To se ti, mami, povedlo :-)

Řehtám se. Situace ve státě - komedie? Tragedie? Jak to nazvat? Koukám na vtípky, na namluvené scénky z filmů... Jen na to se zmůžeme? Včera odpor národa - Jiří Černohorský se čtyřiceti dobrovolníky u Úřadu vlády... Ani na recepci ho nepustili. Naši podřízení!  Politici mají hájit naše zájmy.  To určitě - zátarasy, policie, řetězy.  Ulice chtěla na recepci: Prý - máte telefon, maily, poštu, SMS. Dobrá rada. Ze zrádné vlády nikdo nevyšel. Plebs na ulici - obtížný hmyz.  Můžeme všichni volat telefonem ministrům. Vtipné. Ačkoli - možná volání zítra zakážou. Jo- ještě jedna varianta - okno. Buď z něj volat, případně skočit. Už nevím, čí jsem. Co smím. Co nesmím. Co povolili. Co zakázali. Jestli se ještě jezdí vpravo. Organizovaný chaos - vrcholně nabírá obrátky. Hlavně zakrýt šméčka Bureše. Uvítáme národní hosty?!!

Prosím vás, kdyby se v tom někdo nevyznal, vyznačil jsem vám to i graficky:

❌ Na fotbal jít nemůžete.

✅ Do divadla můžete.

❌ Ale ne na muzikál.

❌ V divadle si nesmíte koupit občerstvení.

✅ Do plného nákupního centra ale můžete.

✅ Na vnitřní akci vás může být 10.

❌ U stolu ale jen 6.

✅ V akvaparku vás může být kolik chce.

✅ Stejně tak v posilovně.

❌ Na šachách ale zase jen 10.

✅ Když jste profi sportovci, může vás být 130.

❌ Když ne, musíte hrát fotbal bez brankáře.

❓ Do školy musíte, ale nesmíte zpívat na hudebce.

❌ Pokud tedy nechodíte na střední.

❌ Tam nesmíte.

✅ Pokud tedy nejste v prváku, tam musíte.

✅ To vše platí na 14 dní.

❓ V nouzovém stavu, který platí 30 dní.

Snad už to bude všem jasné!

Za mamkou? Ne. Až po obědě. Zas by mě mohli vypéct. Ne, ne. Chvíli pracuji. Jedu na RHB. Kopýtka už mi slouží. Bolest odešla. Jen achilovky cítím. A levá je oteklá. Budu zase šlapkat.  Noženky. UZ blahodárně působí. I vířivka. Ošetřují mi noženky. Telefon. Koordinační.

- Paní Hrobská, maminka mi nechce podepsat novou smlouvu o přecenění. Nadává, že jsme podvodníci.

Chechám se.

- Jo, to je v pořádku. Tak aspoň něco jí v hlavě zůstalo. Má zákaz nechat se očkovat a cokoli podepisovat. Mám radost. Ostražitost na místě. To je moje práce. :-) :-) :-)

- Tak vy ji navádíte?

- Jo. 

Řehtáme se. Jak je tohle možné?! Nepamatuje si vůbec nic. Ale pud sebezáchovy v ní zůstal.

Mamka nechtěla podepsat. Super.

- Já tam po obědě přijedu. Podškrábne to. Nebojte.

V době zákazu návštěv jsem chtěla podpis maminky pod odmítnutí očkování. Zdravotní sestře to nikdy nezapomenu! Nechali mě tři čtvrti hodiny čekat na podpis. Pálilo slunce; s vnučkou v autě na asfaltu. Podpisu jsem se nedočkala. Odplata. Stačilo tehdy mamku třeba vyvézt jen na terasu nebo daleko ode mě. Nebo mi ji dát na telefon. Zvrhlost bílých plášťů... Odjakživa. Jo, bouchla mi dveřmi před nosem, sestřička. Štěkla přes rameno: Máme karanténu. Taková malá dnešní satisfakce. Za trápení. Jo, znesvéprávnit byste ji chtěli a podpis? Ne, ne. Její podvědomí ví. Ona totiž zatím ještě je svéprávná; celý život inteligentní, ale na to se zapomíná... Už to je jen kus. Odškrtnout. Zavřené stádo pod výbojkami odporné průchozí jídelny. Kde to duje. Jsem lepší. Pomohu jim. To by mě zajímalo, co by si počali, kdyby jim to mamka nepodepsala. :-) Absurdistán. Korektnost na entou. 

