Uspěchaný
Slunce. Ještě nezvonilo. V devět začínám. Těším se. Přijede oblíbená. Co to píšu! Mám ráda všechny své klienty. Tvoříme si realitu.
Rychle upéct bagety. Z kvásku. Chlebové. Těsto přesnou konzistenci, jak má mít.
Devět. Už vidím její hezkou tvář v telefonu.
- Tady máš poctivý modrý mák!
Paní klientka mě před rokem s manželem vzala do polského lněného městečka. Město se lněným obchodem... Na podzim jsme mluvily o modrém maku. Velmi těžko jsem sháněla český modrý mák. Tak ho mám.
- Dám ti noženku bagety - chlebové. Těsto bylo tak, jak má být. Za chvilku bude upečeno.
Volá Raifka. Ubezpečují se, že ruším účet. Důvod? Zhrubnutí.
- Prý jste mi dali hypotéku. Nedali. Já jsem si ji u vás koupila.
Sympatická paní na druhém konci souhlasí s mou argumentací.
Už je tu suverénní mladý muž. Všude byl. Všechno ví. Všechno má. Žil v cizině. Odpočívá. Vypadá pěkně. Vysokou nadváhu někde skrývá. Kondice: dvě - obezita. Jeho viscerální tuky dosahují horentních výšek daleko za bezpečnou hranicí. Ale on to zvládne sportem. OK. Nezvládne. Ale neříkám nic. Samochtějícímu se křivda neděje. Každý si své štěstí strojí sám.
SMS - účet Vodafon 772 Kč? Volám na info...
- Poslouchejte, platila jsem 550, na konci ledna jsem si změnila tarif na 350. Očekávala jsem alikvotní částku z ledna a totéž u února. Každopádně méně, než 550. Já vám 772 Kč nezaplatím. Sympatický mladík:
- Aha, počkejte. Děkuji, že jste se přihlásila. Všechno se dá řešit.
Smířlivý tón mě uklidňuje. Tuším. Sečetli oba tarify...
- Vydržíte mi chvíli na hudbě?
Kutím něco v kuchyni. Docela to chlapci trvá. Už je tu.
- Tak on se vám nepropsal nový tarif. Budete platit 415,-
- To jsem si myslela. Mám to poslat?
- Doporučil bych, abyste pět dnů počkala a teprve potom zaplatila. Přijde vám nová SMS.
Furt ve střehu. Život se nějak zahušťuje...
Rychle za maminkou. Jsem rozkolísaná. Ten ručník. Jestli mi ho zaperou!
Hned u schodů mě vítá Irenka. Zosobnění radosti ze života. Klidu. Široký úsměv. Přeju všem! - ten její krásný upřímný úsměv uvidět. Nasát její bohorovný klid. Opravdu mě vítá. Nádherně. Prolétám temnici. Chodbu. Dnes to odflinknu. Nemám dobrý pocit. Vezu maminku na pohled z okna do pohádky. Na síti vedle pranostik připnutá velká srdce.
Aktivizační Libuška:
- Ta srdce dělali v prvním patře. Vzoreček se vyrábí tak, že válečkem přejedeš krajku.
Tak přeci jenom výzdobu tvořili klienti. Jestlipak by mamka uměla vzít ještě nůžky do ruky? A stříhat? Maminka je smutná. Zvadlá. Změněná. Jiná. Vyhaslá.
- Maminko, jdu se mrknout po tom ručníku.
Hledám ho ve vánoční tašce. Ne, není. Je tam srolovaný jen jeden nahoře v polici. Se zelenkavými pruhy není. Vrtá mi hlavou, proč měla mamka pod sebou včera osušku. Nelogické. Snad mi to hlavu provrtá skrznaskrz. Koupali ji. Do čeho ji zabalili! Čím ji utírali? Zatěžující energie pro mě. Chci klid. V kukani porada. Trošku ji jdu načechrat. Paní vedoucí se hezky usmívá - co zas ze mě vypadne. Zpětně vidím ten obrázek...
