Upřímně a ze srdce :-)

Třetí neděle adventní. Spíš ji nazývám předslunovratová. Sluníčko už se k nám blíží, temnota se pomalu a nenápadně prosvětluje. Ještě se objeví někde nějaká temná šmouha, ale dá se projet ostrým světlem blesku. Praktikuji to.

Všimla jsem si, že si lidi tenhle čas vůbec neužívají. Nadávají, už aby to bylo za námi. Taky jsem si všimla, že se nectí nejen tradice, ale i úcta ke stáří. Shakespeare píše Vymknutá z kloubů doba šílí. Úcta ke stáří, úcta ke stáří, proč? Uvolněná výchova bez stanovení hranic. Pokusy o zákaz dát dítěti na zadek. Psycholog dr. Mertin varuje, není sám, před nestanovením limitů. Dnešní mladí jsou nesmírně sebevědomí. Neumějí snést neúspěch, prohru. Mádle a Issová je podporují v názoru, že staří = blbí, s nemožnými názory. Tak jak pak může existovat úcta k radě starších, že jo? Nedovedu si představit, že by v mém mládí kuře poučovalo slepici. Jsem z generace, která chceš nechceš žila v době, kdy se stáří ctilo jako autorita. Dnes z pozice svých zkušeností a svého věku vnímám, že starý člověk, mohl celý život pracovat u krav, má mnohdy pro mě větší přínos, než nějaký studovaný nabušenec. Od starých lidí nasávám jejich životní moudrost. Ta se nestuduje. Ta se žije. A to mládí nemá. Nedovedu si představit, že bych svou tchýni poučovala. A že jsem s ní často nesouhlasila! Přesto jsem jí vzdávala společenskou úctu. Tečka. 

V rodině si říkáme všechno. Profesor Matějček mi mluví z duše: V rodině si odpouštíme bez omluvy. Cizí ti neodpustí ani s omluvou. - V rodině se scházíme a povídáme, jak jde život. Nemáme tajemství. Nemám ráda rajskou a tajnůstkáře, kterým nestojím ani za to, abych se dozvěděla o jejich úspěších. S Petrouškem si denně říkáme o svých zážitcích, setkáních, novinkách. V létě máme před odpoledním nasazením k dialogu polední pauzu v bazénu. I v zimě si povídáme každý den. Vyřizujeme si pozdravy od známých. Řekneme si, co jsme v tom dni zažili hezkého. Jestli nás náhodou někdo nemanipuloval nebo nezranil. Určitě spolu nekujeme pletichy a nehodnotíme, co kdo jak a za kolik. Doslechla jsem se, pravděpodobně se paktovaly tři dámy z mého okolí, že po nějaké oslavě bylo na mou adresu řečeno: Dnes to s tou Irenou docela šlo. - Vcelku přesně si pamatuji, že jsem neměla chutě hovořit o počasí, mlátit prázdnou slámu a vést plytké řeči nebo se pouštět do polemik, kdo na světě rozpoutává nejvíc válek. Mám svůj světonázor, rozcházím se s názory některých tvrdě chrápajících a nepotřebuji, pokud neútočí, jim něco vysvětlovat a argumentovat. Je to marné. Mlčím. Nevnucuji, ono pak to s tou Irenou docela jde. To hodnocení, drzé,  neurvalé hodnocení, mě docela zasáhlo. A ona ta Irena není žádný hadr, tak si řekne, že už tam lézt nebude. Aby nepřekážela. A aby nebyla po svém odchodu rozhodčí komisí hodnocena. Irena je už velká holka. Nikdo nechodil v jejích botách a nikdo netuší, co v životě zažila, co vytrpěla, co dokázala. A sama. Se dvěma holčičkami. Proč je taková, jaká je. Pokud chce kuře učit slepici, pak ať si to kuře opravdu dobře a hodně rozmyslí. Kdo je bez viny, ať hodí kamenem. Nesoudím. Nemám na to právo. Ale mám svůj názor! Nebudu ho tu ventilovat. Manipulovat se nenechám. Z kultury si vybírám, co se mi líbí. Nekonzumuji tu arabskou. Navštěvuji divadla, výstavy, přednášky, koncerty dle svého výběru; setkávám se s lidmi, kteří mi nesou dobrou energii. Pokud mě někdo bude nutit do rajské, fakt, nedonutí mě.

Třetí adventní neděle. Mám od pátku v plánu zabalit hromadu dárků. Mám tu žehlení. Péci. Radost pro mě. 

- Lindi, pojeď se mnou za babičkou. 

Jedeme. Velmi ráda vidím paní Irenku. Dnes slouží. Ale nemá na starosti maminku. Ona ví, ona si pamatuje, ona je skvělá. A milá! Profesionálka!!!

- Mohu si maminku odvézt do malé jídelničky? Já ji sem vrátím.

