Třetí adventní sobota. Den nezklamal.

Ráno. Tma. Někde v dáli píp, píp, píp...

- Vstávej!

Aha, to je na mě. Odkrývám deku, lezu do tmy. Světla v zahradě na jabloních už svítí. Naprogramovány od pěti. Kousek po páté vymetám popel, čistím okénko... Namalovat... Jů, o kolik jdou v koupelně hodiny napřed! Ukazují čtvrt. Průšvih. Jdu vjet do skafandru - připraveno od noci. Korálky, náramky, oblečení. Péťa dnes neobzukuje. Nezpívá. Nemluví k Micce to jeho: Micko, panička má dost času apod. Jen tiše sleduje, kde jsem.

- Ahaáá, ty seš tady, já že tě neslyším.

Aha, mám sebou mrsknout. Našlapuje po špičkách. Jedeme.

- Máš dnes dobrý mezičas. Deset minut. Právě projel vlak, nebudou závory. 

Opravdu. Tak brzy jsme tu nikdy nebyli. Parkoviště. Nemám ráda loučení - ani na pár hodin. 

- Zůstaň sedět, máš čas. Uvidíme autobus.

Slečna vyskakuje z auta, vyměňuje si místo s maminkou. Auto odjíždí. Volám na holčinu, aby mi dala vědět, až bude přijíždět autobus. Jsem netrpělivá. Vylézám.

- Už nám to jede!

- Jj, jdu akorát. 

Zdravím se s řidičem. Starý už asi odešel do důchodu. Ten, jak mu vypověděl na benzíně autobus v květnu poslušnost. Tehdy jsem dojela stopem :-)

- Máte tu někde místenky nebo si mohu sednou kam chci? Abych se v HK nemusela stěhovat.

- Číslo sedadla máte už vytištěné na jízdence.

- Aha, a kde to tam mám?

- Tady. Vidíte? Číslo třicet.

Poděkuji. To bude někde vzadu. Sleduji cedulky nad sedadly na síti. Odjakživa a logicky tam byla čísla ve výši očí. V letadle se díváme nahoru. Veselé paní volají:

- Koukejte dolů. Tam jsou čísla.

- Děkuji. To abych lezla po čtyřech.

Paní se přátelsky adventně smějou.

- Pane, mohla bych si k vám sednout? Já bych musela jít někam dozadu.

- Klidně.

- Víte, já někdy tlumím žaludek, když se chce jít mrknout, co se nahoře děje. Nebývá to často, ale někdy...

- Vítejte v klubu. Já to mám taky tak.

- Já taky.

Třetí paní ze sedadla před dvěma taky přitaká. Pán se řehtá. Prý to taky někdy má. Ukazuje na mou tašku:

- Ale tam by se toho vešlo! Mami, máš kinedryl?

Zepředu se ozval dětský hlásek:

- Nebo bys mi to, tati, nablil za krk.

Všichni se dobře bavíme.

- Vy patříte k sobě?

- Ne, já mám tady před sebou dceru a...

Babička se ozvala:

- No to od čtyřletého dítěte sedí!

Holčička vnučka to vystihla přesně.

Kabát pokládám do sítě. Přisedám. Mladý pán je sice s vyholenou hlavou, což nemám ráda, ale je sympatický. Jeho dcerka na něj pořád mluví. Sluchátka, poslouchám krásný pořad o Slovanech. Jak nám po staletí programují soudruzi ze západu mysl o podřadnosti naší rasy... Jj, mlsně jsem čtyřicet let koukala na Ameriku a do Německa. Až nedávno jsem si uvědomila, jak je to krásné u nás doma. Jak jsme tu měli hojnost... Jak nás sežrali... Vyžírají. Ožebračují. Slované, v antice Clavici :-) Kdo by v nich hledal Slávy. Doporučuji poslechnout

https://www.svobodny-vysilac.cz/2018-11-18-nase-slovanska-veda-o-minulosti-s-milosem-zverinou-a-zdenkem-rihou-116minut-mp3/

Probouzím se na vlnobití na dálnici těsně před Prahou. Co tu dělali? Na jaře to tu bylo zašpérováno. Litovala jsem, že už mě to nebude budit. Pravděpodobně se oprava netýkala vln na asfaltu. Nebo si nevšimli. V autobuse začíná šrum - navlékání do burnusů.Cvakání držadel, pásů...

Černý Most. Dnes nebudu nakupovat dětskou jízdenku. Přijíždí vlak, hup do něj. Jsem rozhodnuta nevystoupit na Vysočanské a dojet busem. Pojedu na Palmovku a dojdu pěšky. Fotím z dálky hotel Step. Musím zdolat vysokánské schody do kopce. Raz dva tři - na jeden zápřah jsem je vyklusla.

