Úderný. Naplněný láskou

09.05.2020

Ke Dni matek
Ke Dni matek

 Čtvrt na osm. Slunce za oknem. Jdu se na něj podívat do zahrady. Péťa pospinkává u sebe. Překvápko. Není v povětří, jak je jeho zvykem. Micka mraucla:

- Co tu děláš?

- Přišla jsem si pro pampelišku a vršíček kopřivy.

Tulí se. Nesu jí kousek s sebou.

- Kamarádko! Hlídáš to tu?

Něco řve šustivým hlasem na smrku. Myslím, že takhle se projevuje straka. Letí jich asi šest nad zahradou. Mixuji kopřivu, pampelišku, formuli 1 mátu s čoko a F 1 jahoda. Betaheart, protein. Snídám.

- Tys mě vzbudila. Víš, kdes měla klíče?

- Netuším.

- V zahradě; odvčera.

- To ne. Od předvčera. Jak to, že jsi mě nekontroloval?

Péťa nemůže pochopit mou lehkovážnost. Nikam nechodím, nepotřebuji klíče. :-)

- Jedu na hřbitov, pak s hlavou na psychiatrii.

Mě tyhle jeho vtípky stále a stále baví. Řehtám se jim jak malá. Lezu zpátky do sarkofágu. Jako obvykle. Zkouknu něco z ntb... jako obvykle - pár vteřin a jsem v limbu. Neodkoukám ani jedno z otevřených okýnek. Jako obvykle. Telefon. To bude Linduška. Bude mě tahat z postele. Toho, čeho jsem se obávala, je tady.

- Mami, jsem u Chlumce, asi v půl jedenácté se pro tebe stavím. Pojedeme koupit kytku...

- Vždyť už jsi mi koupila.

- No jo, ale tahle bude ke Dni matek.

Ach jo. Tak ještě na půl hodinky? No, ošetřím obličej; a pak se vrátím. Tak raději se ještě namaluji; a pak se vrátím do pelechu. Že bych se oblékla?

- Mami, už jsem v Kauflandu.

Kupodivu jsem se stihla zlidštit. Je tu. Jedeme. V květinářství přiklekám na chodník k sadbě. Nemám roušku. Přichází pán. Mrknu na něj nahoru. Sundal roušku. Oba se smějeme. Víme proč. 

https://vimeo.com/382135621?ref=fb-share&fbclid=IwAR1JnIbaXeF0yVF2pklEdBq8W4e8asoK8oDB76gJKL0wfrIOctNCcvhY4aI

Vracím se do květinářství s krabicí rajčat v náručí.

- Můžete jít dovnitř.

Pán se stále hezky usmívá. Spiklenecky.

- Ne, já se bavím. 

Pozoruje nás. Poslouchá naše řeči. Linda i prodavačka znají mou zálibu v růžové. 

- Mami, líbí se ti ta růžová gerbera?

- Líbí. Ale ta rudá je překrásná!

Oběma vypadly oči z důlků. 

- A bez motýlků, říkala dcera. 

- Já jich mám tolik, že bych ti je mohla přinést. 

- A já bych ti je prodala. 

Řehoníme se absurdní situaci. Přivezli kytice. Nakukuji do chladicího auta. Takhle se to dělá. 

Ještě zahradnictví. Dva stánky se zmrzlinou. Krycí manévr - zmrzlina. Lidi přece nemohou lízat s rouškou. :-)

Doma. 

- Peťuš, přesadíme můj a mamčin asparágus.

- A vystěhuj rajčata.

- Mami, pod střechou ti nezmrznou. 

Linduška mi krásně rajčata namotala na podpěry, ostříhala dlouhé listy. Tak bych to neuměla. Petorušek zatím vydoloval první asparágus z květináče. 

- Mami, pojď si tam dát ten svůj hnůj.

Podsypávám do květináče pod asparágus granule slepičinců. Linduška se z legrace ptá:

- Už se perou? Už se perou?

 Ví, že Petroušek vždy pilkou ořeže kořeny z loňska. Nebo razantně prořeže třešně. Loni obral višeň. Zlobím se... Dnes ne. Jeden květináč hotový. Běžím k plotně.

- Mami, pojď si nasypat hnůj.

Druhý květináč hotový. Vytahuji kvanta a kvanta malých javůrků v trávě.

- Co jich vždycky a jaře musím vytrhat, ale mlčím, jsem ráda, že za plotem ten javor roste.

- No, a nebo bys mohla říci, že tě to obtěžuje a oni ho podříznou.

- To určitě. Jsem ráda, čistí vzduch. Peťuš, vystěhuješ mi troubu? Dám ji čistit.

