Usmívej se. Je to tu krásné

Usmívám se. To je zdraví. A je to zdravé. To je snížení tlaku. To je uklidnění srdce. To je odstranění stažení buňky. Úsměvem lze uvolnit napětí i na buněčné úrovni. Lidské emoce mají totiž na funkci buněk přímý vliv. Jestliže se usmíváme, tuhost našich buněk klesá. Fyzická relaxace může pomoci v boji proti riziku buněčných mutací vyvolaných stresem. Ty mohou vést k rozvoji nebo přetrvávání různých druhů rakoviny. Veselá mysl, půl zdraví. Naši zaměstnavatelé by měli nabírat smějící se obličeje, neb spokojení lidé mají vyšší morálku.  Prý úsměv způsobuje kreativitu. Kdo je veselý, má víc řešení situací než bubák. Prý se víc uvolňuje dopamin – hormon vyvolaný štěstím. Podílí se na učení, rozhodování, zpracování informací.

Napadá mě, že sledovači svaté bedny mohou lépe přijímat případné lži, smutné zvěsti a strašení. Ohlížím se za dnem s úsměvem. Povedl se. Zoubek držím na uzdě. Chjo. Krátí se mu to. Tak jo. Přijímám. Tolik měsíců vedu dialog s doktorkou. Ona je odborník. Když to nejde… Tak vše s úsměvem… To je život.

Včera bylo prvního září. Nikde jsem neviděla zprávy, připomenutí, aspoň maličkatou noticku o zrádných Němcích, kteří u Westerplatte pozabíjeli Poláky a zahájili druhý díl velké války. Nic. Ticho po pěšince. Němci naši kamarádi. Naši šéfové. Naši obchodní partneři. Tak je nebudeme předvádět ve válečném světle. Oni už se polepšili. Už si to odpracovali jako agent PePa. Dějiny píší vítězové. Mění se každou generaci.

Prve se mě někdo pod fotečkou, že se Generální štáb AČR  dohodl s týmem prezidenta PePa na dodatečné účasti na operaci Anthropoid. Pan Richard píše:

- Moc by mě to zajímalo,a jak to ovlivní další vývoj ?

Myslím, že někde v Trutnově se PePa rozhodl podepsat dodatečně Chartu 77. Tenhle výsadkářský vtip abgrejduje tu chartistickou legrácku. Jak to ovlivní vývoj? Napadá mě, že by byla možnost zapojit se mezi ty, které nahnali do podloubíčka na Národní třídě. Proč? Že by se mohl nechat seřezat. Teda jen dodatečně. Ale měl by účast. A mohl by pak směle u příležitosti 17.11. promluvit, že se účastnil osobně masakru. To uvidíme za nedlouho. 17.11. se blíží. Třeba se tam bude prezentovat jako přímý účastník. 

Včera nikdo nevzpomenul ještě jednoho smutného výročí. 1.9.1992 měl dopravní nehodu Alexandr Dubček. Proslýchá se, že auto nedali automobilce k rozboru. Divné.

Tichoučce jsme se přenesli přes výročí v kalendáriu. A nic. Aspoň ten úsměv nalaďme. :-) Přes rohlík růžky nahoru na obličeji se nám úsměv propíše do nitra. :-) Bude sladký? Nebo hořký? Záleží na nás.

Ránko. Petroušek už je sežrán od komárů. Vzadu dodělává plot. Volám z ložnice do zahrady:

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-02-co-asi-rano

Peťuš, dobré ráno! Já už jsem vzhůru od devíti! Pojď na svačinku!

Sobě snídani, jemu už svačinu. Jsme od sebe stále o několik hodin. On v deset usíná. Pro mě začíná večer.

Převlékám. Vytírám. Smýčím. Utírám prach.

- Mohli bychom na oběd.

Zajiskřila jsem očima.

- To by bylo fajn. Když třicet čtyři let předstíráš, že umíš vařit. A ono to není pravda. Tak se pojedeme podívat tam, kde to umějí.

- Kolem jedné?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-02-na-obidek

Vyjíždíme kolem druhé. Jedeme do naší oblíbené. Petroušek vybral místo na sluníčku pod stromy. Je plno. Servírky nás srdečně zdraví. Prý nás rády vidí. Holčenky. 

- Tři čtvrti hodiny. 

