Tolik práce na zahradě i doma :-)

29.10.2022

Sobota po státním svátku. Nějak se mi probouzení prodlužuje. Otevírám okno. Volám:

- Dobré ráno!

Ze dvou konců zahrady pozdrav opětován. Péťa rozstříhal - to je nadlidský úkol, dřina - veškeré včera ořezané vršky třešní. Linda vzadu u špalku seká. Od půl deváté kmitají. Já ještě v posteli. :-)

Utíkám si rychle mixnout snídani. Zlidštit stařenu na přijatelnou ženu.

Asi ve druhé nebo třetí třídě nám souška učitelka vyprávěla při vlastivědě, že princezny existují. Prý pozdě vstávají. Jako by to byl nějaký přečin. A to jsem byla překvapená tou jejich existencí. Do té doby jsem si myslela, že vystupují jen v pohádkách. Netušila jsem, že jsme se právě vybabrali z tzv. "boje o pohádku". Točily se Pyšné a Dařbujánové a Princezny se zlatou hvězdou... V naší pevnosti jsme měli krásné kino. Nádherné. V neděli jsem chodila asi od dvou do loutkového. Někdy výjimka. Za korunu mě Iva brávala za ručičku s sebou do kina. Nebyla šťastná. O devět let starší tahala přívěsek...

https://www.kinobox.cz/zebricky/nejlepsi/filmy/pohadky/1951-1960

Nejlepší pohádky let 1951 - 1960

  • Byl jednou jeden král... (1954) ...
  • Pyšná princezna (1952) 416 hodnocení uživatelů, průměr 81.75 % ...
  • Dařbuján a Pandrhola (1959) 302 hodnocení uživatelů, průměr 80.85 % ...
  • Princezna se zlatou hvězdou (1959) ...
  • Hrátky s čertem (1956) ...
  • Obušku, z pytle ven! (1955) ...
  • Petr Pan (1953) ...
  • Šípková Růženka (1959)

A najednou se dozvím, že princezny existují i ve skutečnosti. Souška povídala, že mají den naruby. Ráno dlouho vstávají. Snídají v posteli. Mají služebnictvo. Hm. To byl podraz. Chce se mi napsat snad ještě větší, než kdy demaskovali Jéžiška. Jenže já si vůbec nepamatuji, do kdy to na mě mamka s Ivou hrály. A že to inscenovaly dokonale, to teda jo. Bydleli jsme v podnájmu dvě místnosti s přístěnkem bez vody. Na záchod jsme chodily dolů na dvůr. V přihrádce měl pan domácí nařezané noviny. Někdy jsme měli takový klouzavý nefční toaletní papír. V roli nebo skládaný. To ty noviny plnily savou fci lépe než to nablýskané bílé nobl, co si říkalo toaletní papír. Po tatínkově smrti maminka chodila prodávat do army v nedalekých kasárnách. Zbořena. Myslím, že prodávala dopoledne okolo oběda. Pak šla na dvě tři hodinky domů a večer okolo večeře. Iva mě hlídala. Vždycky to skončilo brekem. Trápila mě. Já jsem byl zas hajzlík, který za to, že mi třeba z legrace dávala na obličej polštářek, žalovala, že neseděla u psacího stroje a nepsala dfl, dfl, dfl do školy. Iva potřebovala buď dolů do pěkné vybílené zděné kadibudky nebo, napadá mě, si zahulit. Zalepila dveře do ložnice asi na dvou místech lepicí páskou.

- Ne, abys tam chodila! Rozumíš?! Já to poznám!!

Ani mě nenapadlo tam chodit. Páska by praskla, zmlátila by mě.

Dnes vím, že za těmi dveřmi byl už ustrojený vánoční stromeček. Iva ho uměla nádherně nazdobit skelnou vatou. Sice zdraví škodlivá, ale udělá překrásné pavučinky. Fantazie. Možná, že tam už stálo moje nové kolo. Má milovaná Rozinanta, která už asi tři čtyři roky stojí pod pergolou na dožití. Nemohu ji přece vyhodit...