- Chtěla jsem si vyfotit kopýtka na UZ.

- Už po vás jdou muži.

- Tak příště. Nezapomenete?

Tentokrát se řehtá rehabilitační sestřička. 

Tlapkám k autu. Už docela normálně. Super. Jedu na nákupy. Poslední. Vezmu všechny? Ne. Lidl si nezaslouží moje peníze. Nebudu se s nimi nervovat. Nemají ochranku. Štěkot obstará vyděšená pokladní. Ona netuší, z čeho jí jde plat. Odhání chlebodárce. Nepřála bych jí, aby zůstala v obchodě sama. Ona, kolegové a zboží. 

Penny. V autě si rovnám v hlavě, pro co jdu. Popadnout, ven. Třtinový cukr, sultánky. Mrknu na tokajské. Víc do náručí nepoberu.

- Paní, roušku!

Už se baba v černém ani nepokouší o formu společenského styku. Třeba PROSÍM. Zhrubli jsme.

- Mám masku! Nemusím mít roušku.

Proč si všichni říkají o roušku? Mohu mít šáteček, šálku, taky si mohu zavřít pusu a nos do dlaně. Taky mohu mít štít. A taky nemusím mít nic. Vrrr. Teď zas dostanu aspoň jednu výhružnou - počkej, až na kovid umře tvá maminka. - Vždycky v každém stádu se najde aspoň jedna míca. Tak jsem zvědavá. Tolik zpráv dávám o podvodu jménem kovid. O vzbouzení strachu. AIDS už jim nestačí. A bécani se na to vždycky po tisíciletí chytí. Strach. STRACH. Jak se to udělá? No - třeba pověsit pro výstrahu. No jo, to mocní dokážou. Strašit lidi. Sát z jejich potu, krve.

- No, ale měla byste mít!

Už z regálů kývu pochvalně hlavou. 

- Tak tak, to je správná formulace!

Mizím za rohem. Prolétnu obchodem. Tady mají rumy o třicet korun dražší - jsem náhodně přišla podle letáčků v autě.

Ještě Kaufland. Tam jsou vstřícní. Jo?! Chlap jak hora. Takový Srstka. Ale odporný. Mlátička.

- Nemáte roušku!

- Mám zakrytý nos a ústa.

- Ale musíte mít.

- Nemusím mít!

Beru kytky, kočičí granule, zahýbám zpátky k máku. Jsem si myslela, že ho zmatu, slídiče. Vykoukl na opačné straně regálů.

- Neobtěžujte!

Ireno, k pokladně a ven. Bezmozek se najde všude. Slídič. Úkol zněl jasně! Krátká dávka! Zastřelena pro neposlušnost!

No, tak pro dnešek už nechci žádného ostrahu vidět. Tfuj, nemám ráda uniformy. Na parkovišti potkávám synovcovy holky. Manželku, dceru do školy a malou dvouměsíční. Tahal nám před měsícem u mamky elektřinu. Čekám, až zaparkují.

- Veru, prosím tě, měli jste blechy?

- Měli.

- Ty vorle! Když jsem zjistila zablešení, volala jsem Olikovi, aby tě varoval. Nájemníci se odstěhovali a nic nám neřekli.

- Pokousaly jenom mě. Zlikvidovala jsem je.

- Uf. Tak děti ne? Hlavně malou! To my jsme měli před domem auto s obrázky krys, blech. Hanba. Musela jsem nechat deratizovat dům, vytrhat linolea, dát nová.

Dobře to dopadlo. Oběd. K mamince. Volám nahoru.

- No, ale my ji musíme obléct.

- Jasně, s tím se počítá. Čekám dole. A děkuji hezky.

Počasí přijatelné. Svůj elegantní kabátek si převlékám za dlouhatánský burnus. Mamka přijíždí. 

- Děkuji. Děkuji.  A smlouvu chtěla paní podepsat.

- Ona není k nalezení.

- Zavolám jí. :-) Klídek.

- Mamko, musím tě dnes hodně pochválit. Velkou pochvalu!

- Jo?

