Tvořivá Květná neděle
Nectila jsem neděli. Dokonce Květnou. Jo, měla jsem nový kabátek. To jo. Ale pracovala jsem. V neděli se nedělá. :-)
Meditovat. Nemeditovat? Patřím do tábora, že mou poctivou upřímnou energii při společné meditaci na vzestup planety temňáci nedostanou. V půl páté budíček. Ve 4.45 začíná celoplanetární meditace na vzestup hotelu Země a poražení koronaviru. Petroušek vstává. Ten už neusne. Já umím ještě před koncem dvaceti minutového meditačního snažení propadnout se tak, že oko otevřu, až když je slunce vysoko. On skřivánek. Já sova.
Asi pět let si neberu počítač do postele. Žádný telefon, tablet, ntb. v ložnici ne. Tím pádem chodím pozdě spát. Do postele nejdu dřív, dokud vše nezvládnu. Pozoruji na sobě abstinenční příznaky. :-) Ne z alkoholu. Když nemám přístup na net. Když zapomenu telefon. Když se nepodívám, jestli mám zprávy k přečtení... Ráno si beru do postele všechno. Pokud si nepřinesu i mobil do peřin, většinou k němu musím běžet přes celý dům. Linda nějak vidí, že jsem zelená. No jo, to jsem, ale spím u toho. Když jsem zelená, myslí, že jsem i probuzená. A volá. A já si ráno zaběhám po domě. Naučila jsem se v posteli obložit se technikou, číst, rejdit po internetu a spát.
Dost krkolomný úvod.
Nedělenka. Zastavil se čas. V tomto týdnu jsem se od Lindy dozvěděla, že není Velký pátek, že není Bílá sobota, že nejsou Velikonoce. :-) Prý až příští týden. Normálně bych čistila okna, zdobila dům. Letos - ne. Neposlouchám zprávy. Nekupuji tisk. Nevím, co je za den. Nezajímá mě, co na nás chystá vláda. Nějak jsme zpustla. Věnuji se sobě, čtení a poslechu o Q anon, rodině, domu, zahradě. Těším se, až vylezu poprvé bez náhubku. Až půjdu do chumlu lidí. Až se s někým obejmu. Až, až, až...
Linda se chystá do Phy. Její Kitty vnímá balení. Strachy utekla ven. Jak si to tu užívá! Na krákoravirových prázdninách. Kocouři ji prohánějí. S naší Micicindou hrají hrátky. Co si může kočičí tvor přát víc. Linda odjela. Začínám vražedným tempem úklid obýváku. Oběd pro Petrouška mám. Sobě uvařím v chytrém hrnci těstoviny á la Carbonara. Přes centrální vysavač klopýtám v obýváku už asi tři čtyři dny. Šup, šup. Zdvihám hadici. Luxuji i pavučiny na zdech. Takové ty neviditelné. A za kamny saze. Luxuji spáry v gauči. Luxuji všechno.
Dostávám se do rohu s policí, kterou téměř nepoužívám. Úplně dole hromada Magazínů pro ženy. Schválně je vytahuji. Neobvyklý rozměr. Vycházel na konci 80. let. Pamatuji si, že v té hromadě byl jeden vtip. Kreslený. Dodnes ho někdy vyprávím. :-)
Listuji. Jak zajímavé čtení. Střihy pro maminky na miminka. To batolata ještě
nosila krásné dětské oblečení. Nebyla soukána do dospěláckých nepohodlných upnutých střihů. K té hromádce se chci ještě někdy vrátit. I do té
doby. Národní rozpočet
počítal jen s tím, co máme. Pole se hnojila tím, co se vyvezlo
z chlévů. Jo, v obchodech mnoho věcí nebylo. Ale to dnes není
taky. Kvasnice neseženu už měsíc. Sušené nevedou vůbec. Kam jsme se to nechali
zavléct. Koho jsme doháněli? Až pozdě jsme přišli na faleš západu. Ne my je, ale oni nás doháněli. Skvělé zdravotnictví, školství, zemědělství, i soudy pracovaly líp, než dnes. Západním dravcům už moc sil nestačilo. Proto tak spěchali
s barevným hadrákem. Pozdě plakat nad rozlitým mlékem.
Lekla
jsem se. Petroušek je tu.