Nemohu si vpomenout, kdy jsem zjistila, že dárky jsou od maminky. Co pak mi asi darovali s tatínkem, když tu ještě byl. Odešel 12.11.1959. Byly mi tři a skoro čtyři měsíce... Pamatuji, že jsem měla tady na zahradě v chatičce, kterou postavil tatínek ze starého párkařského stánku, gumového černouška a gumového Hurvínka. Měl ukousnutý nos. Možná to byly hračky po Ivě. Ale dost možná, třeba, snad to byly dárky pro malou Reničku, když byl tatínek ještě v plné síle. Dnes tu stojí náš krásný dům. Postavili jsme ho s Petrouškem. Tati, vždycky oslovuji maminku. Promiň. Ale mám tě ve vzpomínkách docela málo. Kolik - asi pět, víc? obrazů. Ležíš v kuchyni na gauči. Hraju si v tvých nohách na lavičce. Nemocen. Maminka tě ošetřovala. Krmila. Holila. Najednou mě napadlo, jít se s tebou pomazlit. Přitulila jsem se k tobě. Hlavu na polštáři. Usmál ses.

- Au, tati, škrábeš.

Pak jednou - to bylo před tvou nemocí - jsi mě vyhodil do výšky, chytil, smála jsem se. Dováděl jsi se mnou. Do té doby jsi ze staveb limnigrafických stanic na pohledech pozdravoval jen vaše tititi. To jako Ivu.  Vetřelajsem se jí do revíru. Vedle tititi malá Renulka. Věděla, jsem, že jsem u tebe v bezpečí. Že mě nepustíš. Nechala jsem se vyhazovat beze strachu. Netušila jsem, že mě opustíš. Chytils´ mě do náruče a sednul sis s tou malou milovanou na židličku, kterou jsi vyrobil pro Ivu. Nějaká umakartová nebo bakelitová nebo nevím jaká deska sedáku praskla při tvém dosedu se mnou v náručí. Dost dlouho byla rozšklebená. Židlička po Ivě patřila mně. Vdala jsem se. Zůstala u maminky. Najednou pravený dřevěný sedáček. Dnes na židličce Petroušek kouřívá na terase. Tvé dílko jako památka po tobě. 

Pak si pamatuji den pohřbu. Počasí. Příjezd pohřebního auta s křížkem na střeše. Pan farář Sýkora v hábitu a trojhranné čepičce. Pak výjev nad hrobem...

Které další? Nechce se mi vzpomínat. Tak to jen, tati, že o tobě vím. Vždyť jsem celá ty. Dnes jsem ve své pracovně mluvila s Lindou. Oči mi sjely na tvůj obraz. Proběhla mi myšlenka: Byl krásný. Byli jste oba nádherní. Nejvíc se mi líbíte na fotce z Velichovek. Bezstarostní, jak dva herci někde na filmovém festivalu. Štěstí, že jste netušili, co vám osud chystá. 

Tati, jsem ti vděčná za život, taky za tuhle zahradu, kterou jsi s maminkou založil v hradebním příkopě. Zavezl. Upravil. Ve svém diáři jsi měl vzorný plán čtyřiceti stromů s názvy... malináč, malináč - možná hornokrajský malináč, pak tam rostlo Gaskoigneho; ono se jmenovalo gascoyneho šarlatové, maminčino nejoblíbenější. Ale ona ho jmenovala gaskoigneho. :-) Pak kožené, líska, nonet, čistecká lahůdka, jonatán... 

Tati, vyrobils´ rozkládací gauč - vůbec nevím, kam ho Iva zašantročila. Rarita. No nic. Gauč do kuchyně. Jeden gauč na zahradu do chatičky. Taky bránu k zahradě. Maminka ji přestěhovala ke svému domečku. Kamínka. Židličku. Taťko, zodpovědně musím říct, že jsem po tobě získala jen podobu. Jsem celá ty. Ale tvou zručnost - ó, nikoli. Jsem totálně nešikovná. Hodí se mi to. To jejich programování - studuj, studuj, hlavně na nic nesahej se mi líbilo. Ivina věta "Pro praktický život nepoužitelná" mě neuráží. Naopak. Deleguji veškeré ruční práce na Petrouška. Mají to, jak chtějí. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-29_Sklizen%2C_prurez%2C_zazimovani/

Tak tedy vstávám. Volám do zahrady:

- Kafe?

- Mami, mně tvaroh.

- Mně kafe.

- A dám ti k němu poslední kousek Lindiny buchty.

Míchám dvě mističky tvarohu. Do obou c. k. Ale jen do jedné rozinky. Sladím datlovým sirupem. A každý dostává odměrku PDM. Protein drink mixu. Zasytí. Vyživí svalovinu. Budu od nich mít na dvě tři hodiny klid.

