Tolik srdečných lidí jeden kovidový maskot nepřeskáče

29.12.2020

Když jsem byla malá, motala-li jsem se dospělým do hovoru, okřikli mě. Často mi moje sestra uštědřila výchovnou:

- Ty se jednou zamícháš prasatům do žrádla.

V posledních dvou dnech mám pocit, že se tu vyskytli moskyti. Bzučí, hřmotí, píchají... Házím na ně síť. Nedají pokoj. Jsou vytrvale agresivní, protivní, nesnášenliví. Nemíním se hádat. Mamka mi říkávala, když jsem si vymýšlela, že bych chtěla tohle a tohle.

- Prdni si a vyskoč!

A sestra dodávala:

- A zakukej!

Proč se mi vybavuje při záchvatech zuřivosti pana Modrianského právě něco z těch vět. Sdílím dnešní zprávy. Modrianský vyskakuje jak čertík z krabičky, že jsou z května. Opravdu jsem z května nedávala. A i kdyby, je dobré se ohlédnout. Často dávám opakování. Někdy některá zpráva propadne bez povšimnutí. Myslím, že jsem včera asi nepsala dost jasně. Na svém profilu si píšu, jak myslím.

Tahle sestřička přežila. Je k pláči.

https://www.youtube.com/watch?v=TJxbxAOHtgA&feature=share&fbclid=IwAR0CExsuTRCCDQ3cZKKTAOfujtF6BsCicSRIG8eOmGsvVLXdWMyUZDoNC1s

Nějaká chytrá z Alzheimer centra si taky vyskočila na mou větičku, že o Stalinovi se neví vše. Jo, krvavý diktátor. Miliony mrtvých. Jo, to určitě. Nechtěla bych žít v době sovětských poradců. Ani náhodou. Na druhou stranu jsem poslouchala vyprávění z druhé strany. Je mi jedno, jak ho kdo hodnotí. Nechám na odbornících, aby doplnili jednostranné životopisy. :-) Ale že by člověk nemohl říci, že se o něm neví vše... Věžáky - do těch se Chruščev prý nikdy neodvážil ťápnout. Ví tu někdo, z jakého důvodu? :-)

 Poslední poznámka. Kašlu na to. Tímhle si hlavu plevelit nebudu:

Asi před třemi lety jsem si dost významně opravila svůj náhled na vstup pěti armád Varšavské smlouvy. Z domů jsem byla vedena - ty kudly komunistické. Projevují se jako škůdci i dnes. Jenže vím, že z Washington post přiletěla někdy v létě 68 americká redaktorka do redakce našich novin s tím, že si ještě odběhne zaplavat do Jugoslávie, aby byla do 21.8. zpátky. V ten den ráno vjela kolona americké armády do Čech. Zastavila je ruská hlídka. Prý si popletli Německo a Československo. Doprovodili je na hranici. V koloně měli i kamery. Chtěli točit okupaci... Jak to mohli vědět? - Vstup armád prodloužil naši soběstačnost a nezadluženost. Kvalitní: Zdravotnictví, školství, průmysl, zemědělství, kultura - proti naši vůli zachráněno na dvacet let. Pak jsme se vrhli do náručí dravců, kteří už už byli před pádem. Naše bohatství jim pomohlo ještě na třicet let. Jsme vybraní, vykradení, na kolenou. Až nyní jsou u konce s dechem. Berou pod hladinu i nás... Vůbec neadoruji socialismus. Bylo v něm mimo míru a zabezpečení hodně trápení a nesvobody pro člověka, který neměl soudruhy rád. Názor tatínka živnostníka byl jednoznačný. Mohu si dovolit maličko diskutovat, trošku uhnout z nadhledu let, tati. Nemám vůbec chuti své názory obhajovat, vysvětlovat, s někým se handrkovat. Myslím, že je jedno, jaký názor kdo má. Důležité je nehádat se. Mít rád lidi. Držet pospolu i s různými názory. Ctít jeden národ s mnoha sportovními klouby, politickými názory a stranami, filosofickými myšlenkami. Ale držet pohromadě. Vnímám agresivitu a prosazování ega. Pluralita všeho, ale láska, mír, pomoc.

Až na maličkosti nádherný den. Se sluníčkem na obloze. Nabíjela jsem se. Je třeba mít sílu ke zvládání krás života. Hned ráno volá Linda. Jede z nákupu.

- Mami, ty nákupy jsou stresující.

Vypráví, kde buzerují. Kam nerada jde.

- Ano, tak to chtějí. Aby ses všude bála. Četlas tu Bidermanovu tabulku? Tak to já pojedu na cvičení taky. Abych se udržovala v kondici.

Telefon. Petroušek.

- Prosím tě, počítala bys se mnou na oběd? Oni mají dovolenou.

- Jj. Udělám brambory s kroupami. ¨

Na druhém konci chvilka zaváhání. - Směju se. Souhlasí. Už mám v hlavě otazník, jak jsem to s těmi kroupami myslela.

