To krásné město Brno
Čtyři. Hrůza. V tu dobu někdy usínám. Koktejl sobě. Koktejl Petrouškovi. Uvařit čaj. Naplnit láhve na vodu. Dnes mě po sedmnácti měsících čeká inspirativní školicí víkend. Motivující. Péťa mě předá v HK Karlovi a Radce.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-24_Z_domu_pres_hotel_az_na_Vystaviste/
- Peťuš, odbočili jsme o ulici dřív.
Kleje.
- Na konci ulice zahneme přijedeme z druhé strany.
Chyba lávky. Dostali jsme se do sítě jednosměrek.
- Peťuš, třicet osm. Máme jen osm minut zpoždění. Karel tam ještě nebude. Zavolám mu.
A nejsou. Volám.
- Už jedu.
Přes varování - malý kufr - nakládá. Karel je splachovací.
5.45 hod. Odjíždíme.
Vyprávíme si, jaké bylo naše zděšení, když nás IDOS hnal na Brno do Kolína a pak teprve Brnečko. Měli to stejné.
- Já jsem tak nechtěl autem. Chtěli jsme jet vlakem.
- Pohodlně.
Cesta zapráskaná auty z obou směrů.
- Kdy už přijedeme na ten kouzelný rozštěp - vpravo Brno, vlevo Olomouc. To je jak v pohádce. Dáš se vpravo nebo vlevo?
- Tady je to!
- Šup, vpravo. Jedeme na jih.
Na výstavišti máme školení - československé. Měla bych napsat české i slovenské.
Hledáme v plánku. Brána č. 4. Vjíždíme do areálu. Karel mi podává kufr.
- Půjdeš tudy.
Jdu. Waze mi radí:
- Na kruhovém objezdu se dejte třetím výjezdem.
Mate mě. Vede mě jako auto. Nedám se vpravo. Půjdu intuitivně směrem k nádraží. Šlapu už hodinu. Ne. Kufruji. Nikdo nezná hotel Austerlitz. Vracím se. Poslouchám Waze. Hezky jsem si zašla. Vlevo hotel Courtyard Marriott. Ten znám. Tam jsem spala asi měsíc po otevření. Byl nejdražší v Brně. A je na trase od nádraží. Ptám se paní s kočárkem. První se chytla. Hotel zná.
- Musíte se dostat přes řeku. Jít támhle za ten dům. Vpravo. Vidíte tu věžičku. Tam se musíte dostat.
Poslechla jsem. V parném slunci pěkná štreka. Prosím o pokoj. Ne, hosté teprve odjíždějí. Recepční volá pokojskou. Mám štěstí. Jeden jediný pokoj je připraven právě pro mě. Ubytovávám se. Kudy k Výstavišti?
- Půjdete na Mendelák.
- Co s tím Mendelákem všichni máte?
- To je dopravní uzel.
Ok. Jdu podle návodu. Na Výstavišti jsem za necelých dvacet minut. Lenka mi drží místo. Potkávám svého sponzora se ženou. Vítáme se. Lenka mě zdrví.
- Jak to, že nejsi v sále. Držím ti tam místo. Bude tam sedět M.
- M. Tak jsem ten pár milovala. Ne. Už loni ve Špindlu jim to nehrálo. Věděla jsem něco z jedné strany. Dnes poslouchám zabořená po kolena v zemi druhou stranu. Smutné. Loni jsem chtěla vědět jedno tajemství. Hle. Dnes jsem se ho, aniž bych vyzvídala, dozvěděla. Smutné. Ti dva se k sobě hodili. Krásný pár. Příjemní. Inteligentní.
U registrace jsem dostala krásné prkénko se značkou Herbalife. Jdu do sálu. Jsou tu všechny prezidentské týmy. A jejich organizace.
-Ahoj Irenko!
- Ahoj R.!
Představuje mi ženu.
- My se asi známe, ne?
- Myslím, že ne.
- Jo, z Lipna.
- Ne, moje žena mi v lednu řekla, abych se k 1.9. vystěhoval.
- Prosím? Kde bydlíš?
Vysvětluje mi situaci. Dělení ID - to je vždycky smutné.
Své místo jsem našla dobře. Toto školení je jen pro aktivní supervizory. Pak oběd. A teprve po obědě přijdou další lidé.
Rodika Makadrai - ladění FM rádia. Ještě Tina nevolá do sálu.
Hezká mladá paní se ke mně žene.
- Ty jsi - počkej, pamatuji si to dobře - Ivanka?
- Irena.
- A jo. Já jsem bývala manželka R.
- Jé, teď jsem se trapně domnívala, že to jsi ty ve vestibulu. On má novou. Ty jsi mu řekla, aby se vystěhoval.
Dozvídám se informace z druhé strany.
Hlavou mi jde, kolik manželství se v posledních dvou letech rozsypalo. Školím se. Poslouchám příběhy. Inspirativní. Herbalife mi kdysi zachránilo kůži. Naučila jsem se všechno na takovýchhle školeních. Našla jsem možnost, jak se věnovat mamce, jak mít čas na sebe. Taky jak se cítit lépe - jak odhubnout. Jak mít energii na život. Seznámila jsem se s novými lidmi. Utvrzuji se v tom, co dělám. Stále se učím. Poslouchám. Myslím, že jdu jedenáct let dobrým směrem.
Oběd. Na odpoledne přišli davy lidí bez kvalifikace na dopolední školko. Konec. Moji sponzoři mě doprovázejí.
- Víš, že támhle v tom zámečku asi spal Napoleon?
- Netuším.
Zastavujeme se u lavičky. Dostávám obálku. Ó, poděkování za jedenáctiletou práci. Vyndává tři sklenky termosku se skvělým moravským vínem. Piknik v parku.
Dobíhám do hotelu. Za hodinku se sejdeme na tom Mendelově náměstí. Volám Romana. Už jdu. Už platí.
Slečna přeběhla na červenou. Její hoch způsobně čeká.
- To jste se lekla, co, když vám zatroubil za zadkem, že? Mně klakson vždycky vyděsí.
Slečna přikyvuje.
- Prosím vás, tady odsud jede dvojka?
- Ne, ta jede za rohem.
- A mohla by to být jednička?
- Ano. Kam jedete?
- K Výstavišti.
- Tak jedničkou.
Naskakuji, volám Romana.
- Počkej u Výstaviště na nás asi minutu. Jedeme za tebou.
Oceňovací párty. Nejprve večeříme. Pak? Netušila jsem. I já jsem mezi oceněnými. Jdeme na pódium. Dostáváme krásnou girlandu okolo krku. Jupíí! Ani nevím, jak jsem si to zasloužila. Začíná neskutečný večer. Dress kode - Denim & Diamond party.
Tři houslistky. Inflagranti. Překrásná hudba. Čajkovského koncert B moll. Smetanova Má vlast. Osudová...
Moji sponzoři jsou taky oceněni. Taky barevné girlandy okolo krku. Chci už domů. Vydáváme se uprostřed večera Výstavištěm. Brána je otevřená do půlnoci. Nemusíme obíhat velký kus cesty okolo Výstaviště. Procházíme areálem - zkratkou. Oni na šalinu. Já od toho jejich Mendeláku, toho dopravního uzlíku, vpravo, přes Svratku a už jsem tu. Unavená. Dnes jsem našlapala skoro 19 tisíc
Dobrou noc!