Tropický v práci i zábavě

Slunce. Tropy začínají. Netuším, jak úderný den prožijeme. Půl deváté. Nevidím auto před domem. Dnes budou s Lukášem tvořit nové okapy na chatičce.

Volám Mourka. Vypadá, že už mu někdo podstrojil.

- Moure, pojď, kousek masíčka.

Petroušek přijel.

- Jsme tady, připrav něco.

Peču bublaninu. Podle maminčina receptu. Kolik vajec, tolik lžic cukru a mouky. Tu si melu sama. Šlehám bílky. Klasicky žloutky s cukrem… Recept mi dávno dávno diktovala maminka. Proto tam asi nemám poznačenou c. k. a vanilku. Nadýchanou hmotu liju na pekáč vsypaný kokosem. Sypu rybízem.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-07-09_Dopoledni_svunk/

Zadělávám na chleba. Melu mouku. Pro bio. Pro bio důvěřuji. Mají svá pole a své eko zemědělství. Bez chemie, přírodně. Šetrně k přírodě. Když jsem včera kupovala zrní, kontrolovala jsem si, abych si nekoupila dobrotu z chemické produkce z cizí země. Probio si pěstují od zrníčka přes klas po výrobek. Sami si čistí, suší šetrně teplým vzduchem, melou, balí. Výsledně zrno nebo mouka uchovávají své živiny.

Ještě majolku. Dávám si pozor. V těchhle vedrech – povede se? Vajíčko, olej, hořčice – vše stejnou teplotu. Začínám. Pozoruji, jestli emulze houstne. Houstne. Sekám cibulku. Bude to tatarka. :-)

Běžím do zahrady. Lukáš s Petrouškem doslova tvoří. Nejprve prostřihnout hvězdici v plechovém okapu, pak díru na napojení… To zírám. Klempířskou práci neznám. Svod vody bude nejen do vany, ale i do velkého zásobníku. Už se těším na déšť. To mé kropení, to je jen takové šimrání. Letos trávníček není tak zelený, jako v předešlých letech. I tak tu máme oázu zeleně. Příjemnou. Chladivou.

Nesu bylinný koncentrát Herbalife. Aloe vodu. Talířky s třenou

Dnes Lukáš nezůstane na oběd. Jeho nová slečna prý čeká s obědem. Lukáš září normálně, natož dnes, když je čerstvě zamilován. Poučuji, že horký čaj ochladí tělo.

Vracím se do domu. Škrábu pár brambor. Zapékám naložená krůtí prsa. Mám půl květáku. Vařím růžičky. Obaluji. Smažím. Ještě pár krůtích řízečků.

Už jsou tady další dva pracanti. Teda dva. Jeden šikovný stavebník a druhý číšník. Rozbijí sbíječkou tatínkovu zeď. Kdysi ji postavil na kraji hradebního příkopu. Za deset dnů oslavím šedesáté sedmé narozeniny. Zeď byla postavena dávno před mým narozením. Asi před šedesáti lety se za plotem střídala nákladní auta s kvílícími motory. Vysýpala tu hromady patentních lahví. Přicházely eurolahve s kovovými korunkami. Vše se překrylo zeminou. Najednou se z příkopu stal kopec za plotem. Zeď se nakláněla, nakláněla…

- To je poctivý beton. Sbíječka se zahřívá.

- Hoď ji do vody. :-)

Nesu svačinku. Znovu jdou do sbíjení. A jak píšu. Jeden skutečný zkušený. Druhý nešika, užvaněný. V poslední době si všímám, kolika lidem chybí zuby. Mladí. Nemají. Mít zuby v pořádku znamená pečlivě si je čistit. A mít na opravy a zubní protetiku. Někde se stala chyba. Školní kontroly zubů - to byla nezaplatitelná služba školy dětem. Dnes - péče člověka o jeho chrup nedostatečná. První pomoc – extrakce. Smutno. Navíc pan číšník se snaží zeď zachytit. Moula. Velký kusanec mu uhodil do žíly na ruce. Péťa i Lukáš koukají. Nevěří očím. To je pomocník! Co teď? Běžím pro led, utěrku.

- Tohle jednou rukou neunesu.

Nic neříkám. Jen mu v duchu dozvukuji.

No, to ne. Hlavně abys unesl příbor.

Má rozpitou plechovku piva.

Beru hadici, dávám napít trávě, zelenině, květinám. Kbelíky s rajčaty a okurkami – zplihlé listy. Ve skleníku taky. Zem vyprahlá. Pijí, pijí.

Lukáš balí. Skromný. Za práci pomalu nic. Očima naznačuji, aby mu Petroušek přihodil. Učinil. Ať je spokojenost a spravedlivé ohodnocení.

- Ty panely přijedu umýt příští týden. K večeru.

Dohodnuto. Vracím se do kuchyně.

- Tak už balí. Můžeš nosit na stůl.

- Už to rozbili?

Obědváme. Mohou si vybrat z rautu. Číšník má druhou plechovku. Boule pod utěrkou mu splaskla na přijatelnější velikost.