Obědváme pod třešní. Péťa ještě stihnul ostříhat koule okrasných keřů v předzahrádce. A Linda ostříkala buxusy. Ukázala mi housenky. Před týdnem jsem jim dala zásah fastem. Zapavučinkovaly by se a zašly. 

- Lindo, já se nestačím divit, co jsi tu stihla udělat. Asparágusy, buxusy, rajčata vyvázat.

Petroušek si přisadil.

- To víš, my pracujeme rychle a kvalitně.

Pořád optimistický. Dnes se dobře najedl. Zas našel na talíři mašo. Linda u druhého jídla zavtipkovala:

- Chybí mi tu zelené. Pažitečka, petrželka...

Mažu pro medvědí česnek. V transu z jejich pracovního nasazení jsem zapomněla na zelené.

- Kdo chce nanuka?

Hodujeme. Linduška přivezla kinder řezy. Já v noci upekla štrůdle. Užíváme výročí osvobození. Nebo aspoň já. Ostatní si vzpomínali včera. V jalový den.

- Teda, my jsme dnes podělali práce. Ještě bychom měli odmrazit v chaloupce ledničku.

- Dnes už beze mě.

- Peťuš, tak zítra.

- Ne, dnes ji odmrazíte.

- Hlavně, abychom na ni nezapomněli.

Linduška mi ještě pomáhá s překvápkem pro mocné. Je třeba načechrat peříčka. Copak asi dělá maminka? Čumí do zdi. A co dělají holčenky pečovatelky. Mají plné ruce práce. Nezávidím jim roušky. Ani jejich náročnou práci. Bez nich by se mohl jít celý pan ředitel klouzat. Kdyby zmizel, co kvalitních lidí by se vrátilo. To by přišla jiná atmosféra... Paní Vobčůrálková, to není pomluva, natož lež. Vím o několika lidech, kteří čekají na jeho odchod. A o kvantu lidí, kteří odešli...

- Peťuš, co oko? Kapeš si? 

- Prý mám zánět spojivek. Ty kapky co mám, jsou slabé. Jedu si koupit okutin.

- To je na zánět spojivek?

- Ne, jeden je na blbost, ten vemu a jeden je na alergii. :-) 

Péťa. Jeho vtípkování. Beru si lehoučký mamčin krumpáč, rýč. Konečně se dostávám, k další části zahrady. Taky mi to jde. Pleji. Okopávám. Přihnojuji. Jsem v takovém aufru, až jsem si strhla sluchátko. Už nikdy nenajdu jeho části. Takové pěkné, za ucho... Z Číny.

Petroušek je tu. Ukazuji mu vsazené libečky mimo zeleninový záhonek.

- Proč sem? Tady máš kytky. 

- Jen vyběhnu a uříznu větvičku... Lidi na FB mi radili změnit pro libeček stanoviště. Při té příležitosti jsem sem píchla dva květináče pažitky. Už zasychala. A našla jsem tu z loňska hodně silnou mátu. Vyčistila jsem okolo šanty. Aby se sem mohl chodit vyvalovat ten cizí kocour. A urvala jsem si sluchátko.

Petroušek dělá zázraky ihned, nemožné do tří dnů. Sluchátko jak nové.

Linduška se balí. Ještě si chce v Pze zasadit, co si koupila a vyrýpla u mě.

Odmrazujeme. Přerovnávám obsah šuplat. Zdvihá se vítr. Jdu se vykoupat. Devět.

- Mami. Teď jsem dosázela. U nás už prší.

- A my jsme krásně vyčistili ledničku v zahradě.

- To jsem se chtěla zeptat, jestli jste nezapomněli.

Úderný den! Spokojenost. Musíme si pomáhat. My si pomáháme. Dávají Musíme si pomáhat. Tady zahlídnu v závěru na půl vteřiny maminku. V mlze. Jak křičí hurááá. Tehdy jsme ještě říkaly Rusáci... Měla jsem ráda Hřebejka. Linda natočila film o filmu Musíme si pomáhat. Pan zvukař ing Jaroš, docent, nás pozval do Pekla u Nového Města nad Metují. Točili právě scénu s paní Čížkovou (Šiškovou) a Prohazkou (Jarouškem). Kolik se změnilo... Ve mně i vně... 

A ještě čb Májové hvězdy. Nemohu si vzpomenout. Viděla jsem ho?

Já už se tak těším na zítra. Na svět. Na zahradu. Na Petrouška... Mamince odvezu malou růžičku. Asi jí uschne, až za ní přijedu... Nebude ji mít kdo zalévat.

Tak moc se těším. Krátí se to. Už se brzy snad shledáme. 

Dobrou noc!