Vítání, zdravení, registrace, kupuji dárkové poukázky... Začínáme. Teče mi z nosu, z očí, kýchám. Poledne. Odjíždím. U hotelu čeká Linda. Na Černém Mostě vždy zdržení. U benzínky. Dnes ne. Raduji se. Frčíme po dálnici. Houfy srnek a srnek. Než stihnu vytáhnout telefon, už jsme za kopečkem. Další srnky a další... Bílá pole; snad se nepasou na řepce... To by uhynulo kusů.. Na obzoru se zdvihá čedičová hora. Kuňka. A vedle ní čmoudí komíny opatovické elektrárny...

Tankujeme uprostřed Hradce. To miluju. Tyhle zajížďky do centra kvůli benzínu o tři a kousek koruny levnějšímu. Protože to neplatím. Jinak bych tam zajela taky. Jasně. Ale je to zdržení. Linda se jde chytit hadice, mně zvoní telefon. Sestra.

- Mamka má tu přezku zas poškozenou.

- Vím, včera jsem ji v těch botech tahala. Moc jsem se nadřela. Bolí mě loket a rameno. Chybí tam ten píchák. Zdupala ho. 

- Tak to mám uříznout?

- Ivo, to jsou rehabilitační boty. Stály tisíc korun. Jsou speciálně na protetice vyrobené. Přemýšlej. Uříznout určitě ne. Vždyť mamka s nima chodí na chodítku. Je to z bezpečnostních důvodů. To by zrovna mohla mít bačkory. 

- No já jsem slyšela, že vás viděli, jak ji vlečete k holiči. Jak jste se s ní dřeli. Ještě že se mě to netýká. To je vaše věc.

- Vezmi je k ševci, zaplatím ti to. Ahoj!

Nechci přemýšlet. Nechci. Chci domů. Odjíždíme. Rozhodujeme se u fakultky - vlevo na státní, vpravo do vesnic. Bliky, blik - hergot - tak kam? Vesnicemi. Šouráme se mezi poli. Cesta z Phy trvala pomalu tak, jak cesta z Hradce do Jaře. Fotím si dubisko u zrádného lesíka. Viděla jsem tu v dubnu cestou na gympl havarovanou paní. Přibrzdila jsem, auto se začlo vznášet, plulo pravá, levá, příkopu se vyhnulo, chřus, chřus, ne, opatrně jsem jela dál. Paní ukazovala, ať nezastavuji. Nebezpečný lesík. Kousek dál nebezpečný můstek...

Petroušek je naobědvaný. Nina Divíšková - partnerka Jana Kašpara - říká: Krmte tu bestii... Je nakrmen, v korýtku měl podsypáno - svačinku v krabičce, vánočka, polévka, krůtička, bagetka... Tedy - jedeme spolu do Josefova na vánoční trhy v Bastionu IV - Umělecká kolonie. Akademická sochařka Markéta Škopková vystavuje své kerbery, svícny ve tvaru hada, zahradníky, zahradnice... Galerie... Akademický sochař Václav Novák. Učila jsem mu na gymnáziu syna. Nesu medovinu, klepe se mi zimou ruka.

- Pojďte za mnou. 

Vytopený ateliér. Malý francouzský kohoutek. Potvora jedna kokrhá. Hovoří. Komunikuje. Nahrávám. Nic. Zaskřehotám Kykyryký! Nadme se a nádherným hlasem odpoví. Jsem nadšená. Kohoutkem, psy, koni, dnes nevidím ani jednoho z patnácti pávů, svobodné králíky... Je to tu šeredné, zchátralé, kolik osudů vojáků se tu odehrálo za Rakouska. Umělecká kolonie zkrášluje zpustlé opuštěné prostory. Lepší adventní trhy než v Pze. Nelituji, že jsme tam nezůstala. Trhovci opravdu neprodávají svítící meče, blikající růžky... Samá ruční práce - šitá, paličkovaná, pletená, kovaná, letovaná, nádherná... Dílničky. Vyrobila jsem si andílka. 

Cantus!

- Před týdnem jsem Vás nemohla slyšet v DD v kapli a dnes jsem Vás zase propásla, že?

- Ne, za hodinu zpíváme támhle nahoře.

To byl koncertík. To byly koledy. To byly vánoční písně. To byly hlasy. Suverenita. Krása. Uvolněnost. Atmosféra. Radost...

Nějaké dítě jim tam do toho radostně hýká. Pan Smékal - zpěvák:

- To by bylo na světě dobře, kdyby se takhle uměli radovat všichni lidé...

Všechno jednou končí... Domů. Kitty dělá chvíli Zagorku. Pak roztaje. Panička si pro ní přijela. Za čtrnáct dnů se stresem zdvojnásobila. V Pze to vylítá. Zhasla jsem v houpacím křesle. Chtěla jsem péct. Nemám ani kousek. Jen zadělaná těsta. Asi dvě hodiny klimbám u kamen... Jdu udělat majolku. Vařím vaječný likér. Pijeme ho ještě horký - můj kouzelný hrnec vyrobil. Mamka dělala koňak na míse a třela a třela a třela za studena. Po rumíku zas vadneme. Odpadají. Jdu spát. Zítra je taky hezký den.

Dobrou noc!