Třetí neděle očekávání slunovratu. Cantus - boží!

Už nestíhám tolik. Chceš nechceš, víc odpočívám. Došla jsem do věku, kdy jsem pozorovala maminku. Zpomalila se. Divila jsem se, že v důchodu, a nemá čas. Jsem tam.

Ráno. Protahuji se v posteli. Cítím Petoruškovy kroky. To je fajn. Je doma. Nelítá na stadioně, u bratra, na kotelně. Je tu. Stojí ve dveřích ložnice.

- Jak ses vyspala?

- Petroušku, dobře!

- Spíš málo.

- Peťuš, čest hodin je moje potřeba. To jsem si stanovila za normu. Lépe je sedm. A někdy jen pět, ale to vím, že mi chybí ta hodinka.

- Tak jo.

Dopoledne se tu staví Milka s Dášou. Pojedou na adventní jarmark. Linda zařídila, že mi Milka vezme mlíčko od své smetanové krávy. Ó. Děkuji moc!

Zadělávám na vinné. Tak jsem si to cukroví před čtyřiceti lety nazvala. Možná to jsou boží milosti. Postřehla jsem to nedávno na nějaké přednášce. Tak vinné. Pak zadělávám na ledovky.

- Petroušku, stejně mamčiny recepty jsou osvědčené a nejlepší.

Holky pojedou kolem v půl jedenácté. Ale vůbec si nedělám starost, když už je půl dvanácté. Takhle to mám taky. Jsem v naprostém klidu. Nevolám. Nic. Vím, že mlíčko přijede.

- Peťuš, jdu si do zahrady odnést sklenice. Kdyby něco, zavolej mě.

Rovnám si ve skládku sklenice po jablečném octu.

- Jsou tady. Nechal jsem pootevřenou branku. Zamknu tu. Běž.

Běžím. Zahrada je jak orné pole. Od té doby, co stojí vedle dům, naše zahrada už nemá své mikroklima. Chybí tu sluníčko. Kudla!

Prší. Dáša stojí u branky. Milka v autě. Drží láhev s mlékem.

- Nebudu vystupovat.

- Ne, Milko, nevystupuj.

Dáše jsem zabalila maličkost pro radost. Je to usměvavá hodná normální nehloupá paní. Oblíbila jsem si ji. Působí klidně. A Milku – tu mám ráda zase pro její sedláckou moudrost. Srdečnost. Taky proto, že si oblíbily mou Lindu. To je zázrak. Domorodkyně nenechaly Lindu zůstat náplavou z Phy. Pamatuji, co let to trvalo jedné mé blízké osobě, než se zavrtala do vesnice. Těch venkovanek, kteté se s LIndou druží,  je víc. Dnes si přejeme s těmito dvěma. Děkuji srdečně. Vděčná.

- Ať se vám jarmark líbí!

Měla jsem na výběr ze tří koncertů. Loni jsem jela na Rybovu mši do Kuksu. Něco mi tam vadilo. Mám ráda kulaté energie. Žádné špice. Kuks ne. Celoročně jsem se těšila do horského kostelíka. Linda tam dnes kluše šest kiláčků pěšky. Tou pustinou. Brr. Má pohyb. 

- Mami, je to tam jako u nás. Grog. Chlebíčky. Čaj. Srdečné.

- A zazpíváš si.

Ještě v pátek jsem byla přesvědčená, že jedeme do malého podhorského kostelíku.. Celý rok říkám:

- A kde tady zaparkuji? A co když bude nachumeleno? A jak se tam nahoru dostanu? Tak – dá-li Bůh – za rok. :-) Petroušek nakonec rozhodl svým přáním:

- Já už jsem dlouho neslyšel Cantus.

