Třikrát narozeninový, šestkrát :-)
Půl třetí ráno. Svítá. Padám do postele. Do desíti naspím noc.
Před šestou slyším tichý plačtivý kočičí hlásek. Vyskakuji. Je to tady! Zrzečka přišla do ložnice. Nesmí sem. Moc by se jí líbila bývalá Micinčina polička. Beru chlupačku do náručí, ukládám ji na připravené měkké lůžko v technické místnosti. Ano. To by se jí líbilo. Ale musela bych s ní vedle krabice ležet a dělat společnost. Vysvětluji ji, že tady smí svá děťátka přivést na svět. Jdu si lehnout. Na minutu. Zrzečka stojí pod postelí. Stojí pevně. Nehne se ani píď. Znovu ji vytahuji. Nesu tentokráte do kuchyně pod bar ke krabici s malým otvorem. Chvíli je zalezlá. Nakonec vystrkuje hlavu. Aha. Tak tudy taky cesta nevede. Lehám si na dlažbu v kuchyni. Obchází mě. Prohlíží si svou ležící paničku. Mluvím na ni.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-19_Zrzecka_rodi%2C_mame_ctyri_kotatka/
- Zrzečko, dnes je ten den. A ty se neboj! Jsi šikovná jako miliony jiných koček. Zrzi, divej, ležím volně. Jak zavelíš, pomohu ti. Ničeho se neboj! Všechno zvládneme.
Dívá se, poslouchá klidnou řeč. Jdu do technické pro krabici s měkkým lůžkem. Pokládám pod bar. Klekám na zem. Položila jsem Zrzečku dovnitř. Líbí se jí to.
- Ale budeš tady u mě, ano?
- Zrzečko, myslela jsem, že budu spát do desíti. A tady u tebe to nejde. To už si asi nepůjdu lehnout, viď? Vnímám stahové vlny, jak jdou po těle. Jako když hodíš do rybníka kámen. Hladím, mluvím, uklidňuji ji. Kontrakce jsou silnější a silnější. Intuitivně zrychluje dech.
Už hodinu nahmatávám na bříšku její stahy. A nic. To dá. Do miliard koček po celém světě se zařadí s bezproblémovým vrhem i to naše rezaté štěstí.
- Dobré ráno, mami. Jak to, že už jsi vzhůru? A s kým si to tu povídáš?
A máme prvního rezatého kocourka. První. Nejsilnější. Nejodolnější. Takhle přišla jako první u druhého porodu naší Micicindičky pražská Kitty. Pamatuji na ten den. Micka lítala mezi boudičkou po ořechem a tehdy ještě nezasklenou terasou. Mňaukala. Udržovala mě v napětí. Pomáhala jsem klidným slovem. V tom dni jemně pršelo. Okolo boudy za plotem na sousedním pozemku stanovali hosté z Brutal Assaultu. Nedělali hluk, ale mluvili hlasitě. Jeden pátek se koťata narodila. Od středy se za plotem zdvihaly stany. Micka starostlivě obíhala boudičku. Dostala ze stresu zánět do cecíků. V pátek ráno jsem našla dvě studená koťata na seně. Naivně jsem si myslela, že jim je zima. Položila jsem je na polštářek; nahřála troubu; koťata jsem se zcela zbytečně na teplých dvířkách trouby pokoušela přivést k životu. Nejen že jsem je neoživila, ale dodnes se mi Péťa nepochopitelně směje, že jsem je chtěla upéct. Naše snaška, tehdy vystudovaná sestřička na veterině, přišla večer nakouknout. Bílé kotě s černými puntíky ve tvářích, slíbené Lindě do Phy, mrtvé.
- Máte tam třetí mrtvé! Musí na veterinu!