- To vás bude bolet dlouho.

Vypráví o hotelu v Jánkách, jak architekt špatně situoval pokoje s výhledem do zeleně. 

- To my v Harmony taky koukáme do zeleného. A v interhotelu Hradec v Peci je výhled na střechy.

- To je nový hotel. Ten otevírali před dvěma lety. 

Chlapče, čekej, připrav se. Smeč

- My jsme tam byly s Lindou prvními hosty. 

Vyvalil oči a bylo po hodnocení výhledů z oken. Teď se může zaměřit zas na něco jiného.

Děkují za oběd. Plním myčku.

- Péťo, on rozpil dvě plechovky. Copak to se dělá?

- Já jsem se ho ptal, proč nedopil tu první. Prý byla teplá. Povídal jsem mu, že ta druhá byla stejně málo vychlazená jako ta první.

- Jo, holý zadek. Nešetrnost. A ještě nešikovný. To nechápu.

Chvíli si lebedíme v bazénu.

- V kolik pojedeš?

Hledám spoje. Nacházím dvě varianty. 18:19 nebo 18:43 hod.

- Ještě znovu zaliju.

- To máš co dělat.

- Nevzrušuj se. Všechno stihnu.

- Jedu vyvézt ty okapy.

Zalévám. Jdu se osprchovat z chlorové bazénové vody. Strojím se.

- Čekám venku. Máš na to deset minut.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-08-08_Hradeckem/

Nasedám. U nádraží vybíhám. U pokladny asi deset lidí. Co to? Včera cestou domů fronta. Dnes taky. Copak tady na tom našem malém venkovském nádražíčku! Tady je odjakživa jen jedna pokladna. Možná někdy v dětství… Nevím. Ale na velkém krajském nádraží se šetří? Že by vedle pošty šly do kytek i dráhy? Všechno je možné. Nic není nemožné. A když i sleva není zadarmo – není co dodat. Sedám. Jedeme. Kráčím Hradcem. Salonem republiky. Mířím na Velké náměstí. Cukrárna u Gábinky. Diskotéka TV Šalingrad. Dnes nesedíme vevnitř. Sedíme na nádvoří velkého možná středověkého domu. Jaké úřady se v něm skrývaly? Po zdech na nádvoří paláce kamenná znamení. Podél zdí kamenné lavice.

Srdečně se zdravím s těmi, kteří mě znají. Milé. Jedna paní mi chválí zahrádku. Ani nevím, že mě sleduje. :-) Nasávám důležité informace o živém člověku. Jsou to věci! To by jeden nevěřil. Zajímám se, pro mě důležité. Vydala jsem se na cestu. Už není návratu. Jsem ráda. Jdu správně. Škoda, že ovce sklánějí hlavu k trávě pod sebou. Nechávají se ukolébat zvuky zvonců na krku. S mrtvou věcí obchodují. Živý člověk má šanci mít splacenu hypotéku, půjčku, nepodávat ŽÁDOST o daňové přiznání! Prý jsme dřív na OP vyplňovali dotazník. Dnes se píše žádost..

Renča ze Šalingradu je tu. Vítáme ji. Diskžokejku. Začíná Kapitánem Demo. ABBA, Roling Stones. Směs nesourodých hezkých melodií.

Tančíme. Mluvíme. Telefon. Kdopak mi volá tak pozdě? Vybíhám na ulici. Á, Vlastík Mádlo.

- Irenko, volám nejdřív tobě, během deseti minut přijdu.

- Tak to já tě jdu ohlásit. Hurá!

Za čtvrt hodinky je tu. Srdečné shledání.

- Jé, my jsme neudělali fotku. Už nás zbylo jen pár! Pojďme se vyfotit!

Vybíhám za dvěma odcházejícími Dobrušankami. S tou jednou jsem se domluvila, že jsme obě byly na Léčivém divadla v Opočně na Komissarovovi. Já to dotáhla dál. Mám certifikaci na kurzy vidění na slepo.

Fotíme!

Petroušek volá. Kdy má přijet.

- Peťuš, tak třeba už můžeš jet. Najdeš mě na Velkém náměstí podle hluku.

Obcházím stolečky. Loučím se. Dopíjím vínko. Tančím. Dávám sílu Renatě.

Z ulice sem zabloudili dva mladí. Ajťák a slečna z finanční sféry.

- Vy tady máte svatbu?

- Ne. my jsme okraj společnosti. Dezoláti, konspirátoři a proruští švábi. Vy jste asi kývalové…

- Ne, ne. tak to jsme v dobré společnosti.

To udělá jednomu radost, co? Jestli to nebyli tajní...

- Už jsem tady.

Opouštím setkání dezolátů, konspirátorů a proruských švábů. Jdu náměstím. Už ho vidím… Jede pomalu ke mně.

- Povídalas´, že tě najdu po hluku.

- A ono to tu v sobotu večer žije, viď? Hlavně, že jsme se našli.

Odváží mě domů, do zahrady, k našemu Mourkovi, do našeho domečku… Do našeho šťastného domečku. Děkuji.

Dobrou noc!