- No, odmítlas podepsat smlouvu. A prý jsi láteřila, že jsou podvodníci a chtějí tě podvést.

- Prosím tě, to ani nevím.

Začala se moc, ale moc na celé kolo smát. Radostná. Šťastná to žena. Pusinkuji ji. Řehtá se své chytrosti nebo že to "ani neví". To je jedno. 

Nabízím svůj chlebíček s máslem a medíkem.

- Mami, vyber si, chceš oranžové nebo růžové?

Vybírá růžové jemné karafiátky - z lásky. Ukazuji jí dárky.

- Mami, budu ti to sem vozit, abych měla přehled.

Souhlasí. Dnes luštíme. A jak jí to krásně jde.

- Buřič? Na R. Hm, Revolucionář to není. RE.

- Rebel!

- Výborně. Trnitá dřevina?

- AKÁT.

- Proutěná nádoba?

- KOŠ.

- Nebo vrš?

- To bude koš.

- A je to koš. Ostrovan?

- To nevím.

- Jo, víš, znáš ostrovy u Anglie. Myslím, že mají rezaté vlasy, ale nevím, jestli to jsou oni.

- IR.

- Mamko, tobě to tak jde.

Krájím jí soustečka chlebíčka. Občas jí dám ochutnat koláček. 

- Mami, zazpíváme si. V našem království je totiž zakázán zpěv. 

Vysvětluji mamince, čím straší mocní. Chápe. Vždycky se něco strašného na lidi našlo. AIDS už nestačilo. Jenže najednou lezou z vědců pravdy. Vir je exozom. Není nakažlivý, jak nás sto let učili ve škole. Není zdrojem nemoci. Maminka chápe. Zpíváme. Vybírám ze zpěvníčku. Minule jsem se s ní naučila K Budějicím cesta. Zpívá sama. Prostě. Obyčejně. Natáčím. Do toho mlsá soustečka chlebíčka s máslem a s medem. Nabízím i chlebíček s domácím rajčátkem, s vajíčkem. Ale ne. Vždycky si řekne o chleba s máslem a medem. Má ještě vůbec sklenici medu? Nebo ji zas nechali hrát si s medem. Zrovna tuhle jsem četla v počteníčku, jak se na mě zlobili, že jsem je načapala. Sklenici domácího drahého medu jí nechali vylít do hrnečku. A jak jedna na mě štěkala. A ta, co lže mi med chtěla platit. Maminka moje zlatá. Co bych jí snesla? Dnes jsem se trefila. Tak má med, nebo ne? Kdybych se mohla podívat, zjistila bych to. Med na její plíce. Na imunitu. 

Loučím se. Jedu do maminčina domečku. Nájemníci se vrátí až večer. Plynař dnes přijde pročistit kamna. Domluvila jsem si, že se k nim mohu přijít nakouknout. Péťa na mě čeká před domem. Kamna vyčištěna. Odemyká.

- Dej pozor, zavři dveře. Ať jim neuteče kočka. 

Čisťounko. Vůně. Nakukuji WC, letní kuchyňka, koupelna, kuchyň, do obýváku jen pohled. Vůně čistoty. Sádek uklizen. Dvůr uklizen. Spokojenost. Petroušek jde na kafíčko k bratrovi za plotem. Jedu nahoru do pevnosti. Všude zelené vesty. Plno aut. Mraky aut. Každé označené heštekem a číslem na kapotě. Filmaři. Našeměsto je fotogenické. Každý rok se tu točí odhadem jeden dva filmy. Loni touhle dobou filmovali na druhé straně. Největší symbióza byla u Musíme si pomáhat... Pouštějí mě. U cesty cedule s nápisem Burčák. Šipka vpravo. Nestihla jsem odbočit. Objíždím náměstíčko u vojenského útvaru, kde maminka pracovala. Její útvar opraven. V soukromých  rukou. Pána, který nám opravuje vrata po tatínkovi. Parkuji. 

