Úplněk. Pohoda v duši, klidná noc :-)

Lezu ještě za šera. Plán - vrátit se do peřin. Ani náhodou. Do půl jedné v noční košili. Úřaduji, vyřizuji, uvařila jsem hokaidovou polévku... Pátek a pyžamový den?

Hokaido zkoumám. Na povrchu odkrajuji nějaké ztvrdlé kousky kůry. Prohlížím si semínka. Uložena v důmyslném vláknovém systému. Zázrak stvoření. Místo vody dodávám skleničku jen nasolených hub. Místo masoxu svou dochucovací pastu. Přidala jsem místo čočky v receptu topinanbury. K obědu stačilo.

Zdržuje mě FB. Vytírám. Odbíhám k ntb. Dozvídám se, že se dnes hlasuje o Babišovi. Nesleduji a je mi fajn. Vím, jak to skončí. Přemýšlím o diskusi nad úmrtím našich esíček. Ty miloval můj současný muž. Kdysi. Teď snídá osmý rok formuli jedna mléčná s křupinami. Když jsem ještě sušenky kupovala, jeho snídaně princezka, esíčka, polomáčené... Jdu na odkaz. V Opavě postavili na zelené louce fungl novou hnusnou obrovskou továrnu. Tolik půdy zničili. A navíc receptury. Ponížili náš um. Vycpali to palmovým tukem, že se to nedá jíst. Piškoty Nestlé - to jsou piliny v hubě. Polomáčené, kávěnky, tatranky, fidorky, hořické trubičky, romance, princezky - naše kvalita. Je v háprdepu. Konečně vím, pro se fidorka jmenuje fidorka. Viz odkaz

https://www.novinky.cz/ekonomika/475049-tovarna-na-susenky-za-ctyri-miliardy-mondelez-otevrel-v-opave-novou-halu.html?fbclid=IwAR2GuuiHgHRzSWEvbToOE4sAjLZxM0u1FqMW3C2Hv1vkI0kcqpXLaHYzBQc

Vyrážím do světa. Zastávka se stravovacím plánem u paní, šup šup k mamince. Maminka spinká. Dady dady - vyskočila jak srnka. Nejprve makový kousek z jablečné metýnky. Dnes se vyptává, kde je, proč tu je... Pro mě vždy nesmírně těžké odpovídat.

- Prosím tě, oni mě odvezli do nemocnice a já nevím, proč tu jsem.

- Mami, seš v DD v Černožicích.

- A proč jsem tady?

- Mamko, už jsi tu tak zhruba od roku 2012, tak asi šest sedm let.

- A já jsem sem chtěla?

- No, mamko, v lednici jsme našli asi čtyřicet tvarohů...

- Aha, to je možný, blbla jsem, viď?

- No, tady jsi bydlela asi čtyři roky, pak Vás na rok přestěhovali do Grand Parku v Hradci. Tam sis zlomila noženku. Ve stehně. Tuhle, jo? A od té doby nemůžeš chodit.

- Ale já chodím.

- Jo? Tak mi to zas převedeš. Tuhle hru čas od času hrajeme. Tak shoď nožičky dolů.

Mamka se snaží, ani jí nemusím pomáhat se zlomenou pajdičkou. Vyhoupne se do mých rukou. Udělá krok. Nejde to. Tak zpět. Buch na postel.

- Mamčo, zkusíme to s chodítkem, ano?

S chodítkem to docela zvládá. Snad jsem vysvětlila; fotím.

- Nefoť mě, jsem šeredná.

- Mamko, pro mě jsi stále krásná!

- Budeme luštit. Měnečný dlužník?

- AVAL.

- Mami, ještě dvě písmenka. Na to přijdeme. 

- Sluneční úžeh?

- ÚPAL.

- Jé, to je lehké, nevzpomněla bych si. Mongolský pastevec?

- ARAT.

- Mami, já jsem tu opět za blba.

Mamku chytil záchvat smíchu. Ne, to je huronský smích. :-)

- Přesně?

- AKORÁT.

- Jé, mami ten směnečný dlužník je avalát. Ne aval.

- No, tak avalát.

Maminka je ve formě.

