Tropický - v Tropicalu
Dnes pojedeme na výlet. Ještě nevíme kam, ale na oběd víme. Dopoledne zalévám zahradu. Přivazuji rajčata. Zaštipuji. Zkracuji listy. Přesazuji nádhernou kytku. Obyčejná popínavka. Linda mi přivezla na výběr.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-29-prekrasna
Fa Le-Co se nastěhovala do nových prostor. Všechny kytky z těch starých – šup… Vybrala jsem si tuhle a ještě takovou tu, která snese stín a nevyžaduje zálivku. Večer ji nainstaluji Petrouškovi do pracovny. Je ještě větší ničitel kytek než já.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-29-rano
Kytka mých představ – zelená, hodně listů, kvetoucí, nevyžadující vůbec žádnou zálivku. Taková neexistuje. Vlastně existuje. Plastová. Tak takovou nechci.
Taky se ráchám v bazéně.
- Hele. Už bychom měli jet!
Ó! Ireno, to jsi nezvládla! Jdu si umýt vlasy. Šup, šup. Poslouchám u toho, jak to bylo se zatčením Pavla Zítka. Sice ho chtějí soudit za poplašnou zprávu, která se mezitím stala pravdou. Světoví i naši lékaři už hodili zpátečku, co se týče nebezpečnosti píchanců. Dokonce přiznávají, co umřelo lidí... Ale myslím, že víc je nebezpečný hlavně té šedé eminenci vzadu s tvrzením, že rozdělení Československa nebylo zákonnou cestou. Takové ty výmluvy – ale Slováci se chtěli oddělit - jsou chabá. Měli umožnit referendum. Vidělo by se. OK. Dělají vše pro jeho umlčení. Tak, jako zabásli ty dva. Patrika a Tomáše. Už o nich není slyšet. Vyšetřování skončilo. Zapomeňte. Myslím, že takhle to nějak je v té pohádce o fašismu, není? Umlčet, hodit do hladomorny. Zamknout na sedm západů.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-29-n-obed-pozdni-obed
Jedeme. Máme se sjet s Lindou a LP. Ne sjet. Setkat se. Střetnout se. Jo, to mi včera vypravovala kamarádka. Rodiče učitelům posílali láhve alkoholu!! Po dětech!!! To je strašné. Deváťáci včera měli posezení na rozloučenou. Najednou se zmehli. Vrátili se se skleněnýma očima. Ti se asi pravděpodobně sjeli. Na střetnutí. Nevím, co to v té pohádce je za symboliku. Nerozumím světu. Jsem nějaká zpožděná. Žiju stále v klasických pohádkách. Jak tam dobro vítězí nad zlem. Děti nefetují. Učitelé učí. Rodiče posílají květiny.
- Haló, haló!
- My už jsme na Prorubech.
- Jé, já myslela, že už jste tam.
- To víš, než se žabák vyčochnil ve vaně.
- My jsme chtěli objednávku – dvakrát č. 66 a k tomu německé brambory a hranolky.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-29-trenuji-za-kazdeho-pocasi
U cesty je malé cvičiště na dětský motokros. Skryté v zeleni. Když řídíš, ani ho nepostřehneš. Dnes se z něj čmoudí. Oblaka prachu.
- Že se jim v takovémhle počasí chce. Podívej, co prachu víří.
Přijíždíme do naší restaurace na břehu Rozkoše. Dnes název Tropica koresponduje s tropickým počasím. Moc aut není. Lidi už asi poobědvali. Naložení ve vodě. U našeho stolu vidím na prkénku mističky s ochucovadly a nedojedený tatarský biftek. Servírka uklízí. Prohodím:
- To bych si dala.
- Nechcete to dojíst.
Řehtáme se.
- Ne, chtěla bych to celé nové.
Přinášejí předkrm a to už tu jsou naši dva z hor. Linda a její Petr, alias LP.
Líbí se mi šikovnost servírky. Právě promovala na bakalářku ve studiu finančnictví.
- To ale není ještě konec? Bakalář není ukončené vzdělání.
- Ne, samozřejmě, jdu dál.
Linda si přeje nealko nápoj. Slečna vyjmenovává řadu pití.
- Ale bez cukru.
Zamyslela se. Výběr se zužuje, ale snaží se.
- Vy chcete bez cukru…
Dohodly se na citronu do vody. Pak LP chce něco lehkého z bohatého menu. Zas vyjmenovává, co by doporučila. Orientuje se v obsluze, nabídce, komunikaci. Vynikající. Studentka!!! Obdivuhodné. Před týdnem taky ten student elektro školy. Úslužný, sympatický, komunikativní. Samozřejmě kmenový personál – nemá chybu. Tady jsme za dekády let NIKDY nezažili nepříjemnou obsluhu, nedobré jídlo, vždy všechno milé, perfektní, dobré… Všechna čest. Majitel si je vědom, že NÁŠ ZÁKAZNÍK, NÁŠ PÁN.
