Tráva neroste enem za vodú, tam, kde rožnovští mládenci idú. Tramtara, tramtara …

Zívám. Blíží se půlnoc. Pusu od ucha k uchu. Jak jste to měli doma? Naučila vás maminka při zívání zakrýt si ústa? U nás doma to tak bylo. Nemusí každý vidět všechny plomby, že ne? A všimli jste si, co lidí dnes zívá a mordu si nezakryje? A taky jsme si při kýchnutí tu ruku dali před pusu. Dnes už se spíš razí do kapesníku, do rukávu. Protože viry jsou exozomy buněk, mám názor – že stačí si zakrýt pusu rukou z důvodu, aby nebyl protějšek osprchován mikrokapénkami. A říkalo se něco u vás doma při kýchnutí? U nás úplně v dětství "pozdrav pámbu" a odpověď "dej to pámbu"! Později, když se poučovalo z krizového vývoje, pro jistotu jsem někde ve škole odposlechla na zdraví! To první je daleko výstižnější. Výkřik, prosba, žádost – Vesmíre, pozdrav kýchajícího! A odpověď – jo, jo, jo, potvrzuji, ať mi Vesmír dá zdraví. To pozdravení. Slyším-li v obchodě někde za regálem někoho kýchnout, houknu aspoň na to zdraví.

Apropos, víte, co mi říkala klientka, která prodává v Kauflandu? Prý viděla lidi souložit, dělat malou potřebu, velkou potřebu, krást… V čem to žijeme? Mravy poněkud orientální. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-26_Rano/

Ráno. Neslyšela jsem pošťáka. Volám. Nedozvonil se ani telefonem ani na zvonek. Asi jsem byla v zahradě. Kochat se. Kdepak ho natrapicíruji? Domlouváme se, že až pojedu z domu, ozvu se.

Zahrada. Jak do ní přikupuji květiny, ozdoby, pítka, trpaslíky, zmenšuje se. Letos zas vedeme tichý boj. Posekat - neposekat. Petroušek je malý terorista. Neustále trousí dehonestace:

- Ta zahrada, to je hanba.

- Mně to je jedno, ale už mě ta klíšťata s.

- Nikdo z našich známých nemá takhle zarostlou zahradu.

A já na to.

- Co se ti nelíbí? Můžeš přiložit ručénky. Ty nevytrhneš žádný nálet! Podívej se, co je tu zas malých javůrků. A bršlice mi vlezla do trávníku.

- To nevidím.

- Tak vysekej jen cestičky, necháme ji vysemenit.

Porovnávání – to z duše nemám ráda. Prý u sousedů. U nás je u nás. Porovnávat jsem se odnaučila, když jsem dostala špatnou známku a oháněla se tím, že celá třída měla horší. Maminku zajímal můj prospěch. Jsem tu za sebe. Celý život jdu sama za sebe. Nejsem davová. Neumím nosit nic na obličeji. Jsem přímá. To se nenosí. A neodpouští. Proto mám tolik kritiků. Ať mi vlezou na záda. Jo, tak nikdo nemá takhle zarostlou zahradu, jo? Mně se hnusí ty jejich mechové odporně stejné zelené plochy. Mám ráda divokost, změnu, kopretiny, jetel, chudobky… A ruší mě sekačky. Děsně!

- Podívej se na ty pampelišky!

- Miluji je. A jejich kořeny.

Můj argument, docela pádný:

- Hele, v létě, když přijde Honzík, co říká? Jak je na ulici nesnesitelno. A tady jaká je zelená oáza. Západní kultura sem donesla elektrické kartáčky s mnoha otáčkami za sekundu na ničení skloviny, aby byla práce pro zubaře. To říkal jeden zubař. Že si kartáčkem plošku zubu přejedeš ne tolikrát, jako točící se hlavice elektrického kartáčku. Taky sem přišly ty krámy – traktůrky, vertikulátory, které použiješ jednou na jaře na mech, hlavně sekačky. SEKAČKY – ničitelky. Kolikrát se sekalo dřív? No? Dvakrát do roka! Jednou v červnu, když se TRÁVA VYSEMENILA, aby zhoustla, po druhé na konci léta. Západ - ničení! 

- No jo, jenže nikdo neměl vysokou trávu k domu.