Květuška se nabídne.
- Pojď, já vím, kde ten ručník je.
Ukazuje mi ho srolovaný v tom, který byl vidět. No, divné. Nepátrám. Hlavně, že se našel. Mrknu do vánoční tašky - nic tam nemám. Stále hlídám zbytečky maminčina majetku. už jí nezbylo vůbec nic. Mamka - už nic nemá. A o to nic ještě přichází.
Pečovatelky kmitají - prádlo. Rozvážka. Úklid do skříní... Mihla se tu moje bývalá žákyňka. Tiché hodné milé stvoření. Hanička. Sluší jí to.
- Mami, zaliju ti kafe. Jsem tu jen na obrátku.
Maminka drží hrneček. Liju. Ptám se na dva kopce. Určuje Chloumek, Prašivku. Mám štěstí. V čase, kdy ještě mohla, jsem s ní krajinu jejího dětství sjezdila. Tak ráda poslouchám... Pořád dokola. Nemohu se donasytit...
Mamince nabízím štrůdl. Před dvěma lety velká úroda jablek. Kopírovala jsem ji. Za mých VŠ studií mi přivážela sklenice s nakrájenými jablíčky. Ne strouhanými. Krájela je nožem v ruce. Co všechno jsem od ní měla. Vyráběla zeleninovou směs do polévky. Nádherně voněla česnekem. Zalitá pod víčky máslem. Žádný gluta... Na mysl mi přichází, co všechno mi darovala, jak mi sloužila, pomáhala... Nebýt jí, nemohla bych dostudovat. Paní tchýně, dej ji pánbu věčnou slávu, mi napsala dopis:
- Irenko, tento týden o víkendu tu nejsme, příští také hlídat nemohu, pak jedeme na dovolenou, pak taky ne. Pak taky nemůžu. Mohu hlídat až...
Výsměch. Byl tam datum někde za dva měsíce. Jenže já potřebovala hlídat každý víkend. Přes týden jsem učila skoro zadarmo. Studium byla priorita. Najednou tu stála maminka s pomocí. Hlídala. Autobus mi jezdíval na nádraží k vlaku v 6.45, mamka přijížděla na poslední chvíli. Utíkala jsem na autobus. Vždy jsem ho stihla. Večer ze školy alejí z nádraží pěšky k mamince pro děti...
Hladím maminku. Antidepresiva? Utlumila ji. Je jiná. Pozoruji to už měsíc. Ládují to do ní. Maminko, chtěla bych ti pomoci. Systém nás drtí. Neposlouchám zprávy. Přesto se mi informace dostanou... Nechci slyšet o zrádkyni Jourové... Už jsem někde jinde.
- Mami, mohu tě tu nechat? Dívat se do pohádky?
- Ty už jedeš?
Přitaká. Chce v této vteřině zůstat tu sedět. Dávám ji merci čokoládičku. Kdo ví, jak dlouho tu vydrží. Nemá ráda samotu. Jsem naivka. Namlouvám si, jak ráda kouká do své vesnice... Jen co se ztratím, už se rozjede jinam...
Utíkám domů. Irenka se se mnou hezky loučí. Chystám si telefon na sedadlo. Určitě bude pán volat. Jj.
- Vyjíždím teprve z Černožic.
Den byl krátký. Na sedmnáctou měřit na cvičení do své bývalé školy. Vcházím. Vlevo recepce nebo vrátnice. Tam jsme měli třídu v šesté třídě. Tam nás učila dějepis paní učitelka Šteinerová. Matematiku Marcelka Fapšová. V patře češtinu pan učitel Matějka. Přešel s námi na gympl. Vpravo dole dějepis - paní ředitelka Lindrová. Vyhodili ji po šedesátém osmém. Rozdala nám miniaturní vlaječky s trnovou korunou na klopu. Byla vyhozena do důchodu. Skvělí pedagogové. Vynikající. Mé vzory. Stoupám po schodech. Kde byl byt školníka? Dole nebo v patře? Nahoře se šlo průchodem na radnici. Tam byla výtvarka a učebna zeměpisu... Sedla na mě nostalgie. Ireno, jsi už pěkně stará. Tady jsi měla své kamarády, náznaky lásek. Erika, Zdena, Zlatka, Jitka. Tady na druhém stupni jsem seděla s Martou. Do devítky. Velké kamarádky. Obě jsme hrály na klavír. Učila mě akordy písniček šedesátých let... Zlatých.
