Uplakaný. Smutný...
Dnes nikam nemusím. Mohla bych. Nechci. Užiju si to s prací. Telefonuji s Lindou. Ranní pohoda. Linda telefonuje. Během hovoru mi dá ránu:
- Mami, iDnes - první! Zemřel Karel Gott. Ani Blesk to ještě nemá.
Džump! Bomba do mé hlavy. Do srdce. Ležím v posteli. Na můj vkus trochu moc smrtí okolo mě. Stárnu a zasahuje mě každá zpráva o odchodu duší. Jako by končil svět. Je to normální. Je to přirozené. Přijímej. Říkám si ještě v posteli.
- Zemřel? Už je ve světle. Nebyla jsem jeho fanynka, ale měla jsem ho ráda. Moc ráda. Jeho písničky... Velký člověk. Milý, vstřícný, vtipný, ochotný k divákům. Ochotný ve smyslu - neodešel ze sálu dřív, dokud neměl každý jeho podpis. Fotku.
- Prý leukémie.
- Krev. Životodárná síla. Energie po těle. S Ivanou přišly jeho nemoci. Chytil "zápal", zánět těla. Je vysvobozen.
Slyším na druhém konci telefonu (to už ani není konec, chybí tam kabel) vzlyk. I já. Tečou mi slzy. Jako by odešel někdo blízký. Čest jeho památce! Dávám do rámečku na FB. Pod textem R.I.P. Tuhle zkratku jsem poprvé viděla na mezi u silnice na Trutnov; Správa silnic iniciativně a rychle odstranila našeho šedého starého kamaráda u cesty. Slon s charakteristickým tvarem těla. Pravidelně přemalováván dle politické nebo sportovní nálady v zemi. Odstranění neživé věci vyjadřující city. Bezcitová výchova. Učení tvrdého hloupého primitivního jazyka. A místo českého Čest jeho památce - R.I.P. Ani nevím, co ta tři písmena značí.
Začínám den. Víc a víc mi to v hlavě šmakuje. Celý den do mě nic není. Jdu bosá do zahrady. Sbírám ořechy. Chodím od ničeho k ničemu. Prší. Země chladne. Už mě to docela studí. Jako kdyby plakalo nebe. Stromy pouštějí kapky. Hledám na netu. Čtu... Nevěřím. Nevěřím. Zemřel náš poklad. Legenda. Odchází stará doba. Roním slzy. Brečím. Bulím. Přichází greténský nový čas...
Petroušek se vrátil z hub. Plný koš. Sbíráme znovu ořechy. Zas bosa. Chladím hlavu. Pak jdu ještě pracovat. Přišel do pracovny.
- Dnes jsme šel po Prorubech... U Zdendovy chalupy jsem ti natrhal - podívej co.
Dal mi plný modrý textilní pytlík švestek. Asi měl v autě. Od vodovodní baterie. A nebuď smutná. Všechno máš. Tak nebul.
U práce zapomínám. Půl osmé - zprávy jedou. Tak teď si mohu poplakat.
U u u úterý třetího září... Ne. Úterý prvního října... Skončil Zdvořilý Woody... Celý večer zní jeho nádherné, krásné, divoké, milé, pohodové, rytmické hity... Běží tu celý můj život. Možná proto mě to tak vzalo... Jako malá holčička jsem v parku na houpačkách v naší pevnosti baletila na Oči má sněhem zaváté...
Rozhovor ze 14.7. Karel vysvětluje, jak dává dceři poslední rady; otcova záře neuhasne... Konec.
Spouštím vodopád u písně na rozloučenou...
Někdy
se ví, co bůh chystá a že se nedaj stihnout všechna místa, ale je to dobrák,
altruista
vždyť mi dal tebe, domov, přístav...
... Ch:
ale může se stát,
K: jak častokrát,
Ch: že začnu se bát,
K: pak nesmíš to vzdát.
Na všechny z tvých cest,
Ch: má jediná z hvězd,
K: svítím ti dál
Ch: Co
když strhne mě proud,
K: pak musíš plout,
Ch: mít z vavřínů vor
K: a na něm neusnout.
Na všechny z tvých cest,
Ch: má jediná z hvězd,
K: svítím ti dál
K: A
teď už cítím, jak sprintuje čas,
Ještě, než usnu, chci slyšet tvůj hlas.
Ať zůstane věčných i těch pár chvil,
když zpívalas ze všech svých sil.
Ch: Že
kořínek tvůj je tuhý jak kmen.
(K: můj je tuhý jak kmen)
K: Stromy však dorostou, nezapomeň.
Ch: Ale v korunách vedou tisíce tras,
K: na konci každé sejdem se zas.
Oba: Vždyť víš, srdce nehasnou
... Na
všechny z tvých cest, svítím ti dál.
Někdy se ví, co bůh chystá
Karle, pálím svíčku; světlo na cestu... Záříte tu... Sejdem´ se tam všichni...
Dobrou noc!