U kadeřnice Eriky, u doktorky Stáni, u ředitelky Jany

Otevírám oko. Slunce. Co je za den? Je víkend? Přes řasy vidím Micicindu na okně. Zubatý hřbet se hřeje na sluníčku. Kolik tak může být? Na kolik jsem si včera přeřídila budík? Vrátila jsem ho o půl hodiny zpátky. Příliš dlouho nešel proud. Vypnul se. Dala jsem ho - odvážně - přesně. Tři čtvrtě na devět. Kdyby mě někdo viděl - vyskočila jsem jak zajíc. Jak pérák. Asi bych byla trapná. Micinka právě vskočila do své skříňky.

Orientuji se. Kdo má dnes přijít na devátou? Zaspala jsem. Ne. Na desátou jedeš k holiči. Máš dost času. Jak si řeknu tuhle větu, vymalováno. Mám dost času. Pořád. Devět, čtvrt, půl desáté. Kdyby tu byl Peťulka, uslyšela bych:

- Prosím tě, jeď už!

Jenže tady není. Nevybrala jsem popel, nevyčistila okénko, nezacvičila jsem si. Před desátou se jdu namalovat. Vyjíždím deset pět.

- Eri? Už jedu.

- Jj.

- Eri, ale já teprve opouštím Jaroměř.

- Jj.

Erička, moje zlato. Toleruje mě. Obdivuji její klid. Miluji ji. Přijímá mě s mými chybami. Zavírám bránu. Vymotám se z města. Na kruháči stihnu podjet dodávku. Mezi poli. Co to je? Opar? Divně zakouřená krajina. Včera šíleně práškovali. Dnes nad krajinou lupa. Divné. Slunce se snaží, ale je za clonou něčeho.

Erička stříhá. Nesnáším - ale opravdu bytostně - fázi přilepení vlasů na krk. Už je to tady. Vřeštím. Přilepí mokré vlasy na krk a stříhá. Tfujtajxl. Brrr.

- Jo, musím ti něco říci. Představ si. Jela jsem do fakultky na neurologii. Seděla tam taková paní. Měla koloběžku. Poznala jsem ji. Hodně komentuje Tvé příspěvky.

- Blanička.

- No, nemohla jsem si vzpomenout, odkud ji znám. Sestra vyšla:

- Paní Faltýnková!

- Už vím!

- Oko, viď?

- No.

Zajímavé, to já bych si asi nevšimla. Jsem na poznávání tváří hloupá. Zvláštní. Erika věděla, kdo vedle ní sedí. Blanka netušila, že je to moje kadeřnice. :-)

Vyprávím o DD. Systému. Nadvládě. Za naše peníze. Takhle funguje moc. 

- Eri, věříš, že jak nejezdím za mamkou, že je to znát na ušetřeném čase? Víc pracuji. 

Hotovo. Loučím se. Fotím její dekorace ze zimy. Můj plůtek :-) Až přijedu příště, Eri bude mít na zahradě jaro.

Frčím domů. Ve třináct paní. Zastavuji se u cesty na venkovském hřbitůvku. Hledám v kufru svíčky. Všechny jsem vypatlala na Vánoce. Jedna velká - knot zateklý ve voskové hmotě. Hrabu, hrabu, žádná svíčka. Jdu se aspoň poklonit. Už pět let, co odešla relativně mladá pediatrička. Maminka tří dětí. Odešla den po mých narozeninách. Její nejstarší Anička jde v jejích šlépějích. Teď čeká miminko. Snad vše zdárně zvládne. Už jsem ji neslyšela od adventu. Tichoučce přisedám k ozdobenému hrobu.

- Stáňo, jde to tu dál. Děti zvládají. Vše jde tak, jak má. 

Hrob je nazdoben. Nezapomínají... Jak je asi její mamince... Marušce.

Jdu se poklonit ještě své první, vlastně druhé, milované Ředitelce. S velkým ř. Jana. Měly jsme se rády. Už jsem o ní psala. Komunistka se známými v Holandsku. Kdykoli za mě jela žehlit na ONV mé slovní prohřešky proti systému, věděla jsem, že mě zachrání. Věděla o mých emigrantech - přátelích. Nikdy nikde nic neprozradila. 

- Jano, děkuji Vám. Vděčím za své první kroky v učitelské kariéře. Co všechno jsem se u Vás naučila.

Vyblejskla jsem sebučský kopec. Stávávala tam tvrz. Strážní. Hlídala zemskou stezku. Na tu stezku se právě naloďuji. Odlepuji se od chodníku. Nebezpečná cesta na Polsko.  

Papírnictví, tiskárna. Co bych si tak koupila? Nic nepotřebuji. Všechno mám. Kladívkový papír. Lepicí papír na tisk. Hm, tady mají lepší než ve Dvoře. Pamatujete na tu kulatou hru - kuličku dostaň do branky fotbalisty? Kdysi ji měla manželova budoucí švagrová. Bydlely jsme u jejího dědečka  a babičky s maminkou... Koupila jsem ji za čtyřicet korun. Schválně, jestli holky zvládnou... Trpělivost, zručnost, obratnost.

Banka. Jejka, černá máry tu není. Úřednice se loni v slunovratové době učila. Řekli, že to bude trvat deset, dvacet, třicet... minut. Trvalo to hodinu deset. Mohla jsem vložit peníze do stroje. Jenže já chci člověka.

