Třetí adventní neděle
Probouzím se. Brr. Budík. Co je za den? Ne a ne a ne si uvědomit. Neděle. Nedělenka. Dnes nemusím nc. V deset skyp s mamkou. Mám čas. Od devíti cvičení s Janou van Coppenolle: Jóga a klidný vstup do nového dne i nové éry. Pružnost, krásná vize pro lidstvo.
https://www.youtube.com/watch?v=Pvz8rEB_9RY
Brzké vstávání před devátou - budu nedospalá. Vždy spím minimálně šest hodin. To dám. Už název cvičení - Klidný vstup do nového dne i nové éry. Pružnost...
Jak dlouho se bude cvičit? To s Janou není nikdy jisté. Někdy hodinu, někdy půl. Pro jistotu namalovat. Popel a okénko počkají. Co si dnes dám za zdravé jídýlko k snídani? Lesní směs. Blíží se devátá... Rychle zapnout počítač. Juj, už se cvičí. Zapojuji se. Odsunuji houpací křeslo. Opěradlem vzalo ibišek. Podjela mu kolečka. Prásk. To, co jsem uchránila před Zrzkou, se povedlo. Mně! Autorce výzdoby. Ty vorle! Včera jsem tu umyla podlahu. Hlína. Háčkované vločky vyletěly z háčků. Pověz, kde ty háčky jsou?
- A začneme vsedě. Budeme kroužit pánví...
Já budu kroužit, až to tu zametu, uklidím, posbírám. Zrzka se prohání v zahradě. Štěstí. Jinak by se účastnila skákání do ibišku, honění rolniček...
- Vytáhneš se a sedíš oběma půlkama na zemi. Cítíš dlaň na zemi.
Moje půlky kmitají prostorem. Rychle zamést. Vysbírat háčky. Jeden mi chybí. Prohlížím větvičky. Ne, nechám to.
- Hlubokým nádechem se jakoby nadechni do délky a šířky zad.
Nedá mi to. Rovnám světýlka. Obrovský květináč je příliš lehký. Zapomněla jsem zalít... Běžím pro džbán s vodou a dopřávám ibišku...
- A otevřu, podívám se nahoru do nebe... Vydechnu. A teď nadechnout. A skoulím, výdech. Dám dozadu lokty.
- Jano, už už, už půjdu.
Tyhle černé rázové energie mě provázejí v poslední době docela často. Tuhle se mi vysypalo okenní krmítko. A dvakrát. A vždycky mě to nechalo všechno zamést, vyluxovat, vytřít. A znovu. Bác! Co to? Dům budu muset opět vykouřit. Z většího srovnáno. Některé rolničky obráceny. Co zůstalo na ibišku, obmotáno okolo větviček. Jo, ještě tady kabel, táhne ibišek ke straně. Proto mu podjel podstavec na kolečkách. Tohle by si nedovolila ani Zrzka, ten temňák tady jo. Tak. Jdu.
Cvičím, dýchám, protahuji, krásná atmosféra. Jana kouzelné stvoření. Slunce. Slyším její měkkou moravštinu.
- Nádech nahoru, výdech dolů. Kopytem dozadu!
Kopytem dozadu - táhne...
- A teď elegantně, ale opravdu elegantně, jako kdyby na tebe koukal někdo, kdo se ti moc líbí, změníme polohu...
Cvičení s ní pohoda. Radost z pohybu. Jeden cvik nedám. Křížový - práce rukou do osmičky - na střídačku. To ne. To bych je při své šikovnosti už nikdy nerozmotala. Cviky na propojení mozkových hemisfér. Posilují hlavu, mozkovou šišinku.
- Uděláš takovou osmičku. Když to uděláš jednou rukou, tak to zvládneš oběma. A teď - obě ruce to umí. Tak to zkusíš oběma. A vrchol je zkusit to opačně. To si pak pusťte obráceně. Pro dovednost - udělat to opačně - obě ruce to umí. Ale rozfázuj - každá ruka tak trošku dělá něco jiného. Je to cvik na mozkové hemisféry.
Jak trošku něco jiného? To jako když je někdo trošku těhotný. Buď je nebo není. Jano, to nedám. Ráda bych měla ruce a nohy rozpletené. K použití. Ne, tuhle divočinu, opravdu ne. Holky, zkuste to!
https://www.youtube.com/watch?v=Pvz8rEB_9RY
Teď si uděláme cvik, který nám pohladí pohlavní orgány. V nich
je životní síla. A je nutné ctít životní sílu. Vědět, že je božská.
V každém cvičení je vždy jeden cvik, který je pro mě záhadou. Jinak jsem ucvičila vše. Až na to harakiri.
Jana - zlatíčko - v závěru hraje na mou notu. Vše je v pořádku. Zdravotnictví funguje. Děti chodí do školy... Hotovo. V deset skypuji.