Měřím ženy; přichází Ola.
- Seš to ty? Nebo ta starší?
- Kamila je v Pze. Jo, jsem to já. Viděly jsme se tam u našich vrat. Maminka odešla. V posledním čase jsem u ní stále a stále sedávala. Pak si zlomila nohu v krčku. Na LDN - to jsem viděla, že je konec.
- Pamatovala si?
- Asi vteřinu.
- Brečelas?
- Bylo to před Vánoci. Najednou mi chyběla. Brečela.
- Upřímnou soustrast!
- A co tvoje mamka?
- Má Alzheimera. Denně za ní jezdím do Černožic.
Sestupuji po schodech. Škoda, že se
nemohu podívat za dveře. Na schodech se zastavuji. Pozoruji dům přes dvůr. Ten
dům už stojí v Duškově. Tady byla Školní. V přízemí - aha, tam tudy
se asi chodilo na dvůr. Proběhli jsme do Duškovy; a už jsme byli v jídelně.
Pokud školník dveře zamknul, museli jsme oběhnout blok po ulici zvenku. Fotím
kámen s nápisem. Ten tu nebyl. Určitě tu nebyl. Vystupuji ze školy. Dnes DDM
Klíč.
Tma. Prší. Nákup. Namířeno Kaufland. Parkuji ale u Lidlu. A do něj taky jdu. Od adventu mám Kauflandu tak akorát dost. Neopovrhuji lidmi. Nikdy. Ale ty hokyně! Tfuj. Přecházím parkoviště k Pepco. Účtenku zapnutou v kapse. Schválně. Na dně svíčky srdíčka jejich nálepka. Na FB mi odpověděli, že mám nárok...
- Včera jste porušili reklamační řád...
- Paní prodavačka je tu nová. Zaučuje se.
- Podívejte, mě to nezajímá. Reklamaci přijmete hned. Nebudete si diktovat, v který den mám přijít. A co moje noční košile, jak je to s nimi?
- Nikdo se ještě neozval.
Aha, od prosince. Tak to budeme muset trošku pošťouchnout.
Reklamuji nedohořelou svíčku. Důvod: šit.
- Chtěla jsem vás poprosit, abyste nedělali z lidí ovčany. Abyste s nimi soucítili. Jste Češky. Zvůle nad našimi vám nesluší.
Mladá prodavačka se tak divně ušklíbla; měl to být úsměv? Kyselý škleb se jí podařil. Asi sem nebudu chodit. Ještě popřemýšlím, jestli si zaslouží tok mých peněz. Skočit na vlak, za patnáct minut být v Hradci... Možná varianta.
Bezpečnostní konference na nejvyšší úrovni. Jmenován nejvyšší cenzor. Naše? Důwenblit. Komisařka EU Češka Jourová. Zaprodaná. Nejvyšší cenzorka!!!
Eva Jourová:
- Komise je připravena dělat velké věci. Ty velké věci jsou tak velké, že je teď nemohu ani specifikovat, ani oznámit. Ty věci přijdou teprve na řadu k oznámení. - Čeho se bojí? Proč to neřekne? To budou Jobovky.
Daň na maso, cenzura, zákaz spalování uhlí...
Pardubice. Náhodička. K vymlácení chov krůt... A vedle další...
Nechci to slyšet. Chystají cenzuru. Zdražení masa. Zničení našich zdrojů... Pěkně vymlátit a pak čekat, jestli dovezou. Předražené. Cizí.
Chjo. Jdu spát.
Dobrou noc!