Za necelou hodinku přijde paní. Tíží mě čas. Ještě lékárna. Léky mamince. Miluji ji. Maminku. Lékárnu. Paní majitelku. Dnes mě Vesmír dovedl ke zkoušce. Propadla jsem. Personál mám moc ráda. Je tu milo, klidno, veselo, přátelsko. :-) Byla to maminčina lékárna.  Mladá lékárnice, tedy magistra, se věnuje paní u vitrín. Usedám na židli. Předpokládám, že mě příchozí paní nepředběhne. Vrhla se k táře. Položila na ni svůj recept. Pozoruji, jestli jí její IQ napoví, že tu je někdo před ní. Mimo ní. Pomni, že nejsi ty sám na světě... (Komenský) Přišla majitelka lékárny. Krásná. Milá.  Popadla recept. Postavila jsem se. Jsem na řadě. Paní říká:

- Já chci jenom léky.

- Já taky. Čekám tu a mám za tři čtvrti hodiny klientku. Na oběd moc času nemám.

Paní magistra rovná s úsměvem a klidem situaci:

- To bude hned!

Moje ego ječí. NESPRAVEDLNOST. NEVYCVÁLANOST. Dýchám.

- Paní, ale já jsem jenom položila předpis.

- Paní, toto se děje v Čechách. Hlavně, že jsme zdravé. Já to udýchám.

Paní je arogantní, nabroušená, uražená. Paní magistra mi s úsměvem podává dvě krabičky.

- Bez doplatku!

- Bez doplatku?

Naletěla jsem. Přišla jsem na to. Doma. "Bez doplatku" byla forma omluvy.

Vycházíme obě na krásný dvorek. Paní mi nadává. Odpovídám:

- Paní, my Češi máme držet při sobě. Ne se hádat. Je smutné, že jsme se nedomluvily. Takhle vznikají nedorozumění. 

- Manžel mě sem poslal. Hned mu vynadám.

- Ne, nenadávejte mu. On za nic nemůže. Dám Vám dárek. Je zbytečné se šťávit kvůli krávovině. Byla jsem na řadě, předběhla jste mě. Asi ne s úmyslem.

- Já jsem vás nepředběhla!

Rychle hledám poukázku na služby. Vykoupím se.

Rychle domů. Co si dám? Jasmínku. Cibuli s hřebíčkem. Sušené houby. Kurkumu. Nasi goreng. Kousek krůtích prsíček. Oběd jsem nedojedla. Zvonek. Paní. Bože, ta mě vysála. Šíleně. Jsem handřička. Co to bylo za úpíra? Všechno věděla, všechno dělala dobře, nejí celý den, všude byla, ale břicho měla. Nepřemlouvej. Nech ji. Na shledanou!

Teď teprve zjišťuji, že jsem v lékárně měla platit. Zkouším volat. Mají jen pevnou. Neberou. Zítra doplatím. Petroušek je tu.

- Neměl bych tvou trpělivost. Lidská blbost nezná mezí.

Jeho koment přehlížím.

- Petroušku, musím si na chvíli lehnout. Jsem vysátá.

- Lehni si. Naber energii. V kolik má někdo přijít?

- V sedmnáct.

- Vzbudím tě po půl páté. Navezeme dřevo na terasu.

Kryju se do deky. Poslouchám Aby média nelhala ze 14.2. Žantovský - ne ten od Havla, tenhle je rozumný, dr. David, Štěpánek...

https://www.youtube.com/watch?v=G6kDDYVltzA

Usínám. Telefon. Vyřizuji ho rychle. Znovu usínám. Telefon. Paní vedoucí z DD. Zprávy o mamince. Děkuji. Splnila svůj včerejší slib. Děkuji. 

- Maminku jsme ještě nevysadili ven, jen na chodbu. Má ještě kašel...

Maminka zblbne. Druhý týden bez podnětů, bez luštění, bez rozhovorů, beze mě. Štve mě to. Epidemie chřipky NENÍ.

Usínám. Nabírám energii. Půl páté. Sama se budím. Navážíme dřevo.

- Ještě jedno kolečko a dost.

Petroušek veze kolečko. Dokonale jsme srovnala polena jako puzle.

- Ty to tam moc rovnáš. To já bych to tam házel ze zahrady a měl bych to plný na totata.

- No, tak ještě jeď.

Jdu rychle připravit tvaroh s protein drink mixem. 

- Všimla sis, jak rychle se setmělo? Během deseti minut divné černo. 

- No, včera čárovali. Prve duněli jak diví. Dnes je úplněk. 

Pět pět. Volám, jestli nekufrují. Příjemný ženský hlas:

- Už jsme asi u vás.

Petroušek to potvrzuje.

- Někdo přijel.

Milí. Přátelští. Pán chce hubnout. Mladý 41 let. Vypráví, kdy začal nabírat; líčí své stravovací zvyky. Ukazují fotky syna, dcery. Mají krásné, překrásné děti. Dcera studuje zdrávku. Snažím se vše, vše vysvětlit. Zbytečné. Když někdo chce, začne. Nemusím nic vysvětlovat. Paní by taky chtěla začít.

- Ne, vy počkejte, až pána převedu na slevu. Vytrvejte.

Odjíždějí dost pozdě. Termín. Za tři týdny přeměření. Těším se na ně.

Dobrou noc!