Vcházím do fortny, kde jsem čekávala na maminku s kočárkem. Dál jsem nesměla. Vpravo vrátnice. Uprostřed nástěnka - jak se tomu říkalo? Jo, brigáda socialistické práce. BSP. Baláž, Střihavka, Pavlíček si podle toho dali název. :-) Nakukuji do dvora. Sem jsem nesměla ani jedním očkem mrknout. Vojenský prostor. Tady do té chodby chodila maminka. Později přesídlila do menší budovy vedle. Dnes je zeď přes ulici zbořena. Civilní byty. Tam pracovala pod náčelníkem Janovičkem. Takový bača zo Slovenska. Nevím, jestli uměl číst a psát - trošku přeháním. Ale soudruh držel s paní H. Myslím, že paní ještě žije. Měla za manžela opilce. Držela s Janovičkem. Nevím, jestli Janovičkovi. Každopádně drželi spolu proti mamince. Maminka si přinesla do studené kanceláře elektrická kamínka. Nařídil jí, aby je dala k dispozici paní H. Nespravedlnost! Ani si je nemohla pak vzít domů. Byly přece potřeba. Vytápěla si s nimi koupelnu, když netopila v brutaru. Kamínka asi pěkně roztáčela elektroměr. Kovová pružina se rozpálila do ruda. Krytá mřížkou. - Vcházím do kavárny. Jak hezoučké to tu je. Krásné. Tam za zdí jsou pece na chleba. Muzeum. Byla jsem tu loni na Velikonoce? Ne, na Den osvobození. Vchází se okolo pecí. Hlavní fortnu vidím po třiceti letech poprvé. Po víc jak třiceti letech. Dívám se, kudy chodila mamka. Jo, taky tu pracoval tatínek okenáře - dával nám před měsícem v domečku nová okna. Nikde nikdo. Klíče na stole... Chtěla jsem koupit burčák. Odcházím. Stavuji se pro něj jinde. Červený. Je to jen mošt. Péťa mi vozí chutnější z vinotéky.

V autě průběžně poslouchám vzpomínky na Mistra Gotta. Moc vzpomínám. Snažím se neslzet. Už mám vybrečíno. Mám svou vzpomínku: Loni druhého října - se to rozletělo. Telefonovala jsem s Lindou. Okolo deváté ráno. Ležela jsem v posteli. Uprostřed hovoru řekla mimochodem: 

- Mami, umřel Gott.

Byla to taková pecka! Ale taková rána, že jsem cítila, jak mě polštář podržel, abych nespadla. Energetická rána. Ještě že jsem ležela.

- Nekecej!

- Počkej, projedu internet? Ještě to nikde nepíšou.

Už nevím, kdo to měl jako první. Od té doby jsem čtrnáct dnů brečela a brečela a brečela. Až do sobotního pohřbu. V neděli po pohřbu jsem si znovu pustila přenos. Seděla jsem v zahradě, louskala na sluníčku ořechy.

- Mami, na co to zas koukáš?!

- Dívám se na pohřeb, ale ne z katedrály, dívám se na TV Raptor. Zabírala tváře lidí na nádvoří. 

Byl krásný slunečný podzimní den. Celý říjen byl teplý. Opustil nás. Září tu stále. Odešel pro mě nečekaně. Nevěřila bych, měl ještě čas...

Domů. Pouštím Petrouškovi, jak se jeho žena ztrapňuje na FB. Zpíváme hymnu. 

- To jste hezky zazpívaly. Sázím se, že kdybys přišla dnes do sedmé třídy, že by hymnu nikdo neuměl. 

Pouštím mu ještě zpěv maminky. Dojímají mě vzpomínky na Karla.  

Ještě do půl osmé pracuji. Pro dnešek končí blázinec naší republiky. Už se tomu jen směju. Pokud zítra vyhlásí další stupiditu, nepřekvapí mě už vůbec nic. :-) Třeba nařízení ministerstva zdravotnictví nosit kalhoty na jedné kšandě. Nebo ministerstva kultury: Malovat si nos na červeno. To by tu bylo šašků! Svět by byl pestřejší a radostnější. No jo, jenže to by zas zakázali třeba chodit po dvou. 

Poslechla jsem si kousek tiskovky - nebo předvolebního něčeho. Babiš popírá, že by se hosté v restauracích legitimovali a registrovali. Ty vorle! Gestapo hadr.

Tak se budeme těšit! Dnes ještě ne! Oni ty restaurace musí levně získat. Nejprve zrušit. Zlikvidovat. Nikdo jim do hospody s legitimací nepůjde.

Dobrou noc!