Co mi nejde do hlavy: Chleba s kůrkami neukouše, ale vlašské oříšky zkouše. Zajímavé. Strojím se. Předám maminku do rukou Irenky, Veroniky, čtvrtou si zas nepamatuji :-) Dnes má mamku na starosti Ivetka. Četla si úvod na blogu o mamince. Děkovala za informaci o maminčině životě.Netušila, že do poslední chvíle řídila auto!  Důležité - uvědomuji si to díky Ivetě. Donesu zase maminčinu knihu. Dala jsem jí mamince asi před čtyřmi roky k Vánocům. Přišla den před Vánoci. Spěchala jsem a rozřízla karton i s obalem knihy... Maminka se svou maminkou. Babička Jůlinka drží maminku. První v Černožicích nosila mikádo. Babička - pokroková.

Spěchám do Bastionu IV na skořápkové ozdobičky. Jasně, netrefím ve svém městě. Pletu si retrachment a bastion... Bývalé vojenské objekty. Nejprve jedu špatně. Maminka mi řekla, že bastion IV je tam, kde dělala. Ne.  Pak se trefím - Umělecká kolonie bastion IV. Odněkud přiběhla morovatá kočička. Chtěla by se chovat. A pávi. Jeden, druhý, třetí, čtvrtý! Nahoře vidím světlo. Beru za kliku. Dveře povolily. Tlapu do vysokých příkrých schodů. Kolik vojáků tady za staletí běželo? Dávná známá jde chodbou umýt hrnečky. Vede mě do kuchyňky. Tvořilo se včera. Jdu o den dýl. Nesu krabici skořápek.

- Ty jsou krásné.

- Jsou veliké. Hodně se do nich vejde. Jé, tady je hezké miminko. Mohu si ho vzít?

- Jo, vem si i ten program na prosinec, ať to nepopleteš.

Jsem šťastná. Udělala jsem radost skořápkami. Vyfotila jsem si kuchyni. Police jsou jak pískovcové pevnění pevnosti. Jenže je to keramika. Vyráběla dcera nedávno zesnulého akademického malíře Jiřího Škopka akademická sochařka Markéta Škopková. Kdysi ji manžel polil benzínem, zapálil před očima jejich dětí, myslím tří dětí. Zachráněna. Opálena. Paní Markétu sleduji od jejího absolutoria - myslím, že to byl Kerberos... Taková neobvyklá pro mě zvláštní témata... Často sem dávám obrázky z nádvoří lékárny  Na Poliklinice. Mají tam její sochy... 

Stavuji se doma. 

- Peťuš, popletla jsem si datum. Bylo to včera. 

- To mě u tebe ani nepřekvapuje.

- Petroušku, jedu si něco koupit. 

Frčím pustit peněžence žilou. Ale nedaří se. Slevy na hadry, které mě neoslovují. Kupuji zboží bez slevy. Žebřík. Nazdobím ho haluzemi. Měsíc se rozmýšlím, zda koupit severského trolíka. Ne. Sobíka. Ne. Dnes mi padla do oka obyčejná zimní holčička. Jo. Volá klientka. Potřebuje objednat. Nakupuji. Až přijedu k počítači. 

Vracím se DOMŮ. Volám z auta manželovi. Tu žebř jsem nemohla narvat do auta. Zadní opěrka ční a překáží. Petroušek udělá šup cvak, opěrka zajela. Vytáhne žebřík.

- Co to je? To jsou nějaké násady k hrabím.

- Peťuš, obtočím to chvojím, víš? Nebudu ohrožovat fasádu.

Panenku posadím na poličku na klíče. Jdou mi hlavou myšlenky. Máš ještě domov. Tetelím se štěstím. Saju atmosféru domu. Zatápím. Petroušek šel za sportem. Poslouchám krávoviny. Sexistické reklamy. Nelíbí se mi dvojsmyslnost. Nechej se přetáhnout - nábor k městské policii. Hnus s polonahou dívkou u auta MP. Ponížení... Taky podpora mu-slimáků - létejte do emirátů, jo, podporujte je svými penězi. Jde to kolem mě.

Objednávám klientce zboží. Petroušek je tu. Hledáme asi půl hodiny panenku. Vzdáváme to, když si vzpomenu, že jsem ji posadila někam na poličku. Píšu, dokončuji. Osvětlila mě myšlenka. Vím přesně, kam jsem tu pančavu posadila. Na chodbě u klíčů :-)

Máte to taky tak? S úplňkem zapomínáme slova, myšlenky.. Mám sepsáno. Pro vás, své čtenáře :-)

Přeji krásný víkend! Klid s Měsícem. Dobrý spánek v úplňkové noci!

Dobrou noc!!! :-)