Tvořivý

To bylo dnes skvělé! Až na žehlení jsem zvládla plán. Dokonce nadplán.

Probudil mě budík. Na devátou. To už za závěsy slyším práci. Vrtání, broušení. Nevadí mi to. Když spím, tak spím. Jak dudek.

Odbočka.

Nebylo to mu tak vždycky. Spánek narušován několikrát za noc. Náš dům jsme si postavili kvůli hospodě na rohu u paneláku, kde jsme bydleli. Za rohem byla putika s nonstop provozem. Harmonika, zpěv - Já ti ho tam našroubuju, já ti ho tam dám se linul až do postele. Přes cestu další hospoda. Hovor z hospody jak na dlaní. Nejhorší byla ta se zahrádkou. Nekonečné taxíky. Noční vyřvávání. Ahóóój! Ahoj! Nějaké dodržování nočního klidu? Ne. Zahrádka jela. Copak muži, ale smích žen. Óó! Hrůza. Ženy se řehtají jak bláznivé. Dítě v horečkách? Nezájem. Potřebovalo klid? Ale prosím vás. V nejhorší krizi Petroušek rozhodl.

- Tak tedy jo.

Totiž vrátila jsem se z meditačního týdne. Vedl mě do kuchyně ke stolu. Něco mi potřebuje říci. Rozbušilo se mi srdce. Co tak závažného mi asi tak po týdnu mimo domov potřebuje sdělit? Okoukal to ode mě. Když jsem potřebovala, aby mě vnímal, usadila jsem ho ke stolu. Bez ovladače k TV.

- Já vypnu zvuk.

- Ne, já vypnu zvuk. I obraz.

Usadil mě. Srdce bušilo závratnou frekvencí.

- Tak já jsem se teda rozhodl, že jo.

- Aha. A co jo?

- Já už jsem to řekl tvé máti.

- A co?

- Že ten dům postavíme.

- Fákt? A bude takový okrový a přízemní.

- Jak to víš?

- Já ho dnes ráno viděla v meditaci.

Nevím, co si myslel, ale já ho v ten den ráno viděla při poslední meditaci na šestou čakru. Plula jsem s delfíny mořem. Vozili mě. Vůbec jsem se vody nebála. Totiž k vodě mám od roku 87 nebo 88 respekt. Topila jsem se v Soči. Maminka to pozorovala ze břehu. Ale to jindy. No, a najednou dům. Přesně ten, v němž teď sedím.

Dostala jsem úkol. Namalovat ho. Červenec, srpen; celé prázdniny jsem malovala domy do L. Samé chodby. Architekt na to leta studuje. Jak já si mohu namalovat dům? Češtinář! Nakoukla jsem na net. Dům Erna. Ano, to je on. Do L. 

Pak mě Petroušek vozil plány domů, kde pracoval. Navštěvovali jsme novostavby. V září jsme jeli do Velichovek na squah.

- Dnes ti ukážu poslední tři domy. Už se musíš rozhodnout. Teď začne papírová válka

Hm. První dva – nee. Jeden měl dva vchody. Vedle sebe. To jsem nepochopila. Jeden pro služebnictvo? Jeli jsme do posledního domu. Na druhém konci města. Zářijový vlhký den. Vstoupili jsme do domu. Zednický ruch. Nahazovali jádra. Zašeptala jsem:

- Peťuš, to je on.

Sykl:

- Tenhle? Vždyť je velký! Jak on?

- Nevím. Ale je to on.

Přichází majitel. Prý nám poskytne plány. Projekt na elektroinstalaci. Jméno na podpisu znám. Učím jeho vnučku. Super. První kroky vcelku dobré. Hned výrazné slevy. Začínali jsme s holým zadkem. Peníze jsem rozdělovala mezi holky; jedna studovala vysokou. Druhá opravovala dům. Darovala jsem na okno, na komín… Někde to mám v poznámkách.

Začali jsme shánět půjčky nebo hypotéku, peníze.

Volám, že chci zrušit stavební spoření.

Pán volá zpět v neděli před polednem.

- Nevadí vám, že vařím?

Byl hodný. Ozval se později. Přijel. Vysvětlil, jak na peníze. My už měli vybranou paní z Brna. Zrušili jsme ji. Nalili jsme do stavebka další peníze, šup, a už jsme měli velikánkou půjčku.

