Úrodový

Středa. Jj. Ano, ano. Dnes nikam nemusím. A fakt nejedu. Žádný obchod, žádný úřad. Domááa!! Pracuji. Vymetám si myšlenky z hlavy. Přemýšlím nad zpracováním úrody. Dopo dva rozhovory. K večeru zákaznický servis. Celý den se věnuji zahradě, sobě, domácnosti, zpracování darů přírody.

Vlastně tři telefony. Jeden z webnode. Mám tu několik reklamních projektů; zastaraly. Budu muset vytvořit nové. No ale hlavně jsem tu vytvořila Počteníčko. Před dvěma lety 18.10. jsem si tu založila blog. Tyhle deníkové zápisy pro léčení duše. Zpytování myšlenek. Hodnocení dne. Volá mi šéf Webnode. Mladý hlas. Lukáš. Vysvětluje starému nechápavému mozku trpělivě IP, domény a další divná slova.

- Vy jste ale opravdu skvělá! Do čeho se pouštíte! A co máte už vytvořeno!

Na začátku roku jsem si v horoskopu přečetla, že něco ukončím, změním... Chtěla jsem přestat pracovat... Víkendové školení mě zas zaktivizovalo. Zítra chci opustit svou banku. Hypotékovou jsem vypověděla už na kraji roku. Lukáš mi vysvětluje, proč mi občas nejde řetízek. A jim jo, když si to u mě zkoušejí. Dávám informace, kdy to nejde. Čtenář pak nemůže ťuknout na odkaz, okno se rovnou neotevře. Chci pro čtenáře komfort. Ulehčuji mu práci. Zrovna včera jsem musela dát poznámku - dnes zkopírovat.  Pokud mám otevřeno mnoho oken, počítač nahrává do sebe a když má málo paměti, může použít i někdejší chybu. Ptám se, jestli to může souviset s tím, že se nemohu někdy dostat ke svým penězům nebo k platbě. Hm, prý ano. Ptá se na prohlížeč. Ježím chlupy. To po mně vždycky chtějí právě v bance. Jo, chápu. Mozila by byla jen taková liška, která nemá v sobě nahráno to, co Google. Řeším s ním i věci ve služebním mailu... Daroval mi hodinu.

- Lukáši, sice jsem nerozuměla všemu, něco je v závojích mraků, v mlhách - to maličko chápu...

- Tak, ještě pro vás něco vymyslím, ale dejte mi čas. Vymyslím něco, co by bylo pro vás cenově výhodné.  

- Dám. Hlavně mi nepiště, že mi docházejí data. Když vím, že si s nimi hospodařím k 18.10. tak akorát.

Znovu vysvětluje, že je to vždy k prvnímu...

Chjo, jak já jsem hloupá. Jdu po křehkém ledě. Suverénně používám techniku. Přitom nic nevím.

- Lukáši, ale vy zas nevíte, co je korelační řada znělosti nebo palatalizace likvid.

Uklidňuje mu mysl. Kam se hrabeme my staří za mládím! Jenže tenhle se nevytahuje. Tenhle mlaďoch je normální. Úplně obyčejný kluk. Jako to bývalo dřív. Asi dobré vychování. Nepovyšuje se.

Hotovo. Jdu volat svému prezidentovi... Bere mi to, ale je na konferenci. Spojíme se později. No, hlavně, abych si zapamatovala, ne, hlavně abych uměla dostat z pusy, co chci ohledně své mailové adresy... Pro mě nejhorší - formulovat, co s počítačem, programem, aplikací chci. 

Je čas jít se uzemnit. Venku sluníčko. Ale vichr. Hrozný. Pod ořechem plno spadaných suchých větviček. Ibišek - náš ohromný strom z obýváku - tráví léto na letním bytě. V zahradě nádherně kvete. První roky z toho byl vždycky hotový. Pustil listy. Teď už se nebojí. Už to v zahradě zná. Vítr ho snad desetkrát povalil. Přivazuji ho k lavičce. 

Druhý ibiškový strom nechávám na sluníčku u terasy. Tam se daří rajčatům. Stával u maminky u okna na piáně. Plnokvětý. Opatruji ho jak oko v hlavě.

Měla bych zpracovat padák. Tak to vždycky trpělivě a vytrvale dělala maminka. Do noci loupala, vykrajovala a krájela nožem na kousky ručně jablíčka do sklenic. Nemám Koukrovou. Nestíhám. 

Aspoň sbírám shniláky. Pozoruji včely, vosy a motýly. Letos chybí sršánci. Přátelé. Celé léto jsem neviděla ani jednoho. Hlavně, aby mi zítra nevtiskli pozdrav. Slunečný divný den. Prapodivný. Fukeř. Celodenní. Zvláštní. Vichr klátí zelené ořechy, jablíčka, blůmy. Je tak silný! Pořád chodím sbírat. Mám ráda uchovávat úrodu na stromě, na keříčcích. Tam vydrží nejdéle.

Uvařím si lečo. Včera jsem očesala jednu sazenici velkých rajčátek. Ani je všechna nezpracuji. V rajčatech bych se mohla koupat. Miluji je. Stále uzobávám koktejlky. Letos jsem nakoupila na jaře na slepo mnoho druhů - černá, žlutá, oranžová, velká, malá, střední. Porovnávám jejich chuti. Přivoním - ano, kořeněná vůně z dětství. Ještě z mládí. Takhle rajčata voněla dřív. Někdo je proto neměl rád. Rozsýpají se. Nechala jsem je na keříčku dlouho... Užívám si úrody. Raduji se z ní. Jdu obejít zahradu. Na kompostu pozoruji zkázu rajčat. Zplesnivěla hned na začátku. Meloun nevyrostl. Ale hokajdo dozrává. A našla jsem okurky. Hurá!!