- Ty
luxuješ. Počkej. Já ti pomohu.
- Peťuš,
já jsem luxovala jen obývák, tady hadicí nic neshodím. Oběd už je.
Servíruji
ven.
- Peťuš,
můžu si dát víno? Já bych se chtěla ještě podívat do Lidlu. Mají tam poslední
den barvy...
- Dej si.
A v kolik tam chceš?
- Petroušku,
nevím. Než zavřou. :-)
Užíváme
jara. Modré oblohy. Zpívajících ptáků. Jsem
ráda, že je MÍR!
- Víš co
ti nahoře zas vymyslili?
Ani
nevím, jestli to chci slyšet. Já chci do divadla. Já chci na Brutal Assault. Já
chci na slavnosti kamkoli. Jen chci lidi. Družení. Normálnost.
- Tak od
příštího týdne povolí otevřít papírnictví a takové obchody. A hřiště. Aby tam děti
mohly sportovat bez roušek.
Řehtám
se.
- Bez
roušek jo? A co když pojedeme na kolách? Tak chodit dva. Rozestupy. Brnění. A
najednou hřiště...
- Peťuš,
jdu si tvořit.
Pouštím si na internetu dekupáž. Ubrouskovou techniku. Lezu si na půdu pro barevné lýko, kokosové vlákno, vybírám staré široké krásné sklenice. Do těch nám babička odlévala med... A tahle! Má závit. Na tu maminka našroubovala takový kovový kryt. Tak se dřív zavářelo. Beru šálku, bundičku. Na Sněžce je ještě bílo. Z Obřího dolu k nám věje ledový vzduch. Rozkládám si na stole na sluníčku lepidlo, barvu, kytičky, motýlky, knoflíky, sisal...
Tak jak to tam ukazovali? Co dřív? Barvu? Lepidlo? Natírám láhev. Říkali dvakrát. Ani napodruhé to není nic moc.Že bych to poťuťala houbičkou? No, tak to holka raději přetři ještě jednou. Počkej, říkala barvu nalít do sklenice. Hustá. Maličko vody. Jdu k vodovodu na domě. Včera mi Péťa ukazoval, jak se to pouští. Zvládnu to? Tolik vývodů tu má. Na hadici. Na druhou. Na konev... Jo, tak barvu jsem přeředila. Vychlístlo mi tolik vody. Ireno, seš opravdu nešikovná. Ani barvu do sklenice neumíš naředit. Přitom jim to šlo tak lehounce. Ale na jednom z videí říkali, že praxe dělá mistra! Tak to já se teprve mistrem stanu! Celé odpoledne si vyhrávám s jednou lahví. Nemyslím vůbec na nic. Nakonec beru bělobu. Natírám ještě jednu láhev. Od muškátu. Šikovná ruka by využila plochou část vpředu. Místo pro vinětu. Pokusila jsem se. Nakonec je láhev opatlaná celá. Dodělám ji až zítra. Tolik proprietek jsem si sem natahala. Kolik zaschlých tub, tubiček skleniček. Deset let jsem nemalovala své kamínky. A sklíčka. Těším se na nákup nových. Kdysi na starém městě v Hradci jsem ve výtvarných potřebách nakoupila zázraky. Ireno, tam se zas vypravíš. Hlavně, jestli obchůdek ještě najdeš...
Psala mi Dana. Z Německa. Ještě loni uvažovala, že se sem vrátí. Cítila jsem, jak se bojí i psát. Vzpomínám, jak se Zlatka před smrtí bála o vnoučata v Hamburgu. Asi to v té slavné Říši bylo strašidelné. Vyměňujeme si info Q anon, zatýkání, Gibson, Trump - osvobození dětí pro pedofilní a satanistické rituály... Bunkry pod Berlínem, pod Hamburgem... V Pze se ještě krvavé rituály praktikují...Centrum světového židovstva. Letadla skenující zemi...
- Víš, že Hanks je Rockefeller?
- Tak to jsem nevěděla. Totéž Cukrblik z FB.
