Trautenau. Zepter
Ráno. Slyším houkat sanitu. Ať se tomu, ke komu jede, má-li to tak být, udělá dobře.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-0-23_Rano/
Nádherné ráno. Svítí sluníčko. V zahradě na švestičce mlsá na kouli sýkorka. Jdu do koupelny. Klekám na teplou dlažbu. Rozevírám ntb. Dívám se na vzpomínky… Před dvěma lety jsem se otřepala, přestala brečet, smířila se s maminčiným odchodem. Ve vzpomínkách hned první video s maminkou. Ještě v síle. Nabádá, abychom k sobě byli hodní. To si pamatuju. Vždycky jsem ji svezla dolů. Vzala jsem deky. Vystlala lavici. Když foukalo, zabalila ji. Na sluníčku jsme se vyhřívaly. Někdy chtěla ze slunce... Někdy přišla kočka. Jedna paní tu měla dvě. Mamka si ji pohladila. Povídaly jsme si. Mamka nikdy nikomu neškodila. Komu mohla, pomohla. Čechoslováci! Podporujme se. Pomáhejme si!
Přichází se lísnout Mourek. Zdraví. Chce snídat.
- Mňa!
- Dobré ráno, Mourku!
Prohlížím další videa. Třeba to o zničeném županu. Ježiši, na poutku ukazuji podpis Vendulka Konečná. Škodič černým fixem přes celá záda zničil růžový kožíškový župan nápisem KONEČNÁ. Bezmoc.
Mourek se mi staví na klávesnici. Už má hlad. A já tu čučím jak na Telemantova vrata na Micicindu, Zrzečku, loňské štěbetání osadníků naší zahrady. :-) Pan Kaplan má svou třídu rád. Ale né, to není jak na Telemantova vrata. To jste špatně rozuměl. Jak tele na nová vrata.
Ježiši! Venku tma. Kde je slunce? Ó! Provazy deště. Lije. Zalije se zahrada. Jedu do Trutnova. Celou cestu stěrače nestíhají. Zas sanita. Vyhlížím Sněžku. Nezastavuji na odpočívadle, odkud v zimě fotím horu hor. Sněženku. Krásnou slečnu, někdy mladou paní, někdy starou bílou dámu. Je náladová. Totiž někdy i v červenci vás při sestupu do Obřího dolu u kovárny překvapí sněhovou vichřicí. No, to je kouzelnice. Krásná, nevypočitatelná. Někdy prostovlasá, někdy s čepicí z bílé kožešiny. Někdy zírá do kraje, někdy si zatáhne závojíček, schrupne si. Ale jen lehce. Ona stále hlídá. Kam se v našem kraji vydáš, stále tě má v merku. To můžeš klidně jet i do Orlických. Ona tě hlídá i tam. A když jedeš do Polska, pořád se za tebou točí, ohlíží. Ona má oči všude. Totiž – nejvyšší. Tak vidí do kraje, že jo? Do českého i polského. A vidí i k sousedům do Orlických. Lyžuješ u konkurence, a koukáš na tu bílou holku. A pssst – já vím, že je to léčivá pyramida. Ale zatím nenastal čas to hodit mezi lidi. Teď se lidem do koryt hází zvrhlosti typu zmalovaný chlap na ženskou čte dětem za státní dotaci v Mahenově knihovně v Brně. To by Mahen čuměl na Telemanova vrata, až by na něj ten chlápek v ženském ohozu zablikal dlouhými řasami. A až by zakroutil zadelí v pestrém oblečku jak papoušek na nějakého malého hošíčka, možná by z hrobu vyletěla pěst Jiřího Mahena. Taky se lidem podsouvá uzákonění pedofilie. A víte proč? No protože i dospělí maní nárok na lásku. No, takhle to je. Eutanazie, ta se nabízí zatím za oceánem i těm, kteří nemají peníze, nejen nemocným na smrt; tak mohou odsud zmizet a neotravovat svět svou bídou. Však taky proč by jim stát pomáhal, když vydává moc peněz na zbraně. Jsou tu i jiné libůstky. Třeba konzumace brouků, cvrčků, žab a jiné havěti. Pro lidské trávení chitin velmi nebezpečný. Velmi ostrý. Nestravitelný. Rakovinotvorný. Fuj!