Ještě ke včerejšímu nočnímu posezení. Kamarádčina dcera jedničkářka. Poctivá. Ne, jak jsem včera prudila, že má každý jedničky. Takový trend doby. Dostala ohodnocení. Odměnu.
- A víš, co dostala?
- Kytka to asi nebude, když se tak ptáš.
- No, my jsme dostávali – si pamatuji – karafiát ještě s asparágusem. Nebo diplom. Tak dostala poukaz v hodnotě dvou set korun do Rossmanna.
- Cože? Kdyby to bylo do papírnictví, do knihkupectví…
- Ne. Oni vůbec nečtou. Ona nemá čtenářský deník. Prý nemusí. Nikdo ho po ní nevyžaduje.
- No, tak to je úpadek. Copak si asi v Tom Rossmanovi koupí?
- No, my jsme se nesměli vůbec malovat, nehty…
- Moje sestra Iva, když v neděli přišla z PDA z odpoledních čajů v půl osmé, sedla a odlakovala si nehty. Do školy neexistovalo! A pro psaní strojem musely být nehty krátce zastřižené.
- No, dnes se holčičky malují na první stupni. Maminky chlapečkům dělají přelivy.
- Dítě je ve vývoji. Ve všem jsou jedy. I když nám barví vlasy, i tam jsou jedy, které prostoupí skrz vlasy do organismu. Jenže my už jsme po vývinu. Ty holčičky mají nehtíky nalakované. Vyžírá jim to lůžka a nehtovou hmotu ve vývoji. Maminky nemají mozek. Když něco takového vidím, a to i v rodině, pozor! Vždycky říkám: Hele, ty tu máš ještě tak minimálně osmdesát let vydržet žít. Ale když si nyní zničíš nehtová lůžka, nebudeš mít krásné nehty. No, a pak tě začnou ignorovat, protože furt něco máš. Ty máš nárok tak akorát držet pusu. Už neplatí nic o stařešinech rodu. Mladí a studovaní. Pitomci nabubřelí.
- No, tak si představ, že oni jim dali poukaz do Rossmanna.
- Tak to je perfektní. Ještě že jim nedali poukaz na trávu nebo někde do…
Sedíme pod borovicemi. Oběd opulentní. Užíváme si ho. Skvělá obsluha. Jsem v sedmém nebi. Vzpomenu-li si na včerejší mícu v Kauflandu u sýrů… Rozdíl - korporát a soukromí.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-29-cestou-necestou-do-trutnova
Všechno jednou končí… Chtěli jsme na pouť s dvěma kapelami. Irská hudba a Matuška. Ale propásli jsme čas. Nevadí. LP nás zve do své provozovny na zmrzku. Jedeme zase krásnou krajinou mého mládí. Odevšad na nás cáká mír. Tady jsem! Mír, mír! Tady! Hej! Tady! Mír!!
Míjíme ratibořický zámek a luka, která byla před sty, možná dvěma sty? lety meliorovaná důmyslným systémem. Takový byl i v lukách okolo naší pevnosti hvězda. To uměli naši předci. Nevím, jak to měli s komáry…
Vpravo hotel Holzbecher. Tam jsme měli 19.7.1975 svatební hostinu. Z těch lidí už nikdo není. Všichni už odešli na Pravdu Boží. Paní Škrancová, Jirglová, pak jedna hodná oční sestra, na jejíž jméno si nemohu vzpomenout. To byly tři manželské páry spřátelené s rodiči mého muže. Všichni už odpočívají po tanci života. Dotančili.
Projíždíme Ratibořicemi. Místem, kam jsme jeli se školkou na můj první školní výlet. Bože, tak dávno! Kdepak jsou ty děti, učitelky…
Aha, vyjíždíme nahoru na Hořičky. Sem jsme chodili z chalupy v Mezilečí nakupovat. Tu chalupu paní tchýně slibovala mé Denisce. Nakonec ji strávil tatínek mých dětí. Prodali. Jako všechno. Ze dvou domů nezbyl ani jeden. Prodáno. Překrásná zahrada hned za pevnostní bránou. Prodána. Chalupa – nádherná. Prodána. Co jeden člověk umí na světě všechno použít. Předci šetřili, aby potomek všechno strávil. No jo. Moje holčičky z toho neměly nic. Jen sliby chyby. Ale to vůbec, ale vůbec nevadí. Nemrzí nás to. Obě se uměly v životě otáčet. A otáčejí. Jsou pilné, pracovité. Tvořivé. Každá po svém. Nemám o ně pražádné obavy. Život zvládly na výtečnou. Vybudovaly si svůj majetek svýma rukama. Nepotřebovaly nic dědit. To jim bude dopřáno až po mém odchodu.