Na stavebním odboru ještě neseděl žádný debil, ale skvělý chlápek. Byl tam pro lidi. Taková maličkost. (Pro hyeny udavačské – toto je fiktivní příběh. Reálie neuvedeny. Čas vymyšlen. To jen abyste si ušetřili čas, hovádka!) Dostali jsme seznam, odkud začít. Za zimu jsme naplnili šanon lejstry s razítky. Radon. Veřejné osvětlení. Památkáři… Ten tlustý šanon s povoleními od všech čertů mám dodnes. Praská ve švech. Další rok 16.4. jsem měla rodičovské sdružení. Byla jsem poctivá. Čekala jsem, až poslední rodič odešel. Uháněla jsme na zahradu. Už se smrákalo. Čekaly mě tu dvě nevěsty třešní. V ten den poprvé hrábli do země. Základy vytyčeny. V květnu už stála hrubá stavba. Šla jsem zahradou. Volám na Petrouška někde vzadu za domem.

- Peťůůůůš!

- Noooo! Co je?

- Peťuš! To je ten dům!

- Jaký dům?

- Ten z té meditace. 

Pořád jsem malovala a sháněla dům do L, přitom tenhle bungalov byl jak v pohádce poslední. Úplně poslední prohlídka. V tom dni byly taky poslední tři domy. On stál úplně na konci nabídky. Vesmír se mnou hrál hru. 

- Peťuš, to je ten bungalov!

Další rok dostal fasádu. A opravdu má tu barvu, kterou jsem tehdy viděla při poslední sobotní meditaci v den odjezdu z meditačního týdne. Film je už natočen. Jen my si myslíme... Pinožíme se. Jsme režiséři. 

Konec pohádky. Návrat do jiné.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-04-ranko

Ráno rychle zadělávám na housky a na bagety. Překvapím je. Nesu do zahrady občeééérstvo. Přišlo vhod. Teplé houstičky s oblohou. Chatička se strojí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-04-zahradni-domecek-zacina-byt-vitalni

- Hele, ta díra, co tu byla, tu jste přeplácli jen plachtou, jo?

Dělám si legraci. Domeček bude perfektně zateplen. Zaizolován. Už je u základů pobit plechem.

Běžím domů. Za deset dvanáct mě trklo:

- Ireno, běž se převléknout. Ve dvanáct má přijít nějaký stařík.

Ještě telefonuji. Nikdo nezvoní. Před půl jednou mu volám.

- Měl jste tu rezervován termín.

Pustil se do mě, že už půlhodiny hledá mou firmu.

- Vy jste tady?

- Ano. Chodím vaší ulicí. A nikdo vás nezná.

- Co hledáte?

- Wellness.

Vjela do mě zlost. Jdu před branku. Volám na něj. Vrací se. Já mu snad nafackuji. Ireno! Ovládej se. Měj úctu ke stáří. Je o deset let od tebe.

- A to jste nemohl zavolat?

- Ne. Já jsem si to chtěl najít sám.

- Pojďte dovnitř. Nevadí vám, že po vás jde další?

To jsem lhala. Po něm jsem měla volno. Ale měl skoro půlhodinové zpoždění a ještě rafal. 

Pán je vysoký, štíhlý. Jen klasika. Velké břicho. Pod elegantní bundičkou to není vidět.

Ďafe.

- Heleďte se, máte přátele? Jste ženatý? Vnášíte mi sem negativní energii. Máte poukaz na 450 korun. Chtěla jsem vám darovat službu za sedm set. Nedám.

- Proč vás to zajímá?

Proč asi. Je divný. 

Pán si sedá. Začínám mu vysvětlovat wellness test. Bere si brýle. Najednou si začínáme povídat. Energie klesají. Ptá se, co ho zajímá. Vysvětluji. Najednou vím, že v sedmdesátém druhém se rozvedl a vychovával dvě dcery. A jednu vyženil. Ale ta je v Olomouci. Odcizili se. Vypráví, že dělal celý život rukama. Jen někdy v kanceláři. Nevypadá na kopáče.

- Víte, my jsme čtyři sourozenci. Všichni žijeme. Já byl takový divný, taková černá ovce rodiny.

- To je někde v rodu do sedmé generace, jen ho zračíte, zrcadlíte. To může být alkoholik, vrah, blázen, to tak v tom rodu bývá. A někdo bere jeho roli. Je třeba např. v rodinných konstelacích tu černou ovci vrátit do normálu. Vzdát mu hold. Tomu tam vzadu v těch generacích. 