Vzbouřila doktora. Vrátila ho z rybaření. Péťovi jsem zabalila do koše Micku i poslední černé kotě - to bylo to první silné z vrhu - a ujížděli do HK pro pomoc. Matka i kotě dostaly penicilín. Zánětlivé mléko z cecíků nemohlo kotě pít. Být odděleno od matky! To se řekne! Každé dvě hodinky vstát, stříkačkou nakrmit. Dát mámě šanci omýt ho, vyčistit. Kotě zavřít za odsouvací dveře do koupelny. Jít si na hodinku lehnout. Micka byla tak tvrdošíná, že hlavou dveře odsunula. Takovou sílu má máma, jen aby se dostala ke svému mláděti; nakrmit, nechat polaskat, vyčistit, oddělit a znovu a znovu. To černé kotě mělo jít na vesnici. Já ho čtrnáct dní živila, a pak ho na vesnici zajede traktor. To ne.
- Lindo, nechtěla bys´ to černé?
- Ty bys´ mi ho, mami, dala?
- Je tvé.
Hotovo. Bílé s černými puntíky ve tvářích zmizelo ze světa. Z černého se stala Kitty. Ačkoli na ni není ani bílý chloupek - přesvědčuje mě, že na bříšku, když se dobře, ale opravdu dobře podíváš, uvidíš bílé tři chloupky. Ale jsou vidět v mlze. Proto se naše stará pražská nevrlice jmenuje Kitty po té bílé pohádkové komerční postavičce. Zlatka mým dětem posílala z emigrace v balíčku sponečky s Hello Kitty, tričko s Hello Kitty... Navržena byla Kitty 1973 v Japonsku. Dost dlouho na netu psali, že v Anglii. Každopádně jednoho dne se vypravila se svou novou paničkou naše černá Hello Kitty do Phy. Žije se jí skvěle. Volný čas tráví v krmítku pro ptáky. Odsud má rozhled. Se svými ostrými drápky přes plot z tújí dráždí hafany. Občas se zpoza plotu ozve:
- Pojď od toho plotu! Chceš přijít o oko?!
Tak to je náš první a nejsilnější; přežila svou vlastní smrt. Kitty.
Dnes přišel rezáč. Druhý - v blánách vypadal - herdek filek - zase jako rezáč. Ale bylo to dvoubarevné telátko hnědo-bílé. Třetí - bude to černý? Pro změnu - rezatý. Chjo! Zrzečko! Hoď sem jinou barvičku. Vždyť sem chodilo tolik tolik kocourů. Kde je Moráček? Když budu hodně fantazírovat, jeho morovaté geny by se snad vzdáleně mohly obtisknout do srsti prvního rezáčka. Ale jen vzdáleně. Poslední - zase telátko - víc bílé a méně hnědé. Zrzka šťastná matka. Motáme se okolo ní. V devět hotovo. Na hodinku se jdu dospat.
Před jedenáctou startuji. Rychle rýže. Dnes budou španělské ptáčky od řezníka. Utíkám nařezat rebarboru. Peču skvělý drobenkový tvarohový koláč.
- Mami, mám zavolat včelařovi, že se opozdíme?
Ne. To dáme. Zabalit dárky vnučince. Obědváme venku. Péťa rýži nee. Prý velká porce. Zkrátka si vzal vrabci na ocas. Včera jsem ho jen tak mimochodem upozornila, že brambory od sedláka došly, hranolky se nehodí, chleba už vůbec ne.
- Jo, já s tím počítám. V pohodě, ne?
No, zbytek jeho porce jsem dojedla. Rýže jasmínka s houbami vynikající. Ale nebyly to brambory, no.
Chtěly jsme vzít vnoučka, aby ochutnal medový vosk z odvíčkovaných pláství. Nakonec zůstal na oslavě narozenin své sestřičky. Vezeme sklenice. Dostávám do mističky medové voskové dobroty domů.
Jedny mladé necháváme u bazénu. Pod slunečník jim chystám pohoštění. Druhá vnučka slaví narozeniny. Má čtyři spolužačky na oslavě. Pozoruji holčičky v krásných šatech, na obličejích nalepené nádherné třpytivé ozdůbky. Vypadají všechny jak princezny. Lepí se stříbrné víly jako tetování. Malý se mezi ně namontoval. Taky chce. Jenže si okrasu smazal. Chce znovu. Holky ho vystrčily. Tady se lepí jen holčičkám.
- Nebreč, až budeš slavit ty, pozveš si hošínky ze školky a počkej, budete jen klučíčci!
