Mám obavy, abych se nestrhala. Cvičím trpělivost. A raduji se ze zkušenosti. A raduji se, že jsem doma, že nic nemusím, jen chci.
- Taky jsem na dva dny ztratila chuť.
- A chuť byla rozložená do vrstev. Něco bylo cítit jakoby na hladině a něco na sloupci pod. Toho pod bylo víc. Taková zkažená voda.
Odpoledne na chvíli uléhám. Nabrat sílu. Nudle zas nevyrobím. Poslouchám Peterkovou. Skvěle hodnotí sobotní demonstraci: V sobotu houpací koně nadšené. Lidé jsou naprosté ovce. Jedou do Prahy, protože jim docházejí chechtáky. Mají strach z plateb za elektřinu. Už se nerozhodují, který krém na sebe napatlat k moři. Už jsou tu. Zpátky v realitě. Vrátili se od moře. Nejde jim o princip svobody, o dodržování Ústavy, o vyšší zájmy, o životy lidí v zemích, kde se válčí. Ne. Klidně natáhli jedovaté roušky, nebezpečné respirátory. Do sebe i do dětí nechali dobrovolně vpravit neznámé zdraví a život ohrožující jedy. Pořád se žilo, nakupovalo, jedlo. Teď? Obava, aby v zimě nezmrzli a měli co žrát. Sláma na kravíně už se nevolá. To nás všechny stálo majlant! Vlaječky z FB popadaly. Kde jsou? Všichni si mysleli, že naše pokladna je bezedná. A vono ne. My nejsme národ s principy. Lidem je jedno, kolik civilistů a dětí zařve v Sýrii, na Ukrajině, Libyii - nemám přehled, kde se zabíjí... Jo - prázdný košík? Jdu do ulice. A to ještě je co do košíku hodit. Až nebude, co bude? Vlak se dal do pohybu. Ale demonstrace nic nevyřešila. Svolal ji člověk s mnoha exekucemi. Ani nežije v Čechách. Odjíždí prý "domů" do Srbska. Dluží Janečkovi. No potěš, tak tenhle člověk pomátl sto tisíc lidí. :-) Ale atmoška byla prý skvělá. Ne - přece úžasná! Že jo? Všichni se tam poobjímali, fotili, vlajkami mávali. A pak hajdy na vlak.
Ó, už to leze:
Víkendovou demonstraci, na které 70 tisíc lidí kritizovalo vládu, svolal Ladislav Vrabel. Na pořádání akce vybírá od lidí peníze, ty chodí na soukromý účet jeho ženy. Sám Vrabel tvrdí, že se živí podnikáním, podle insolvenčního správce ale nemá žádné příjmy. Dluží tři miliony korun, a pokud by mu chodila oficiální výplata, až na pár tisíc by padla na splátky dluhů.
Toto svolalo lidi:
Ještě na konci března 2020 děkoval podnikatel Ladislav Vrabel na Facebooku zdravotníkům, že v boji s koronavirovou nákazou nasazují životy, a na nákupu se fotil s respirátorem a plastovými brýlemi. Loni už ale na internetu psal o údajné hrozbě "genocidy neočkovaných" a neúspěšně kandidoval do parlamentu za hnutí Chcípl pes, které brojilo proti covidovým opatřením.
A jsme doma. Podvodník, dlužník, neplatič. Super, ale byla atmoška! A co se vyřešilo? Jo aha, vyzvali vládu k odstoupení! Hm! Tak to jo. To ona odstoupí. ¨
Usínám. Během spánku najel Tomio:
1015 zadržených migrantů z muslimské Sýrie - říká Tomio. Prý největší číslo od roku 2015. Rakušan o tom nechce prý mluvit. Řeší organizovaný zločin hnutí STAN. :-) To jsou věci, to jsou věci. Bartoš prý navrhl zřízení nového úřadu s 350 úředníky za stamiliony. Tak lidi se bouří, ale Bartoš navrhl... Úřad pro digitalizaci. To prý mají v gesci jiné úřady. Navrhli, aby každý ministr měl neomezený počet politických náměstků - dnes může mít jen dva trafikanty. Zákon je protlačen v prvním čtení. To jsou věci, co? Tak hurá na demošku!
A já se tu zcela nevlastenecky válím a nabírám ztracenou sílu. Čich i chuť jsem poskládala do smyslů. Měla uklidit kytky z okna. A hlavně umýt okna v kuchyni. Zítra už budeme mít roletky plisé. Ale nemusím nic. Odpočívám.
Nechávám si procházet hlavou všechny ty informace. Nový plyšák ve starých kulisách. A furt dokola. Nemoc. Krize. Válka. Nemoc. Krize. Válka.
Jdu si to popřemýšlet na naši novou matraci. :-)
Zas zítra!
Dobrou noc!