Pán nesnídal. Pak, když začal dělat v divadle, měl dopoledne pro sebe. Začal snídat. Není žravý, ale klidně spořádal i patnáct knedlíků. Spočítala jsem mu skvělé spalování.

- A v kterém divadle jste pracoval?

- V Semaforu. Byl jsem nakonec ve fci jevištního mistra.

- Fakt?

Povídáme si o Semaforu. Vzdávám hold panu Suchému. Taky potřebuje už tělu dopřát občasnou pomoc lékařů. Tak, jako Bohdalová. Oba si zaslouží, ať do nich nalijí posilu do života. Zaslouží si. Ať jsou tu co nejdéle. Oba stále hrají.

Nakonec pána měřím na přístroji. Jasně, že zadarmo. Je zvědavý. Všechny výsledky výborné. Sice nadváha, ale jen kilo do idálu. Dokonce je podvyživen. Tuky má totiž v mínusu. Metabolický věk správný. Vysokou metabolickou vodu, taky vynikající. Jen viscerály. Ty jsou vysoké. To je to břicho. Vyzvídá, jak to dělám já. Přichází Petroušek. Nakukuje. Pán nic nechce. To nevadí. Strávila jsem s ním hezkou hodinu a půl. Zvláštní přemýšlivý tvor. Ano. Tvor. Tvořivý člověk. Píše články. Aktivní. Byl na výletě s důchodci v Hošticích.

- Tam bydlí režisér Troška. Roztomilý člověk. Měla jsem ho na gymnázium na besedě. Milý, nenáročný, srdečný, veselý. Bavič.

- Šel jsem za ním. Ukázali mi cestu na hřbitov. Vylekal jsem se. Ne. Prý mám projít hřbitovem. Vyjít brankou a nad hřbitovem bydlí. Zazvonil jsem. Vyšel v trenkách na balkon. Sešel dolů. Řekl jsem mu, že mám v hlavě námět na film. Co bylo před velkým třeskem.

- Pardon, držte myšlenku. Ale žádný velký třesk asi nebyl. To si na nás vymysleli.

- No, a on mi řekl, že to takhle nechodí. Prý ať to napíšu a donesu do Dilie.

- To je takový jako literární patentní úřad?

- No, já jsem měl kdysi přítelkyni z Dilie. Ale ona mi neřekla, jak to tam chodí.

(Divadelní, literární a audiovizuální agentura)

- To neva. Tak si tam zavolejte. Nebo dojeďte.

- Já už do Phy moc nerad jedu.

Bydlel v ní celý život. Chápu ho. Má chalupu tady v horách.

- Víte, že já tam už taky nerada jedu. Je tam divná temná energie. A bojím se tam.

- Já taky! Třeba sedím někde v sadech. A necítím se dobře. Aby odněkud někdo nepřiběhl.

Shodujeme se.

Navedla jsem ho, aby to sepsal. A až tam přijde pan Troška, bůhví, třeba mu právě jeho dílo padne do oka.

Vypráví i o svých vcelku slavných předcích. O jednom si čtu na netu. 

Loučím se. Pán by si povídal. Ale jdu s občerstvením do zahrady. Nesu kafe.

- To mi přišlo vhod. Jsem unaven.

Ano, LP (víte, kdo to je? – ne? Ježiši. Přece Lindin Petr!) je hodně upracován. Jsem ráda, že mu kafíčko posloužilo.

- Prosím tě, on má taky rád mlíčko do kafe.

- Aha. To ale musí pan indián promluvit.

Smějeme se.

- V kolik to dnes vidíte?

- Na pátou.

- A jíte těstoviny?

- My jíme všechno.

Aha. To znám od Petrouška. Jí všechno. Brambory, hranolky, brambory, hranolky, hranolky, brambory. Bramborový salát. Kaši. Bramobry. Hranolky. Jí úplně všechno.

Ok. Mám čas jít kuchtit.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-04-zahradou-s-jahudkami-k-petrouskovi

Cestou zahradou si sedám k lesním jahůdkám. Žofina okolo mě. Nesu hrstečku Petrouškovi. Na chvilenku si lehám u něj v pracovně. Hned ke mně přibíhá Žofie.

Jdu vařit. Vybírám ve spížce těstoviny hrachové. Mám dva pytlíky. Ještě bych mohla vybrat rajčatové. Nu, dva pytlíky hrachových rozhodly. Vybírám svůj oblíbený recept. Těstoviny a la carbonáre. Ty bláho! Ty jsi kůň! Miluji je. Jenže hrachové jsou tak na uvaření. To je všechno.