Irenka se směje. Nemusím si dovolovat. Nesu stromeček, věnec. Připomínáme si datum. Z termosky zalévám kafíčko. V mističce jsem donesla pár kousků cukroví a vánočku.

- Tvrdá.

- Babi, není tvrdá, je měkká, vždyť ji mamka pekla dnes v noci.

- Mamko, tady máš kokosku, tys měla moc ráda. Ale ty byly tvrdé.

- Ta není tvrdá.

Hraje si s námi. Smějeme se.

- Vy si myslíte, že jsem hloupá, viď? Ale mně to nevadí.

Zajímavé, intuice, podvědomí, duch - naprosto v pořádku.

- Mamko, seš moje?

- Nejsem. Jsem nikoho. Nepatřím nikomu, jsem svobodná.

Ano, mám to taky tak. Miluji své okolí, ale JSEM SVOBODNÁ. Jenže to stále někdo neumí přijmout. Můj názor není přijímán. Rádoby se, abych poslouchala. A to já jo. Poslouchám. Sebe, svou intuici. Odbíhám pro čaj. Nesou talíř polévky. Čočková. Prý slaná jako krušec. Tři lžíce a dost. Pečovatelka, nová, se zkušeností z prvního patra, nese druhé jídlo.

- Nechám tu lžíci.

Obě naráz s Lindou vyslovujeme unisono:

- Ne, doneste příbor.

Maličkost, ale proč jí to kmenová pečovatelka neřekla?! Zas jsem za zbojnici. Copak nevědí, že je potřeba rozvíjet jemnou motoriku?! Tady se všem naládují do rukou lžíce bez ohledu na to, jak kdo zvládá. Šunkafleky s červenou řepou. Bylo-li by možné dávat mamce příbor?! Vidím, jak neobratně nabírá. Ono když se nenacvičuje, umění upadá. Orgán, který se neužívá, atrofuje. 

Linda luští:

- Peřej?

- Slap.

- Nebude to vlna?

- U mě ne. U mě je peřej slap.

To se mi moc líbí. Stojí si za svým. Ukazuje na pomeranč s napíchanými hřebíčky:

- Ten pomeranč vypadá jako plesnivý.

- On je plesnivý. Mami, ty ale špatně vidíš. Jak to, že vidíš plesnivý pomeranč?

- Smeták nářečně?

- Nevím. Jak by to mohlo...

- POMETLO.

- To není smeták.

- To máš pravdu. Pometlem se vymetala chlebová pec, ne?

- No, pometlo určitě není smeták.

Linda nás chlácholí:

- Ale smeták nářečně! Nahý model?

- Nevím.

- Víš. Na tři.

I já podporuji a dodávám:

- Mamko, víš. Mami, co stojí malířům?

- Štafle.

A je vymalováno. :-) 

- Ten pomeranč vypadá jako plesnivý.

- On je plesnivý. Mami, ty ale špatně vidíš. Už podruhé na něj upozorňuješ.

- Babi, že bys už začala sortovat, co uvidíš, co uslyšíš?

Napadá mě, že to je hodno následování. Něco pro jistotu nevidět a neslyšet. Čas k odjezdu.

- Babi, nechceš ještě na záchod?

Kdyby ji měla Irenka, jsem v klidu. Ale nové, ta, která chtěla "umýt hrneček od medu!!!", jdu připomenout:

- Prosím vás, maminka vypila hrnek kafe, hrnek čaje, mohla byste se jí za chvíli přijít zeptat, jestli nepotřebuje na záchod?

Připomíná mi to našeho nájemníka Karla, když si stěžoval, že musí neumětele učit táhnout štětkou při malování...

Zastavujeme se v obchodech. V Lidlu kupuji už třetí krmítko pro naše ptáky. Dvě se rozpadla. Z papíru. Doma v návodu čtu:

- Nesmí se dávat k hořícímu ohni.

Péťo, to je viď? Jak v Americe. Návod pro debily. Ale jestli se to může dát na větev nebo raději po střechu, to nám nesdělí. 

Mám upečené tlapy. Linduška se sbírá do Phy. Nechává tu svou černou Kitty. Dcera naší Micicindy tu není žádaná. Micka se zlobí na vetřelce. Kitty je ve stresu. Ale už si dovoluji toho černého vlkodava pochovat. Vím, že mi snad zůstanou obě ruce a že mě nesežere.

Volá klient. Potřebuje pomoci s objednávkou. A klientka. Jsou v mé péči. Pracuji pro ně s láskou i v neděli.

Žehlím. Koukám do FB. Snažím se nezapojovat do diskusí. Je to zdržovačka. Helena Heclová má pod svým příspěvkem děsně dlouhé vlákno. Ireno, nesmíš hodnotit. Nemáš právo soudit. Kontroluj myšlenky. Měj na paměti, co říkají vesmírné zákony. Jenže mozek mi utekl:

- To jsou hlupáci.