Z Hořiček jsem s bříškem vždycky scházela s nákupem a Deniskou za ručičku k chalupě. Ach, to bylo daleko. Jednou jí vnouček od sousedů Mertlíků v Mezilečí půjčil koloběžku. Deninka cestou zpátky vjela do kopřiv. Bourala z kopečka. Ó, jak plakala, holčička moje. Nevěděla jsem, jak jí pomoci. Chlácholila ji… Holčenka pak ubrečená statečně nastoupila na koloběžku a pokračovaly jsme k chalupě. Asi před pěti deseti lety mi říkala:
- Mami, víš, že naše chalupa už nestojí?
Jela jsem se tam podívat. Ano. Zbořili tu krásku. Postavili tam moderní dům. Bezohledně.
Už vjíždíme na cestu, po níž v zimě uháním běžkovat. A když taje sníh, jedu ještě výš a výš a výš.
Hajnice. Tady jsme minule měli zahnout vlevo. Ale jedeme na Trutnov, tak vpravo. Sněžka nás hezký kus cesty pozoruje. Dnes zasmušilá. V oparovém čepečku. Na Černé hoře dnes není vidět špejlička vysílače. Trutnov. Trautenau. Tady se nám v jednom místě Sněžka položí přímo před auto na cestu. Ano. Stalo se. Volám:
- Ahoóój, Sněženko!
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-29-tady-je-panem-lp
Parkujeme v blízkosti výrobny zmrzliny. LP nám nabízí z mnoha příchutí. On je mistr v míchání. Třeba maková, povidlová, kokosová… No. Dávám si klasiku jahodu, ananas, maličko na ochutnávku kokosové. Všechny skvělé. Vynikající. Petroušek si dává vanilku ještě s nějakou. On je vanilkový.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-29-domu
Loučíme se. Oni domů. My domů.
- Peťuš, vidím Zvičinu.
Tam jsme nebyli už mnoho mnoho let. Jednou jsme tam u známých na jejich vleku lyžovali. Bylo namrzlo. Nelíbilo se mi. Kolikrát jsme se tam najezdili v létě. A jednou na tajný výlet na Den učitelů. To už je tolik dekád!
Doma. Rácháme se ve večerním sluníčku. Péťa sbírá z hladiny hmyz.
- Tady je vosa, utopená.
- A Peťuš, křidýlko by sis nedal?
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-29-vecer
Začínají komáři. Bestie z Bestiova. Přemisťuji se ke stolu blíž k domu. Kočky okolo mě. Žofinka si vyskakuje na houpajdu. Mourek se vyvaluje na lehátku. Nepořebuje ani polstr. Lehá jen na holý plast. Hlasitě oddychuje.
- Copak tam děláš?
- Peťuš, jdu domů. Počítač hlásí, že se chce nabít.
- Tak pojď. Ať tu nejsem sám.
Čekám jeho mantru. A přišla. Dočkala jsem se. Škádlí.
- Furt tu jsem sám!
Píšu. Dům zabedněný před teplem. Jsme konzerva. Když je venku horko, tady je chladno. Naopak. Drží teplotu.
- Peťuš, šla jsem zavřít skleník. A víš, jak se ti hajzlové dostávají dovnitř? Normálně, teď večer dveřmi!! Představ si, lezli tam dva. Přeřízla jsem je. A jeden byl přicuclý na kropáči. Posolila jsem ho! S chutí!! A jeden byl pod pytlem s hnojivem. A asi tři čtyři byli připraveni na zdi skleníku vlézt tam! Všechny jsem přeřízla!
- Mně se líbí, s jakým zaujetím to prožíváš.
- Prožívám. Protože pěstuji a nechci, aby mi to ožírali. Kytky na mě vždycky volají:
- Vrať se, vrať se! Pomoz nám. Taky jsem se šla mrknout do brambor. Neviděla jsem. Nebyli na natích. Ale koukla jsem do květináče. A tam byli dva usalašení. To by mi je sežrali!
Večer. A já pro dnešek s ohlédnutím končím. Jdu si
odpočinout.
Dobrou noc všem!
P. S.
Sdílím z Epoch Times článek na FB s textem:
Někdo mi tu asi před dvěma lety hnojil s tím, že tetování nevadí na Ct nebo takovém tom speciálním RTG. Taky že tetování není nebezpečné. Tak to na Epoch Times asi udělali chybu, co? Nebo ne??? Ono totiž tetování vadí i v tom, že nikdy nevíš, jaká příšerka se skrývá v rozkošném květu... Tetování nebezpečné pro duši, ale i pro fyzické tělo.