Odpoledne jsme si pustila její videjko z 30.10. 20. Oslava životní síly a sexuality. Posvátnost a hřích. Zvyšování vědomí.
Vypadá jak lesní žínka. Jak rozkvetlá jabloňka. Krásné cvičení.
Je kousek po desáté. Počítač mlčí. Zkouším prozvonit skyp. Nic. Za chvilenku ještě jednou. Bez odezvy. Jdu do diáře. Ano. Neděle v deset. Tak možná koupou. Abych je neznervózňovala. Dnes obsluhuje techniku personál. Před půl jedenáctou zkusím vyzvánět. Žádná reakce. Co se děje?
Á, zvoní. Zdravíme se. Nová pečovatelka. Mluví! Je to člověk. Sympatická. Mamince se snažím navodit vůni purpury, cukroví, pouštím koledy. Mám vyzkoušet dny v týdnu? Měsíce?. Dnes hezky reaguje.
- Mami, který je první den v týdnu?
- Pondělí.
- A na který den se moc těšíme, když chodíme od práce.
- Na pátek.
- Výborně! A který je dvanáctý měsíc?
- Prosinec.
- A první?
- Leden.
- Kdo v něm mám narozeniny?
- Já.
- A kolikátého ses narodila?
Krásně reaguje i s rokem. Jen dívat se na obrazovku, když má nad sebou síťové lákadlo, je těžké. Určitě na síti před sebou má vánoční výzdobu. Pečovatelky zvládly. Ale zapojení klientů nee, mamka je na chodbě sama samička jediná. Rok za námi. Tak dlouhá doba! Ptám se, jestli si vzpomene na hovor s Ivou. Nepamatuje si.
Přeju dobrou chuť. A já se jdu vrhnout na oběd. Petroušek volá. Ve dvě je tu. Chci, aby se divil. Kdysi na branném kurzu na Seči na fakultě nás jakoby drželi ve vojenském režimu. Nástup. A přiletěla helikoptéra s vojáky. Jeli jsme na exkurzi do chrudimských kasáren. Na jednom z nástupů jsem se dozvěděla, že v pozoru se díváme pozorně. V pohovu se díváme po...
- Peťuš, mám vše hotovo.
Po roce hranolky, krůta z páry; mňamkovité koření; kompot z jablíček, hroznového vína a jahod jsem dolila do sněhulákova džbánu ze včera. Křen s jablky dodával říz.
Šli jsme odmrazit zahradní lednici. Vysmýčila jsem prach po domě. Ometla pavučinky. Měla bych aspoň tlapy už upéct. Volá klientka.
- Jen docídím sidolem hmoždíře a jsem připravena.
Děláme objednávku na 42%.
Zasedám k počítači, otevírám portál my herbalife. Plním košík. Kontroluji body. Nápoj s borůvkou akai - byla jsem na uvedení bratislavském hotelu Bonbon. Mladý ani ne čtyřicetiletý doktor John Heiss uváděl řadu HL 24 pro sportovce. Tehdy si ji objednali FC Barcelona s Ronaldem. Prý chtějí sportovní výživu na dvacet čtyři hodin. Proto 24. Ronaldo se účastnil i v laboratořích na zrodu. Jeho rodiče jsou nezávislými distributory Herbalife. Jeho tvář je na obalu. - Tak nápoj mám v košíku, láhev ne a ne najít. Volám svému poradci. Hledáme. Až jeho žena mě navádí. Láhev HL 24 mám. Volám zpátky klientce. Doplňujeme košík. Hotovo.
Jdu zatopit. Sedám k psaní. Poslouchám nějakou lži TV. Japonci volali české TV, jestli není fejk, že českému myslivcovi utekl jelen s jeho kulovnicí. Je to pravda. Řehtám se. Příroda taky vstupuje do nového světa. Dovedete si představit jelena s brokovnicí přes paroží jako strážce a ochránce lesa? Já tedy ne.
Jedenáct. Že bych dnes zalehla včas? Na ostrůvku mi změklo těsto na tlapy. Tak šup. Sundávám posvátně víko z krabice s maminčinými formičkami. Zkoumám tvary. Přemýšlím, jestli by na nich ještě našli stopy DNA. Už ne. Jsou tolikrát myty, utřeny... Kde mám velblouda? Mám ho ve svých nebo ho najdu tady? Někdo ho vymačkal kdysi moc dávno z plechu. Možná za první světové... Vždycky je velbloud zlomek. Letos jsem měla jen tři zlomky. Ale velbloud zůstal celý. Nějak jinak jsem zacházela s těstem, vtlačováním, vyklápěním, rovnáním... Bylo to jiné. Soustředěné. Hotovo.
Půl jedné. Dopiš. A jdi si lehnout!
Dobrou noc!