To mě udivilo. Přehodnotila jsem. Ano. Miluji sdružení Cantus. Jejich hlasy. Zpívají jak andělský chór. Tvrdí to mužské basy. Obdivuji multivokály. Umím zpívat. Nevím, jestli bych byla jejich posilou, kdybych s nimi stála na jevišti. Už bych se neodvážila zpívat. Děsně bych se bála, abych to nepokazila.

Minulý týden jsem objednala hovězí odřezky pro kočky. Hlavně, aby tam nebylo to bílé. Tak tam bylo víc, než jsme kdy koupili. Vyřízla jsem. Vyvařila v polévce. Lůj je řídký. Mamka ho vždycky protáhla provázkem. Pověsila v podnájmu, kde jsme bydleli do mých devíti let, nahoru na okno. Lítaly na něj sýkorky. Držel. Provázek by se mi u mého loje prořízl. Kam já ho dám? Chodím s miskou po zahradě jak agent s teplou vodou. Nakonec jsem ji umístila do letního pítka. Jsem zvědavá, jestli si i po víc jak šedesáti letech ptáci budou opět pochutnávat na loji.

Den zas snový. Náhledový. Vhledový. Zadělávání na cukroví, pečení přímo vyzývá k puštění zátěží, prohlídce nitra člověka, k přemýšlení. Hlavou mi chodí lidé. Jak průtokáčem. Divím se, na koho všeho si vzpomenu. Živí i mrtví. Nechápu, proč se mi producírují hlavou. Jsem tiše naladěna. Ne. Jsem slavnostně adventně naladěna. Ne. To není ono. Jsem meditativně naladěna. Nejen dnes. Celé čekání na slunovrat cítím zklidnění. A velkou vděčnost Osudu za to, že mi nadělil bytost, která se o mě stará, pečuje o mě. Občas mě naštve. Mám v něm svého ochránce. Petroušek. Chodíme spolu po stejných cestičkách. Ladíme se na stejnou frekvenci. Pořád. Někdy to jiskří. Jsme jiní. Ale oba vody. Rybky a rak. Dnes pronesl politickou větu, na kterou jsem dost ostře zareagovala. Jako by mu někdo dal pásku na oči. Ale nic. Vím, že on si to v hlavě popřemýšlí. Často z něj tahám jeho názory, jeho rozumy, jeho náhledy. Taky si je v hlavě přemílám. Ryby jsou moudré. A se vzděláním to nesouvisí. Pche! Vzdělání! K čemu mi je, když je všechno jinak! Za den mu několikrát jdu povědět, jak ho mám ráda. Ohlédnu-li se, dobré.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-15-treti-nedele-slunovratova-radostna

Oběd. Petrouškovi rybu s hranolky, mým zelím s křenem a mou majolkou; sobě druhou půlku jitrnice, brambor, zelí. Uvařila jsem skvělý jablečný kompot. Do něj přisýpám lesní směs. A višně. Proč chci višně celý život psát s y. Jako že rostou vysoko. :-) Ireno! :-) 

Chci dnes vyjít brzy nahoru do pevnosti na jarmark, abychom si sedli. Cantus. Vychutnám si koledy parádně vsedě.

Péťa nenápadně zírá. Všude chodím na poslední chvíli. Ne tak dnes. Šup, šup, hotovo. Jdeme. U pokladny malé překvápko. Včera vstup 30,- Kč. Dnes k trojce připsaný praporek – 50,- Kč. Péťu to docela rozladilo. Jeho poctivost se ozvala. Ptám se Markéty. Prý včera v jedné pokladně nevěděli, že je vstup padesát, prodávali za třicet. A v té druhé za padesát. Divné faux pas. Na nádvoří edukační program pro děti. Kozy. Co žerou. Co ne… Paní prý píchla. Volala, že za deset minut přijede. Měla čtyřicet minut zpoždění. To mi prachmálo vadí. Jdu si sednout do prachárny.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-15-umelecka-kolonie-bastion-iv

Obsazuji v první řadě dvě křesla. Kozy venku asi skončily. Přišla paní s dětmi. Takové malé nevycválané rozcapené stvoření se postavilo proti mně. Ječí:

- Mami, já chci sedět vpředu.