Souhlasíme se. Nevadí nám to. Oba si objednáváme č. 66.  Vyhříváme se. Povídáme si. Popíjím vínko. Petroušek birellka. Už to nesou.  Totiž doma nekupuji vepřové ani hovězí. Šestašedesát je roštěná s oblohou. Dala jsem si brambory ve slupce s česnekem a bylinkou. Tady nás nikdy nezklamali jídlem, chutí, oblohou, kvalitou, obsluhou… Vždycky všechno perfektní. Kolik – dvacet let?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-02-dozinkovy-den-zakova-pasaz

Stavujeme se na Dožínkovém dni. Pročítám parte ve výsce. Tři mladí!!! Už není dg. "Zemřel náhle".  Ta údajně nesmí na parte psát. Už píšou bez slůvka rozloučení.

Minulý týden volal Petrouškovi strejčínek. Zemřel jeho mladý synovec. Do padesáti. Budeme si myslet, že na plíce. Truhlář. Mno… Náhle. 

Očekávám stánky s ručními mýdly – ne. Hrnčířské stánky – ne. Žrádlo, žrádlo, samý žrádlo. Zastavujeme se u včelařů. Náš dodavatel s paní. Třetí dítě v náručí. Ochutnávám. Medovicový, lipový, jarní z louky. Všechny dobré. Ty tmavé medy jsou z exkrementů mšic. Mně chutnají všechny medy. Vedle je včelař, jehož med občas koupíme, když mi dojde. Jsou to naši dodavatelé vajec. U čepic a čelenek mi paní říká:

- My se známe.

- Odkud?

- Ze školy.

- Aha. To jsem vás učila?

- Ale kdeže, byly jsme spolužačky. Já jsem chodila s Jitkou Černou.

- Aha, tak o rok mladší. Jitka asi před čtyřiceti lety zemřela. Nechala si vyříznout znaménko... 

Diví se. To nevěděla. Ale znala, že jsem bydlela u parku. Říká mi jméno. Vůbec nevím, neznám. Ale potěšující věta:

- Ty jsi pořád stejná.

Na Tik toku mi stále chodí ke kosmetické řadě pro mě povzbuzující komenty. Asi přehánějí, ale objednávka Vesmíru funguje. Tak se natřásám a usmívám. Jsem pořád stejná. Prý. Tolik změn…

Potkáváme známou. Krásnou. Štíhlou. Manžel už dva roky avantýruje. Chjo. Taky jsem zažila. X krát. Vážím si Petrouška, že žijeme klidně. A vždy s úsměvem.

Mourek přibíhá odnaproti. Nemám to ráda. Má svou zahradu. Chodila tam Micka, Zrzka, Mourek. Nevím, co je tam táhne. Žofka nás vítá rozespale.

Večer. Máchám prádlo. Předkloněná do vany. Ježiš! Žuch! Drzoun malý chlupatý mi vyskočil na záda. Pištím.

- Žofko, to nemůžeš paničce skákat po zádech.

- Prosím tě, sundej ji!

- Máš jí dát rovnou přes zadek.

- Aha! Dobrá rada. A mohl bys mi to ukázat? Ruce ve vodě. Kočku na zádech. Jak bych ji asi sundala, když si na záda nedosáhnu?

Máchám dál. Opět skok. Vřeštím. Péťa pomahač. Věším vymáchané prádlo. Ještě jednen lavor. Povlečení až ráno.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-009-02-zidka-vzadu-zahrade

- Pojď se podívat, jak jsem to tam ráno udělal s plotem. Pořád to fotíš, točíš. A mou práci ne. 

Chválím. Šikovný. Pilný. Pracovitý. Ideální.

Žofec lítá zahradou. Jak slyší cinkání misek, přiletí jak šus do domu. Vyskočí na židličku. Jak řídí své tělo, občas jí ještě někde skok nevyjde, podjedou jí nohy. Zdokonaluje se. Vidím, když chce vyskočit, jak si to měří očima.

Shodila jsem květináč s aloe. Řehtám se. Ano, jsem kůň. Ne – koníček. Běžím do zahradního komářiště do houstnoucí tmy ještě jednou na šňůry.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-02-dobjou

Žofina druhou večeři. Mourek je venku. Jak ho zhubnout! My koktejl. A hele, co mi vyběhlo někde na nějakém úložišti: https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-02-maminka-2007

Maminka z roku 2007. Olikova svatba. Tu první mám v ložnici. Tu druhou jsem dala Denisce. 

Dobjou!