Beru zpět. Jsme tu ve vesmírné škole. Já jsem byla taky studovaným hlupákem; probrala jsem se teprve asi před pěti šesti lety. Prokousávám se, studuji, čtu, poslouchám, porovnávám s meinstreamem. Jdu stále v před.

Užívám si tuhle dobu s tmou za okny. Petroušek odjel relaxovat na florbal. Mám čas na usebrání se. Vše vypínám. Sedám na koberec. Zpytuji myšlenky. Zklidňuji mysl. Přemýšlím, proč je na mě konáno tolik energetických útoků. Protože ti nedovyživení cítí energii. Holenkové, budete si ji pro příště muset sami nabrat z vesmíru. Jo, že vy tomu nevěříte. Aha, tak to si ji sosejte, kde a jak  umíte. Ale já budu ve střehu. Určitě ji nebudu dávat dobrovolně. Souzníme s Péťou:

- Kdo uteče, vyhraje. Jsme prostě svobodní, no.

Jedu k divadlu. Leje. Organizátoři slibovali trhy jinak. Vybíhám schody. Tak to se jim povedlo. Aha. Tak tohle je ta avizovaná pozvánka! Přijďte letos k divadlu a do jeho prostor načerpat tu správnou vánoční atmosféru. Vánoční nakupování zpříjemní horké svařené víno, punč i adventní písně. - Neslyším žádné adventní písně. Ve foyer jsem zahlédla ramínka se svetry. Na schodech slyším zklamanou paní - vyprodáno. Jdu se zeptat k pokladně - na vlastní uši. :-) Je to tak a nesmí se prodávat lístky k stání. Zakázáno.

- Na shledanou!

Obracím se na podpatku. Tady si ode mě víc jak pozdrav na rozloučenou nezaslouží. (Doporučuji špízuňkům rychle to donést na patřičná místa. Hrobská si stěžovala. Hrobská nebyla spokojena. Hrobská kritizovala.) Nedostanou ode mě ani korunu. Kolik tisíc má Jaroměř? A divadlo jen pro vybrané? Jak je možné, že soukromníci včera zorganizovali tak skvělou velkolepou adventní zábavu? Naplánováno do posledního puntíku! A jak je možné, že město neumí na rozsvěcení vánočního stromu rozsvítit vánočními trhy a celé náměstí! A na třetí adventní neděli slibují, ale sliby neplní?

Jedu domů. K Peťulkovi, do svého adventního tvoření.

- To seš brzy doma.

- Vyprodáno. Tos neviděl.

Užívám tmy za oknem. Užívám osvětlené zahrady. Užívám tepla rodinného krbu. Užívám si zdraví mé, Petrouškovo a našich blízkých. Užívám hojnost. Užívám si pocit splacení hypotéky. Máme se rádi.

- Mami, já bych tě vzala s sebou lyžovat...

- Vždyť jsi říkala, že bych to na ledovci nesjela.

- Mami, sjela. Sjela bys to. Jestli chceš, pojedu teď a pak mezi Vánocemi. Pojeď mezi Vánocemi. Na čtyři dny.

- Lindičko, nemohu tu nechat Petrouška samotného. To nejde. Budu s ním. Užijeme si to spolu v Krkonoších. Budu mu vařit. Pečovat o něj. A on o mě. Pojedu s tebou v březnu. Na Vánoce mají být rodiny spolu. Sobeckost nezná mezí, pokud někdo odejde za zábavou, realizovat své ego, vydělávat prachy od rodiny daleko do ciziny, to není nic pro mě. To neberu. Necháme to na jaro. Ráda bych jela. Budu s Peťulkou. Pečuje o mě třicet let. Neopouštíme se. Nerada jedu i jen na školení. Užíváme se co nejvíc. Život je moc krátký.

Tak, dnes to bylo hezky od srdce. Nemám se za co stydět. Nic jsem neukradla. Nikoho jsem nepřepadla. Nikoho jsem nezabila. Snažím se být čestná. Jednat na rovinu. - Jo, že se to nechce? Aha. Tak to si budou muset moji kritici na dýcháncích a poradách vypořádat mezi sebou a hezky mě zas zdrbnout na svých pravidelných mou osobu hodnotících schůzkách. Ať se daří! A ať mi vlezou na záda.

Bohužel, nenaučila jsem se dávat na obličej masku. Doba padání škrabošek je právě teď. Jelitáři už se nesnaží skrývat své čachry. Zachovávat dekorum. Už se ví, kdo je kdo. Pravidlo hermetismu. Jak nahoře, tak dole - platí. Čas spěchá. Zbigniew Brzezinski - už se smaží v pekle - prohlásil: Největší nebezpečí pro NWO je probuzení lidí. Zbignieve, klídek.

Tedy, zájemci, spěte dál! Ti ostatní používejte k myšlení ne hlavu, ale své srdce. Ať nikdo nemusí nikomu předžvýkávat názory.

Dobrou noc!