Třetí svíce na adventním věnci

Osm. Musím vstát. Nechci. Musím. Stále mám dost času. Zadělaná čtyři těsta. Kitty ví, že odjíždí domů. Švihá ocasem, mlátí do malého stromečku. Spouští hrůzu. Přebíhá po parapetu jako blesk. Packou sekne nahoru na sýkorku na krmítku. Smůla, je tam sklo. Nestihla jsem natočit. Sedí, seká ocasem. Kitty, už jedeš. Nechce se ti... Jsi hodná kočička. Všechno jsi u nás zvládla. Pochvalu i pro Micinku. Obě kočky to měly těžké. Byly hodné. Celých čtrnáct dnů. Jen dnes v noci Kitty chytil rapl. Blbla. Řádila. Odsunula dveře Petrovy skříně. Šustila. Asi se radovala, že přijela panička. Že s ní odjede. I když... Ta přepravní taška... Ale dala to. Už si přede v Pze. Sežrala čtyři večeře. No jo, to tady žrala průtokově. Jen čtyři...  

Peču, abych už konečně mamce mohla přinést cukroví. Nemám nic. Tlapy, rohlíčky. Poledne. Chtěla jsem jet do oběda. Hezká atmosféra. Poslouchám si pořad ze SV. Užívám si to. 

Oběd. Třetí svíce na věnci. Zapíjím vínem. Petroušek se obětuje. Pojede k mamce se mnou.

- Nás vyrichtuje hned u dveří.

- Taky mám strach.

Mamka akorát vstává. Má hezké vlasy. Jana ji zdvihá ze spánku. 

- Mamko, tak ses vyspala?

Netváří se přátelsky.

- Sluší ti to. Však mě Iva včera sepsula. Prý nás někdo viděl, jak se s tebou dřeme k holiči.

Není jí to po vůli. Je naštvaná. Kdo to má vydržet? Kvůli ní jsem vylezla. Pekla. Abych se dívala na naštvaný obličej. Chápej ji, chápej ji, nezatracuj... Buď empatická. A kdo je asi tak empatický ke mně. Mamčin domek - vybydlený... Starosti. Dluh k zaplacení od šmejda bývalého nájemníka. Organizování setkání s rodinou, organizovaní času, péče o mamku, páteční pozdní příjezd na tříminutový taneček... Moc, hodně, šílené. Připíjíme s mamkou vaječným likérem. Na adventním věnci zapaluji třetí svíci. Vnímá to mamka? Cukroví nechce. Vulgárně oznámí, že chce na malou. Potlačuji nevoli. Péťa si jde zakouřit. Věnec vynést na terasu ke sfouknutí. Bacha na požární hlásiče. Jedeme domů. Jsem ráda, že mám Péťu jako řidiče. Měla bych se stavit pro zeleninu. Chci domů. Mám v plánu dopéct rohlíčky, vinné... Zhroutím se ještě v šále na gauč.

- Peťuš! Musím spát. Jen na chvilku.

- Lehni si a spi, Odpočívej. Už dnes nic nedělej.

Probouzím se před pátou svým vlastním chrápáním.

- Vyspala ses?

- Ještě ne. Ještě chvíli.

Jenže jak vylezu - mám to tak i ráno, už se do postele nevracím. Nemám šanci. Na pátou nájemník z paneláku. Uvázat pentličky na koledu pro jeho děti. Taky měl donést nedoplatek, taky nemá. Chtěla jsem polovina a druhou v lednu. Já musím mít vždycky. OK. Buď silná, Ireno. Neočekávej soucit, pochopení od cizích. A že by ses začala taky bezohledně? Bez soucitu?

Zatápím. Krabici s kahánky a vyďoubaným voskem zapomínám na kamnech. Rýma - nemám čich. Kamna žhnou. Uau, teprve vidím rozlitý vosk - všude.

- Peťůůůš!

Nic. Zdvihá svrchní desku. Šmrdlám papírovu utěrkou, vařečkou... Teprve teď vidím dým v domě. Necítím. Rychle otevřít francouzské okno. Díky Péťovi - uklizeno, vytřeno, požární hlásič nespustil.

Den by byl hezký. Bez narušitelských energií. Nejhorší jsou návštěvy nemocnic, domovů důchodců. Bez ochranného vajíčka - jako to dělám já - tam chodí jen dárce energie. Hodí šlauf a sají, pijou, táhnou. Energetičtí úpíři. Hlavně, že to vím. A nechráním se. Změním to. 

Jdu se dobít.

Dobrou noc :-)

P. S. Utrpení kaprů na Nově - ochránci: Krev v ulicích, neetické zacházení při výlovu... Zabíjení při vědomí. Ty vorle, když jsem ještě zabíjela kapra - tak jsem mu nikdy žádný uspávací lék nedala. Picla jsem ho paličkou. Manžel asi před pěti lety dělal asi tři pět dnů něco na jatkách. Vždy přijel a zotavoval se. Tak si zajděte na jatka, kočičky blonďaté...  A nebo si pusťte rituální krvavé lázně na you tube. To jsem teda mrkala na drát. Podřízli velblouda. V jeho krvi se cáchali malí haranti. Jdu, jdu, jdu. Tý vorle. Korektnost... Za chvíli udělají reportáž na zabíjení komárů, blech, vší a švábů.