Petroušek hlásí!

- Už balí. Můžeš dávat na talíře.

-Na pánvi jsem osmahla hóóódně cibulky. Na to každému dva krůtí řízky. Ty jediné to budou zachraňovat. Péťa drží talíř. Nabírám po lžících z hrnce.

- Tý vole! Co to je? To je smrad! Ty chceš, aby zítra nepřišli?

Řehtám se.

- Peťuš, to měly být těstoviny a la carbonáre. Voní to hrachem, no.

- No, tak to si pošušňají.

- Ty seš kůň! To je zdravé.

Kladu maso. Cibulku.

- Počkej. Ozvláštním to moravankou.

- No, to budou mít radost na talíři.

Neseme jak dva číšníci pohoštění do zahrady. Vysvětluji, co se mi s těstovinami přihodilo. Zkašovatěly. LP:

- Ne, je to dobré. Nic takovýho jsem ještě nejed. Zdravýho!

Hýkám.

Indián mlčí.

- Vám to nechutná, viďte?

- Já už nemůžu. Nemám moc hlad.

- To věřím.

- Nemáš pepř a sůl?

Řehotám se. Běžím pro pepř a sůl.

Odjíždějí. Petroušek jede pro mléko. Zkysla jsem u FB. Je zpátky s mlíčkem. 

- Ty už asi do zahrady nepůjdeš, viď? Je pozdě.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-04-vecer-v-zahrade

- Jdu. Peťuš, něco zas zasadím.

Jde za mnou. Moc mi pomáhá. Včera touhle dobou jsem spala mezi zvracením.

Plníme kbelíky zeminou. Sázím sazenice, které už tři týdny možná měsíc čekají na výsadbu.

- Peťuš, něco si ještě dám do skleníčku. Ale abych se dostala k úrodě, víš? Ne jako loni.

- Máš tam už okurky k utržení.

- To ne. To je brzy.

Vyštipuji rajčata. Oči mi lezou z důlků. Fakt. Ty malé jsou už hotové. Dvě beru domů. A jednu kedlubničku. Dávám obrázky na FB. Milá moje Drahuška mi píše.

- To by maminka koukala.

A jo, to by koukala. Obě dvě bychom koukaly. Jak ten rodinný neumětel umí. Mně rodí okurky! Už loni se jim u mě dařilo. Hodně je podsýpám hnojem. Zasadila jsem dnes konečně mateřídoušku. Hledala pod květináčky šmejdy. Jednoho jsem uviděla. Sadisticky posolila. Ach, tam mi chybí bezpodmínečná láska! No, vymezila jsem si hranici. Sem ty nesmíš. Hotovo.

Žofka si vylezla na staré štafle. Ty musím chovat jak oko v hlavě. Protože nové už mi nikdo, NIKDO nevyrobí. Tak, jak starý lehoučký žebřík. Unesla jsem ho. Muzluji se na štaflích s kočkou. Krmím se třešněmi.  Petroušek můj zlatý okolo mě poletuje. Výrazně mi pomohl. Vždycky si kbelíky i ve skleníčku sázím sama. Dnes mi kbelíky nosil na kačírek pod střechu. On ví. Oční víčka ještě trošku pnou. Hodný. Láskyplný. Vnímavý. Milující. Milovaný.

Mixuji mu jahodový koktejl s červenou řepou. Sobě pampelišku a taky půl červené řepy.

- Jdu spát.

- Pusu!

- Hezky se vyspi. A už moc nepracuj. Dneska jsi toho udělala hodně.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-04-jahodovy

- Ještě uvařím jahodový džem.

Linda jede z Phy. Říká, jak digitalizace ubližuje dětem. Dvě holky si daly přihlášky na dvě školy. Ale jako první si dali chovatelství. Systém debilní jim to prohodil. Cermat lže. Přijali je na zahradnickou. Prý se přecvakly. A to není pravda. Chovatelství bylo jako první. No jo. Faleš vládne ve všem. A chaos.

Džem mám za chvilenku hotový. Mohu jít psát. Půlnoc.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-004-kvasek-na-rano

Ještě kvásek. Ráno upeču chleba.

Jedna.

Jdu si to po sobě přečíst. A opravit dvě chybky ze včera.

Dvě.

To bylo dnes boží!! Krásné!! Obohacující!

Dobrou noc!