Dívám se do mobilu. V duchu si říkám, jo, já chci toho psa. Neuvěřitelné. Dítě si sedá na dřevěnou podlahu.

- Nestudí tě zadek?

- Ne. Nestudí.

Ani se tam nedívám. Je mi to nepříjemné. Přisedají ještě jedno nebo dvě. Koncert začíná. Raduji se. Pozdvižení ducha. Vznáším se s nimi k nebesům. Zpívají andělsky. Vtipné aranže. Neotřelé doprovodné slovo. Adam Michna z Otradovic míval u svých koled i dvacet slok. Ne, nebudou nás unavovat všemi. Á, už je tady halekačka. Mužské hlasy. Ženy imitují hlasy koz, krav, drůbeže. A teď přijdou tři nové. Ten hajzlík vedle mě mluví na maminku nahlas. Zle se dívám. Dítě zdvihá nohy do výšky. To je úroveň. Nevýchova. Zmizeli. Chceš sedět vpředu a pak otravuješ. Konečně klid. Ty tři nové – no tedy, to se jim povedlo. Nádhera. Natáčím všechny zpěvy. Vím, že si je na FB poslechne minimálně Lenka.

Oživením byla maminka jedné zpěvačky. Její telefon začal hrát. Mně se to stalo na Louskáčku. Vypnuté zvuky. Ale budík na školení se ozval. Paní vypíná. Stejně zvuky hrají. A SMS ta da dá! Sbormistr vtipkuje.

- To je jiná tónina.

Znovu se ozve harmonička udávající tón. Znovu telefon. Ta da dá! Zpěvačka se neudrží. Rázně jde k první řadě. Mamince vypíná telefon. Bylo to milé. Ještě štěstí, že se to stalo před začátkem zpěvu.

Odcházíme z koncertu. Zdravím se s Renatou. Veselá, milá, příjemná, společenská, hodná, sympatická žena. Oslavili s manželem zlatou svatbu. Za tři měsíce nedávno odešel. Projevuji jí upřímnou soustrast. Vysvětluje mi, že je to zcela jiná bolest.

- Víš, mně zemřeli rodiče, ale tohle je jiné. Zvlášť, když jsme žili celý život v lásce a harmonii.

- Chápu.

Volá švadlena. Má hotové dílo. Jdeme s Petrouškem k ní.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-15-domu-mestem

Hlavní ulicí pevnosti to protahuje jak komínem.

- Peťuš, moje rukavice jsou imitace na podzim. Dnes jsem si měla vzít zimní. Jdeme do tepla.

Chvíli se nahřívám na teplé dlažbě. Uvelebily se vedle mě obě kočky. Tak, péct. Vinné. Copak si k tomu pustím? Potichu koledy. A z telefonu nahlas Na férovku s Honzou Kubáčkem a mým oblíbeným panem Holcem. V polovině pořadu někdo píše, že se díval ze záznamu na Macinkův rozhovor s Bendou. Ten domluvil a naskočila reklama: Chcete se zbavit kuny? - Duble vtip od You Tube.

To se povedlo! Chcechtám se. Jan Kubáček rozvíjí:

- Je pravda, že by to byl zajímavý souboj. Kdo měl kunu na chalupě, tak ví sám, že ta, jak se nastěhuje, ten tvor se nevystěhuje. Tebe vystěhuje třikrát, ale sám tam zůstane. A je fakt, že Marek Benda má tenhle impuls, takový jako pud sebezáchovy… Čoveče, jak byly ty realityshow, co sledovaly neznámé lidi v neznámém domě… Tak nechat opuštěnou Poslaneckou sněmovnu, kuna vs. Marek Benda, já si, čoveče, myslím,že by vyhrál Marek Benda. Marek Benda objevil, že už nepotřebuje ani sluníčko.

