Uf! Svoboda, Jánky, Pec - dala jsem to

08.02.2023

Uf! Zvládla!. Sedm. Budík. Přetrhl mi sen. Vyskakuji jak zajda. Snažím se co nejrychleji nasytit Moura a Kitty. Zrzka je venku. Má smůlu. Sbalit přilbu, rukavice, chránič, kuklu... Malý batůžek pro jistotu vyměňuji za velký. Naloženo. Osm a žďabíček vyjíždím. Chtěla jsem dřív. Nevím, jestli jedu pod Jánky na Duncan. Chtěla bych do Pece. Uvidíme.

Cesta lemovaná sluníčkem. Čekám, čekám, kdy uvidím Sněžku. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych se dnes producírovala na Černé hoře. To není můj cíl. A že stihnu i Zahrádky.

https://program.rozhlas.cz/zaznamy#/dvojka

Společnost mi dělá Dvojka. Dalibor Gondík, Honza Svatoš a další.

- Existuje nějaký ucelený rejstřík písní podle lokalit?

- Ano, britský projekt, vytvořili mapu světa, kde jsou zachycena místa, města, země, ve kterých se vyskytují názvy geografických lokalit. Analyzovaly se texty více než 200 0000 písní, které se umístily od roku 1960 v hitparádách, top tenech... Hledaly se zmínky o částech měst, čtvrtích, městech, zemích... Došlo se k tomu, že celkem dva tisíce písní od 897 umělců zmiňuje 422 různých míst zanesených do interaktivní mapy. Můžeš si ťuknout, podle lokality třeba objevit místo, které je nejvíckrát zmíněno nebo zvěčněno. První je NY. Zmiňuje ho 161 singlů. V závěsu je Londýn se 102 písněmi. Los Angels, Paříž nebo Miami. Nejsou tam folkové nebo staré písně jako Santa Lucia.

- Několik skladeb přineslo některým městům doslova nesmrtelné přezdívky. NY - Frank Sinatra... Město, které nikdy nespí. Jednu přezdívku vytvořil Dublin - férové město...

- Jmenuj anglické texty dokládající přezdívky.

- Kdo nejvíc cestoval?

- Nejvíc míst zmiňuje kanadský raper Drake - v jeho pístních se zpívá o 29 městech od rodného Toronta, Versails, Paříž.

Cesta mi krásně ubíhá. Vyhlížím Krkonoše. Mám v plánu někde zaparkovat a skočit na ski bus.

Dalibor našel písničku při svém putování z Chicaga do LA. Říká, že text jmenuje města, jak jdou za sebou. Chuck Beri. Nejdřív vyrazíte - plánujete - jeďte po dálnici. Ale kterou si vyberete? - Pojedeme z Chicaga do LA: Víc jak tiséce mil. Jak pojedete? A teď jmenuje města ... Galup, Nové Mexiko...

Svatoš:

- No to je krásný zhudebněný geografický tahák.

Dalibor:

- No, navigace.

Loučí se.

- My tady máme ve vysílání Ranní dvojky finále. Do záclon napsal Karel, jestli pivo ze sklenice. Zkrátka se nám z ankety staly dvě.

Pouštějí Denisu Mira Žbira. Jedu. Jedu. Domýšlím si, co asi bylo ranní anketou. Jestli záclony v bytě ano či ne. Finále mě rozřezalo. 8 hodin, 24 Minut. Regina:

- Pokud se Váš pes jmenuje Nora - má svátek. Pokud se vaše kočka jmenuje Besi, má taky svátek. Pokud jste milovníci opery, tak taky máte svátek, neboť je dnes Den opery. A mimo jiné je netradičně Den pouštění draků. Řehotám se.

- Ale!

- No ne. Proč ne? V mínus pěti stupních vypustíte draka.

- Ale vždyť nefouká!

- Ale bude!

- No minulý týden foukalo.

- Zítra to bude drakiáda.

- Tak kdo koupí draka?

