Tropical, Theatrum, doma. DOMA
Půlnoc. Lelkuji. Klimbla jsem. Svářím mlíčko. Sebrala jsem škraloup, samá smetna, do něj lžíci kakaových bobů. Chřoustám. Je to absolutně nezdravé v půlnoci. Je mi to jedno. Pochutnávám si. Horké kakaové boby. Než dopíšu, klimbnu, odbíjejí čtyři. Za chvíl svítá.
Ráno.
Slyším v zahradě charakteristické krátké zakašlání. Petroušek jde zahradou. Přeje si, abych už vylezla. Opičím se po něm – echm.
Tak jdu.
Budeme uklízet skládeček. Náš krásný nový skládek, do kterého před týdnem zateklo.
Předtím ještě odesílám fotky a videa z včerejšího barokování v Kuksu panu architektu.
- Petroušku, jen si mixnu snídani a jdeme na to.
Skládek, sklípek, dílnička. Vynášíme z regálu sklenice. Sušička vytáhla vodu. Je vysušeno. Ještě ji nechávám běžet. Je tu zeď se šancemi. Vždycky tu bude jako v jeskyni. Střecha je od čtvrtka zajištěna. Už bude zase všechno v pořádku.
Péťa ještě pouští pro jistotu vysoušeč.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-24-ranko-ranicko-povedly-se
V mezičase běžím upéct bagety. V dnešním vedru se těstu daří. Povedly se.
Vracím se do skládku. Vytírám. Ani ne za dvě hodinky máme skoro hotovo. Jdu si umýt vlasy, hodit se do gala. Jedeme na oběd. V autě mu čtu svůj mailík a architektovu krásnou odpověď. Bože, Kuksíček mění náladu, nastrojení v člověku. Je to tam nějaké dobře navibrované.
- Vidíš? Tady se za týden bude jezdit.
- Jé, Peťuš, já už vím, kam sjezd z dálnice povede. Nad údolíčkem, kde jsem včera uvízla na stavbě. To bude pěkná spojnice. To se ušetří hodně času. Sice je zničená příroda…
- Dnes mají den otevřených dveří.
- Herdek, že bych si sem před Kuksem ještě zajela?
- Nemůžeš být všude.
- Tak se sem na kole podívám zítra.
- To už tu budou pracovat. Vidíš, lidi tu jezdí dnes.
Takhle to bylo před otevřením dálnice taky. To už jsou dva, možná tři roky.
Povídáme si na terase naší oblíbené restaurace. Pozorujeme lidi. Péťa mě upozorňuje na syna našeho známého. Počítáme, kolik tomu známému je. Jeho otec prošel mým životem. Jen jako známý. Byl to překrásný chlap. Je ještě na světě? Za chvíli se dozvíme. Vedle nás dva manželé. Okolo nich se batolí překrásné asi tříleté dítě. Vypadá jako anděl. Radost pohledět. Klid. Harmonie. Chlapeček nezlobí.
- Mají pod sebou ještě psa, podívej.
Pán dlouhé vlasy sepnuté. Sympatický. Asi autorita. Kdypak my jsme měli takového andílka? Asi tak před sedmadvaceti, no řeknu spíš míň. Byl taky tříletý nesmírně milý. Krásný. Blonďáček. Tvárný. Učila jsem ho na chalupě chytat kobylky. Já už se jich štítím. Ale naučila jsem ho. Aby si ji mohl hezky prohlédnout a pak ji nechat vyskočit z dlaně. Taky jsem ho naučila z uohlik vyslovovat rohlík. A taky s námi poprvé letěl letadlem. V něm se šíleně bál. Ale mořem byl okouzlen.
- Luki, co se ti tu líbí nejvíc?
- Babičko, moře.
Kypr a Bulharsko? Už nevím. Jo, bál se vody. Hrozně. V Bulharsku jsme ho naučili skákat do bazénu a plavat. Potlesk. Zvládnul to. Taky lyžovat jsme ho naučili. Mám dobrý pocit.
- Peťuš, já tě moc miluji.
- Že ty sis zase zapomněla peněženku?