Skypuji s maminkou. Zas je u ní hodná slušná milá pečovatelka. V posledních dnes se zdá, že tam už zas vše šlape... Ale abych to nezakřikla! Maminka reaguje. Dává dokupy dvanáct měsíců. Ptám se na první, dvanáctý... Jdeme na dny v týdnu.

- Který je třetí den v týdnu?

- Březen.

Snažím se, aby v hlavě přecvakla z měsíců na dny. Povedlo se. Vzpomínáme na školu. Milovala jsem své učitele, své spolužáky. Moc na ně vzpomínám. Ráda se s nimi potkávám. Zbožňovala jsem svou profesi. Stále mezi mladými. Nejvíc jsem si oblíbila třetí stupeň. Napůl hotové lidi. Se svými názory. Obohacující jsou všichni - malí, větší, velcí.

Píšu mamince dopis. Dnes rukou. Balím cukroví a sušené švestky. Za mého dětství bývaly tvrdé s peckou. Dnes odpeckované, příjemně mazlavé. Nakládám na páru brambory. Do horního patra misku s namočenými kroupami, houbami, čočkou. Než přijedu, bude uvařeno. Zapínám myčku. Zrzečka přiběhla zvenku. Obouvám se. Brečí. Chce taky ven. Se mnou. 

- Hezky tu na mě počkej. Běž si schrupnout.

Cesta volná. Nikde nikdo. Pár náklaďáků. Žádná zácpa. Jako v březnu. Volám do DD. Telefon mi sklouzl k sestřičkám. Poznala mě po hlase. Slyším při mluvení úsměv. To mám radost. Velkou radost.

- A myslíte, že by někdo mohl přijít dolů pro cukroví a švestky? Budu čekat na parkovišti.

- A proč ne u schodů?

- Protože bych tam čekala jako kjava...

- Ne, já tam sjedu.

A fakt. Přistávám u chodníku v protisměru. Běžím po schodech, slyším zámek. Ráda vidím usměvavou tvář. Kolik měsíců jsem ji nemohla spatřit? Jsem uvnitř sama sebe dojatá. Jako že jsem se vrátila domů. Nedávám to najevo. Jen si to prožívám. Zhluboka dýchám. Ireno, nedojímej se. Nebuď trapná. Normální situace. Dávám jí staré perličky mamce do uší. Perleť odřená.

- Jen jsem si všimla, že neměla v uchu jednu náušnici. Hned, jak otevřou, koupím jiné.

- Ne, to musím na papír.

- Ne, to je šmuk. Bezcenný.

Sbíhám schody. Plot nově postavený. Nevím proč se vyměnil původní. Jsem hloupá. Konečně zábradlí u vchodu. První DD, který odřezal zábradlí na šikmé ploše. Tleskejte! 

Cestou domů si říkám, co jsem zapomněla. Dopis mamince. Zůstal na stole spolu s lístečkem - cibule, křen a něco. Jedu zadem. Dnes nebude kolona. Vyzkouším si nový sjezd na hlavní tah. V listopadu jsem na mostě fotila stavební práce. Dnes už se tu jezdí. 

Stavuji se v obchodě. Pepco svítí, KIK svítí. Rossmann svítí. Ale ne všechny mají otevřeno. Včera se nerozsvítil barevný stromeček na naší okenní tabuli. O žárovičkách si mohu nechat zdát. Jak by to řekl vnouček? Dědeček Petroušek to zařídí... Vstupuji bez roušky. Šálu na bradě. Hnusně se mi dýchá. Zdravím se s ředitelkou domu. Ruku mi podává i zelinář. Mám ho ráda. Všichni naši zelináři jsou milí, úslužní. Vlastně všichni prodavači jsou sympatičtí a ochotní pomoci. Opovažuji se k pultu. I tam - překvapivě milé. 

- Vzala bych si zas tady ten kozí sýr. A tady tu plněnou feferonku a rohy.

- To jste brala pro dceru.

Usmála jsem se.

- Ano, ale prý máte přidat - vůbec jí to nepálilo.

Slečna se pod hadrem hezky usmívá. Vidím to na očích. Děvčata kmitají; jsou milá. Místo studia brigáda.  Blbnou nám národ. Češi prý nechtějí pracovat. 

- Můžete mi ukrojit kus krůtích prsou?

- To se musím jít zeptat.

Tak beru celá. Krůtička byla maličká. To nebyla obřině, kterou máme doma v mrazáku. U pokladny se ptám na cenu malého prosecco.

- Osmdesát korun.

- Mám ho jít vrátit nebo ho mohu nechat u vás? ¨

Pokladní je veselá. Říká, abych si raději koupila za osmdesát celou lahev. Myslela jsem pro mamku. Mám pro ni malou bohemku. U vchodu stojí slovenská ostraha. Vzala jsem do kabelky přání pro něj. Dávám mu ho. Za co? Aby byl člověkem. Roušku má špinavou. Prý ji taky nenosí, ale venku. Díky, Vesmírná inteligence!

Volám z auta, aby si Petroušek zobl ledovku nebo rohlíček. Už jedu. Zajíždím do dvora. Rychle krůtí plátečky okořenit, na pánev. Mačkám brambory se slupkou. Míchám je s kroupami, čočkou. Lisuji palici česneku. Než naliju moravanku, Péťa si odebírá bez zeleniny. Chrochtá. Mlaská. Spokojeně pomrukuje. - Přeháním. Nemlaská. Nechrochtá. Jen chválí.