Ochutnávám dortík. Na rtu zevnitř mě bolí obrovský aft. Bolest jak čert. Dolní ret nateklý jak mentál. Co jsem to kde chytla? Aft mám jen hodinu po úleku na špičce jazyka. Tady mi hoří půl pusy týden. Jo, minulou sobotu jsem myslela, že jsem hryzla do jedovaté broskve. Byla umytá jen ve vodě. Myju v octové vodě nebo sodě. Proč bych nemohla zareagovat na jed v ovoci!
https://vehvezdach.cz/text-prevzaty-od-johna-d-rockefellera-prevzato-vcetne-nadpisu/
Rockefeller řekl: Jedy budou ukryty ve všem kolem nich, v tom, co pijí, jí, dýchají a nosí. Musíme být důmyslní v rozdělování jedů, protože vidí daleko...
Fotíme, loučíme se, děkujeme.
Rychle zadělávám na bagetky. Než vyjdu do zahrady...
- Peťuš, tys´ překryl bazén. Chci jít do vody.
Jdu se smočit.
- Peťuš, pojď ke mně.
- Jo, a ty mně něco uděláš! :-)
Rácháme se, cácháme. Vodička teplá. Tak aspoň ty dva dny v sezoně jsme využili od jara. :-)
- Tos´měla dobrý nápad. To je kafe, co?
Máme tu druhou vnučinku a její rodiče. Vytahuji ty včerejší buřtíky bez rychlosolí. Snacha přinesla grilovací sýry. Krájím kousek krůtích prsou. V dnešní den slaví snaška své narozeniny. Dnes šesté celkem. Příští rok si ani nevzpomeneme na čtyři nové tvorečky na planetě. Vnučinka je Medardová. A snacha se narodila právě v dnešní datum.
- Máme děsně, ale moc pálivé ředkvičky.
- Taky jsem koupila.
Jdu dozadu pod strom. 16.5. - zrovna zítra bude výročí, už pět neděl - jsem je sela po návratu z FN od maminky. Na emergency jsem si ukradla pár chvilek na rozloučenou tady na světě s ní. Mami, Vesmír nám umožnil být deset let skoro den co den spolu. Teď nám systém omezil naše práva na kontakt. Ale den co den jsme si povídaly, pokoušely zpívat, luštily jsme... Do poslední chvíle. Před pěti týdny za tebou jela Iva. Luštily jste ještě... Kdyby ten zlosyn určil na koupání dvě síly, mohlas´ tu ještě být. Skoro každý den namě vykoukneš na FB. Dnes jsme zpívaly dvojhlasně jednu lidovou, kterou jsem si oblíbila...
https://www.facebook.com/100010275607900/videos/1203450806674095
- Tady nesu ředkvičky, které jsem sela v den, kdy maminka upadla v DD.
- Vynikající. Ty naše pálily víc.
Těší mě, že i Petroušek chválí.
Zrzečka odbíhá chvilkami od koťat. Chladí si bříško na dlažbě. Pozoruje nás ze dveří. Odváží se i do trávy. Mourek ji vítá. Kdo ví, jestli poznal její hormonální změny. Supí ježek. Je nás tu moc. Vrací se k bazénu. Odcházejí. Vracím se ke stolu pro sklenice. Ve tmě ho vidím.
- Jéžo, tys přišel Mourkovi vyprázdnit granulky?
Vmžiku hlasitě mizí v záhonu s mamčinou yuccou. Jukou.
Zrzka obhlíží děti. Sedám k psaní. Brečí. Beru ji do náruče. Nechává se chovat. Usíná. Sahám na bříško. Abych neucítila ještě jednu vlnu stahu! Pokládám ji vedle sebe. Vyhledávám kočičí porody. Ne, porod trvá max pět hodin. Tak se jen přišla pomazlit. Ale byl by to zázrak, kdybychom dostali jedno jiné, než rezaté! :-)
Jana VanCopenolle mě uklidnila: Rezatá kočka - štěstí do domu. :-)
Dnes si jdu lehnout. Hodiny už odtloukly jednu.
Dobrou noc!