To mě pokácelo. Řehtám se nahlas. Posilňující smích.

V pořadu říkají, že se nějaký poslanec rozhodl už nekandidovat. Prý nemůže člověk celý život strávit v Poslanecké sněmovně.

- Ale může. Může! Třeba takový Marek Benda.

Oba pánové jsou vtipní. Pohotoví.

Mám velké oči. Myslela jsem i na ledovky.

- Peťuš, jsem unavená.

- Já jsem ti říkal, ať odpočíváš. Ať to nepřeháníš. 

Už jsem zticha. Mám hotovo. Další dvě těsta zítra. 

Jé, už se hlásí Lenka na FB. Reaguje na Cantus:

Lenka Kubínová

Už jsem je u tebe vyhlížela Jsou fantastičti, to je harmonie a jak k sobě hlasově ladí báječně. Děkuji za sdílení

Autor

Irena Hrobská

No, já jsem to intuitivně, podvědomě a vlastně záměrně nahrávala pro Tebe. Věděla jsem, že si to pustíš. Ještě jsem si říkala, že bych to nahrála naYou Tube všechno. Ale takhle to stačí. Já jsem z nich moc nadšená. To nejsou profesionálové. Ptala jsem se, jak secvičují. Jestli si to doma zpívají. Prý jezdí na soustředění. Zpívají odděleně mužské a ženské hlasy a pak… - A pak řeknete kudla, nejde to. - A paní se řehtala - ano, je to tak. Při secvičení to třeba napoprvé vázne. Řehtám se, když to sem píšu. Jsou unikátní, originální. Jen vedoucí říkal dnes Péťovi, že ve skupinkách po čtyřech jezdí zpívat. Zrovna dnes po koncertě jeli čtyři na vesnici. Narušuje to energii. Přestalo ho to prý bavit. Trošku mě to vyděsilo.

Pro dnešek stačilo. Jdu psát.

https://www.youtube.com/watch?v=qPvz-f0vOag

Z pořadu:

Režisér Zelenka slaví sedmdesát. Vypráví, jak mu skladatel Svoboda vysvětloval, jak je to s tantiemami.

- Nikde ve světě – třeba v Německu - se neplatí tantiémy hercům, střihačům, zvukařům. V Německu se platí tantiémy jen autorovi. Ten, kdo to vymyslí, režisér a hudební skladatel. U nás se hudební svazy pustily v devadesátých letech ze řetězu a vedení České televize platí tantiémy tolika lidem, že se pak nedá reprízovat film, pohádka, protože je to strašně drahé. Vysílají se papundeklové. Zelenka dostane 4% z představení. Ve filmu se to domluví s autorem. Rozprava je volná. Nejsou tam pravidla. Herec, pokud je na něj postavená role, si může říci 20%. To jsou varianty. U nás je systém nešťastně nastaven. Zlatý fond je zavřený, protože vysílání by stálo hodně peněz. Navíc autor třeba už zemřel, jeho děti bydlí v Austrálii, tak se to raději nevysílá. Jiřina Bohdalová natáčela večerníčky v době, kdy se neplatily tantiémy. Nemá z toho nic.

Co mi přinesl den? všechny smysly se nasytily. Ještě i teď mrknu vpravo, svítí světýlka, na okně stromeček, vlevo na terase svítí ibišky. Zahrada za chvilenku vypne. Na chodbě dohořel ohýnek pod aroma lampou s jablíčky a perníkovým kořením. Celá chodba voní. Ach, ten koncert. A pečení. Sama. Bez maminky. Někdy mi pomáhávala Linda. Ani nevím, jestli Deniska pomáhala s pečením. Je období tmy. Tu já moc ráda. A moc ráda ji intuitivně prosvětluji. Ještě hodím poleno do kamen. Vezmu to přes koupelnu do peřin.

Dobrou noc!