- Jsem myslel, že budu jíst brambory s kroupami. Ale tohle bylo moc dobré. To jsem si dal.

Zvonek. Kdo to je? Kolegyně z Herbalife z jiného týmu. S Káťou jsme nocovaly v Brně v courtyard  Marriottu. Byla jsem tehdy TOP star. Měli jsme pronajatý Špilberk... Bar v barokn kapli. Trošku zhýralé - ale mají, co chtěli. 

- Nejdu dál. Bylo by to na dlouho. Jen jsem tě přijela pozdravit. 

Jede z Litomyšle. V nedalekých Vlčkovicích si vyzvedne dceru. Milé setkání. Naposledy jsme se potkaly někde na lékařském tréningu s polským lékařem... Loni to bylo. Objímáme se. 

- Jeď opatrně! Nejhorší hodina mezi psem a vlkem! 

Zadělávám na chleba. Dělím ho do baget. Ale dnes! Dnes jsou vatové. Výborné Mňamkozní. Dvakrát za sebou jsem je pokazila. Do strouhanky. Nebo našim dodavatelům vajec.

- Jedem?

- Dala jsem chleba do trouby.

Jedeme pro mléko. Zajedeme potěšit sestru. Beru s sebou stromeček se žárovičkami. Synoveček, robustní chlap, mi určitě pomůže. Včera se série žároviček nerozsvítila. 

Hotovo. Beru jednu bagetu s sebou. Měsíc se dívá mezi mraky - kouzelný. Dnes zas intenzivně sypali. Žádné slunce! Zatáhneme. Američané v roce 2009 avizovali: Do roku 2025 bude počasí na Zeměkouli v našich rukou. - Ano, cítím to. Zima žádná. Léto žádné. Počasí nedomrlé celý rok.

U kravína zavřená brána.

- Jsem ti říkal, že jedeme pozdě.

Volám mladému. Starému. Vzala to paní. Davídek už šel domů, ale ještě dojí. Ochotně přiběhla. Brána se otevírá. Venku v ohradě stojí telátka. Nenastydnou. Prý zimu snášejí. Přejeme si. Děkujeme za ochotu. Do vedlejší vsi k Ivě.

- Musíme jít bránou.

- Kočičko, pozdravuje tě tvoje sestra. Jé, rezáčci! Vaše sestřička si žije... Zdraví vás!!

Kočenky sedí venku. Dostávají ráno a večer mléko a granulky. Zrzka se má. Sedáme k velkému stolu. Iva má nádherně něžně nazdobený stromečičínek. Je šikovnější než já. V dětství uměla ze skelné vaty nazdobit na jehličky smrčku kouzelné prstýnky. Stromeček byl jako v pavučince. Vidím stále tu pohádku Vánoc. Díky mamince, ale taky díky šikovným Iviným rukám. Povídáme. Vypráví, jak měla test na 48 hodin. Ale kvůli nemožně nešikovným a pomalým dvěma důchodkyním si kvůli hodině musela nechat udělat test v DD znovu. Až sestřičce jednu málem majzla, jak to bolelo. Když to neumí!

- Ivo, ty nemají vůbec certifikaci. Nějaké dvouhodinové školení nestačí. Musí mít i certifikaci těch odběrových sad. To oni nemají. Tímhle se nemůžou prokázat!! Je to protizákonné.

- Však to bolelo. Třikrát mi v nose zašátrala. Až jsem teda začla ječet. Bylo nás tam asi dvanáct a místo hodinu jsem u mamky byla jen půlhodiny. Nemožné. Růženko, máš to zapsáno? Růženka psala krasopisem, než vypsala kdo, za kým půlhodina v prčicích. Připravila mě o půl hodiny s mamkou.

Shodujeme se, jak nás mamka nevidí. Iva se ptala na velikost obrazovečky. Je to malý tabletek. Proto stále kouká na televizi, obraz panenky Marie... Ona tablet nevidí. Nevadí. Taky jí uprostřed věty řekne haló...

- A jak ti fungují dvířka u kamen?

- Péťo, senzačně! Děkuji!

Olik kontroluje žárovičky. Počítá světýlka.

- Ty žárovky ti vždycky prasknou, protože máš na padesát kusů, jenže stromeček jich má míň.

- Jenže ona nechce ledkové.

- Jak, nechci! Tys mi přinesl blikadla. To bychom měli jak cirkus Carasany.

Příjemné chvíle. Musíme už jet.

Zrzečka se protahuje. Pouštím ji na raus.

Hlavně, aby se tu nevyskytl krásný moráček. To by se jí zastavil vzrůst.

- Vždyť už je dost velká.

- Není. Je to holčička. Potřebuje růst.

Zatápím. Jsme doma. Svítí tu světýlka. Odstrojuji první adventní věnec. Lucko Wise, takhle pomaloučku a nenápadně budu vynášet do krabic na půdu milované Vánoce.

Dobrou noc!