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-23_Do_Trutnova/
Trautenau. Kdo ví, jak dlouho se bude jmenovat Trutnov. Když ten náš pošuk frndí na motorce za otesánkem Berndtem, co sežral pár svých odpůrců. No, modleme se! Prosím? Za co? Aby ty domy, které prezident Beneš rozdělil našim za zvěrstva páchaná na českých obyvatelích a jejich majetcích, tak aby je nechtěli naši germánští sousedé zase zpátky. Vždyť to jsou neviňátka, my je svévolně vyhnali. Ne, že se na tom dohodly tzv. vítězné velmoci? Ale kuš! Ona to taková neviňátka zas nebyla.
https://www.facebook.com/watch/?v=588465246709240
Je fakt, zrovna dnes jsme s Lindou vzpomínaly na výjimku z Portášek. Tam bydlela slavná nosičská rodina Hoferů. Měli v roce 45 nebo 46 už sbaleno. Němci se houfovali dole u požární zbrojnice. Hoferovi ještě nakrmili dobytek. Sešli dolů. Ale lidé se za ně vzali. Nemuseli do odsunu. Znala jsem se s Helmutem. To už je víc jak třicet let. Moc hodný kluk. Jeho bratr Robert. Helmut byl obsluha lanovky na Portášky. Tam jsme se seznámili. Šla jsem si tam s holčičkami okouknout, jak druhý den pojedeme na lanovce. Helmut nám ji zpomalil. Deniska byla šikulka. Jela sama. Já Lindě na klíně šeptala do ouška, že až vystoupíme, nebude říkat, že ji bolí nožičky. Vystoupily jsme, šly kousek k Růžohorkám. Najednou slzy.
- Maminko, mě bolej ručičkyý!
Vrátily jsme se. Z Portášek do Úpy je to sešup. Bylo umění s dětmi v létě Portášky seběhnout. Pan Hofer starší, Helmutův táta, na nás vyběhl, že mu chodíme po louce. Četla jsem ve Veselém výletě, jak kdysi začínaly boudy. Horalé nechtěli přijít o trávu pro své krávy. Začali si přistavovat verandy zdobené dřevěným bílým krajkovím pro letní hosty. Malebné chaloupky začali navštěvovat Pražáci jen v létě. Co pro ně vymyslet? Vysázet alej na procházky. Cože? To by stromy stínily trávě! Nakonec pro turisty alej vyrostla. Aby se procházeli jak po kolonádě kryti před sluncem. Pan Hofer byl na svou louku pyšný. Tradice. Taky na své výkony a na nosičství svého otce. Kamínka, sudy, piáno, rouru pro meteorologickou stanici na Sněžce. Sestoupali ráno asi ve čtyři nebo ve tři, naložili si v Úpě náklad, vystoupali na Sněžku, v devět v deset už byli zpátky na Portáškách.
Po revoluci koupili někde myslím v Rakousku vlek. Provozovali ho na svém kopci. No, z Portášek jim patří jen část. Helmut se zamiloval do mé kolegyně. Chvíli žil v našem městě. Pracoval ve Snaze. Hory to nebyly. Rozešli se. Jeho otec a děda, byli slavní nosiči. Na obrázcích Helmutův tatínek. Náš přítel Helmut jako by mu z oka vypadl. Celý otec Helmut. To tak bývá. :-) Helmutův táta 9.4.2021 předběhl mou maminku. Velká ikona nosičů odešla na věčnost.
Helmutův otec Robert byl posledním profesionálním horským nosičem v Krkonoších. Do důchodu odešel v roce 1961 a držel několik rekordů. Na Sněžku mimochodem v roce 1944 vynesl 160 kilogramů těžkou rouru pro meteorologickou stanici.
Já do hor dnes nejedu. Prý na prvním kruháči odbočit vpravo. Ne. Zajela jsem jinam. Někoho se ptám.
- Na příštím kruhovém se obraťte směrem k náměstí.
Vlevo – co to vidí oko
mé, dům se staveništěm. Tam na rohu byla na podzim skvělá cukrárna. Jo, to Linda ještě sháněla... Cukrárna pěkně mastná,
ale poctivá. S nádhernými, překrásnými dorty. I z tvarůžků. Slané. Dnes tam prodávají zmrzlinu. Jedu okolo nádraží. Už vím, kde jsem. Odbočuji vlevo. Chci zaparkovat. Právě od včera parkoviště opravují. No, opravují. Spíš sněmují. Zapichuji auto tedy zdarma vedle parkoviště. Mířím do Zepteru pro filtry do čističky. Když jdu zpátky, hele, dělníci mají
židličky, pěkně do kruhu si je dali, baví se na celé parkoviště. Jak za socíku.