Vtipný. Několikrát za těch pětatřicet let a kousek jsem ho pozvala na oběd. Že to zaplatím za všechny. Někdy mi něco upadlo na zem. Než jsem vystrčila hlavu z pod stolu, bylo zaplaceno. Jindy jsem si odskočila. Než jsem se vrátila, bylo hádejte co? Jednou jsem si fakt a vážně zapomněla peněženku. Nebylo to cílené. Úmyslné. Jen si to Petroušek přetvořil ve vtipnou historku. Jsem fakt chtěla zaplatit. Ale už se nesnažím, zas by mi do toho něco přišlo.
Platí. Dnes jsem neměla víno. Večer řídím. Mohla jsem jet na kole. To bych domů stihla ještě za šera. Odcházíme. Šprlením v terase oslovuje syna našeho známého. Péťa zdraví, představuje mě. Ne. Neznám. Ptám se, co děda?
- Tomu je šedesát čtyři.
Mám na mysli dědu.
- Jo, ten už je pět let po smrti. Ročník třicet čtyři.
I krásní umírají. Tehdy mi jeho smrt unikla. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Dnes jsem ve střehu každý den. Opouštějí mě. Cestou z Kuksu jsem si každý den v duchu vyslovila větičku cestou okolo jednoho domu:
- Jindro, Jimi, Ivulko, klučíčci, už jste spolu. Hledíte na mě. Ahoj!
Skládek nádherný, vytřený. Mohla bych se jít smočit do
bazénu. Přijel LP. Vařím kafe. Volá Lucka.
- Iri, já jsem tě dnes neviděla připojenou na školení.
- Protože jsem zapomněla. Darovala jsem peníze Petrovi Š. na kafe. Přišla jsem o něco?
- Ne, pořád do kola. Slávečka hezky mluvila.
Kupodivu mě to vůbec nevyvedlo z míry. Měla jsem jet do Brna. Nakonec jsme se s Luckou dohodly na on line. Nakonec jsem tam vůbec nebyla. Ani virtuálně. No a co!
- Iri, zítra bychom měli jet koupit motorku do Pic.
- Jé, tak se stavte.
Mažu bagetky česnekovou pomazánkou. Den se schyluje… Sbírám se. Jedu.
Na louce v Kuksu to žije. Nádhera. Stany. Auta. Barové šapitó. Jdu vyhledat Petra, uměleckého ředitele. Štěstí. Mám lístek. Rozkřiklo se, jaké vedro je ve stanu, to mě zachránilo.
Jdu na Geisslers Hofcomoedianten. Simply Simplicius aneb Svatá prostoto. Podle románu Hanse Jakoba Christoffela von Grimmelshausen "Dobrodružný Simplicius Simplicissimus" z let 1668 a 1669; považován za nejvýznamnější prozaické dílo baroka. Forrest Gump v kulisách třicetileté války. Nevěděl nic, ale naučil se, co je dobré. Svět ho vyučil. Poznal lidi. Byli ve válce a válka v nich. Cesta obyčejného kluka bojištěm života plná výher, proher a touhy být zase dobrý... Tak to je.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Dobrodru%C5%BEn%C3%BD_Simplicius_Simplicissimus
Wiki: Děj románu je velmi bohatý s mnoha postavami a vedlejšími epizodami. Příběh je vyprávěn v první osobě s humorem, ironií a smyslem pro realismus, přičemž čtenáři se vypravěč jeví jako taškář i moralista, křesťan i cynik, poustevník i záletník, prosťáček i chlapík všemi mastmi mazaný. Postava Simplicissuma prochází v románu svým vnitřním vývojem, což nám také dokazuje to, že se v románu odráží typická linie pikarovského typu: hřích, lítost a pokání.
Uvelebuji se blízko ventilátoru. Ochlazuje horký vzduch. Vedle mě příjemné ženy. Dozvídám se, že jdu na druhý díl trilogie. Dvacet sedm jsem viděla asi před dvěma lety ve zdejší sokolovně nebo tělocvičně. Unikátní ztvárnění popravy sedmadvaceti českých pánů. Do prostoru směl jen omezený počet lidí. Ani o jednoho víc. Narušilo by to režii. Museli jsme si sednout na stoličky a nehýbat s nimi. Při pobíhání při představení herci používali folii, kterou různě natahovali. Dnes nás čeká nakloněná rovina. Petr Hašek, umělecký ředitel a režisér tohoto představení zahajuje.