- My máme draka doma.

Už jsem v Trutnově. Zastavuji na ONO. Pokračuji v krasojízdě.

Dozvídám se, že ze zákona mohu odnášet z lesa soušky ze země. Každý má právo sbírat v lese suchou na zemi padlou klest. - par. 19 Lesního zákona. Sbírat máte podle stejného zákona i lesní plody. Platí při tom povinnost les nepoškozovat, nehonit srnky...

- No já myslím, že srnka by spíš honila tebe.

- Já tady mám ohlas z Osla na píseň Chuck Beriho Road 66. On prý zapomněl text a v nahrávacím studiu, zaimprovizoval, vymýšlel si slova. Stal se hit...

Dalibor podruhé jméno skloňuje správně.

- Zdravíme do Oslo!

- Tak mají naši posluchači doma spíš záclony nebo pijou pivo z láhve?

- Drahomila píše, že by se stahovala mračna na žaluzie, záclony... Chce mít na parapetu květiny. Obohatí vzhled zvenku. Vevnitř sílu a energii. A závěsy jen na noc.

Jakub Kaloč:

- Píše taky Josef - záclony vždy. Otázka roztažení a zatažení - šlo po kolejničce ztuha. Drhlo to. Vzpomíná na roztahování a stahování závěsů šňůrkou. Drhlo to. V 50. letech - nekonečná šňůrka po straně, kterou se roztahovaly a stahovaly závěsy jako dnes žaluzie.

- A víte, proč se v Holandsku dodnes nepoužívají záclony?

- Setrvačností. Svého času kontrolovali radnicí pověřené osoby, jestli rodinní příslušníci plní svou povinnost. Jestli manželka myje nádobí a manžel luxuje.

- Jo takhle!

- Aháá!

- No to je pravda; to se musí kontrolovat.

Dalibor říká, že posluchači píší, že je to neútulné... Že by stačily i krátké. No, když to stříháš, když už to visí, tak to neustřihneš přesně.

- Ono když tam chodíš hambatý, je vidět ta horší polovina.

Dalibor zastírá:

- To bylo naše ranní vysílání. Loučí se Jakub Kaloč. Loučí se Dáša Nejedlá. Regina Květoňová.

Regina:

- Tak to by bylo lepší bez záclon. Aby byl vidět větší celek.

Pouštějí hudbu z Jamese Bonda.

- To je z večerníku!

Míjím Mladé Buky. Pozor na tu padesátku. Svoboda nad Úpou. Proti mně bliká modrý ski bus. Chce odbočit k nádraží. Netuším, že barva je důležitá. Až během dne se m dostávají k uším informace od znalých. Jezdí tu oranžový. Ten jen do Velké Úpy. Modrý - ten do Janských Lázní. A červený - ten pendluje do Svobody. No! I když!

Rychle odbočuji vpravo. Parkuji na místečku u nádraží. Nevím, jestli smím. Popadám lyže, hůlky, chránič. Utíkám do ski busu. Prosím řidiče, že si ještě běžím pro báglík.

Neochotně čeká. Prý má dvě minuty zpoždění. Aby se neopupínkoval. Vracím se s další várkou věcí. Dveře se zavírají.

- Né, já nemám boty!

- To si děláte srandu!

Chlapče, ty nevíš, s kým si povídáš! Otevírá dveře. Metoším pro přaskáče. Ty vorle! Myslíš, že jsem chobotnice? Do auta jsem to nosila na několikrát. OK. Někomu jsem hodila na klín chránič. Někomu báglík. Sundávám bundu. Natahuji si výbavu. Na hlavu kuklu, přilbu. Zatím mám na nohou jen boty. Blesklo mi hlavou, jestli jsem ve správném autobuse.

- Kam jedeme?

Cizinci za mnou kroutí hlavou. Podávají mi mé věci.

Mladík vpředu:

- Do Jánek.

- Jé. Tam nechci.