UFO – moderní hala, kde hodně škol pořádá své plesy. Běží okolo ní stádo panterů. Asi. Nevím, co je to za šelmy. Ale fotím je.
Paní v Zepteru už na mě čeká. Tak copak mi dnes nabídne? Docela myslím na brýle na počítač, na umělé osvětlení. Zkouším si.
- Víte, že jsem se v říjnu zbavila brýlí? A teď si pořizuji nové.
- To máte ale na ochranu očí. Ještě bych doporučila na sluníčko.
- Ne, ne. Slunce náš kamarád. Dívám se do slunce v podvečer při západu.
- Ale vyzařuje i špatnou energii.
- To by se Achnatonovi nelíbilo. Ten doporučoval denně se nahý vystavit z jedné strany slunci asi dvacet minut a z druhé.
- Ale dávají odlesk, jsou šmrncovní. Chrání vaše oko. Působí to až na mozek.
- Jo, asi před čtyřiceti lety jsem měla samozatahovací. Odložila jsem je. A rok si moje oči opět zvykaly koukat ve dne bez slzení. Ne, takové nechci.
Dvě hodinky uplynuly jak lusknutím prstu. Něco tam donesla paní z Mary Cay. Řekla mi, že jsem moc hezky nalíčená.
- Fakt? Vždyť mi lidi na FB psali – to obočí!
- Máte krásně nalíčené oči.
- A to já si natočím. Můžete mi to nějak říci?
Natáčím, ona dodala ještě k mému obočí, že je vkusné. A rty, že mám jemně nalíčené. Potěšila. Ptala jsem se, jestli je dobře, že kopíruji bílé neviditelné chloupky svého původního obočí. Ano, tak se to má. Někdo totiž obočí vyčmáře výš nebo dál… Potěšila, odbornice z Mary Cay. :-)
Jdu se ještě projít po pěší. Vyfotit draka. Nějaký pán jde okolo.
- A je tam. A ještě pojďte tady, vidíte, tady je druhý.
Fotím desku, že město osvobodila Rudá armáda. Vracím se z náměstí. Aha, támhle hrála ta Lovesong Orchestra. Ó, nejlepší dechovka světa. :-) Ta mě bavila. Na pěší zóně hledám pěstitele, kteří měli v Kuksu před měsícem relativně přijatelné ceny sadby. Nějak se mi to už nezdá. Mají přijatelnou cenu, ale vše přerostlé.
Koukám, zelenina. Osminky melounů za 39 korun. Jeden kousek beru. Za plexisklem Vietnamec.
- Čedecát devet.
- Aha, tak to nechci.
Ty bláho, kousek melounu za sedmdesát korun. Kolik by stál celý? Jdu k autu. Cestou domů si zastavím a vyfotím kouřící hory. Ráno z nich stoupala pára. Hory dýchaly. Zahalené do mraků. No jo, jenže zas už prší. Beru to vesnicemi. Něco okouknout. Přijíždím domů. Právě přestalo lít.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-23_Domu%2C_doma/
Moureček mě vítá. Obědváme.
Petroušek jde na stadion poblahopřát kolegovi z ping pongu k osmdesátinám. Dnes mám službu pro mléko výjimečně já. Krávy. Roztomilá zvířata. Bojím se jejich velkých hlav. Jsou zvědavé. Hned se mi ohánějí po ruce. Na hlavě mají takový pahrbek. Nádherné oči. Krásné nozdry. Chutná jim. Sypou jim minerály do žlabu. Nad hlavami jim létají vlaštovky. Asi vlaštovky. Mají otevřená hnízda. V DD u maminky asi byly jiřičky. Měly hnízda uzavřená. V létě budou kravám ku pomoci. Ochrání je před mouchami. Jestli ještě nějaké mouchy žijí. Některá kráva se zdá přítulnější, jiná zvědavější. Holky s chutí večeří. Vzpomněla jsem si na maminku. Jak se šla v mládí vykoupat do chléva. Měla tam teplíčko, soukromí. Přehodila si šaty přes žlab. Asi na seno. Než se umyla, kráva jí šaty zničila. Sežvýkala je. Kráva jedna.
- Tak jaká byla oslava?
- Padesát lidí mu přišlo poblahopřát. Až z Hradce přijeli. To je věk! Vypadá skvěle. Osmdesát let! Drží se.
Hezky den. Budou dvě. Zdržela mě reportáž Standy Mottla.Kůdly.
https://www.facebook.com/watch/?v=588465246709240
Dnes už žádné řemeslo. Spát!
Dobrou noc!