- Ty máš vysokou trávu k domu? Tu naši ubohou? My máme nízkou trávu. Vysoká tráva je do pasu. Naši předci si trávu hýčkali. Nejen na seno, ale aby byl trávník hutný, kvalitní, hustý. A co dělají blázni dnes? Sečou, sečou, sečou. Pak zavlažují, zavlažují, zavlažují. Vždyť je to postavené na hlavu! V létě trávník sluníčko vypálí. Takhle se pod listy drží vláha. Pamatuješ před lety, nedalo se tu vůbec projít bosou nohou, jak to píchalo. Jak po mlatě!

To není jeden den. To jsou naše kratičké rozhovory ohledně trávníku. Každý den něco. To on jen ucedí. Já se chytím, hned začnu poučovat. Zas za dva dny si rýpne. Já zase začnu argumentovat. 

Copak bych tak vymyslela? Napadlo mě vysekat kousky. Třeba čtverce. Že by se realizoval. Nechat zatím pod třešněmi, dokud zrají. Pak posekat. Pod bazénem, tam můžeme vysekat rovnou… Ještě si to promyslím. Letos už se mu jednou povedlo zahradu posekat. Nebyla jsem doma. Jak spokojeně si pochrochtával. Jedu do zahradnictví.

Poˇšťákovi:

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-26_Za_kytkami/

- Dobrý den! Vyjíždím. Kdepak jste?

Pošťák mi hlásí polohu. Jedu do sídliště. Volá. Posouvá mě kousek dál. Slyším z telefonu:

- Už vás vidím.

Parkuji. Jde ke mně s balíčkem; docela mastná dobírka. Copak to zas bude za…

Objednala jsem si tzv. kovovou sochu. Není to socha. Je to krásná věc. Když fouká vítr, mění to tvar. Přebírám krabičku. Platím mu. Jedu. Doufám, že dnes nebudu kufrovat okolo rodného domku Václava Hanky. Vybírám rajčata, okurky už nemají. Myslím na Drahušku. Loni říkala, že stejně budu pěstovat zeleninu venku, i když budeme mít skleník. Nemám spočítané kbelíky pod střechu na slunce. Mám ještě čas. Ve skleníku mi to nějak houstne. Možná ještě vyryju nějakou sazeničku tam. Přesadím ven. Prohlížím si květiny. Kejklířka. Ledovky. Aha – tyhle jsou na úpal od sluníčka i do stínku, je to ledovka, ale je to begonie. Prohlížím si něco, co bylo normální na louce v mém dětství. Řebříček. Ano. Máme ho okolo záhonků. Jo takhle. Tady se kupuje. A šťovík. A další, co nepovažuji na prodej. Prostě mi to roste v trávě. Beru ještě asi pět šest rajčat. Mám ráda levanduli takovou tu původní, obyčejnou, to je prý ta pravá z Francie. Vůbec nemám ráda takové ty fialové s květy jak makovice. Tady je lékařská a tahle je taky lékařská. Ale rozdíl v ceně. Tak já si vezmu tu levnější. U pokladny se ptám na cenu. Asi okolo šedesáti korun.

- Ne, ne. Jaká je ta druhá cena?

Paní řekla asi okolo čtyřiceti. Ale prý podle květináče...

- No, a tu jsem si vybrala. Vy víte, kde jsou?

Paní mě vede k regálům. Kouká. Mám pravdu. Ptá se Ukrajinky, kdo to vyrovnával. Ano, ta to zvojtila. Jasně. Jde, vytahuje obrázek s nižší cenou. Takové hezké klamání zákazníka. Ani nepostřehne, že si vybere levnější, ale zaplatí vyšší cenu.

- Tak mi to namarkujete za tu nižší, že? Když jsem si ji vybrala.

Mangold. Ten jsem dostala loni už na vyhazov od své květinářky. Prý mi vyroste. A vyrostly tři rostlinky. Moc jsem si ho oblíbila. Jím ho i na syrovo. Jen tak si ulomím list. Ptám se, jestli je to trvalka nebo dvouletka. Jeden mi už jakoby vyhnil. Dva dnes ořežu, udělám si špenátek. Jeden nový zasadím.

- Ještě se chci zeptat, bobkový list. Mám asi čtyři rostliny. Má rád sucho nebo se zalévá?

- Ten má rád vodu.

