Torny nemá jen sysel

Ještě ke včera. Vykradla jsem se tichoučce z postele. Jdu zveřejnit počteníčko. Nahrát fotky - dnes žádné nemám. Vykoukly tu na mě fotky - Pavlovy. Potvrdila se mi dg. "zemřel náhle". Ročník 1966. O deset let mladší než já. Tolik práce je za ním. A tolik práce bylo před ním. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-28_Jeste_ke_vcera_-_dg._Zemrel_nahle/

Před očima světlo. Přikrývám se po hlavu. Převracím se. V puse tlak. Natáčím se se zavřenýma očima k oknu. Dávám si ruku před oči. Převracím se na druhou stranu. Je ráno. Kolik? Tři čtvrti na šest! Taky brzy vstávat nebudu. Sahám si na tvář. Tuhá. Velká. Vidím si na ni. Vestibulární kanálek tlačí. Čeká mě preendodontická péče. 

Asi před pěti  šest lety mě někdy šílené zatrnul zub. Ale hrozně. Musel se ihned ochladit. Krček. Můj zůbař odešel do důchodu. Nikde mě nechtěli vzít. Po Štědrém dni jsem si ho večer zas uháněla do umývadla ochladit. Nestihla jsem. Tak tak jsem doběhla k umývadlu. Explodoval do umývadla a po koupelně. Zub mi vystřelil z pusy. Plné umývadlo kousků ze zubu. Plomby, písek, zub…

Jdu si pro kostku ledu. Leduji. Uléhám. Ještě do sedmi. SMS klientce: Už nespím, můžeš přijet dřív.

Nechce se mi. Ó, sysel s tornou na mě hledí ze zrcadla. Omývám studenou vodou tvář. Dávám chladivý gel. Marně.

Mourek trpělivý. Asi dostal od páníčka závdavek. Mixuji si koktejl. Kanálky nebolí. Jen se chtějí roztáhnout. Tlačí. Copak ten palatální! Ten je hotov. Tohle dělá vestibulární!

Osm. Volám do ordinace. Nejsou.

Devět. Volám do ordinace. Dnes ne. Dr. pošle ATB. OK.

Zvonek. Klientka. Přivezla sebe a dárky pro mě z Turecka. Děkuji srdečně. Měříme. Měli all inclusive. Přesto s sebou měla naše zdravé jídlo. Aby se tolik necpala sladkými moučníky.

Jdu žehlit.

- Petroušku, jestli chceš, zvu tě. Nové brambory, krůta…

- Přijedu na půl jednou.

Připomínám se okolo oběda o ATB.

- Paní doktorka vám pošle ATB, co dodělá pacienta.

Recept jsem přeposlala Petrouškovi. Vstrčil hlavu do kuchyně.

- Já ti tam dojedu.

Vskutku. Za chvíli byl zpátky.

- Tak si představ, že protože to byl předpis ze soukromé ordinace, musel jsem doplatit 128 korun.

- Za prvé jak na to přijdou? Za druhé…

- Jsem jí říkal, že si celý život platíme zdravotní. Pokývala hlavou. Ale bylo mi to prd platné. Dal jsem jí 130 a šel jsem.

- Řekls´   jí, aby si za to koupila něco hezkého na sebe?

Dávám mu na páru brambory. Mám tam ještě jeden plátek roštěné, co dostala Linda. Pár kousků krůtích prsou. Jednu okurku mně, jedu jemu. A teď žehlit. Dnes žádný černý rybíz. Žádné vázání kytiček. Donavlékám nárameček ze sekaných tyrkysů. V neděli mi některé kamínky nešly. Mám jemný špendlíček. Dírku protáhnu ocelí. Navléknu všechny kousíčky. A to je celá moje dnešní aktivita. Do večera. Vlastně večer ještě objednávku nad dálku. A vše. :-)

Dnes tedy výjimečně poctivě odpočívám. Tvář tvrdá, velká, vypouklá. Hřeje. Odpoledne mě Petroušek odeslal spát.

Zítra jsem asi tři měsíce objednaná na zubní do FN. Volám. Nejde to. Mají provozní poradu.

- Chtěla bych se omluvit ze zítřka. Mám oteklou pusu. Předevčírem mi čistili kanálky. Asi je to bezpředmětné.

- No, jak se cítíte.

- Přece si musím nejprve v puse zahojit vše potřebné!

Kráčím do postele. Světe, vlez mi na záda. Beru si ntb. Střídavě spím, chvilku při vědomí. Mám i mobil. Sestřička z kartotéky mi slíbila, že někoho odchytí, až půjdou z porady. Opravdu. Seriozně mi zavolali. Všechna čest. Objednávají na říjen. Super. Tak dlouho? Nakonec našla místečko na červenec.