Volá Lukáš nájemník. Ve schránce má maminka dopis. Volám Petrouškovi. Staví se pro něj.

Jdu vyrýt brambory. Sbírám suché větvičky. V zimě s nimi lehce zatopím. Brambory nic moc. Ty první - ty se mi povedly. Tyhle - tam už jsem nečarovala. Bylo po dešti. Jen jsem je vsunula s hnojem do země. Poučení pro příští rok. Věnuj mysl všemu, co děláš. Buď u práce pozorná, bdělá.

Petroušek.

- Koukej!

- Z tebe by měl táta radost. Ty seš zahradnice.

- Spíš experimentátorka. Ale letos se dařilo. Až na ta rajčata na kompostu.

Jeho tatínek šéfoval v Sempře. Petroušek vyrostl v zahradě. Ale jen vyrostl.  Nad zahradou se klene viadukt. Dobírám si ho, že zahradu viděl z viaduktu okénkem rychlíku. 

Vařím lečo. S láskou. Ze svých surovin. Ukrajuji špek. Základ. Na něj hodně cibule. Už to bublá v hrnci. Dávám kuličky pepře, nového i bobkový. Místo soli svou zeleninovou pastu. Výborné. Zahušťuji domácími vejci. A zakysankou. Trošku pórečku se zcela ztratilo. Pohádka. Mňamka. Zdeněk Troška by řekl - nebe v hubě. A moje minibrambůrky. Nic lepšího jsem nejedla. Je to snad lepší, než od maminky. Nesahám jí ani po kotníky. Mami, kdybys tu byla, pošmákla by sis. Na DOMÁCÍM LEČU!!! S novými brambůrkami... Mami!!

Dopis. Pomačkaná obálka se zelným pruhem. Dopis nepředstavitelně zmuchlaný. Z července. Ty vorle! Od osudu. To je ten, který jsem pak zachytila při skypování. Vyšší soudní blbá úřednice. Nebo že bych měla jiný náhled? Pošle dopis osobě, kterou chtějí zbavit svéprávnosti, do místa jejího bydliště, ačkoli ví, že žije v DD. ABSURDISTÁN! Ale zas je vyšší holka chytrá. Pošle dopis po měsíci s týdenní urgencí uvnitř znovu. Vzpomínám na ty dva hloupé sourozence v Obřím dole u cedule s nápisem: MRTVÍ ŽIVÍ LES. Na jejich maminku, jak se smála:

- Oni jsou od března vypnutí.

Jj. A už se nikdy nezapnou. Jejich mozky se v druhém pololetí právě končícího školního roku zapečetily. Navždycky. Restart nemožný. A takoví pitomečci nás budou řídit. Co - budou! Už nás komandují. Okřikují. Jako vyšší soudní úřednice. Právník si z ní dělal prču. Z vyšší soudní... - Ireno, buď spravedlivá! O sto metrů níž klučičí dvojčata rozluštila rébus z cedule podporováni maminkou. Nápis vypaloval taky nějaký lumen. A kontroloval ho ještě větší... . Klučíčci - mrtvý, živý jako mladý. Jejich skvělí rodiče! Maminka jak je aktivizovala:

- A může tam být i měkké i?

- Ano, v prvním pádě čísla množného rodu mužského životného. Mladí - noví spolužáci.

Všichni nedorostou za blbé.

- Peťuš, mám skvělé lečo. Ale vynikající! Luxusní!

Péťova pochvala potěší obzvlášť!

- Vynikající!

Ještě upeču koláč. S ovocem. Skloubím recept od Jarmilky Matuchové. Nastrouhám tam kus cukety. A navrch drobenku z pohanky. To má Petroušek moc rád.

Chvíli podnikám. Dost. Dvacet hodin. Den otevřených dveří pro klienty.

Půl desáté. Konec. Liju těsto do forem.

- Ó, pro Peťulku. Peťulka se těší! To si dá do rypáčku.

Musím se chechtat. Jak o sobě mluví v er formě.

- Blíží se desátá! Péťova hodina.

Jde mi dát dobrou noc. Pusu. Odchází.

- Co tady dělá ten parní mop?

- Vytírala jsem s ním.

- No, před týdnem. Proč tady stojí? Já už jsem se o něj asi třikrát málem přerazil.

- To věřím. Peťuš, to je tvoje specialitka. Šlápnout do všeho, vrazit a porazit. Neomylně. Péťa šikulka. :-) :-) :-)

- Já se nebudu kvůli tobě zlobit. Já bych měl bóóólení.

Řvu smíchy! Miluji jeho divadlo. Jeho řeči. Jeho láskyplné provokace.

Bude půlnoc. Vyndala jsem myčku. Oba koláče - hm. Voní. Teplo z trouby a vůně švestek asociuje podzimní večer...

Je tu hezky. Až na ten vichr - dobře prožitý den!

Dobou noc!

P. S. Ještě smotat šňůru mopu a zaparkovat ho do technické... Hotovo. Koupelna. Spát.