Syrové, poučné, smutné, dojemné, vtipné. Nezachytila jsem monology o životě. Platí dodnes. Simply se z pros´táčka oděl do lidského pláště. Herec, který ho ztvárňuje, byl prý navržen na Cenu Thalie. Obdivuhodné výkony. Přestávka nepřestávka. Můžete si odejít na WC – bude tam fronta. Na pití – bude tam fronta… Nikam nejdu. Poslouchám příběh toaletního papíru. Skvělý monolog na zabavení publiko o přestávce. Něco a la Jak krtek ke kalhotkám přišel. Těch asi pět videí si dobře uschovám. Korespondují mi s jarní přednáškou paní Konvalinkové u nás v knihovně na téma. Stará řemesla. Hadrář. Bez zastavení přestávky :-) vplouváme do druhé části. Lidi žili stejně v bídě a vraždění třicetileté války jako dnes. Moudra platí stále. Život je stejně hezký a stejně těžký pro chudé. Za rok se zaměřím na třetí díl Horri –bili-cribri-fax. Snad si název zapamatuji. Hory byly. Závěr trilogie z třicetileté.
Jdu poděkovat uměleckému řediteli za vstřícnost. Kuksíku, loučím se. Teď už jedeme z kopečka. Vinobraní. Hubertova jízda. Dušičky. Vánoce. To vám říkám – co by dup. Nepřipouštím si strašné scénáře, které na nás chystají s robotizací očkováním, čipy, patnáctiminutová otrocká města, kredity. Je mi to fuk.
SMS.
- Iri, pán nakonec motorku v hodině prodal. Tak nic.
Stavuji se v Kauflandu. Bude devět. Snad mají ještě otevřeno. Poloprázdné, ale ne prázdné parkoviště. Jedu kočkám koupit maso. Nechtěla bych být prodavačkou. Ujímá se mě slečna. Asi brigádnice. Vybírám nějaké maso ve slevě.
- To je pro naše kočky.
- Taky krmíme masem. A kupujeme drahé granule.
- To se prý nemá.
- No, někdy jim dáme. Ale ne s masem. Odděleně.
Jdu k autu. Proti mně muž v bílé kapuci. Fujtajbl. Ireno, mazej do auta. Zamkni se. Jeď! Divná doba.
Doma. Petroušek mi zprovoznil čínské lampičky.
- Peťuš, krásné. Jdu je zapíchnout.
- Já myslel na Vánoce.
- Já na ně myslím taky. A světýlka dám nyní, do schylujícího se léta. Budeme vítat slunovrat. :-)
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-08-24-vecer-doma-v-zahrade
Tluču si na dlažbě oříšky. Miluji. Slaďoučké plody. Měkké. Převaluji kaši v puse. Nebe v hubě. Tady jsem doma, děj se co děj. Ono to všechno dobře skončí.
Jdu omrknout skládek.
- Vypni tam sušičku. A zavři skleník.
Vypínám sušičku. Zavírám skleník. Zdravím skládeček. Měl zátěžovou zkoušku. Ještě v pondělí nějaké dodělávky na střeše. Petr nám dnes ukazoval obložení oken. Lišty u dveří. Nahoře bude u těch vnitřních malá fuka. Trošku to srovná. Ale líbí se mi to. Aspoň dveře, aspoň jedny dveře zůstaly původní. Obklady a dlažba pohádkové. Voním blahem. Kočky okolo mě. Žofka ve tmě vybíhá jeden strom, druhý, do třešně letí s takovou vervou, že slyším každý její krok po větvích. Sbírám hnědé odporné kamarády. Ano, zdomácněli tu. Vkládám je do misky se solí. Hoši, tady nejste doma.
Tluču si lískové oříšky kamenem na dlažbě. Je třeba mít přesně silný úder. Jen aby praskla skořápka. Vypadne sladké jadýrko. Strčíš ho do pusy. Jsi zase v dětství. Mami, myslím na Tě.
Dobrou noc!