Chvíli si s nimi sedám. Louskám ořechy. Paní z FB mi poslala kód z Balíkovny. Tak ať jí pošlu co nejvíc skořápek. Další paní posílám krabici vosků a další skleničky od svíček. Jestli se ta od vosků neozve, nabalím to všechno té skleničkové.

Lezu po obýváku a kuchyni. Teda po nábytku. Utírám prach. Hledám pavouky. Jeden s takovým plným bříškem si to šine po skříni. Asi bydlel v kabelech od osvětlení ve vitrínách. Bez milosti smrt. Nemám slitování. Ometám rohy, stropy. Nahlížím do zákoutí. V kuchyni všechny otevřené poličky vyrovnávám, vytírám, znovu rovnám. Kochám se nahlédnutím do špajzky. Ó! Ta se mi povedla. Přehledně srovnané regály. Vymést kamna. Vyčistit okénko. Ještě vytřít. Vždycky to nechávám na rumbě. Dnes lezu po čtyřech. Poctivě zajedu hadrem všude do všech možných míst. Za topením u květináče valím oči. Je tam místečko, které jsem nenamalovala. Dva zářijové nátěry a tady ani jeden! Ani jeden? Mám tu ještě na dně barvu. Štětcem opravuji reklamaci. Spokojenost. Tak pečlivá jsem, nepustím k malování Petrouška. Nezajel by štětkou všude. Přejel by po povrchu. Vymývám barvou i ty nejnenápadnější mikronerovnosti u makroprohubeninky omítky. A pak najdu nenamalované místečko. Opraveno. 

Konečně se obývák i kuchyň třpytí, blýskají a rohy řvou: Kde máme své obyvatele! Kde jsou pavučinky!

- Přátelé, pavouky střílím. Tady tkát ani dělat své hnědé ďubky nebudou. Od letošního malování zas pravidelný úklid. 

Spokojeně přehlížím dům. Umyto, vymyto, smyto. Vysmýčeno, nablýskáno, voňavo.

Obědváme na sluníčku.

- Zprovoznil jsem tu lampu. Víš, proč hořela oranžově?

- Měla ucpanou trysku. 

- Ne. Spálil se tam tenhle hlemýžděk. Upekl se, blb. 

Skvělé. Péťa mě učí, jak křísnu, co kde otočím, sešteluji plamen. Ti dva po dřině odpadli. Linda stihla ještě doprořezat s nájemníkem tři jabloně u mamky. Doočesala. Za měsíc za mě udělala tolik, ale tolik práce. U mamky jsem nebyla ani jednou. Všechno obstarala sama. Děkuji. 

- Mami, Lukáš se ptal, jestli může vzít košík jablek mamince

- No jasně. Ať odveze bednu.

- Když on to nevyužije.

- Co kdybychom ještě nechali udělat mošt?

- Já tam nejedu. Příští týden pracuji.

No, uvidíme. Pojedu já. Děkujeme za úrodu. Jdu ještě pochválit papriky do skleníku. Pomalu se vkrádá chlad.

Peču štrúdl. To bylo na podzim běžné. Mamka každý víkend pekla štrúdl. Maminka... Prodávala jablka nahoru do pevnosti důstojnickým paničkám. Za korunu, za korunu padesát. Největší a nejkrásnější za dvě. Zbylo dost i pro nás. Maminka podsklepila přístavbu koupelny. Mamka! Tak šikovná. Podnikavá. Mami, škoda, že se ti nemohu pochlubit, jak to tu vedeme. 

Nalouskala jsem skoro celou bednu loňských. Ještě mi bedna zbývá. Jak jsme na jaře uvízli cestou z Brna na hodech, podali nám tam něco jako medovník. Ale bylo to víc, nejvíc, nejskvěleji chutné. Mám recept. Děsně pracný. Hodně oříšků. Dům hotový. Zahrada jakž takž zazimovaná. Dnes mi Petroušek zlikvidoval za mého brblání kbelíky s mým rajčaty, uschlými okurkami. Lindička štípala větvičky na podpal. Petroušek zlikvidoval včerejší prořez. Tady se dnes makalo. Já sledovala. :-) 

No, to byl krásný podzimní pracovní den! Na sluníčku! 

Dobrou noc!