Z Daniných zpráv plyne radost, že se svět hnul. A taky obava, aby Trump obstál v likvidaci židů. Jeho židovský zeť mu pomohl v kampani... Snad to vše tři světoví vůdci zvládnou. (Používám po válce zprofanované slovo vůdce. Lepší než lídr, leader... Myslím, že 75 let po válce si to už mohu dovolit... Slovo zase vpluje do slovní zásoby... Jakoby se nechumelilo. Mladí blbí nevědí. Staří odešli. My středňáci zestárli. My nezažili válku...)
- Peťuš, myslíš, že bychom mohli? Měla bych ještě vyčisti dveře u sebe v pracovně, abys mi pověsil záclony.
- Ustroj se. Jedeme. Čekám v autě.
- Peťuš, nezapomeň...
- Jo, roušku mám v autě.
- Vyperu ti ji.
Co si vezmu na sebe? Zapomněla jsem, že mám připravené nové triko s růžovým panterem. Natáhla jsem si nové sáčko. V Lidlu hledám barvy. Nepočítám, že by v neděli večer ještě něco měli. Mají. Zkoumám akvarelové tužky. Co to je? Vodou roztíratelné. Aha, to je pro šikovné. Normální inkoustová tužka z našeho dětství. Někdy byla půl červená a z druhé strany modrá půlka. Tak to nechci. Řezačka. Herdek filek, tu už jsem tu zkoumala v adventu. Jak se s ní může řezat?
- Paní, prosím vás, nevíte?
Zkoumáme s nějakou cizí paní způsob - dvanáct čepelí... U každé kraviny návod. Tady v krabici jen řazačka. Hm, a výklopná pravítka. A kde jako? A jak se vyrobí ta harmonička?To asi ne. Jak se to může udělat? Jo, paní ukazuje na obrázku. Vyzkoumaly jsme to.
- Manžel se bude ptát, co jsem tu tak dlouho dělala.
- To znám. Oni to nepochopí.
Ó, jak ukojena jsem!! Rozhovor s člověkem. K pokladně jdu okolo regálu, kde si paní stáhla roušku, aby přivoněla k máchadlu.
- Jak se vám dýchá?
- Špatně.
Spiklenci. Smějeme se. U pokladny vyndavám na pás barevné světlo do záhonu, výtvarné potřeby. Periferním zrakem zachycuji stojící figurínu. Jak mívají u cesty vyřezaného policistu nebo kuchaře. Zdvihnu oči. Figura není vyřezaná. Živý muž. Má ode mě tři metry rozestup. Mírně uklonil hlavu. Na pozdrav? Když nevím, tak se neumím chovat. Neodpověděla jsem. Pod rouškou jsou všichni lidi stejní. Bubáci s očima.
Petroušek se neptá; vrazím mu pod nos řezačku.
- Peťuš, jedna paní mi pomohla, jak se zachází s touhle řezačkou, víš? A teď jdu vyčisti ty dveře a zalít nasetou trávu.
- Já zaleju. Ty jdi na ty dveře. Už je tma. Neuvidíš na to.
Dohodnuto.
- Zítra to zkouknu. Budu tam mít šmouhy.
Petroušek rozpočítává žabky na garnyži. Kdysi ještě v paneláku jsem Lindě řekla, aby si pověsila záclony. Tvrdá po mně. Ona to neuměla rozpočítat. Normálka: Krajní. Pak prostřední. Zas krajní, prostřední. Hotovo, ne? Péťa vtipkuje:
- Teď bych tady potřeboval Lindu. Jako sůl. Ta by mi pomohla.
Řehtáme se nahlas. Procvičuji bránici. Jdu připravit rybí pomazánku.
- Peťuš, já jsem hrozná. Chtěla jsem péct chleba. Ale kvásek si zadělám teprve dnes. Pomazánku jsem chtěla už včera. Vajíčka jsem si uvařila. Já si tu práci nějak šetřím. :-)
- To nemám rád. Valíš to před sebou.
- Nevalím. Zítra je taky den. Když nechci, nemusím. To je výhoda důchodce. Peťuš, já si to tak užívám.
Dobou noc!
P. S. 1 - Svět je na dobré cestě. A všimněte si detailu na hodinkách - 20.4. :-)
P. S. 2!!!
https://tadesco.org/marneho-okenko-04-04-2020-skenovani-cele-evropy/
Letci skenují i u nás... Pha ještě rituálí. Krvavě...
P.S. 3
Bohunka se vrátila na komín do Bohuslavic. Samé radosti.