- Tak můžete ještě na křižovatce vystoupit a počkat na červený do Pece. Jenžé... Ten jede až za 40 minut.

- Ne, to ne. Nebo vystoupit na Duncanu?

- Ale to jste si tam mohla dojet autem.

Rozhoduji se rychle. OK. Jedu neplánovaně na Černou horu.

- Kam jste chtěla jet?

- Do Pece.

- Tak nahoře můžete až vystoupíte z lanovky, jít kousek před lanovku, tam stojí rolby. Přemístí vás do Pece.

- Jo? Aha! To se mi líbí. Jak dlouho to trvá?

- Asi půl hoďky.

- A kolik to stojí?

- To je v rámci skipasu.

Super. Kluk mě hlídá. Nahoře metoším za ním. Důchodkyně pokladní mi radí koupit si celodeňku.

- Tam máte minimální rozdíl a víc si to užijete. Je krásné počasí.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-08_Pres_Janky%2C_Cernou_horu_do_Pece/

Souhlasím. Děkuji. Kupuji jeden seniorský na den. 1100 Kč. Papírová kartička. Nikde ji nebudu vracet. Neplatím zálohu. Jdu se mačkat do dlouhé fronty na lanovku. Osm lidí v kabince. V létě jsem jela sama. Obsluha ukazuje - dva. Čtyři. Jeden! Podle toho, kolik lidí se nasoukalo v levé frontě. My zprava doplňujeme kabiny. Nahoře jsme raz dva tři. Před lanovkou opravdu stojí tři rolby. Nazouvám si přezkáče.

Jak to říkal ten prodavač? Táhnout za poutko k holeni. Ty vorle! To nedám! Ještě kousek. Ještě. Ireno, táhni! Jedna se vsoukala do boty. Druhá. Balím botěnky do batohu. Mám dnes velký batoh Herbalife. Z Extravaganzy v Kolíně nad Rýnem. Ještě napít čaje. A trošku vody s aloí. Otáčím se. Tři rolby odjely. Nevadí. Na jízdním řádu vidím, že během deseti minut je tu další. Nějaká starší paní s dvěma - asi vnoučaty - mi říká, že nás povezou jen kousek.

- Kousek? A jak poznám, kam mám jít?

- Půjdete za lidmi.

Nastupujeme. Než zdvihneš zadek do rolby, to je výkon. Něco jako když jsme zastavili s lodí uprostřed moře. Spustili jsme se do vln. No jo, jenže po žebříku nahoru se nevysoukáš. Zkrátka ne. Za zápěstí ti pomáhají. Do rolby uděláš hup! Jsi tam. Ale chce to sílu. Místa jak pro mateřskou školu. Rolba se otáčí. Vystupujeme. Aha. Vysílač. Tady jsme s Lindou v létě trávily dopoledne na exkurzi. Už chápu. Ano. Pojedeš za ostatními. Normálně sjedeš Černou horu. Jenže v létě to máš do Pece celodenní výlet. A teď? Drn, drn. Sjíždíš po rovné cestě. Kocháš se průhledy mezi stromy. Černá bouda. Za hodinu se sem na ni budu dívat ze Zahrádek. Jsem nadšená. OKOUZLENÁ! Kouzlo nechtěného. Stačilo jen si v rychlosti a spěchu sednout do jiného autobusu. Padák před mírným stoupáčkem ke Kolínské. Mezi stromy už vidím rolbu. Na pár metrů si odepínám lyže. Zkratka lesem. Těžká. Asi pět metrů. Ťupkám stopami ve sněhu. Dřina. Poslední krok, zapadám po zadel. Neva. Vyškrábu se. Podávám lyže. Paní s vnuky už je tu. Vysvětluje mi, kam dojedeme. Vím, vím. K Pražské. Potkáváme dvě psí spřežení. Než bych vytáhla telefon, jsou pryč. Míjíme Kolínskou. Tady v létě ta servírka poslala SMS, že už nepřijde... Vystupovat! To bylo žůžo! Stejně je lepší spouštět se z Černé na lyžích než pěšky. Je to šup, šup. A když bys chtěl sjet dolů pod Javor, jsi tam za pět minut.