Mise skončena. Opakuji si. Kejklířka i balzamínka spíš západní slunce. OK.

Cestou domů si dávám pozor. V první nebo druhé vesnici jsem odbočila. Hned vím, že špatně. Jo, to bych zas jela do Benátek. Obracím se. Zahýbám intuitivně. Pro jistotu se ptám nějaké paní.

- Jedete na Sendražice.

- Ano, ano. A kdybych jela támhle doleva, jela bych na rodný domek…

- Ano. Na Hořiněves.

- Tam už jsem si zakufrovala před týdnem.

Za deset minut jsem na hlavní cestě od Hradce. Stavuji se v obchodě. Domů přijíždím pozdě.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-06_Odpoledni_odpocinek/

- Jdeme do zahrady?

- Udělám si oběd. Měla jsem jen tyčinku.

Asi jdeme přesadit dva asparágusy. Obrovské. Jeden po mamince, jeden dala mně. Mami, opatruji ho.

Péťa pilkou objíždí květináč. Rostlina nejde vyndat. Vzdaluji se na deset minut. Rychle vyválím těsto. Posypu oříšky, vyklepnu jablíčka ze sklenice. Skořice… Šup do trouby.

Petroušek ani neví, že jsem si zakuchařila. Rychle hodila štrůdl do trouby. Morduje se ještě s květináčem. Jdu. Liju vodu. Hlína je suchá. Už jsem ho dlouho nezalila. Chytám rostlinu. Péťa sundává květináč. Totéž s druhým. Květináč byl krásný. Loni praskl. Péťa ho velmi hezky zadrátoval. Mohl by i letos. Ale mám nový. Na dno střep. Trošku hlíny od stromu. Nasypat fermentovaný hnůj. Ten prý nespálí kořeny. Nevěřím. Sypu na vrch humus. Do pelíška usazujeme ořezaný asparágus. Petroušek ho dřív osekával sekerou. Zdálo se mi to k rostlině zlé. Ořezávám mu hlízy pilkou. Snažím se zacházet ohleduplně. Mluvím k němu, že už bude v peřince. Oba jdou ven. Oba hezky prolijeme. Teď ibišky. Velký chudák napaden lepivými potvorami. Když je přesazen, chemická ochrana. Druhý, plnokvětý. Mami, mělas´  ho na piáně. Mamko, opatruji ho. Dnes bude nocovat po zimě poprvé venku. Nechám ho pod střechou u domu.

- Petroušku, vyndej mi sekačku, vysekám tady pod bazénem.

Nevrlý. To ne. To není po jeho. Chtěl by plenit.

- Peťuš, jdeme dozadu. Pojď. Je třeba vystříhat cestičku mezi pergolou a smrky.

No konečně. Tady se realizoval. Vzadu vysázela maminka smrčky z lesa. to už je tak čtyřicet let. Rostou jak z vody. Stále je zkracujeme. Ale rok dva zapomeneme. Ponoukám ho, ať vezme celou větev. A ještě tuhle, tuhle, tuhle. Běžím si pro bedýnku na smrkové vršky. Tady ve stínku jsou ještě krásné malé. Než se vrátím, má smrky po důle ostříhány. Bezva. Prosvětlilo se. Zvětšil se prostor. 

- Peťuš, a teď je třeba vyrvat tady ty nálety.

- Musím ještě tady, abychom se dostali k brance.

Jasně. Ať si plení. Vytrhávám dvou i tříleté javůrky. Rvu bršlici. Opravdu  se prosvětluje se. Prospěje to ontáriu.

- Peťuš, ještě tady to ostříhej, ať můžeme v klidu procházet k vistárii.

- Co procházet. Projíždět sekačkou!

On si nedá a nedá pokoj. Zas ta sekačka. Mlčím. V duchu se usmívám. Tudy neprojedeš. Až přijde teprve čas.

Je čas. Jít spát. :-) 

Hodnocení dne? Obstáli jsme. Dalo to fušku. To je pořad přešlapování – tři kroky vzad, dva vpřed, jeden stranou, tři dopředu, ústup, výpad. Ale tráva uhájena. A miluji ho. On ví, co chce. Nedá pokoj, dokud to nedostane. No, na rozdíl od žen. Znáte to: Oscar Wilde: Každá žena neví, co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane. :-)

Dobrou noc!