Každý rok na třešně na přelomu května a června jezdí strejčínek. Svatý muž. Nesmírně hodná lidská bytost. Bratr Petrouškova tatínka. Jezdí dvakrát ročně. Ještě na dušičky. Vždycky přijede na praseti a odpichuje se husami. Přiveze všem rodinám dárky. Od prvního setkání někdy v roce 89 jsme si padli do oka. Nevadí mu moje zběsilost, moje divokost, moje extravagance, moje názory. Máme se moc rádi. Je jeden z mála, který mě má rád takovou, jaká jsem. Občas mu napíšu papírový dopis. Jen tak. Pro radost. Občas se ozvu telefonem. Díky němu znám Křemešník, klášter Želiv, zámek Žirovnice s muzeem perleti a knoflíků… On nikdy nezapomene na můj svátek a narozeniny. Nikdy se balíček od něj neopozdil. To já jsem v oblacích. Čas je jen dohoda. Čas mi nikdy nedovolil jezdit autobusem. Nedodržovala jsem ho. Někdy balíček odesílám v den výročí. Zavolám, že zásilka následuje hovor a ústní gratulaci. A to mám v diáři i kalendáři poznamenáno – balíček!!! Já se vnáším, já si létám...

Asi předevčírem jsem obhlížela třešně. Bylo jich letos málo. Už jsou černé. Padají nádherné z vršku, kam se bojíme vylézt. Copak, že letos se neozval strejčínek? Dnes jsem si na něj vzpomněla. Beru telefon.

- Irenko, já sem na návštěvě v nemocnici. Můžeš zavolat za deset minut?

- Klidně za patnáct. Nespěchej.

- Já už jsem skoro na odchodu. ¨¨

Usínám. Za deset minut mě něco probralo. Aha. Strejčínek asi čeká v autě. Volám; probíráme všechno možné.

- Co tvé oči?

- Asi před čtyřmi lety mi odoperovali šedý zákal. Viděl jsem krásně. Asi před třemi měsíci jsem přestával vidět. Tak mi to laserem opravili. Byla tam nějaká cizinka, říkala, abych se díval tady na to svítíčko. To slovo se mi moc líbilo.

Je poetická duše jako já. Taky se mi to slovo zamlouvá. Ale už méně cizinka. Je mnoho cizinců, kteří tu bez vzdělání a licence provozují odbornou lékařskou praxi. Před lety nějaký gynekolog nebo gynekoložka? Taky falešný zubař… Dobře. Strejčínek chodí po dvou letech pro potvrzení k řidičáku. I letos tam šel.

- Vždycky to bylo bez problémů. Byla tam moje paní doktorka.

- A letos nová, viď?

- No. Dala mi číst, barvy, testy. Já vás raději pošlu ještě na neurologii.

- Mladá, viď?

- No jo, jenže na neurologii se čeká rok.

- Rok?

- Prodloužila mi to do konce června. Jenže kam jít? Prý neurologové jsou i jinde než u nás

- Jo, třeba jet dvě stě km do cizího města, co? To jí nevadí, že pojedeš někam daleko. A bez potvrzení. Alibistka!

- Jednu objednávku jsem zrušil. Tam byl dlouhý termín. A jeden primář z Jihlavy má u nás ordinaci. Tak mě tam vzali. Dali mi číst. V pořádku. Barvy. V pořádku. Testy. V pořádku. Kladívkem mi ťuknul do kolena. Sestřička se smála, jaké mám reflexy.

- Proč jste tady?

- Poslala mě obvodní.

- Bohoušku, chtějí nám vzít volební právo – to jim dávám dobrovolně, to je systém Dominion, to nejsou volby. Ale oni nám chtějí sebrat řidičáky. A vyhubit nás. Překážíme. Už jsme splnili…

- Šel jsem k ní. Ptala se, jestli jezdím jen po městě. Nebo někam dál. - Po městě. - Ale jezdějte opatrně. - Paní doktorko, mám vůdčí list od 65. roku. Nikdy jsem neměl kolizi.

- Tak já vám to nechám jen na osobní auto.

- Já jsem nikdy náklaďák neřídil.

- A ještě mi tady podepište, že se na to cítíte.

Tak to ho opravdu tím odejmutím řízení náklaďáku potrestala a ochránila. 

- To snad rozhoduje ona, ne? Mé mamce jsme museli zamezit řízení… Byla pak nebezpečná. Když člověk ztratí orientaci…

- No, tak mám na osobní auto a na motorky. A to mám na zahradě souseda. O osm let mladšího. 72 let. Závodil na motorkách. Tak toho dusili ještě víc. Povídal jim, že bude dva roky čekat na vyšetření.

- O to jim jde. Smutné.

- Nakonec to ten závodník dostal.

- Hlavně, že chtějí zavést hlasovací právo a řidičský průkaz pro šestnáctileté nevyzrálé děti. Ty určitě budou jezdit i volit opatrně. Dnes jsme mluvili s Petrouškem. Děti dva roky nechodily do školy. Neměli sociální kontakty. Hodně dětí bere psychofarmaka. To se chce. Tady u nás v květnu měly dvakrát čtyři dny volna. A týden profrcali nácvikem Akademie. Proč to necvičili odpoledne?! A všechny budou mít jedničky 

- Učitel jde cestou nejmenšího odporu. 

- A všichni jsou blbí jak vantroky. Neznají národní písně, vlastivědu, neznají sčítání a odčítání zpaměti s přechodem přes desítku, neznají pravopis svého mateřského jazyka. Ale umí anglicky. 

Povídali jsme si skoro tři čtvrti hodiny. Usnula jsem. Probrala jsem se na vysílání vlastenců. Prve skončila TV Šalingrad. Za chvilku si beru druhou tabletu od Pfiseru. Ráno klušu na kanálky.

Klidnou dobrou noc!