Porajtuji tady různé sjezdovky. Na Zahrádkách jdu do Segafreda. Velká nabídka čajů. Doporučují mi čerstvý zázvorový a mátový s citronem. No, nemám zázvor ráda. Beru ho. Nesou mi ho do patra. Krásný výhled. Čaj - tak skvělá chuť! Něco božského. Taky za devadesát korun, to ti musí chutnat!

Lítám po kopcích. Na lanovce na Zahrádky mi jeden kluk ukazuje jízdní řád. Radí - červeným do Svobody. Jeho tatínek - asi - se mě ptá, jak dojedou dolů. Podávám info.

Jedu. Poslední jízda. Na konci cesty zpomal. Stop. Tam už lítají skútry. A čeká tu velká skupina lidí. Na červený. Jeden autobus odjel. Neměl se k nám. Modrý mikrobus stojí, ale není náš. Náš už jede. Nastupuji. Řidič volá:

- Velká Úpa jako poslední! Za mnou jede oranžový!

Oranžový končí v Úpě. OK. V autobuse přisedám vedle sedmdesátiletého pána. Nádherně si dozvukujeme. Velká Úpa. Horní Maršov.

- Jede mi to k nádraží?

- Ne, tady to zahýbá nahoru do Jánek.

Chjo. Loučím se. Vystupuji. Mám prý přejít na druhý chodník. Nebo jít kousek na zastávku červeného. Ty vorle. Jdu se zeptat do hotelu. K nádraží asi dva kiláky, ale ne v botách. Než bych čekala na Godota, zouvám přezkáče, nazouvám boty - štěstí, že jsem si je ráno vzala. Šlapkám. Lyže a hůlky na ramenou. Telefon. To určitě. Nezvoň! Nevidíš, že mám plné ruce práce? Asi po kilometru zapichuji lyže do sněhu. Volám Lindě. Nemá signál. Nakládám lyže na ramena. Šlapu. Telefon. Ale úporný. Vždycky ji nadávám, že mě zazvoní. Přestane. Nemohu nalézt telefon. OK. Tedy zvoní, zvoní, zvoní. Přestaň! Šlapu. Už vidím nádraží. Autíčko čeká. Volám. Nebere. Volá zpátky.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-08_Temer_hotovo/

- Mami, stavíš se?

- Mám se stavit ještě ve Dvoře a asi v šestnáct má přijít paní. No... A kudy?

Vysvětluje, kudy z Trutnova. Jedu, jedu, jedu.

- Mami, už tě vidím!

- Já tebe ne.

Jedu uzoulinkou namrzlou cestou. Jde mi naproti. Ukazuje mi, jak už je skoro úplně přestěhovaná. Krásný, nádherný nový dům. Obě holky už bydlí ve svém. Děkujeme. Kitty už tu má kočkolit. Ó, už ať je tady.

- Kudy jedu? Zpátky do TU ne.

- Mami, namrzlá cesta. Samý led.

- Jedu.

Ty vorle! To byla jízda hrůzy. Jedno mě to chtělo hodit do potoka. Auto se rozkmitalo. Hlavně, ať nikoho nepotkám. Led mi brousí spodek auta. Pneumatiky se odírají. Teď už není cesta zpátky. Jedu. Jedu. Led. Ledové koleje.

Stáli při mě všichni svatí. To byl návdavek k mé dnešní adrenalinové cestě za sněhem.

Dvě hodiny v noci? Ne. Už jdu spát. chtěla jsem brzy ráno vyběhnout na běžky.

- Kitty! Kozo!

Dala chrupčícímu Mourkovi facku na zadek. Drzá. Nebo vyjukaná?

Bylo to dobrodružné. Mám ze sebe radost. Chci to zkusit ještě jednou. Černohorský expres se jim povedl.

Dobrou noc!